Kapitola osmnáctá
Mlha.
Během noci vítr dál měnil směr, až vál od jihu a přinesl s sebou teplejší vzduch.
Nárůst teploty reagoval se vzduchem prosyceným vlhkostí, a když vyšlo slunce, pohybovala už se Volavka pomalu hustou bílou mlhou. Vítr se utišil na pouhý jemný šepot, jenž neměl sílu rozptýlit vlhký bílý plášť, který je obklopoval.
Hal byl u kormidelní páky. Převzal své místo hodinu před úsvitem, ačkoli v těchto podmínkách nebylo po východu slunce ani známky – jen postupné prosvětlování lepkavé běloby kolem nich.
Moře bylo olejnatě černé. Jako by tíha mlhy ležela na hladině moře a potlačovala vlny, ačkoli Hal věděl, že je to jen mylný dojem. Způsobila to spíš nepřítomnost větru.
Plachty pleskaly a povlávaly, když se vítr občas objevil a zase zmizel. Na plachtách, ráhnech i lanoví se srážela vlhkost a dopadala na palubu v těžkých kapkách. Hal od kormidla rozeznával sotva třetinu lodi před sebou a obrysů postav, které se pohybovaly na palubě.
Po Vlčím větru přirozeně nebylo ani vidu.
Slabý poryv větru napjal plachtu a Volavka poskočila vpřed. Náhle se vynořila do jasného úseku, který ze všech stran obklopovala mlha. Pak se znovu ocitla ve všeobjímající bělobě a voda jí tiše šplouchala kolem boků.
A tak to pokračovalo. Naslepo hledali cestu mlhou několik mil. Na chvíli se ocitli v jasném úseku, a opět se vnořili do oblaku par, který se kolem nich rychle sevřel a znemožnil jim výhled.
Napětí na palubě Volavky rostlo v celé posádce a i ti, kdo neměli službu, postávali u zábradlí a zírali do husté běloby, která je zahalovala. Když se pak znovu vynořili do jasného úseku, všechny oči začaly prohledávat okolí a napjatě hledat stopy po lodi, kterou celou noc pronásledovali.
„Samozřejmě,“ řekl Thorn Halovi, když se už popáté vynořili do jasného úseku, „Vlčí vítr může být i za námi. V noci jsme ho mohli snadno minout.“
Hal se při těch slovech rychle otočil a prohledával jasný úsek vody za sebou. Začal dýchat poněkud volněji, když tam nic nenašel. Trápilo ho také vědomí, že se v noci mohli odchýlit z kurzu. Neměl jak zkontrolovat směr, protože slunce bylo neviditelné. Mohli klidně plout jiným směrem než Vlčí vítr, a ani by to nezjistili. Jediný způsob, jak kontrolovat směr, bylo držet loď tak, aby vítr – ten slaboučký vánek – vál od zádi.
Napětí znásobovala skutečnost, že nemohli vědět předem, kdy se vynoří do jasného úseku. V jednu chvíli byli zahaleni mlhou, v další vpluli na otevřenou vodu, kde bylo najednou vidět daleko do všech stran. Náhlé vynoření do světla je zasahovalo téměř fyzickou silou. Pokaždé, když k němu došlo, nervózně se rozhlíželi po moři a hledali Vlčí vítr.
A pokaždé byli zklamáni.
„Jak dlouho tohle podle tebe vydrží?“ ptal se Hal Thorna. Starý mořský vlk se zabydlel u kormidelní plošiny a Hal se rychle podřídil jeho mnohaletým námořnickým zkušenostem.
Thorn pokrčil rameny. „To záleží na větru. Dokud se nezvedne, tahle břečka tu zůstane s námi. A jestli zůstane takhle, zafouká a přestane, zafouká a přestane, tak bude mlha…Tamhle je!“
Výkřik přišel, když se z mlhy opět vynořili na otevřenou vodu.
Thorn zvedl levou paži a ukázal na nejasný obrys na pravoboku před přídí, který se právě nořil do oblaku mlhy. Trvalo to jen pár vteřin, pak ho opět spolkla šedobílá masa.
„Plují pod vesly,“ poznamenal Hal. Všiml si, že stěžeň Vlčího větru je holý a na každé straně ční z lodi šest vesel, která ji udržují v hladkém pohybu po vodě.
„Vítr je moc slabý, plazila by se jako šnek,“ mínil Thorn.
Oči měli dál přilepené na místě, kde loď zmizela, a snažili se ji ještě zahlédnout. Ale nebylo tam nic, jen vlnící se mlžná stěna, která se k nim blížila. Podle tichého hovoru na přídi poznali, že zbytek Volavek si Vlčího větru také všiml. Jesper usazený na štítnici za předním vazem se otočil, aby jim sdělil novinky. Ale Hal na něj mávl rukou, aby naznačil, že loď také viděli. Nechtěl, aby na něj Jesper křikl. Zvuk se nesl v mlze daleko a on nechtěl riskovat, že je posádka Vlčího větru zaslechne a dozví se tak…
