Kapitola dvacátá čtvrtá – ZTRÁTY A NÁLEZY
Voda mi stříkla do očí. Bylo jich o jednoho víc. Celou dobu čekal, až mě bude moci shodit do vody, uvědomil jsem si. Můj záchranný pás mi sklouzl až do podpaždí, ale v kombinaci se závažím zlata a sekery mě udržel nad hladinou a ve svislé poloze. Proto jsem se neutopil. Zatím. Hlava mě pekelně bolela, a když jsem si sáhl na zátylek, nahmatal jsem podezřele opuchlé a na dotek měkké místo. Zhoupl jsem se na větší vlně a na okamžik se mi otevřel výhled do dálky. Hvězdnaté nebe se přede mnou spojovalo s dalekým horizontem. Žádná loď v dohledu. S mrazivým pocitem kolem páteře jsem zakormidloval rukama a otočil se opačným směrem. Chvíli trvalo, než se objevila větší vlna. Úlevou jsem vydechl. V neurčité vzdálenosti přede mnou se zdvihal černý pás osvícený sporadickými světly lidských příbytků. Proudy ani vítr mě na otevřené moře zatím neodnesly. Začal jsem neohrabaně plavat. Plášť mě sice omezoval v pohybech, na druhou stranu zabraňoval studené vodě v přístupu k tělu a nebyla mi taková zima. Sekeru ani zlato jsem odhodit nemínil. Neohrabaně, jako velký neforemný brouk, jsem se metr po metru přibližoval ke břehu. Nevěděl jsem, zda je to díky mému úsilí, nebo přirozené a šťastné konstelaci větru a mořských proudů.
Plaval jsem až do umdlení, chvíli odpočíval a zase plaval. Nakonec mě roztřásla zima naplno a nedokázal jsem potlačit cvakání zubama.
Za úsvitu, když hvězdy na východě už nebyly vidět, jsem pod nohama ucítil pevnou zemi. Nedokázal jsem vstát, svaly jsem měl ztuhlé zimou. Vyplazil jsem se až za čáru přílivu a čekal, až mě slunce prohřeje a křeče povolí. Časem jsem si začal uvědomovat kořenitou vůni tlejících chaluh vyvržených vlnami na pláž, kousek vedle mě ležela leklá ryba. Nemohla tam být dlouho, protože ještě moc nepáchla. První pokus vstát jsem učinil, když slunce začalo barvit vrcholky kopců. Výsledek nebyl uspokojivý, takže jsem se zase svalil na písek. Zanedlouho se na pobřeží objevil stařec s malým vozíkem taženým starou mulou.
Jezdil cikcak po písku, pochopil jsem, že hledá, zda moře nevyvrhlo něco užitečného. Taky způsob obživy.
„Hej, kde to jsem!“ zavolal jsem na něho.
Přijel blíž a zkoumavě si mě prohlížel.
„Tak ono to není mrtvé, Matesi,“ promluvil na své zvíře, „a ani to nevypadá, že to chce umřít. Dneska máme smůlu, žádný utopenec. Pojďme dál, Matesi, ještě nás čekají dvě zátoky. Ať jsme tam dříve, než ostatní.“
Odešel a já osaměl. Nakonec jsem se dokázal zvednout a vydal jsem se na cestu směrem, kde jsem viděl úzkou kamenitou cestu. Věděl jsem, že nemohu zabloudit. Město se rozkládalo všude kolem. Tohle musela být jedna z nehostinných zátok, která se nehodila k ničemu. Chůze mi udělala dobře. Zahřál jsem se a ztuhlost pominula. Po půlhodině pomalé chůze jsem potkal žebřiňák naložený travou, majitel souhlasil, že mě za stříbrňák sveze do zabydlenějších částí. Asi by mu stačilo i méně, ale já žádné měďáky neměl. Od něj jsem se dozvěděl, že jsem se ocitl v Pikové zátoce, kam proudy obvykle snášejí mrtvá těla. Takže mi spíš pomohlo moře než mé plavecké úsilí.
Cestou se mi v hlavě rozležel způsob, jak si vyjasnit vztahy s Kurganem a jeho lidmi. V osm hodin ráno jsem stál před mým penziónem. Nepředpokládal jsem, že mě v něm po třech dnech bude někdo hledat, a potřeboval jsem si odpočinout. Majitelka a kuchařka v jedné osobě vytřeštila oči, když jsem se, stále ještě mokrý, objevil v jídelně.
„Hodně jídla, hodně masa, džbán vína – a pivo,“ objednal jsem si. „Přineste mi to do pokoje.“
Pomalu jsem stoupal do schodů a zanechával přitom za sebou mokré skvrny.
Otevřel jsem dveře do pokoje a strnul. Na židli u stolu seděl Křivák a podřimoval. Když mě uslyšel, probudil se.
„Ty vypadáš,“ okomentoval můj vzhled. „Museli sme se z kasina rychle zdekoval, protože se tam objevili císařský vojáci. Spousta lidí bylo zraněnejch a spousta jich tam zůstala. Kurgan chystá další akci a dává dohromady ty nejlepší. Všichni si myslí, že si zařval už v tom pitomým sále. Řek sem…
