Temná věž 4 – Čaroděj a sklo (Stephen King)

3

Susan se nejprve podívala na toho klidného světlovlasého mladíka s kulatou tváří, který se nejmenoval Richard Stockworth, nýbrž Alain Johns. Potom na toho druhého – ze kterého cítila velkou pochybnost o své osobě, a možná dokonce i vztek. Jmenoval se Cuthbert Allgood.

Seděli vedle sebe na padlém pomníku, který byl porostlý břečťanem, s nohama v potůčku mlhy. Susan sklouzla Bystrému ze sedla a pomalu k nim přistoupila. Vstali. Alain vysekl vnitrosvětskou poklonu, vytrčil nohu, napjal koleno, patu pevně zabořil do země. „Paní,“ začal. „Dlouhé dny –“

A už byl vedle něj ten druhý – hubený a tmavý, s tváří, která by byla pěkná, nebýt toho nepokoje. Jeho tmavé oči byly opravdu docela krásné.

„– a příjemné noci,“ dokončil Cuthbert a napodobil Alainovu úklonu. Ti dva vypadali jako komičtí dvořané v představení o Pouti, takže se Susan zasmála. Nemohla se ovládnout. Potom se jim hluboce uklonila a roztáhla při tom ruce, jako by v nich držela cípy sukně, kterou neměla. „Nechť je vám jich dopřáno dvakrát tolik, pánové.“

Potom se na sebe jen dívali, tři mladí lidé, kteří si nebyli tak docela jisti, jak dál. Roland jim nepomohl. Seděl obkročmo na Bystrém a jen se pozorně díval.

Susan udělala opatrně krok vpřed, už se nesmála. V koutcích rtů měla stále dolíčky, ale oči měla pozorné.

„Doufám, že ke mně necítíte nenávist,“ řekla. „Pochopila bych, kdyby ano – vstoupila jsem do vašich plánů – a také mezi vás tři –, ale nemohla jsem jinak.“ Ruce měla stále spuštěné k bokům. Teď je vztáhla k Alainovi a Cuthbertovi dlaněmi nahoru. „Miluji ho.“

„My k tobě nenávist necítíme,“ řekl Alain. „Je to tak, Berte?“

Po jeden strašlivý okamžik Cuthbert mlčel a díval se kamsi za Susanino rameno, jako by si prohlížel bledý Démonův měsíc. Cítila, jak se jí srdce zastavuje. Potom se zahleděl znovu na ni a usmál se tak líbezně, že jí myslí prolétla jako kometa zmatená, ale oslnivá myšlenka (Kdybych ho potkala jako prvního… začínala).

„Rolandova láska je moje láska,“ řekl Cuthbert. Natáhl paže, vzal ji za ruce a přitáhl ji k sobě, takže stála mezi ním a Alainem jako sestra se dvěma bratry. „Protože jsme byli přátelé od časů, kdy jsme nosili batolecí košile, a zůstaneme přáteli, dokud jeden z nás neopustí stezku a nevstoupí na mýtinu.“ Potom se zazubil jako kluk. „Možná skončíme na konci stezky společně, jak to tak vypadá.“

„A brzo,“ dodal Alain.

„Jenom v případě,“ dokončila Susan Delgadová, „že mi nebude teta Kordélie dělat gardedámu.“