Kapitola V
Spanilá jízda
1
Roland šel na konec nástupiště, cestou odkopával úlomky růžového kovu. U schodů se zastavil a vážně se po nich ohlédl. „Další mrtví. Připravte se.“
„Přece nejsou – hm – rozteklí, že ne?“ zeptal se Jake.
Roland se zamračil, ale tvář se mu rozjasnila, když pochopil, co má Jake na mysli. „Ne, to nejsou. Už vyschli.“
„Tak to je v pohodě,“ řekl Jake a natáhl ruku k Susannah, kterou prozatím nesl Eddie. Susannah se na něj usmála a pevně jeho dlaň chytila.
Pod schodištěm, které vedlo dolů k parkovišti pro cestující, leželo půl tuctu mrtvol jako pokácené slámové panáky. Dvě ženy, tři muži. Šestá mrtvola bylo dítě v kočárku. Léto strávené na slunci, dešti a ve vedru (nemluvě o toulavých kočkách, mývalech a lesních svištích, kteří se mohli vyskytnou poblíž) propůjčilo batoleti starobylý a moudrý vzhled, takže vypadalo jako mumifikované dítě objevené v pyramidě Inků. Jake podle vybledlého modrého oblečení poznal, že to byl chlapec, ale jistý si nebyl. Bez očí, bez rtů, s kůží zšedlou na prach vypadal bezpohlavně – co je horší než přejet Pepíčka? Přejet Pepíčka se superchřipkou.
Ale i tak se zdálo, že batole přečkalo pusté měsíce po moru v Topece lépe než dospělí kolem. Z těch zbyly sotva víc než kostry a vlasy. V hromádce kostí potažených kůží, které byly kdysi prsty, svíral jeden muž držadlo kufříku, jenž vypadal jako Samsonite, jaký vlastnili Jakeovi rodiče. Stejně jako u dítěte (stejně jako u všech) i jemu chyběly oči. Na Jakea hleděly veliké černé důlky. Pod nimi v bojovném šklebu trčel kruh bezbarvých zubů. Co tě tak strašně zdrželo, kluku? ptal se němě ten mrtvý muž s kufříkem. Čekám tu na tebe, a bylo to hodně dlouhé horké léto!
Kam jste měli namířeno, lidi? přemýšlel Jake. Kde jste si prokristapána mysleli, že to bude dost bezpečné? V Des Moines? Sioux City? Fargo? Na Měsíci?
Scházeli po schodech dolů, první Roland, ostatní za ním, Jake se stále držel Susannah za ruku a Ocha měl v patách. Vypadalo to, že brumlák, který měl dlouhé tělo, překonává každý schod nadvakrát, jako náklaďák s přívěsem přejíždějící retardéry na silnici.
„Zpomal, Rolande,“ ozval se Eddie. „Chci si omrknou místa pro kriply, než půjdeme dál. Možná budeme mít štěstí.“
„Místa pro kriply?“ podivila se Susannah. „Co to je?“
Jake pokrčil rameny. Nevěděl. Roland také ne.
Susannah zaměřila pozornost na Eddieho. „Ptám se, zlatíčko, protože mi to zní trochu povědomě. Víš, jako když se místo negros říká „černí“ nebo gayům hošani. Já vím, jsem jenom pitomá husička s temnýho dávnověku čtyřiašedesátýho roku, ale –“
„Tamhle,“ ukazoval Eddie na řadu značek u parkovacích míst těsně u nádraží. Na každém sloupku byly vlastně dvě značky, nahoře modrobílá, dole červenobílá. Když přišli trochu blíž, uviděl Jake, že na té horní je symbol kolečkového křesla. Na spodní byla výstraha: POD POKUTOU 200 $ PŘÍSNÝ ZÁKAZ NEOPRÁVNĚNÉHO PARKOVÁNÍ NA MÍSTECH PRO INVALIDY. POLICIE TOPEKA.
„Koukněte na to!“ zvolala Susannah vítězně. „To měli udělat už dávno! Tehdy, za mých časů, měl člověk štěstí, když se dostal s křeslem dveřmi do něčeho menšího než do obchoďáku. Sakra, člověk měl štěstí, když dokázal vyjet na chodník přes obrubník! A zvláštní parkování? Tak to ani ve snu, zlato!“
Parkoviště bylo plné skoro do posledního místa, ale i když byl konec světa na dohled, v řadě, kterou Eddie nazval „místa pro kriply“, parkovala jenom dvě auta bez symbolů kolečkového křesla na poznávací značce.
Jakea napadlo, že respektování „míst pro kriply“ byla prostě jednou z těch věcí, které lidi kdoví proč dělají celý život, jako je psaní PSČ na dopisy, česání na pěšinku nebo čištění zubů před snídaní.
„A je to!“ zajásal Eddie. „Nepouštět karty, panstvo, ale mám dojem, že nám padlo bingo!“
Pořád nesl Susannah na boku – něčeho takového by ještě před měsícem nebyl schopen víc než minutu – ale Eddie křepce zamířil k jednomu majestátnímu lincolnu. Ke střeše bylo připevněno jakési složitě vyhlížející závodní kolo, z pootevřeného kufru vykukovalo kolečkové k…
