Kapitola pátá – ČARODĚJNICE
Na snídani jsme se s Ochinotem setkali časně. Kupodivu vypadal, že se vyspal do růžova, a jeho kulatý obličej víc než jindy připomínal spokojené prasátko.
Kromě pozdravu neřekl nic, jen tázavě zvedl obočí. Vztyčil jsem palec na znamení, že žije. Snídali jsme polévku s křupavým chlebem rozpečeným v troubě, když se dovnitř vřítil chlap s koňskou tváří podobanou neštovicemi.
„Čarodějnice zmizela! Někdo ji odřízl a odnesl!“
Ve chvíli byla místnost plná lidí. Chlapi se překřikovali a hádali, co by se mělo dělat. Musel jsem zasáhnout dřív, než se objeví zástupce Konventu a zorganizuje skutečné pátrání.
„Pánové, nic mi do toho není, pouze projíždíme. Ale říkali jste, že tu potvoru někdo odřezal a utekl s ní. To znamená, že včera tu byl a dnes už ne. Když zjistíte, kdo opustil tuto pohostinnou vesnici, budete přesně vědět, kdo to udělal,“ navrhl jsem jim.
Můj nápad se jim zalíbil a rozběhli se zjišťovat, kdo z místních není doma. Věděl jsem minimálně o třech. Ochinot vyrovnal účet, já šel obstarat kočár. Přišlo nám vhod, že jsem ani při příjezdu nežádal podomka o pomoc. Nikdo se teď nedivil. Když jsme opouštěli vesnici, musel jsem ustavičně myslet na to, abych nejel příliš rychle. Až za prvním kopcem jsem popohnal koně bičem a ujížděli jsme, co jejich síly a bahnitá cesta dovolovaly. Ochinot chtěl zastavit a pořádně dívku ošetřit, ale nepovolil jsem to. Nejprve jsme museli opustit Konventem spravované území a dostat se do Zóny. Po soumraku jsme konečně dorazili k hranici. Vojáci a celníci si všímali hlavně zbožím naložených povozů směřujících opačným směrem a nám dali pokoj. Ubytovali jsme se v prvním hostinci, který jsme potkali necelý kilometr jízdy za celnicí.
Měli volný jen jeden pokoj, museli jsme se tam namačkat všichni tři. Uložil jsem ji na postel a bez otálení se dal do ošetřování.
„Umíte to?“ vyptával se Ochinot nejistě, když jsem ji svlékal.
„Skutečný lékař by byl lepší, ale toho tu nenajdete. Byl jsem gladiátor, s ranami si umím poradit,“ připomenul jsem mu.
Nebyla na tom dobře. Někdo si s ní u výslechu pořádně a s nadšením pohrál. Před tím, než ji dostali do parády, to musela být krásná žena. Neměřila víc než metr šedesát a určitě nevážila ani padesát kilo, ale každý kilogram byl na správném místě.
Omýval jsem ji navlhčenou žínkou, odstraňoval špínu i zaschlou krev a pátral po zraněních. V krbu plápolal oheň a v pokoji bylo horko. Měla útlé, sochařsky modelované kotníky, plná lýtka a bílá, něžná stehna. Palce jí rozdrtili téměř na kaši, mučícími botami polámali holenní i lýtkové kosti, na pravé noze navíc na několika místech. Bylo jasné, že nehty na nohou jí už nikdy nenarostou. Vytrpěla si toho dost.
„Prosím?“ vyrušil mě Ochinot.
Uvědomil jsem si, že mluvím nahlas.
„Nic,“ zavrčel jsem a začal jí prohlížet lůno. Klín měla rezavější než vlasy.
„Co to děláte?“ vyjekl nervózně Ochinot.
„Mohli jí hodně ublížit. V tom případě by bylo dobré o tom vědět,“ vysvětlil jsem mu.
Zdálo se, že tady žádné fatální škody napáchány nebyly.
„Usmívá se,“ podotkl Ochinot. „Pokaždé, když se jí dotýkáte.“
Pokrčil jsem rameny.
„Jdu pro něco, z čeho udělám dlahy, dejte na ni pozor.“
Až do večera jsem si hrál na samaritána. Navečeřeli jsme se na pokoji, protože v sále bylo plno. Byl jsem utahaný jako štěně a měl jsem popudlivou náladu.
„Tváříte se nějak spokojeně,“ vyjel jsem na Ochinota, když si mezi sousty lehce pohvizdoval.
„Mám radost, že jsme jí pomohli,“ vysvětlil mi a dál se tvářil spokojeně.
Připadalo mi to odporné, jak může mít někdo pořád takovou radost ze života?
„Pomohli? Je z ní doživotní mrzák. Jen těžko se bude protloukat světem a žádný chlap o ni nebude mít zájem. Navíc se možná zbláznila, stává se to,“ odsekl jsem.
Dívka se pohnula a zasténala. Oba jsme se otočili. Dívala se na nás svýma velikýma mandlovýma očima. Byly ještě mnohem krásnější, než jsem si pamatoval. Potom je zase zavřela.
„Nevypadá šíleně,“ usoudil Ochinot.
Ten skrček mě rozčiloval, jenomže jsem si za …
