Kapitola desátá – ZA ZLATEM
Krátce po svítání jsem se probudil s vědomím, že jsem zapomněl ještě na něco velmi důležitého. Neošetřil jsem si zranění. To mě probralo, rázem jsem byl při plném vědomí. Posadil jsem se. Rány naštěstí nebyly hluboké a samy se zatáhly.
Na podlaze, na zemi, prostě všude se černala sražená krev, rozbitým oknem z venku přilétaly první ranní mouchy. Nechtěl jsem újmu, kterou pokoj utrpěl, vysvětlovat majiteli. Raději jsem seběhl dolů a po zlodějsku se vypařil. Na stole jsem nechal ležet zlatku, aby nikdo netropil zbytečný rozruch.
O dvě hodiny později jsem bydlel v jiném, ale velmi podobném penziónu. Stačil jsem se i umýt, vyprat si zakrvácenou kazajku a teď jsem čekal, až přede mě kuchtička naskládá smažená vejce, tři pláty slaniny, hovězí játra a bochník chleba. V břiše mi nepředstavitelně kručelo a žaludek si už určitě myslel, že mě v noci doopravdy podřízli. Snědl jsem všechno, co jsem si objednal, a ještě si k tomu přidal vepřové koleno. Střídmou snídani jsem spláchl dvěma džbány piva. Teprve potom jsem otevřel dopis od Drexlera. Zpráva byla strohá a jasná:
Ruším své příkazy. Přestaňte se zajímat o mého syna a odjeďte ze Zóny. Okamžitě. Zjistil jsem, že jste se za každou cenu snažil poslat peníze na jisté konto. Nevím proč, ale usuzuji, že je to pro vás důležité. Vaši poslední platbu jsem pozastavil a nechám ji uskutečnit až poté, co mě navštívíte v Ribenodu.
Drexler Belfonte
Nechápal jsem, co to má znamenat. Proč mám ze Zóny okamžitě odjet? Jak dokázal hrabě pozastavit platbu? V jedné z kapes jsem měl certifikát, že banka plně ručí za transakci! Kdybych kvůli neuskutečněnému převodu přišel o sto tisíc a mohl to dokázat, musela by je Imperiální zaplatit! Už se to dokonce i stalo! V mém případě by ale nedoručení peněz mělo fatální následky – obnovení stíhání mých příbuzných. Nedokázal jsem si představit žádný možný legální postup, jakým toho mohl Drexler dosáhnout. A protože neexistoval legální, musel hrabě použít nelegální. Ale šlechtici neradi používají proti císařským institucím nelegální finty, zvláště proti neochvějné Imperiální bance. Nevěřil jsem mu ani za mák. Musel mě zabít, protože kdybych proti němu svědčil, propadl by hrdlem, hrabě – nehrabě.
Jestliže včera večer bylo vše skončeno a zbývalo jen zaplatit a jít, teď jsem stál opět na začátku, navíc mě tlačil čas. V krátké době jsem musel správci chaabské provincie, vlastně jeho potomkům, protože on sám před pěti lety umřel, splatit posledních padesát zlatých. Vzhledem k zákonům v Zóně to znamenalo vydělat pět set zlatých, protože z nich při převodu ven zaplatím devadesátiprocentní daň. Měl jsem měsíc, s uvážením doby nutné k transakci spíše dva týdny, k tomu, abych ty peníze sehnal. Tolik peněz vydělá za tak krátkou dobu jen pár největších obchodníků v říši, já byl pouhý nájemný bijec. Jistě, mohl jsem vycestovat ze Zóny, ale většinu obchodních kontaktů jsem měl na západě, tady jsem neznal nikoho a stěží bych v tak krátké době získal slušně placenou práci. Už jsem se párkrát poflakoval celé týdny, možná i měsíce, než jsem začal opět vydělávat. Výhodnější se mi zdálo zůstat tady. Uvědomil jsem si, že má předchozí lhostejnost je pryč. Plánoval jsem, kombinoval. Byl jsem nervózní a bál se tak jako tolikrát před tím, že to nestihnu, nedokážu. Opět jsem měl proč žít. Na nějakou dobu. Odsunul jsem panáka, kterým jsem chtěl zakončit snídani, a vyrazil do ulic. Musel jsem v krátké době zařídit spoustu věcí.
První věc na dlouhém seznamu byla zbroj. Nebál jsem se, ale chlapa, který je oblečený do kvalitní oceli, je obvykle těžší zabít. Já jsem prozatím svou smrt odložil. První člověk, který se mnou byl ochoten hovořit, mě při otázce na kovářské a zbrojní dílny poslal na okraj města. Za sedm měďáků a dva stříbrné zálohy k tomu jsem si pronajal rozvrzaný dvoukolák tažený unaveným valachem a vyrazil do vnitrozemí k severní hranici belfontského území.
Nejdříve jsem ve vzduchu ucítil charakteristický zápach dřevěného uhlí hořícího …
