2
Asi tak pět mil od místa, kde spal a snil své sny Roland, ležela v posteli Susan Delgadová, dívala se z okna a sledovala, jak Stará hvězda začíná v blížícím se úsvitu blednout. Spánek nebyl o nic blíž, než když uléhala, a mezi nohama, kde se jí dotýkala ta stařena, jí tepalo. Rozptylovalo ji to, ale už to nebylo nepříjemné, protože si to teď spojovala s chlapcem, kterého potkala na cestě a za svitu hvězd impulzivně políbila. Pokaždé, když pohnula nohama, vyšlehl ten tepot nakrátko sladkou bolestí.
Když došla domů, teta Korda (která by každou jinou noc už hodinu ležela ve své posteli) seděla v houpacím křesle u krbu – v tuto roční dobu vyhaslém, studeném a vymeteném – s klínem plným krajek, které vypadaly na těch jejích staromódních šatech jako pěna na vlně. Háčkovala rychlostí, která připadala Susan skoro nadpřirozená, a nezvedla hlavu, dokud se neotevřely dveře a se závanem větru nevstoupila neteř.
„Čekala jsem tě už před hodinou,“ řekla teta Korda. A potom, i když tón hlasu mluvil jinak: „Dělala jsem si starosti.“
„Tak?“ opáčila Susan a víc neřekla. Napadlo ji, že jindy by se pokusila o nemotornou výmluvu, která by i jejím uším zněla falešně – takový účinek na ni měla teta Korda celý život –, ale dnes nebyla obyčejná noc. Nikdy v životě takovou noc nepřežila. Zjistila, že nemůže vyhnat Willa Dearborna z hlavy.
Teta Korda v tu chvíli vzhlédla, upřela na ni blízko u sebe posazené oči jako korálky, pronikavé a nesmlouvavé nad úzkým nosem. Některé věci se nezměnily od chvíle, kdy se Susan vydala na Cöos. Stále cítila, jak jí tetiny oči přejíždějí po tváři a po těle, jako malé kartáčky s ostrými štětinami.
„Co ti trvalo tak dlouho?“ zeptala se teta Korda. „Nějaké potíže?“
„Žádné potíže,“ odpověděla Susan a chvilku myslela na to, jak ta čarodějnice stála vedle ní ve dveřích a protahovala si její cop uzlovitou lehce sevřenou dlaní. Vzpomněla si, že chtěla jít, a vzpomněla si, jak se ptá Rhey, jestli skončily.
Možná zbývá ještě jedna maličkost, řekla stařena… aspoň si to Susan myslela. Ale co to bylo za maličkost? Nemohla si vzpomenout. A záleželo na tom vůbec? Nebude mít s Rheou co do činění, dokud jí v břiše nezačne růst Thorinovo dítě – a pokud žádné dělání dětí nemá být až do Noci Sklizně, bude muset jít na Cöos až koncem zimy, to nejdřív. To jsou celé věky! A bude to trvat ještě déle, jestli nebude chytlavá…
„Šla jsem zpátky pomalu, teto. Nic víc.“
„Tak proč tak vypadáš?“ zeptala se teta Korda a šikmé obočí se blížilo ke kolmicí, která jí přetínala čelo.
„Jak?“ zeptala se Susan, sundala si zástěru, zavázala jí tkanice na uzel a pověsila ji na háček na vnitřní kuchyňské dveře.
„Jsi celá rozpálená. Napěněná. Jako čerstvě nadojené mléko.“
Skoro se zasmála. Teta Korda, která věděla o mužích stejně málo jako Susan o hvězdách a planetách, na to přesně kápla. Rozpálená a napěněná, přesně tak se cítila. „To je asi tím nočním vzduchem,“ řekla. „Viděla jsem meteor, teto. A slyšela jsem řidinu. Ten zvuk je dnes v noci silný.“
„Tak?“ opáčila teta bez zájmu a pak se vrátila k tématu, které ji zajímalo víc. „Bolelo to?“
„Trochu.“
„Plakala jsi?“
Susan zavrtěla hlavou.
„Dobře. Tak je to lepší. Vždycky je to lepší. Má škodolibou radost, když se brečí, jak jsem slyšela. Tak, Su – dala ti něco? Dala ti ta stará vrána něco?“
„Ano.“ Sáhla do kapsy a vytáhla papír s nápisem
Susan jí papír podala a teta po něm dychtivě chňapla. Kordélie byla asi poslední měsíc úplné zlatíčko, ale když teď měla, co chtěla (a když už Susan zašla tak daleko a slíbila příliš mnoho, než aby si to rozmyslela), stala se z ní opět ta kyselá, pánovitá a často podezíravá žena, se kterou Susan vyrůstala. Žena, kterou doháněl k téměř pravidelným týdenním záchvatům vzteku její flegmatický, spokojený bratr. Svým způsobem to byla úleva. Susan drásalo nervy, když teta Korda hrála den za dnem milou tetičku.
„Tak, tak, tady je její značka, dobrá,“ řekla teta a přejížděla prsty po spodním okraji papíru. „To znamená čertovo kopyto, aspoň někteří to…
