Zaslechl za sebou jakýsi zvuk a když se otočil, spatřil v mezeře mezi stromy tlustého staříka. O chviličku dřív tam žádná taková mezera nebyla.
„Dítě,“ prohlásil muž.
„Tlustý dědek,“ řekl Cer, protože se ho dotklo, že ho v jeho věku někdo považuje za dítě.
„A k tomu ještě nevychované,“ řekl stařík „Ale třeba ani nic lepšího nezná, protože podle řeči bych soudil, že pochází z Greetské země a podle toho, co má na sobě, bych řekl, že má hluboko do kapsy. V Mitherwee ví každý, že v Greetu nemají žádné způsoby.“
Cer sebral čepel nože a rozběhl se na něj. Ale najednou měl v cestě houštinu špičatých větví a rukou narazil na silnou větev, až mu čepel vypadla na zem.
„Dítě, dítě,“ řekl vlídně stařík. „Nosíš v srdci smrt.“
Větve zmizely. Stařík natáhl ruce a pohladil Cera po tváři. Cer ucukl.
„A dotek člověka ti působí bolest.“ Muž si povzdechl. „Jak převrácený musí být tvůj svět.“
Cer se na něj chladně zahleděl. Dokázal snést, když se mu někdo vysmíval. Ale bylo to, co viděl ve staříkových očích, opravdu laskavost?
„Vypadáš hladově,“ prohlásil stařec.
Cer neřekl nic.
„Jestli chceš jít se mnou, pojď. Jestli chceš, dám ti najíst.“
Cer šel za ním.
Šli lesem. Cer si všiml, že stařík se často zastavuje a dotýká se stromů. A některé zase okatě přehlížel, otáčel se k nim zády, nebo je obcházel širším obloukem. Jednou se zastavil a promluvil na strom, který přišel o velkou větev – asi nedávno, neboť Cer si stačil všimnout, že smůla na pahýlu byla ještě měkká. „Ještě nějaký čas a nebudeš cítit nic,“ oslovil stařec strom. Pak si povzdechl. „Ale ano, já vím. A hodně ořechů na podzim.“
Pak došli k domu, pokud se něco takového dalo domem nazývat. Zdi byly z kamene, což bylo v Greetu celkem běžné, ale střechu tvořilo živé dřevo – husté větve devíti vysokých stromů, vzájemně propletené a pokryté bujným listovím, takže Cer věřil, že dovnitř nepronikne ani kapka.
„Líbí se ti, jakou mám střechu?“ zeptal se stařík. „Je tak těsná, že ani v zimě, kdy je listí opadané, se sníh nedostane dovnitř. Ale my víme, jak na to,“ řekl a provedl ho nízkými dvířky do jediné místnosti.
Stařík se dal do přípravy snídaně, ale brebentit při tom nepřestal. Nachystal lesní plody se smetanou, dušené žaludy a silné krajíce kukuřičného chleba. Vyjmenoval mu, jak se co jmenuje, protože kromě smetany bylo pro Cera všechno cizí.
Ale chutnalo mu to a nasytilo ho to.
„Žaludy z dubů,“ řekl stařík. „Ořechy ze stromů stejného jména. A bobule z keřů, zákrsků. Kukuřice, ta není ze stromu ale ze slabé rostliny, která dřevo nemá a každým rokem umírá.“
„A stromy neumírají každý rok, ani když sněží?“ zeptal se Cer, protože o sněhu už slyšel.
„Jejich listy se pestře zbarví a opadají, možná to v sobě má něco ze smrti,“ řekl stařec. „Ale v eananu sníh roztaje a když přijde blowan, všechny stromy už mají listí nové.“
Cer mu nevěřil, ale zároveň se mu nezdálo, že by mu stařec lhal. Stromy byly zvláštní.
„Nevěděl jsem, že ve Vysokých horách se stromy můžou pohybovat.“
„Ale ne, nemůžou,“ rozesmál se stařík. „Jenom tady a v dalších lesích, o které se stará lesní čaroděj.“
„Lesní čaroděj? Takže čáry opravdu jsou?“
„Čáry. Oho!“ Stařík se znovu rozesmál. „Ale ano, jsou čáry, je magie. Je mnoho magií a ta moje je magie stromů.“
Cer se na něj podíval úkosem. Nevypadal jako někdo, kdo je mocný, a přesto stromy vetřelce obklíčily. „Vy tady vládnete stromům?“
„Jestli vládnu?“ zeptal se překvapeně stařík. „To je mi nápad. Ovšemže ne. Sloužím jim. Chráním je. Dávám jim sílu, kterou mám v sobě, a ony mi dávají sílu, která je v nich, a pak jsme všichni o mnoho silnější. Ale že bych jim vládl? Něco takového k magii nepatří. To je mi nápad.“
A dál si brebentil, co toho roku dělají hloupé veverky. Když Cer dojedl, stařík mu dal vědro a celé dopoledne spolu sbírali lesní plody. „Za každou bobulku, kterou utrhneš, nech jednu jinou na keři,“ řekl mu stařík. „Pro ptáky na podzim a pro půdu, aby mohly vyrůst nové keře, až přijde kamesun.“
A tak se stalo, že Cer začal žít s lesním ča…
