Vyznání: Spravedlnost pro Karla Maye

Čím mi byl…

Dr. Jindřich Lhotzky

„Karel May, to je přece jen škvár a brak.“ Jednoho dne pronesl u stolu tento vznešený posudek můj třináctiletý přítel, když jsem byl hostem jeho otce.

Byl jsem tím zralým úsudkem trochu udiven, a proto jsem se tázal mladíka, co vlastně z Karla Maye četl, že by to bylo tak brakovité.

„Nečetl jsem od něho vůbec nic. Člověk přece nečte šmejdy“.

„Tak, tak, příteli! Tvůj úsudek pochází tedy od učitele, pravda?“

„Ano“, odvětil bez rozpaků. Proč by také při vhodné příležitosti neudal to, čemu se vyučuje ve škole. Bohudík! Je dobře, vypěstuje-li škola v naší mládeži opět něco podobného úctě a důvěře. Ovšem že se nikdy neodvažuji odporovati učiteli, rozumí tomu přece lépe než já. Podkopávati v mladé duši autoritu to pokládám za zločin. Ovšem – často jsem sám sobě kladl otázku, jak se to stalo, že všechna naše mládež, která vycházela v posledních padesáti letech ze škol, pozbyla veškeré úcty. Že by snad konec konců přece jen škola…?

Nebylo by možné uplatňovati hotové úsudky vůči mládeži trochu opatrněji?

Učinil jsem to, co jsem jediné pokládal za správné; při nejbližší příležitosti daroval jsem svému mladému příteli svazek Karla Maye.

Který? Sám byl jsem upozorněn na Karla Maye svazkem, jehož si vážím ještě dnes: „Divokým Kurdistanem“. Tam lze žíti v krásné přírodě v starém, posvátném údolí Zabu, jenž omývá zříceniny Ninive. Chvějeme se s hrdiny o jejich život, obdivujeme se odvaze a záchraně, která přichází vždy včas, seznamujeme se s Rihem, s Dojanem, Hadži Halefem – s mužem, který má ve svém jménu tasemnici – a především s Marah Durimeh, s tou láskyplnou stařenou, která spojuje svěžest věčného mládí se zralostí stáří.

Zvolil jsem tudíž tento svazek a po celé příští dny pozoroval jsem svého mladého přítele. Zvolna, velmi zvolna postupoval. Vložil si vždy znaménko, a mohl jsem jej dobře sledovati. Avšak brzy se přihodilo to, co jsem u zdravého chlapce očekával: doba četby rostla, přečtené části se denně zvětšovaly a pak se mladík hnal za knihou, jakmile měl volnou chvilku. Není možno, aby Karel May působil jinak.

Co mu mám dáti nyní? Tak tázal jsem se jeho otce. Zatím nic. Přečte si knihu znovu. Je velmi důkladný.

Měl jsem dobrý úmysl. Domníval jsem se, že si beru na svědomí hospodářský rozvrat chudého otce, který bude nyní nucen zakoupiti pro hocha postupně 40–50 svazků. Nevadí však, čte-li mladík knihu důkladně a vžije-li se do nového myšlenkového světa. Posléze jsem se zeptal:

„Nuže, jak se ti líbí Karel May?“

„Karel May?“ tázal se, „to že je Karel May?“

„Ovšem, to je onen „brak a škvár“ od Karla Maye“.

Mladík mlčel. Jako mnozí mladí lidé ani si nevšiml jména spisovatele. Mlčel jsem rovněž. Nechci přece podkopávati autoritu školy. Nechci odporovati panu učiteli, ten to ví přece jen lépe než já. Ale snad smím vyprávěti malou historku. Její předností je, že je pravdivá.

Jsem v letech, v nichž člověk vlastně již počítá s tím, že jeho pobyt na této planetě brzy se skoncuje. Přes to zdálo se několika mým současníkům, jako by bylo třeba trochu přispíšení. Tyto myšlenky zhustily se u mne v těžkou chorobu. Byl jsem po dlouhou dobu ke všemu zcela netečný…