Advokát se držel teze, že šlo o zabití na nutnou obranu cti, a porota jeho pojetí přijala; na závěr přelíčení dvojčata prohlásila, že by to z týchž důvodů udělala tisíckrát znovu. Předpokládali toto zaměření obhajoby už od chvíle, kdy se několik minut po zločinu uchýlili pod ochranu své církve. Celí zadýchaní vpadli do farního domu, zblízka pronásledováni skupinou rozohněných Arabů, a nože s čistou ocelí položili na stůl před pátera Amadora. Oba byli vyčerpáni tou barbarskou prací se smrtí a šaty i paže měli zbrocené a tvář umazanou od potu a dosud živé krve, ale farář vzpomínal na to, jak se mu přišli vzdát, jako na akt velice důstojný.
"Zabili jsme ho vědomě," řekl Pedro Vicario, "ale jsme nevinní."
"Možná před Pánembohem," řekl páter Amador.
"Před Pánembohem i před lidmi," řekl Pablo Vicario. "Byla to věc cti."
Ba co víc: při rekonstrukci činu předstírali mnohem sveřepější zuřivost, než tomu bylo ve skutečnosti, a to do té míry, že bylo nezbytné dát natřít na veřejné útraty hlavní vrata domu Plácidy Linerové, poněvadž byla celá rozbodaná od hrotů nože. V riohachské trestnici, kde tři roky čekali na rozsudek, protože neměli z čeho zaplatit záruku na podmíněné propuštění, si je nejstarší vězni pamatovali pro jejich dobrou povahu a družnost, ale nikdy u nich nezpozorovali žádny náznak lítosti. Nicméně skutečnost se zdála taková, že bratři Vicariové neudělali nic, co bylo potřebné k tomu, aby zabili Santiaga Nasara okamžitě a bez účasti veřejnosti, nýbrž že udělali mnohem víc, než si bylo lze představit, pro to, aby jim v tom zabití někdo zabránil, a nepodařilo se jim to.
Jak mi po letech řekli, začali ho hledat u Marie Alejandriny Cervantesové, kde s ním byli až do dvou. Tento fakt, jako mnoho jiných, nebyl do protokolu zaznamenán. Santiago Nasar tam skutečně už nebyl v hodinu, kdy dvojčata říkají, že ho tam šla hledat, neboť jsme odešli hrát děvčatům pod okny dostaveníčka, ale rozhodně nebyla pravda, že se tam vůbec zastavili. "Nikdy by už odtud nebyli odešli," řekla mi Maria Alejandrina Cervantesová a vzhledem k tomu, že ji tak dobře znám, vůbec jsem o tom nezapochyboval. Ve skutečnosti na něj šli čekat ke Clotildě Armentové, kde věděli, že se objeví spousta lidí, jenom ne Santiago Nasar. "Byl to jediný otevřený podnik," prohlásili vyšetřovateli. "Dřív nebo pozděj tudy jít musel," řekli mně, když byli osvobozeni. Nicméně každý věděl, že hlavní vrata domu Plácidy Linerové zůstávají i přes den zavřená na závoru zevnitř a že Santiago Nasar u sebe vždycky nosí klíče od zadního vchodu. Tudy skutečně vešel domů při návratu, kdy už ho Vicariova dvojčata více než hodinu čekala na druhé straně, a jestliže později vyšel ven vraty na náměstí, když šel vítat biskupa, bylo to z důvodu tak nepředvídaného, že ho ani sám vyšetřující soudce náležitě nepochopil.
Nikdy nebyla žádná smrt ohlášena důkladněji. Poté co jim sestra prozradila jméno, bratři Vicariovi zašli do skladiště u prasečího chlívku, kam ukládali potřeby na zabijačku, a vybrali dva nejlepší nože: jeden na čtvrcení, dlouhý deset palců na dva a půl šířky, a druhý na očišťování, dlouhý sedm palců na jeden a půl šířky. Zabalili je do hadru a šli si je nabrousit do masných krámů, kde začínaly otvírat zatím jen některé stánky. Prvních zákazníků bylo poskrovnu, ale dvaadvacet lidí vypovědělo, že slyšelo všechno, co říkali, a všichni se shodovali v dojmu, že to říkali s jediným záměrem, totiž aby je každý slyšel. Jejich přítel řezník Faustino Santos je viděl vcházet ve 3.20, sotva otevřel svůj stánek s droby, a nepochopil, proč tam jdou v pondělí a tak časně a pořád ještě v tmavém obleku ze svatby. Byl zvyklý vídat je v pátek, ale o něco později a s koženou zástěrou, kterou si brávali na zabijačku. "Myslel jsem, že jsou tak opilí," řekl mi Faustino Santos, "že si popletli nejen hodinu, ale i den." Připomněl jim, že je pondělí.
"Kdo by to nevěděl, bambulo," odpověděl dobrácky Pablo Vicario. "Přišli jsme si jenom nabrousit nože."
Nabrousili je na otáčivém kameni, jak to d…
