Vyznání: Spravedlnost pro Karla Maye

Můj život

(1910)

Vyžene-li tě lidstvo z měst svých bran,
svou cestou klidně jdi a zanech lkání.
Vykoupen jsi tíhou jeho ran,
pod níž se samo teď až k zemi sklání.

„V říši stříbrného lva.“

Pohádka o Sitaře

Tři měsíce letu je od nás na slunce daleko. A když se letí stejným směrem ještě tři měsíce za ně, dojde se na hvězdu, která se jmenuje Sitara. To slovo je persko-arabské a znamená „Hvězda“.

Ta hvězda je naší Zemi hodně podobná.

Má v průměru 1700 mil, její rovník je 5400 mil dlouhý. Točí se sama kolem sebe a zároveň též kolem slunce. Pohyb dokola trvá přesně jeden den, pohyb kolem slunce právě tak přesně rok, ani vteřinu déle.

Povrch tvoří z jedné části pevnina, ze dvou částí hladina vodní. Zatím co však na zemi, jak známo, máme pět světadílů, je pevnina Sitary rozčleněna mnohem jednodušším způsobem. Je souvislá. Netvoří několik kontinentů, nýbrž toliko kontinent jediný, jenž má bažinatou nížinu a horstvo, které se směle vypíná slunci vstříc. Obě části jsou spojeny pásem pralesa, příkře po svazích hor se táhnoucím.

Nížina je nezdravou rovinou; daří se tam všemožným jedovatým rostlinám i dravé zvěři; je vydána na pospas všem bouřím, které se ženou od moře k moři. Říkají té nížině Ardistan.

Ard je země, hrouda, hrubá hmota. Obrazně míní se tím záliba v duchaprázdné špíně a prachu, bezohledná touha po hmotě, strašný, ničivý boj proti všemu, co nepatří k vlastnímu „já“, nebo co mu nechce sloužiti. Ardistan je tedy vlastí nízkých, sobeckých forem jsoucnosti, domovem lidí sobeckých a násilných.

Vysočina však je hornatá, zdravá, věčně mladá, svěží v polibcích paprsků slunce, bohatá dary přírody a díly lidské píle; zahrada – Eden – ráj.

Jmenuje se Džinistan.

Džini jest genius, duch dobrý, bytost nadpozemská, rozdílející požehnání. Obrazně míní se tím vrozená touha po vyšším, záliba v rozvoji a vzestupu ducha i duše, touha po všem dobrém a krásném, a hlavně radost ze štěstí bližního, z blaha těch, kteří potřebují lásky a pomoci. Džinistan je země, kde lidskost a láska k bližnímu pne se nepřemožitelně jako hory k nebesům, je to kdysi zaslíbená země lidí ušlechtilých.

Ardistan, tam dole, hluboko, je ovládán rodem temných, sobeckých tyranů, kteří mají za nejvyšší zákon stručnou, přísnou větu: „Staneš se ďáblem svého bližního, abys byl sám sobě andělem!“

A nahoře v Džinistanu vládne od nepaměti rod velkomyslných, vpravdě královsky smýšlejících knížat, jejichž zákonem jest: „Budeš andělem svého bližního, aby ses nestal sám sobě ďáblem.“

Od oněch dob, co trvá Džinistan, tato země ryzích lidí, bylo povinností každého občana podle toho zákona býti v skrytu a aniž se prozradí andělem strážným svého bližního.

V Džinistanu štěstí a záře sluneční, v Ardistanu koldokola hluboká duševní temnota a tajné, zapovězené bědování; touha po vysvobození z bídy toho pekla! Není divu, že v nížině vzrůstala touha odejíti na hory! A pokročilé duše se snaží vykoupiti se z temnoty a oprostiti se.

Miliony jsou v bažinách Ardistanu spokojeny. Jsou miasmům zvyklé; necht…