Bayardo San Román, muž, který vrátil manželku, přijel poprvé v srpnu předešlého roku: šest měsíců před svatbou. Přijel týdenní lodí s brašnami zdobenými stříbrem v souladu s přezkami na opasku a kroužky na botách. Bylo mu takových třicet, ale vůbec na ně nevypadal, neboť měl úzký pas toreadora, světle hnědé oči a pleť osmahlou dlouhodobým působením ledku. Přijel v krátkém kabátku a velmi úzkých kalhotách, obojím z přírodní teletiny, a s kozinkovými rukavicemi téže barvy. Magdalena Oliverová s ním jela na lodi a celou cestu z něj nemohla spustit oči. "Vypadal jako teplouš," řekla mi. "A byla to škoda, protože jinak měl člověk chuť jen ho pomazat máslem a sníst ho zaživa." Nebyla jediná, která si to myslela, ani poslední, kdo si uvědomil, že Bayardo San Román není muž, který by se dal poznat na první pohled.
Moje matka mi psala do koleje koncem srpna a v náhodné poznámce se zmínila: "Přijel tuze zvláštní člověk." A v následujícím dopise psala: "Ten zvláštní člověk se jmenuje Bayardo San Román a kdekdo říká, že je okouzlující, ale já ho neviděla." Nikdo se nikdy nedozvěděl, proč přijel. Komusi, kdo neodolal pokušení krátce před svatbou se ho na to zeptat, odpověděl: "Jezdil jsem od obce k obci a hledal s kým se oženit." Třebas to byla pravda, ale zrovna tak mohl odpovědět cokoliv jiného, poněvadž měl svérázný způsob řeči, který mu sloužil spíš k zastírání než sdělování.
Hned ten večer, kdy přijel, v kině prohlásil, že je železniční inženýr, a mluvil o tom, jak je naléhavé postavit trať do vnitrozemí, abychom předešli rozmarům řeky. Druhý den musel odeslat telegram a sám ho na přístroji vyťukal a navíc seznámil telegrafistu se svým návodem, jak dále užívat vybitých baterií. Stejně odborně hovořil o nemocech v pohraničí s vojenským lékařem, který u nás v té době prováděl odvody. Měl rád hlučné a dlouhé oslavy, ale opičku míval veselou, vždycky se snažil zabránit hádkám a nesnášel švindlování. Jednou v neděli po mši vyzval nejhbitější plavce, kterých bylo hodně, aby zkusili, kdo dřív přeplave řeku tam a zpátky, a nejlepší z nich nechal za sebou o dvacet temp. Matka mi to vypsala v dopise a nakonec přidala typicky svůj komentář: "Zdá se, že taky plave ve zlatě." To odpovídalo legendě, že Bayardo San Román je nejen schopen všechno dobře udělat, ale že má k dispozici i nevyčerpatelné prostředky.
V jednom dopise ze října mu moje matka udělila konečné požehnání. "Lidi ho mají moc rádi," psala mi, "protože je poctivý a má dobré srdce, a minulou neděli přijímal na kolenou a přisluhoval latinsky při mši." V té době nebylo dovoleno přijímat vestoje a mše se sloužila pouze latinsky, ale moje matka se leckdy uchyluje k takovýmto nadbytečným upřesněním, když chce něco důrazně vystihnout. Přesto mi však po tomto posvěcujícím verdiktu napsala další dva dopisy, kde se o Bayardu San Románovi vůbec nezmínila, ani když už bylo až příliš známo, že se chce oženit s Angelou Vicariovou. Teprve hezky dlouho po té nešťastné svatbě mi přiznala, že se s ním seznámila, až když už bylo pozdě opravit říjnový dopis, a že se z jeho zlatavých očí zachvěla hrůzou.
"Připadal mi jako ďábel," řekla mi, "ale tys mi sám říkal, že se takovéhle věci nemají sdělovat písemně."
Poznal jsem ho o něco později než ona, když jsem přijel na vánoční prázdniny, a neshledal jsem ho tak zvláštním, jak se říkalo. Zdál se mi skutečně přitažlivý, ale velice daleko od toho idylického vidění Magdaleny Oliverové. Zdál se mi vážnější, než se dalo soudit podle jeho nezbednosti, a jako by v nitru skrýval jakési napětí, stěží zastírané přehnaným vtipkováním. A především se mi zdálo, že to je člověk velice smutný. Tehdy už jednoznačně uspořádal svůj milostný vztah k Angele Vicariové.
Nikdy se pořádně nezjistilo, jak se poznali. Majitelka penziónu pro pány, kde Bayardo San Román bydlel, vyprávěla, že koncem září odpočíval po obědě v houpacím křesle salónu, když šly přes náměstí Angela Vicariová a její matka s dvěma koši umělých květin. Bayardo San Román se napůl probral z dřímoty, …
