Léta jsme nedokázali mluvit o ničem jiném. Naše každodenní počínání, řízené do té doby tolika jednoznačnými návyky, se rázem začalo točit kolem jediného, všem společného znepokojení. Za svítání nás překvapovali kohouti, jak jsme se snažili uspořádat četné zřetězené náhodnosti, které umožnily ten absurdní čin, a bylo zřejmé, že to neděláme z touhy po objasnění záhad, nýbrž proto, že nikdo z nás nemohl nadále žít, aniž by přesně věděl, jaké místo a poslání mu osud přiřkl.
Mnozí to nakonec vůbec nezjistili. Cristo Bedoya, z něhož se stal význačný chirurg, si nikdy nedovedl vysvětlit, proč se podvolil nutkání čekat dvě hodiny, než přijede biskup, u dědečka, místo co by si šel odpočinout domů k rodičům, kteří na něj až do svítání čekali, aby ho mohli včas vzbudit. Avšak většina z těch, kdo mohli něco udělat, aby zabránili zločinu, a přesto to neudělali, se utěšovala výmluvou, že záležitosti cti jsou posvátným monopolem, na němž se smějí podílet jen přímí účastníci dramatu. "Cest je láska," slyšel jsem říkávat moji matku. Na Hortensii Bautovou, jejíž jediné účastenství spočívalo v tom, že viděla dva zkrvavené nože, které dosud zkrvavené nebyly, zapůsobil tento přelud natolik, že upadla do kajícnické krize a jednoho dne už ji nedokázala dál snášet a vyběhla nahá do ulic. Flora Miguelová, snoubenka Santiaga Nasara, ze žalu utekla s poručíkem od hraničářů, který z ní mezi sběrači kaučuku na řece Vichadě udělal prostitutku. Auru Villerosovou, porodní bábu, která pomohla na svět třem generacím, postihla zástava moči, když se dozvěděla tu zprávu, a až do dne její smrti ji museli cévkovat. Don Rogelio de la Flor, ten hodný manžel Clotildy Armentové, který byl v 86 letech zázrakem životní zdatnosti, naposledy vstal, aby viděl, jak u zavřených vrat jeho vlastního domu rozparují Santiaga Nasara, a to vzrušení nepřežil. Plácida Linerová zavřela ta vrata v posledním okamžiku, ale včas se zbavila viny. "Zavřela jsem je, protože mi Divina Flor přísahala, že viděla mého syna vcházet dovnitř," vyprávěla mi, "a nebyla to pravda." Naproti tomu si nikdy neodpustila, že se nechala zmást velmi příznivým znamením stromů, místo aby spíše věnovala pozornost neblahému významu ptáků, a podlehla zhoubnému zvyku své doby, žvýkání řeřišnicových semínek.
Dvanáct dní po zločinu se do rozjitřené obce dostavil vyšetřující soudce. Ze špinavé radniční spisovny, kde popíjel z hrnce kávu se třtinovou kořalkou proti přeludům z horka, musel požádat o posily, aby zvládl tu spoustu lidí, kteří se drali vypovídat, aniž byli předvoláni, poněvadž dychtili poukázat na svou vlastní důležitost v tom dramatu. Byl krátce po promoci a dosud nosil černý oblek Právnické školy a zlatý prsten s odznakem svého povolání a dosud oplýval domýšlivostí a lyrismem šťastného nováčka. Ale nikdy jsem se nedozvěděl jeho jméno. Všechno, co víme o jeho povaze, je vyčteno z protokolu, který mně dvacet let po zločinu pomáhala řada osob hledat v riohachské soudní budově. V archívech neexistovalo žádné roztřídění a spisy za více než sto let byly nakupeny v přízemí zchátralého koloniálního paláce, který kdysi byl po dva dny hlavním stanem Francise Drakea. Spodní část byla při přílivu zaplavována mořem a v opuštěných kancelářích pluly rozpadlé svazky. Sám jsem mnohokrát s vodou až po kotníky propátral tu nádržku prohraných procesů a jenom náhoda mi po pěti letech hledání umožnila zachránit 322 rozházených listů z těch více než 500, co jich protokol musel mít.
Soudcovo jméno se neobjevilo na žádném, ale je zřejmé, že to byl člověk spalovaný horečkou literatury. Nepochybně četl španělské klasiky i některé latinské a velmi dobře znal Nietzscheho, který byl módním autorem mezi soudními hodnostáři jeho doby. Poznámky na okraji se nejen pro barvu inkoustu zdály být psány krví. Byl tak popletený tou záhadou, která mu spadla do klína, že se mnohokrát pouštěl do lyrických výlevů, které byly v rozporu se strohostí jeho úřadu. Především mu nikdy nepřipadalo náležité, že život využil tolika náhod zakazova…
