V den, kdy ho měli zabít, vstal Santiago Nasar v 5.30 ráno, aby stihl příjezd lodi, která přivážela biskupa. Zdálo se mu, že jde lesem obrovských fíkusů, kde drobně mrholilo, a na chvíli byl ve snu šťastný, ale když se probouzel, měl pocit, že je celý pokálený ptačím trusem. "Vždycky se mu zdávalo o stromech," řekla mi jeho matka Plácida Linerová, když si po 27 letech vzpomínala na podrobnosti toho neblahého pondělka. "Týden předtím se mu zdálo, že sedí sám v letadle ze staniolu a to s ním letí mezi mandloněmi a přitom do žádné nenarazí," řekla mi. Těšila se svrchovaně zaslouženému věhlasu jakožto na slovo vzatá vykládačka cizích snů, pokud jí byly vyprávěny nalačno, ale v těchto dvou snech svého syna nepostřehla žádnou nepříznivou předzvěst, ani v jeho dalších snech o stromech, jak jí je vyprávěl vždycky ráno v posledních dnech před smrtí.
Ani Santiago Nasar žádné varování nerozpoznal. Ani se nesvlékl a spal málo a špatně, takže se probudil s bolestí hlavy a na patře měl pachuť měděného třmene, což si vyložil jako přirozené následky svatební veselice, která se protáhla až přes půlnoc. Ba co víc: všichni lidé, a bylo jich hodně, které potkal od chvíle, kdy v 6.05 vyšel z domova, až do okamžiku, kdy byl jako čuník hodinu nato zapíchnut, si vzpomínali, že byl trochu při ospalý, ale v dobré náladě a ke každému jen tak namátkou poznamenal, že je velice krásný den. Nikdo si nebyl jist, jestli tím myslí počasí. Mnozí se při tom vzpomínání shodovali, že jak se dalo očekávat od správného února tehdejší doby, bylo zářivé ráno s mořským vánkem, přicházejícím přes banánovníkové háje. Většina však byla zajedno v tom, že bylo zamračeno s kalným nízkým nebem a těžkým pachem ze stojatých vod a že ve chvíli toho neštěstí drobně mrholilo, zrovna tak jak to viděl Santiago Nasar v tom lese ze svého snu. Já se zotavoval ze svatební pitky v apoštolském klíně Marie Alejandriny Cervantesové, a jakžtakž jsem se probudil teprve při hlaholení zvonů vyzvánějících na poplach, poněvadž jsem si myslel, že je rozhoupali na biskupovu počest.
Santiago Nasar si oblékl kalhoty a košili z bílého lněného plátna, obojí neškrobené, stejné, jaké měl na sobě den předtím o svatbě. Bylo to sváteční oblečení. Nebýt toho biskupova příjezdu, byl by si vzal khaki a vysoké boty, v nichž jezdil každé pondělí na Boží Tvář, dobytkářskou farmu, kterou zdědil po otci a velice uváženě spravoval, i když bez valného zdaru. Venku nosíval za pasem pistoli 357 Magnum, jejíž plášťové kulky, jak říkal, dokázaly přeříznout koně vejpůl. V době koroptví nosil také své sokolnické potřeby. Ve skříni měl mimoto pušku 30,06 Mannlicher Schönauer, pušku 300 Holand Magnum, dvaadvacítku Hornet s dvojnásobným optickým zaměřovačem a opakovači vinčestrovku. Vždycky spával, stejně jako jeho otec, se zbraní ukrytou pod povlakem polštáře, ale než toho dne vyšel z domu, vyndal z ní náboje a uložil ji do zásuvky nočního stolku. "Nikdy ji nenechával nabitou," řekla mi jeho matka. Věděl jsem to, a věděl jsem navíc, že zbraně ukládá na jedno místo a střelivo na jiné, velice odlehlé, aby nikdo ani náhodou nepodlehl pokušení nabít je uvnitř domu. Byl to rozumný návyk, který zavedl jeho otec jednou ráno, kdy služebná zatřepala polštářem, aby z něho stáhla povlak, a pistole při dopadu na zem vystřelila a kulka odštípla skříň v místnosti, prorazila zeď salónu, s válečným svistem prolétla jídelnou sousedního domu a obrátila v sádrový prach světce, který stál v životní velikosti na hlavním oltáři kostela na druhém konci náměstí. Santiago Nasar, který byl tehdy malé dítě, na poučení z tohoto maléru nikdy nezapomněl.
Poslední podoba, kterou si po něm matka uchovala, byla z jeho letmého zastavení v její ložnici. Probudil ji, když se v koupelně po hmatu pokoušel najít v lékárničce aspirin, a ona rozsvítila a spatřila ho ve dveřích se sklenicí vody v ruce, a tak si ho bude pamatovat navždycky. Potom jí Santiago Nasar vyprávěl svůj sen, ale ona v něm vůbec nevěnovala pozornost těm stromům.
"Všechny sny, kde j…
