KAPITOLA 9
ve které se Prasátko octne uprostřed vod
Pršelo a pršelo a pršelo. Prasátko si říkalo, že za celý svůj život - a ten byl jaksepatří dlouhý - tři nebo čtyři léta - nikdy nevidělo tolik deště. Celé dny a celé noci.
Kdybych jen bylo, pomyslilo si, když se dívalo z okna, kdybych jen bývalo bylo u Púa nebo u Kryštůfka Robina nebo u Králíčka, když začalo pršet, mělo bych alespoň společnost. Ale teď jsem samo a mohu jenom přemýšlet o tom, kdy asi přestane. Hned si představilo, jak je u Púa a říká: „Už jsi někdy viděl takovýhle déšť, Pú?" a Pú odpovídá: „To je strašné, viď, Prasátko." A Prasátko na to. „Jak to asi vypadá u Kryštůfka Robina," a Pú povídá: „Chudák Králíček, toho už možná déšť vyplavil." Bylo by to příjemné takhle si povídat. Vždyť to k ničemu není, taková vzrušující událost, jako je povodeň, když si o tom člověk nemůže s nikým popovídat.
A vzrušující to bylo. Suché příkopy, v nichž Prasátko tak často čmuchalo, se najednou proměnily v potoky, z potůčků, přes které se brodívalo, byly řeky, a řeka, mezi jejímiž strmými břehy si bezstarostně hrávalo, se rozlila ze svého řečiště a tak se všude drala, až se Prasátko obávalo, že mu brzy přijde až do postele. „Je to zlé," řeklo si, „být malé zvířátko a mít kolem dokola samou vodu. Kryštůfek Robin nebo Pú by se vyšplhali na strom a zachránili by se, Klokanice by odskákala, Králíček by si zalezl do pelíšku, Sova by ulítla a Ijáček by - Ijáček by tak hlasitě hýkal, až by mu přišli na pomoc. Ale já tu trčím a kolem dokola je samá voda a nemohu nic dělat."
Pršelo dál a každým dnem voda trochu stoupala, až sahala skoro k okénku... a Prasátko dosud nic nepodniklo. Třeba takový Pú, myslilo si. Pú nemá moc rozumu, ale nikdy se mu nic nestane. Dělá hlouposti, a všechno mu dobře dopadne. Nebo Sova. Sova není zrovna chytrá, ale hodně toho ví. Ta by věděla, co má dělat, kdyby na ni přišla povodeň. Nebo Králíček - ten nemá knižní vzdělání, ale má chytré nápady. Nebo Klokanice. Není chytrá, to zas ne, ale ze samého strachu o Klokánka by udělala bez dlouhého přemýšlení zrovna to pravé. A potom Ijáček. Ten je tak hrozně nešťastný, tak by mu to ani nevadilo. Ale co by asi udělal Kryštůfek Robin.
A pak si najednou vzpomnělo na povídku, kterou mu kdysi vypravoval Kryštůfek Robin, o člověku na opuštěném ostrově, který napsal něco do láhve a láhev pustil na moře; a Prasátku hned napadlo, kdyby také něco napsalo do láhve a hodilo ji do vody, že by je snad někdo přišel zachránit!
Slezlo z okna a začalo prohledávat dům, pokud nebyl pod vodou, až konečně našlo tužku a kousek suchého papíru a láhev se zátkou. Na jednu stranu papíru napsalo:
POMOC!
PRASÁDkO
(já)
a na drahou stranu:
To sem já
Prasádko, pomoc,
pomóc!
Pak vložilo papír do láhve, zazátkovalo ji co nejtěsněji a nahnulo se co nejvíce z okna, ale tak, aby nevypadlo, a hodilo láhev co nejdále - pláč! a za chvíli se láhev zas vynořila nad vodu; pozorovalo, jak pomalu pluje do dáli, až je oči bolely, a někdy se mu zdálo, že vidí láhev, a někdy zase, že je to jen vlnka na vodě, za čím se dívá, a pak najednou vědělo, že už ji nikdy neuvidí a že učinilo ke své záchraně vše, co bylo v jeho moci.Tak, pomyslilo si, teď musí zas někdo jiný něco udělat, a doufám, že to bude brzy, protože jinak budu muset plavat, a to neumím, tak doufám, že to udělají brzy. A pak si dlouze povzdychlo a řeklo: „Kéž by tu byl Pú! Ve dvou je o moc veseleji." Když začalo pršet, Pú spal. Pršelo a pršelo a pršelo a Pú spal a spal a spal. Měl předtím perný den. Pamatujete si ještě, jak objevil severní točnu? Byl na to tak pyšný, že se zeptal Kryštůfka Robina, jestli jsou ještě jiné točny, které by mohl Medvěd s malým rozoumkem objevit.
„Ještě jižní točna," řekl Kryštůfek Robin, „a tuším i východní a západní, ačkoli lidé o nich neradi mluví." Pú byl všecek rozčilen, když to slyšel, a navrhl, aby udělali expudici a šli hledat východní točnu, ale Kryštůfek Robin měl s Klokanicí jiné plány a tak se vydal Pú sám hledat východní, to…
