14
Rozjímání nad tělem
Fergus byl nejlepším adeptem na svou profesi a skoro každý den přinášel nové kousky z korespondence Jeho Výsosti; někdy jsem měla co dělat, abych je stihla opsat, než musel Fergus vyrazit na další expedici, aby je vrátil, než ukradl dopisy další.
Některé z nich byly další šifrované listy od krále Jakuba v Římě; Jamie si ty kopie dával na stranu, aby nad nimi mohl ve volném čase hloubat. Množství korespondence Jeho Výsosti ale bylo neškodné – zprávy od přátel v Itálii, narůstající množství účtů od zdejších obchodníků – Karel měl zalíbení v luxusním oblečení a pohodlných střevících, stejně tak jako v brandy – a občasné pozdravy od Louisy de La Tour de Rohan. Ty se daly lehce rozpoznat; nejen podle malého drobného rukopisu, takže dopisy vypadaly, jako kdyby se po nich procházel malý ptáček, ale papír byl zcela prosáklý hyacintovou vůní. Jamie je zcela rezolutně odmítal číst.
„Nebudu číst jeho milostné dopisy,“ řekl rozhodně. „I spiklenec musí mít nějaké zábrany.“ Kýchnul a strčil poslední z listů zpátky Fergusovi do kapsy. „A kromě toho,“ dodal prakticky, „Louisa ti stejně všechno řekne.“
To byla pravda; s Louisou jsme se hodně sblížily a trávily jsme spolu v salonu skoro tolik času, kolik ona objímáním s Karlem. Pak na něj úplně zapomněla, když mi fascinovaně vyprávěla o krásách těhotenství – jí nikdy nebylo po ránu špatně, sakra! Měla jsem ji ráda, i když byla tak roztržitá; ale stejně to byla velká úleva, když jsem z její společnosti každé odpoledne prchala do L’Hopital des Anges.
I když by Louisa do té nemocnice nikdy ani nevkročila, já jsem se tam cítila dobře. I po první návštěvě L’Hopitalu sebrala Mary Hawkinsová odvahu, aby mě tam znovu doprovodila. A potom znovu. I když se ještě pořád nedokázala dívat přímo na rány, pomáhala s krmením pacientů kaší a s vytíráním podlah. Navíc tyto aktivity vítala jako příjemnou změnu ve srovnání s chováním u dvora nebo v domě jejího strýce.
Ačkoliv byla čas od času stále vyděšena některým chování na Dvoře – ne proto, že by toho viděla příliš, ale protože ji leccos vylekalo – a protože se ani jednou neušklíbla nebo nepohoršila nad pohledem na vikomta Marigny, došla jsem k závěru, že jejich rodiny ještě vyjednávání neukončily a jí to její proklatá rodina ani nesdělila.
Můj správný závěr mi potvrdila jednoho dne koncem dubna, po cestě do L’Hopitalu des Anges, kdy mi celá červená až za ušima prozradila, že se zamilovala.
„Ach, on je tak pohledný!“ vysvětlovala zaníceně a úplně zapomněla na koktání. „A tak… tak oduševnělý.“
„Oduševnělý?“ zeptala jsem se. „Hmmm, to je hezké.“ Já bych tuto vlastnost osobně neřadila na první místa v žebříčku vlastností u milence, ale každá máme jiný vkus.
„A kdo je ten šťastný gentleman?“ zeptala jsem se opatrně. „Znám ho?“
Začervenala se ještě víc. „Ne, to si nemyslím.“ Vzhlédla a oči jí zářily. „Ale – neměla bych ti to říkat, ale nemohu to vydržet. Napsal mému otci. Vrací se příští týden do Paříže!“
„Opravdu?“ To byla zajímavá zpráva. „Slyšela jsem, že u dvora příští týden očekávají hraběte de Pallas,“ řekla jsem. „Je snad, ehm, ten vyvolený, členem jeho družiny?“
Mary byla tou myšlenkou vyděšena.
„Francouz! Och, ne, Claire; jak bych si mohla vzít Francouze?“
„Je na Francouzích něco špatného?“ zeptala jsem se, překvapena její vehemencí. „Vždyť mluvíš francouzsky, tak co.“ Možná to byl problém, pomyslela jsem si; i když mluvila Mary francouzsky velice hezky, tak se styděla a koktala ještě více než v angličtině. Zrovna včera jsem procházela v kuchyni kolem sloužících mladíků, kteří se bavili tím, že krutě napodobovali ‚l’apetite Anglaise maladroite‘.
„Ty to o Francouzích nevíš?“ zeptala se mě v úžasu i zděšení. „Jistě, jak bys mohla. Tvůj manžel je tak jemný a milý… on by to neudělal, myslím tím, takhle ti ubližovat…“ Její tvář už byla celá rudá od brady až po kořínky vlasů a koktáním se skoro až dusila.
„Máš tím na mysli…“ začala jsem a snažila se jí pomoci se z toho vymotat, aniž bych se sama pouštěla do spekula…
