KAPITOLA 14
Poklady podzemí
Kousla jsem se do rtu, abych potlačila nesouhlasný výkřik. Věci se doposud vyvíjely tak slibně! Rozčileně jsem se rozhlížela po místnosti, abych našla inspiraci. Ramses nebyl v dohledu, ale určitě se mu nepodařilo bez povšimnutí zmizet pryč. Nakonec jsem ho zahlédla nasoukaného za demižony s vínem. Pak jsem si všimla bledého obličeje nakukujícího mezi závěsy vchodu do mé ložnice. Schovával se tam Reggie celou dobu a škvírou pozoroval dění? Dostala jsem nápad vrhnout ho lvům, když se nedovedl zachovat jako muž. Docela jsem se tím uklidnila. „Reggie!“ vykřikla jsem. „Zachraňte ho! Zachraňte Ramsese!“
Neměl možnost schovat hlavu, protože už si ho jeden strážce všiml a vtáhl ho do místnosti. Možná doufal, že když pánovi podstrčí holoubka, zmírní se trest za to, že nechal uprchnout orla.
„Mám pokračovat v hledání, velký princi?“ zeptal se voják.
„Ano,“ odsekl Nastasen. „Budeš hledat bez jídla a pití, až ho najdeš. A jestli ne…“
„Našel jsem tohohle, velký princi,“ polkl voják nervózně.
Nastasen se obrátil ke svým dvěma rádcům. „K čemu nám je taková verbež? Patrně by rád okusil radost z pobytu v mé cele.“
Zdálo se, že ani jeden z nich neměl na vybranou. Reggie se vzpamatoval. Třeba v tom chlapíkovi bylo přece jen trochu mužnosti; předtím váhal z nedostatku inteligence, nikoli odvahy. „Půjdu,“ řekl. „Odveďte mě místo chlapce. Ať zůstane s matkou.“
Nastasen přikývl. „Jeden vězeň jako druhý,“ poznamenal znechuceně. Vrhl na mě zničující pohled. „Později možná pošlu tohohle zpátky a vezmu si dítě. Možná taky, že ne. Bavte se, madam, myšlenkami, jak se asi rozhodnu.“
Obrátil se na podpatku a vykráčel z místnosti. Pesaker nám věnoval výsměšnou poklonu. „Setkáme se před bohem, cizinci.“
Reggie v rukou stráží nasadil hrdinný úsměv. „Nic si nevyčítejte, paní Amélie, a nevzdávejte se naděje. Stále máme šanci –“ Odvlekli ho. Jako poslední odcházel Murtek, ale nepromluvil, ani se na nás nepodíval.
Zůstali jsme sami až na tucet vojáků, kteří se stále motali v místnosti, a Amenit, která sem přišla za Reggiem a teď upírala pohled k demižonům.
Běžela jsem ji vzít za ruku. „Ubohé děvče! Jak se ti podařilo dokonale skrýt strach o milence! Můžeme pro tebe něco udělat?“
Jako slizký had se vymanila z mého sevření. Její zlost a bezradnost – cítila jsem, že se třese po celém těle – byly tak silné, že nesnesla ani můj dotek.
„Proč jste ho nechali utéct…“ Hned se vzpamatovala a zmlkla.
Považovala jsem za rozumnější předstírat, že jsem nepochopila. „Jsem matka,“ řekla jsem v jejím jazyce. „Copak bych se mohla dívat, jak mi berou dítě? Tvůj milenec je silný a odvážný muž. Jistě uděláš všechno, co bude v tvých silách, abys ho vysvobodila.“
Bože, jak byla ta dívka natvrdlá! Pomohla jsem jí neprozradit se a prakticky jsem vyslovila, jaký bude její další krok, ale jí trvalo věčnost, než pochopila.
„Ano,“ promluvila konečně. „Musím co nejrychleji zjistit…. Zůstaňte tady a nesnažte se utéct. Nedělejte nic, dokud nepřinesu vzkaz.“ Poté vyklouzla z pokoje. Pár okamžiků jsem ještě čekala a pak jsem nakoukla za demižony. „Už můžeš ven, Ramsesi. Dobře, že jsi zůstal schovaný, byli schopni tě odvést místo Reggieho.“
„Bylo od tebe chytré, mama, rozptýlit Amenit,“ řekl Ramses, když vylézal ze skrýše, „když řekla, že se s ním poradí, nemyslela tím pana Forthrighta, viď?“
„Kam jsem, kčertu, zašantročil dýmku?“ prohledával Emerson mé poznámky a lejstra. „Když si člověk zaslouží v klidu zakouřit… Aha, už ji mám. A tady je tvůj nůž, Peabodyová. Měla by sis ho nabrousit. Ta pouta byla ze surové kůže.“
„Škoda, že tě nemůžu odměnit tuctem dýmek a pytlem tabáku, drahoušku. Nezranili tě?“ zeptala jsem se starostlivě.
„Jen pár modřin,“ mávl Emerson rukou a nacpával dýmku. „Nic horšího jsme neriskovali. Ti pohanští fanatici berou obětování, pomalé mučení a všechny tyhle radovánky hrozně vážně. Jediný moment mě opravdu vylekal, to když Nastasen hrozil, že nás zavře do kobky.“
„S tím nápadem přišel Pesaker,“ opravila jsem ma…
