Cer se zotavoval pomalu a ještě pomaleji se učil abadapmiský jazyk. Ale než se začala sbírat mračna k zimním dešťům, byl jedním z kmene, považovaným za muže, protože měl vousy, a považovaným za moudrého kvůli temnému pohledu, který mu z tváře nezmizel ani v těch vzácných okamžicích, kdy se smál.
O své minulosti nikdy nemluvil, ale Abudapnové dobře věděli, co znamená tenký prsten na jeho ruce a proč má na nohou jenom osm prstů. A jelikož jim zvědavost byla naprosto cizí, na nic se ho nevyptávali.
Naučil se žít jako oni. Zjistil, že být v poušti o hladu je pošetilé a umírat žízní zbytečné. Naučil se, jak na poušť, aby ustoupila životu. „To je tak,“ řekl mu jednou náčelník, „poušť je vždycky proti všemu živému.“
Cer si to zapamatoval. Poušť chtěla, aby nežilo nic. Přemýšlel, jestli právě to není klíč k pouštní magii. Nebo snad byla zamčenými dveřmi, které neměl nikdy otevřít? Jak sloužit písku a nechat si jím sloužit, když mu jde jenom o tvoji smrt? Jak by se mohl pomstít, kdyby byl mrtvý? „Rád bych se vzdal života, kdybych svou smrtí zničil vrahy svého otce,“ řekl jednoho dne koni. Klisna sklopila hlavu a po zbytek dne jenom chodila, i když ji Cer kopal, aby se rozběhla.
Nakonec ztratil trpělivost, protože měl pocit, že pro pomstu nic nedělá, a tak jednoho dne přišel za náčelníkem a zeptal se ho, jak se dá naučit magii písku.
„Písečná magie?“ řekl náčelník. „Tys zešílel.“ Několik dní se na něj ani nepodíval, natož aby mu odpověděl, a Cer pochopil, že lidé tady na poušti nenávidí písečnou magii stejně, jako ji nenáviděl lesní čaroděj. Proč? Nepomohl by takový nástroj Abadapnům k moci?
Nebo snad náčelník nechtěl o písečné magii mluvit proto, že ji Abadapnové neznali?
Ale znali ji.
Jednoho dne přišel náčelník za Cerem a řekl mu, aby nasedl na koně a jel s ním.
Vyrazili časně z rána, než slunce vyšplhalo na oblohu, a denní žár zaspali v jeskyni ve skalnatém pahorku. Za soumraku vyrazili na další cestu a v noci dojeli k městu.
„Ettuie,“ zašeptal náčelník, a pak dojeli na koních až k rozvalinám.
Písek pohřbil domy do poloviny výšky, zvenčí i uvnitř. I teď zvedal večerní vítr písek a vršil u zdí malé duny. Domy byly kamenné, ale nezakončovaly je kopule jako v greetských městech, ale věže, vysoké věže, které jako by propichovaly nebe.
„Ikikietar,“ zašeptal náčelník. „Ikikiaiai re dapii. O ikikiai etetur o abudapnur, ikikiai re dapii.“
„Co jsou to ty 'nože'? zeptal se Cer. „A jak je mohl písek zahubit?“
„Nože jsou tyto věže, ale jsou to také hvězdy moci.“
„Jaké moci?“ zeptal se dychtivě Cer.
„Pro tebe žádné. Jen pro Etetuy, protože byli moudří. Znali lidskou magii.“
Lidská magie. Byla snad ona tou nejtemnější magií, o níž mluvil lesní čaroděj?
„Je nějaká magie mocnější než lidská?“ zeptal še Cer.
„V horách ne,“ odpověděl náčelník. „V nížinách, kde mají hojnost vody, v lesích a na moři, ne.“
„A na poušti?“
„A huu par eiti ununura,“ zamumlal náčelník a udělal znamení proti smrti. „Jedině moc pouště. Jedině pouštní magie.“
„Chci se o ní dozvědět víc,“ řekl Cer.
„Kdysi,“ začal náčelník, „kdysi tu byla mocná říše. Kdysi tu tekla široká řeka, pršelo tu, půda byla stejně úrodná a rudá jako v Greetu a pod vládou krále Ettue Dappy tu žilo milion lidí. Ale ne všem se to tak líbilo.
Daleko na západě žilo pár takových, kteří nenáviděli Ettuu a lidskou magii králů. A tak ukuli nástroj, kterým město zničili.
Poručili větru, aby vanul od pouště. Poručily dešťům, aby pršelo ze země do oblak. Měli takovou moc, že se řeka vsákla do pouštního písku. Na polích se neurodilo. Král Ettue se nakonec vzdal a dal půlku království písečným čarodějům. Dapinuům. Ze západního království se stala Dapnu Dap.“
„Království?“ řekl překvapeně Cer. „Ale tak se dnes jmenuje velká poušť.“
„A kdysi dávno velká poušť nebyla pouští; zelenala se trávou a obilím jako tvoje domovina na severu. Písečným čarodějům půlka království nestačila. Pomocí písečné magie udělali z Ettue poušť a země těch, kteří se jim postavili, zaváli pískem, až nakonec pou…
