KAPITOLA 7
Ztraceni v moři písku
„Otrokáři,“ prohlásil Slatin Pasa. Jeho slova doprovázel otravný bzukot všudypřítomných much. „Děláme, co je v našich silách, abychom zamezili krutému obchodu, ale ti mizerové mazaní se jen stáhli hlouběji do pouště a provozují ho dál. Pana Forthrighta napadla určitě skupina lovců otroků.“
„Nezáleží přece na tom, kdo to byl, ale jak hodlají úřady zasáhnout,“ naléhala jsem. Seděli jsme v chýši Slatina Paši ve vojenském táboře. Venku trpělivě klečeli na rohožích lidé čekající na audience, ale on dal přednost řešení našeho problému.
„Pochopitelně uvědomíme všechny hlídky v oblasti,“ slíbil trochu nepřesvědčivě.
„Neříkal jsem, Peabodyová, že to je zbytečné?“ vstal Emerson provokativně, jako by se chystal odejít.
„Počkejte, profesore,“ prosil ho Slatin Paša, „špatně jste mě pochopil. Udělám všechno, co bude v mých silách a pravomoci, abych tomu mladému muži pomohl. Ale kdo jiný než vy by mi měl porozumět? Připravujeme velkou akci a potřebujeme každého muže. Pan Forthright byl varován, že jeho výprava je nebezpečná a marná, přesto své rozhodnutí nezměnil. Říkám otevřeně, že i kdybych mohl, nenutil bych Sirdara, aby riskoval životy našich vojáků.“
Lehce jsem kopla manžela do holeně, aby se zdržel sarkastické poznámky, kterou jsem mu už četla ze rtů. Slatin Pasa si nezaslouží naše opovržení. Sám totiž nejlíp poznal kruté praktiky mučení otroků primitivními kmeny. Jeho obavy a bezmocnost jsme mu nemohli zazlívat.
Jakmile jsme vyšli na ulici, zamířili jsme na trh. Mouchy byly toho dne obzvlášť dotěrné. Slétaly se na každý kus ovoce a stánky s potravinami byly doslova obležené černými hejny. „Nakoupíš, co je nutné,“ oznámila jsem Emersonovi, „já zatím zajdu pro zásoby mastí a dalších léčiv pro velbloudy.“ Vykročila jsem, když mě Emerson popadl za rameno a prudce otočil k sobě. V očích mu jiskřilo a ve tváři zrudl hněvem. „Tak moment, Peabodyová. Co máš, sakra, za lubem? Minule sis přinesla od kapitána Griffitha medicíny víc než dost.“
„Vystačí tak na týden,“ bránila jsem se. „Musím stále mít nějakou zásobu, Emersone. Na zdravých velbloudech závisí naše životy.“
Prsty ruky na mém rameni se mi zarývaly až do kosti a manželovy modré oči pronikaly do nejzazších koutů mé mysli. Přestože se nás prodavači snažili na každém kroku nalákat na nákupy, neslyšeli jsme je.
„Nedovolím ti jet, Peabodyová,“ řekl Emerson.
„Neříkáš to příliš rozhodně, drahý Emersone. Dobře víš, že mi to nemůžeš zakázat.“
Emerson zaúpěl tak hlasitě a procítěně, že se kolemjdoucí žena v černém otočila a překvapeně zírala na trpícího cizince. „Vím, že nemůžu, Peabodyová, ale snažně tě prosím… už kvůli Ramsesovi.“
„Věřím, že ani má existence nezvrátí tvé rozhodnutí, mama,“ ozval se syn důstojně. „Osobně nevidím jinou cestu, než pro jakou se papa již evidentně rozhodl; je pro mě nemyslitelné zůstat stranou, stejně jako ty se nemůžeš odloučit od tatínka. Jsem si jistý, že vás nemusím obtěžovat projevy přehnaných emocí, abych vás přesvědčil, že mé pocity jsou stejně silné a upřímné jako –“
Musela jsem syna přerušit, jinak by svůj monolog ukončil, až by mu došel dech. „Ty malý puntičkářský darebo, jak se opovažuješ odvolávat na pocity, jen abys dosáhl svého? Nepřipadá v úvahu, Ramsesi, nepojedeš s námi.“
„S námi?“ opáčil Emerson. „S námi? Podívejme se, Peabodyová –“
„Je rozhodnuto, Emersone. Jestli pojedeš ty, mám v úmyslu tě doprovázet a dál o tom nebudeme debatovat. Pokud jde tuhle o mladého pána –“
„Jakou variantu navrhuješ, mama?“ otázalo se to akademické individuum.
Hleděla jsem na něho neschopna slova a on neuhnul očima. Ještě nikdy se na mě nedíval přesně jako jeho otec. Neměl sice modré oči, ale temně hnědé, i z nich však čišela zachmuřenost, již jsem tak často pozorovala u Emersona, když mě svými argumenty zatlačil do kouta.
Pokud jde o varianty, ty byly přinejmenším velmi omezené. Ramses nemohl zůstat sám na pracovišti ani ve vojenském táboře. I kdybychom přemluvili úřady, aby ho s vojenským transportem p…
