KNIHA DRUHÁ
KAPITOLA 8
Město Svatá Hora
Posmrtný život nevypadal tak pohodlný, jak nás učili. Ne že bych měla přesnou představu o tom, co mě čeká po smrti, protože upřímně řečeno tradiční představy andělů se svatozáří a harfami nebo nebeských chórů mi odjakživa připadaly trochu naivní – vlastně nejen trochu. Věřila jsem, že přinejhorším se uložím ke klidnému spánku, v lepším případě se setkám s milovanými bytostmi, které se odebraly na onen svět již dříve. Těšila jsem se na setkání se svou matkou, kterou jsem nikdy nepoznala, ale nikdy jsem nepochybovala, že to byla pozoruhodná osobnost. Doufala jsem rovněž, že v nebeské knihovně najdu otce pohrouženého do jeho věčných zkoumání. Byla jsem zvědavá, jestli mě pozná. Za své pozemské existence byl nad praktické záležitosti světa dost povznesený.
Delirium se projevuje různě. Kdybych nebyla tak přesvědčená, že jsem žila ctnostně, možná bych si myslela, že mě přesunuli do pekla, kde se škvařím na ohromném grilu. Do hrdla mi tekly proudy vody, ale nehasily palčivou žízeň. Ještě daleko horší bylo marné volání manžela. Běžela jsem nekonečnými chodbami, přede mnou stále unikal stín jakési postavy. Uvažovala jsem, zda nepřeceňuju svou ctnost. Všemocný mě nemohl potrestat víc než mi odepřít setkání s drahým Emersonem v nekonečných prostorách věčnosti.
Po vyčerpávajícím pátrání jsem už neměla sílu běžet. Vlekla jsem se po schodech dolů průchodem, kde stěny a zem byly pochmurně šedivé. V dálce přede mnou zablikalo světlo, a když jsem k němu došla, proměnilo se ve zlatou zář. Zaslechla jsem hlasy, smích, sladké tóny hudby. Přestože slibovaly vlídné uvítání, zesláblé nohy mě nesly neúprosně dál, jako bych neměla moc je zastavit. Konečně jsem došla na konec chodby ústící do nádherné místnosti plné květin a svěží zeleně zaplavené sluncem. Zde mě očekávala skupina osob. V jejich čele stála krásná žena s dlouhými černými vlasy ozdobenými věncem z bílých růží. Vztáhla ke mně ruce, aby mě objala. Za ní jsem spatřila známé tváře – svou drahou chůvu, jejíž tvář rámovaly kanýrky bílého čepečku. Opodál stál starodávný pár v šatech ze začátku devatenáctého století – poznala jsem tváře z portrétů v otcově pracovně. Ostatní přítomné jsem neznala, přesto jsem kdesi v hloubi paměti z pozemského světa věděla, že také oni patřili k okruhu mých drahých. Všichni v pokoji se usmívali a hlasitě mě vítali. (Otec nebyl přítomen, ale vlastně jsem s tím ani nepočítala. Nepochybuju, že seděl nad nějakým úžasným objevem a zapomněl na toto setkání.)
Mezi přítomnými nechyběly děti, ale měly snědou pleť a na svůj věk příliš výrazné rysy. Mezi mladými muži jsem neobjevila jiskřící modré oči ve tváři s dolíčkem na bradě.
Sebrala jsem poslední zbytky sil a vykřikla milované jméno. Konečně… Konečně! „Peabodyová,“ zahřměl dobře známý hlas, „okamžitě se prober!“
Světlo se rozplynulo, hudba i smích se proměnily v dlouhý vzdech a já jsem se propadla nekonečnou nocí do ticha prázdnoty.
Když jsem otevřela oči, naskytl se mi obraz nebe odpovídající víc křesťanské podobě. Nad pohovkou, kde jsem ležela, splýval bílý nadýchaný baldachýn, záclony se chvěly v lehkém vánku.
Chtěla jsem vstát, ale dokázala jsem jen zvednout hlavu, a i to jen na okamžik, pak mi bezvládně klesla na matraci. To mi připomnělo, že nesním a nejsem po smrti. Zavolala jsem na Emersona, ale z hrdla se mi vydral podivný skřek. Přesto se výsledek dostavil okamžitě. Blížily se ke mně kroky, které jsem znala, a když rozhrnul závěs a sklonil se nade mnou, najednou jsem našla dost síly vrhnout se mu kolem krku.
Nebudu rozebírat následující scénu. Ne že bych se styděla za projevy vzájemné lásky nebo způsoby, jakým jsme své city projevili, protože se nedalo popsat slovy štěstí z opětovného shledání. Pochopitelně jsem se hned ptala po Ramsesovi. „Plně zotaven a zvědavý jako vždycky pobíhá někde poblíž,“ odpověděl Emerson.
S rostoucím úžasem jsem se rozhlížela po místnosti. Byla prostorná, stěny byly sladěné v pastelově modré, zelené, oranžov…
