KAPITOLA 6
Záhadná zbraň
Ještě dlouho poté, co jsem se odebrala na lůžko, seděl Emerson tiše u lampy a fascinovaně obracel v prstech Ramsesův neuvěřitelný nález jako nejvzácnější drahokam. Už byl bez košile, v nažloutlém světle lampy se na opálených pažích a hrudi rýsovaly pevné svaly, stíny zvýraznily pevnou čelist a dolíček v bradě. Emersonův intelektuální výraz měl na mě zcela jiné účinky, jenže ty jsem bohužel musela vzhledem k momentálním okolnostem potlačit.
Pochopitelně jsem věděla, o čem Emerson přemýšlí, nemusel se mi ani svěřovat. Riskoval by, že mu připomenu, jak zlehčoval Reggieho první zranění. „Duch kušitského lukostřelce,“ řekl tehdy – a podívejme se! Teď tady sedí jako uhranutý a prohlíží si úlomek šípu, který používali právě Kušité. Byla jsem ochotna přijmout Emersonovo tvrzení, že tenhle typ šípu není používaný v oblasti už tisíc let, jenže ve starověku se kušitské království nazývalo také „Země luků“ a vojenský titul pro pozdní egyptskou říši byl „Velitel kušitských lučištníků“.
Konečně jsem usnula. Ráno jsem se probudila do nezvyklého ticha a stan byl prázdný. Ani zvenku se neozývaly rázné pokyny nebo nemelodické tóny domorodých popěvků, jimiž si dělníci ulehčovali práci. Pak jsem si vzpomněla, že je den volna a jsou u svých rodin. Přesto mi připadlo divné, že mě Emerson nevzbudil, a ještě divnější, že se Ramses vypařil bez rámusu a povyku. Přepadla mě úzkost a rychle jsem vstala.
Protentokrát jsem se obávala zbytečně, nestalo se nic zlého. Emerson, uvelebený na skládací židli, si vychutnával ranní čaj. Zvesela mě pozdravil a zeptal se, jak jsem se vyspala.
„Líp než ty,“ odpověděla jsem, protože jsem si vzpomněla, jak dlouho seděl u Ramsesova vzácného nálezu. O bezesné noci svědčily také tmavé kruhy pod očima. „Kde je Ramses? A jak se daří Reggiemu? Proč jsi mě nevzbudil dřív? Co –“
„Mám situaci pod kontrolou, Peabodyová. Udělám ti čaj a ty se zatím převlékni do něčeho vhodnějšího.“
„Vážně, Emersone –“
„Za chvilku přijde pan Forthright. Zranění nebylo tak vážné, jak ses obávala. Není zajímavé, že si vždycky ublíží míň, než si myslíš? Nevadí mi, že jsi před ním včera v noci pobíhala v noční košili, přisuzuju to tvému pochopitelnému rozrušení, ale kdyby se to opakovalo, mohlo by to vypadat jako úmysl.“
„Takhle bys to chápal jen ty,“ prohodila jsem jízlivě.
„Určitě, Peabodyová.“
Manželova samolibost mě pobavila, ale vlastně měl pravdu, a tak jsem se šla raději převléknout. Po návratu jsem našla celou společnost pohromadě – Ramses seděl na rohoži, Reggie na židli vedle Emersona. Jakmile mě spatřil, čile vyskočil, čímž jen podpořil Emersonův úsudek o svém zdravotním stavu, a nabídl mi místo.
„Ráda vás vidím v tak dobré kondici,“ řekla jsem potěšeně a vzala si od Emersona hrníček s čajem. „Ztratil jste dost krve –“
„Podle charakteru rány to určitě nebyla jeho krev,“ zabručel Emerson. Kdykoli se totiž nevyspí, má mizernou náladu.
„Přesně tak,“ souhlasil Reggie. „Jak jsem říkal, zápasil jsem s tím mizerou –“
„Jste tak odvážný…“ prohodil Emerson. „Nebyl jste ani ozbrojený, viďte? Kdo by si na nevinnou noční procházku bral zbraň?“
„To víte, že ne. Já… ehm –“
„Je to vaše, Forthrighte?“ vytáhl Emerson z kapsy nalezený nůž a strčil ho Reggiemu pod nos.
„Ne! To je…“
„Proboha, Emersone, přestaň mu skákat do řeči,“ pokárala jsem manžela. „Jak ti může něco vysvětlit, když ho nenecháš dokončit větu?“
Emerson se na mě zle podíval. „Snad by ti mohlo být jasné, Amélie, kam mířím tou otázkou. A panu Forthrightovi taky. Jestli –“
„Ano, je nám to oběma jasné, Emersone. Mně jen vadí tvůj tón. Neptáš se, ale vyslýcháš Reggieho jako –“
„Krucinál, Amélie –“
Podrážděnou výměnu názoru ukončil Reggieho výbuch smíchu. „Přátelé, jen se kvůli mně nehádejte. Rozumím, kam profesor míří, a jeho pochybnosti mu nemám za zlé. Souhlasím s ním, že člověk nechodí na procházku ozbrojený, ačkoli v téhle oblasti bych to považoval za rozumné. Kdybych měl strach, že narazím na divokou zvěř nebo podezřelé individuum, …
