Kapitola třetí – OZVĚNY A PŘEDZVĚSTI
Procházel jsem městem, smlouval po obchodech, posedával v hospodách a poslouchal. Zatím jsem neměl štěstí a nic užitečného jsem se nedozvěděl. Nechal jsem si podrazit boty, a když jsem od ševce odcházel, zahlédl jsem člověka, jak se rychle vmáčkl do mezery mezi dvěma prodejními stánky. Předstíral jsem, že jsem si ho nevšiml, a šel dál. Sledoval mě. Co víc, zpětně jsem si vybavil, že jsem ho už několikrát zahlédl dřív. Zřejmě na mně visel od chvíle, kdy jsem vyšel z hraběcího paláce. Možná to byl Drexlerův člověk, možná ne. Rozhodl jsem se, že se ho zeptám. Postupně jsem se vzdaloval z nejrušnějších částí města a nořil se do klikatých uliček, kde sídlili řemeslníci a drobní obchodníci. Udržoval si ode mě větší a větší odstup. Skutečně se ve své práci vyznal, kdybych si ho nevšiml u ševce, neměl bych o něm ani tušení. Vypadal jako hubený mladík v ošumělých kalhotách a volné lněné košili, který právě nemá nic na práci a bezcílně se potuluje městem.
Stejnoměrným krokem jsem šel úzkou uličkou klikatící se mezi dvoupatrovými domy a v okamžiku, kdy jsem se mu ztratil z dohledu, jsem ustoupil do výklenku, který tam zbyl po zazděném průchodu. V okolí nikdo nebyl, slyšel jsem, jak se rytmus jeho kroků zrychlil, za okamžik se rozběhl. Když mě míjel, sáhl jsem po něm pravačkou a stáhl ho k sobě. Chtěl jsem ho usadit ranou na žaludek, aby nedělal problémy, jenomže jsem sám inkasoval ránu do hrudníku, až mi málem vyrazil dech. Vůbec se nerozmachoval, záhadným způsobem se vytočil trupem a dvakrát za sebou mě praštil ramenem. Má žebra zaprotestovala. Mrštil jsem jím proti zdi. Nečekal, že náraz bude tak prudký, hlava se mu zvrátila, udeřil se do týla a v bezvědomí se zhroutil.
Lapal jsem po dechu, hrudník mě bolel. Nechápal jsem, jak mi sedmdesátikilový střízlík mohl zasadit takové údery. Kdybych byl jen o něco slabší, promáčkl by mi hrudník. Klekl jsem si k němu, abych si ho prohlédl a prohledal ho. Dýchal mělce a rychle, ale žil. Tuctová tvář, dlouhé lícní kosti, protáhlá brada. Tělo gymnasty nebo profesionálního tanečníka. Náhodou se mu vyhrnula košile a já jsem vysoko na boku pod levou paží spatřil umělecky vytetované modré S ve stylizovaném kosočtvercovém štítu. Mladík patřil ke Stínům noci, k nindžům, asasinům. Všechna ta slova znamenala jediné. Byl cvičený zabiják.
V tu chvíli se mi všechno vrátilo. Podlomily se mi nohy, žaludek vyskočil až kamsi do hrdla, v jediné sekundě jsem byl zbrocený studeným potem. Těsně před tím, než jsem začal zvracet a ztratil nad sebou kontrolu, jsem uchopil jeho hlavu do dlaní a jediným škubnutím mu zlomil vaz.
Za hodinu jsem se částečně vzpamatoval. Měl jsem štěstí, že kolem mě nikdo neprošel, protože jinak bych už seděl někde ve vězení a vysvětloval, proč jsem na ulici zabil neznámého člověka. I teď mi stačilo, abych se na něho jen podíval, a opět jsem začal dávit. Už ale nebylo co. Všechno mě bolelo, v plicích jsem měl oheň, ve vnitřnostech led. Opíral jsem se o stěnu a belhal se pryč. Potřeboval jsem se napít, napít se za každou cenu. Nedokázal jsem dávat pozor na okolí, byl jsem rád, že se pohybuji. Vpadl jsem do jakéhosi krámku. Páchlo to tam zatuchlinou, lihem a všelijakými chemickými pachy.
„Potřebuji… napít!“ blekotal jsem.
„Peníze? Máš peníze?“ zeptal se mě někdo.
Oči mi nesloužily, nikoho jsem neviděl. Napotřetí jsem z opasku vydoloval zlatku. Vyklouzla mi z prstů. Žádné cinknutí jsem neslyšel. Neviditelný mi vtiskl do ruky hrnek a pomohl mi ho přiložit k ústům. Vypil jsem ho, se zpožděním mě zaplavil pocit horka v útrobách a ostrá bylinná vůně.
Bolest ztratila nejostřejší hrany, z kaleidoskopického chaosu různobarevných ploch se vynořila pokřivená silueta staříka s vředovitou tváří.
„Ještě!“ řekl jsem a nastavil hrnek.
„Peníze, chlapče. Tohle pitíčko je pěkně účinnej, ale taky drahej dryák!“
Vtiskl jsem mu do dlaně druhou zlatku. Stále jsem se třásl a ruce mě poslouchaly jen částečně. Tekutina nalévaná z velké skleněné baňky zažbluňkala. …
