5
Skřípot, který se ozýval zpod vlaku, ustal. Vpředu cosi naposledy vrzavě zadunělo a pak se rozhostilo ticho i tam. Roland ucítil, jak se mu nohy a boky lehce zhouply vpřed, a napřáhl před sebe volnou ruku, aby udržel rovnováhu. Jeho tělo vědělo, co se stalo, dřív než to věděla hlava. Blaineovy motory se vypnuly. Teď už ujížděli po dráze vpřed pouhou setrvačností. Ale –
„Zpátky,“ zavelel. „Kam až to půjde. Jedeme bez motoru. Jestli jsme těsně u konce Blaineovy trasy, pořád se můžeme rozbít.“
Odvedl je kolem kaluže, která zbyla z ledové sochy, již jim Blaine vytvořil na uvítanou, až na opačnou stranu vozu. „A držte se dál od té věci,“ ukázal na nástroj, který vypadal jako kříženec klavíru a cembala. Stál na malém pódiu. „Může se posunout. Bohové, kéž bychom viděli, kde jsme! Lehněte si. Zakryjte si rukama hlavu.“
Udělali, co řekl. Roland také. Ležel na podlaze s bradou zabořenou do sametového koberce barvy královské modři, oči zavřené, a přemýšlel o tom, co se právě stalo.
„Prosím tě za prominutí, Eddie,“ řekl. „Jak jenom se kolo ka otáčí! Kdysi jsem musel o totéž požádat přítele Cuthberta – a ze stejného důvodu. Je ve mně jakási slepota. Povýšená slepota.“
„Mám pocit, že vůbec není nutné prosit za prominutí,“ namítl Eddie. Vypadal, že je mu to nepříjemné.
„Ale je. Pohrdal jsem tvými žerty. Teď nám zachránily život. Prosím tě za prominutí. Zapomněl jsem tvář svého otce.“
„Nepotřebuješ žádné odpustky a nezapomněl jsi ničí tvář,“ řekl Eddie. „Prostě máš takovou povahu, Rolande.“
Pistolník se nad tím důkladně zamyslel a objevil cosi úžasného a zároveň hrozného: ta představa mu totiž nikdy nepřišla na mysl. Ani jednou v životě. To, že je zajatcem ka – o tom věděl od útlého dětství. Ale své povahy – své nejvlastnější povahy –
„Děkuji ti, Eddie. Myslím –“
Než Roland stačil říct, co si myslí, Blaine Mono ukončil svou cestu posledním nárazem. Všechny čtyři náraz odhodil do středové uličky Panského vozu, Ochu zůstal Jakeovi v náručí a štěkal. Přední stěna vozu se vyboulila a Roland do ní vrazil ramenem. Přestože byla čalouněná (stěna byla potažena kobercovinou a zřejmě podložena nějakým pružným materiálem), rána byla tak tvrdá, že Rolanda ochromila. Lustr se zhoupl a vytrhl se ze stropu a zasypal je skleněnými přívěsky. Jake se odkulil stranou, takže udělal lustru místo právě včas. Cembalo-klavír odletěl z pódia, narazil do jedné pohovky, převrátil se a zůstal ležet s neladně zvučícími strunami. Mono se naklonil napravo a pistolník se co nejpevněji opřel, aby mohl zakrýt Jakea i Susannah vlastním tělem, pokud se vlak úplně převrátí. Ale vlak se usadil zpět, s podlahou sice mírně šikmo, ale jinak už byl klid.
Cesta byla u konce.
Pistolník se nadzvedl. Rameno stále necítil, ale příslušná paže ho podepřela, a to bylo dobré znamení. Nalevo od něj si sedal Jake, sbíral z klína skleněné korálky a omámeně si je prohlížel. Napravo byla Susannah, právě otírala Eddiemu řeznou ránu pod levým okem. „Dobrá,“ ozval se Roland. „Stalo se ně –“
Shora se ozvala další rána, jakési duté Buch!, které Rolandovi připomnělo třaskavé kuličky, které Cuthbert a Alain občas pro zábavu odpalovali a házeli do stok nebo záchodů za kuchyní. A jednou Cuthbert odpálil pár třaskavých kuliček prakem. A to nebyl žádný žert, žádná dětská hra. Bylo to –
Susannah vykřikla – spíš překvapením než strachem, jak si pistolník uvědomil – a pak už mu na tvář padlo zaražené denní světlo. Bylo to příjemné. Chuť vzduchu proudícího odpáleným nouzovým východem byla ještě lepší – byl sladký a voněl deštěm a vlhkou zemí.
Cosi kovově zarachotilo a ze škvíry nahoře sjel žebřík – zdálo se, že je opatřen příčlemi z krouceného ocelového drátu.
„Nejdřív po člověku házejí lustrem a pak mu ukážou dveře,“ zahučel Eddie. Namáhavě vstal, pak pomohl na nohy Susannah. „Tak jo, poznám, když mě tu nechtějí. Uděláme to jako včeličky a odfrčíme pryč.“
„To se mi zamlouvá.“ Susannah znovu natáhla ruku k ráně na Eddieho tváři. Eddie ji vzal za prsty, políbil je a řekl jí, aby přestala osahávat vystavené zboží.
„Jakeu?“ zavolal pistolník. „Nestalo se ti něco?“
„Ne,“ odpověděl Jake. „A co ty, Ochu?“
„Ochu!“
„Zdá se, že mu taky nic není,“ řekl Jake. Zvedl zraněnou ruku a smutně se na ni podíval.
„Zase bolí, viď?“ zeptal se pistolník.
„Jo. Nevím, co mi s ní Blaine provedl, ale přestává to působit. Ale to nevadí – jsem rád, že jsem vůbec naživu.“
„Ano. Život je dobrý. Stejně tak astin. Trochu ho zbylo.“
„Chceš říct aspirin.“
Roland přikývl. Pilulka kouzelných vlastností, ale to slovo z Jakeova světa patřilo k těm, které nikdy nedokáže vyslovit správně.
„Devět z deseti doktorů doporučuje anacin, zlato,“ ozvala se Susannah, a když se na ni Jake jenom zvědavě podíval, dodala: „V tvé době ho už asi nepoužívali, co? Na tom nesejde. Jsme tady, koláčku, jsme tu živí a zdraví a to je hlavní.“ Přitáhla si Jakea do náruče a vlepila mu pusu mezi oči, na nos a potom jednu mlaskavou na pusu. Jake se zasmál a zrudl až ke kořínkům vlasů. „To je hlavní a v této chvíli je to na světě to nejhlavnější.“
