6
Ray se prodíral davem a razil přitom cestu i svým společníkům – Vien v doprovodu otce a čtyř ozbrojených mužů. Na rozdíl od nich ho Barnbruck nijak neohromil, bylo to typické město obehnané zčásti palisádou a zčásti kamennou hradbou, kde se ve vymezeném prostoru mačkalo zhruba deset tisíc lidí a vně hradeb ještě jednou tolik. Co ho překvapilo, byla skladba obyvatelstva. Podle nejrůznějších druhů šatů, zbraní a další výbavy odhadoval, že se sem sjíždějí lidé opravdu zdaleka. Podle řečí, které vyslechl, všechny přilákaly zázraky v chrámu Svaté války. Lidé nebyli zajedno, co vlastně zázrak obnáší, ale Ray logickým a sémantickým rozborem mnoha vyslechnutých zkazek určil jako nejpravděpodobnější historku, že hrouda hlíny položená do svatyně s jednou jedinou zlatou mincí se za noc promění v meče, štíty, luky a další zbraně vlastní středověké společnosti. Samozřejmě jen tehdy, pokud se prosebník o zázrak zavázal v účasti ve Svaté válce. Co to je Svatá válka však stále netušil.
„Ty zloději!“ zavrčel náhle Harn, chytil za ruku malého kluka, a než se kluk stačil vzpamatovat, vykroutil mu z prstů právě uříznutý měšec.
„Padej!“ uštědřil mu pořádný štulec a kopancem do zadku ho odmrštil.
Ray si do skládanky informací o svých společnících přidal další kousek. V průběhu posledních dní se přesvědčil, že jsou drsnější než běžní obyvatelé tohoto světa a mají pověst lidí, kteří mají zbraně neustále po ruce a neváhají je použít, pokud se k tomu rozhodnou. Současně jim však byla vlastní laskavost vůči slabým. Kdyby Harn hocha chytil a udal, pokus o krádež by ho stál minimálně ruku.
„A jsme tady,“ řekla Vien a ukázala na nevzhlednou tříposchoďovou stavbu.
Původně to byl zřejmě obyčejný dům, ke kterému někdo přistavěl dvě další patra a jako vrchol nevkusu umístil na střechu nevzhlednou sochu, křížence sfingy s harpyjí. Rayovi trvalo jen zlomek sekundy, než porovnáním databází zjistil, že člověk, který dům dostavoval, se částečně inspiroval starořeckým korintským stylem a částečně ilustracemi v encyklopedii pozemských mýtů vydané před sedmi lety. To znamenalo, že ve vybudování svatyně měl prsty někdo ze Země.
„Takovouhle práci máte nechat počítačům, pokud nechcete být odhaleni,“ zabručel téměř neslyšně.
Dav lidí v bezprostředním okolí chrámu zhoustl, Vien se těsněji přitiskla k Rayovi a android, ač měl spoustu práce z pozorováním okolí a vyhodnocováním podezřelých stop, musel věnovat část své pozornosti blízkosti půvabné ženy. Už dříve si všiml, že není Vien lhostejný. Harn, který mu byl jinak nakloněn, však důsledně dbal, aby projevy její náklonnosti nepřesáhly společensky únosnou mez. Jako jeden z pánů vrchoviny mezi řekami Livou a Karou měl se svou dcerou jisté plány a chystal se ji provdat za jednoho ze svých spojenců. Přesto však nijak nebránil tomu, aby Vien neseděla u táborového ohně Rayovi po boku.
Šum davu přehlušilo zvonění. Ray okamžik poslouchal a potom se pohrdlivě ušklíbl. Zvuk byl sytý a harmonicky čistý, což znamenalo, že zvon je dokonale odlitý bez jakýchkoliv chyb. Infiltrátoři místní kultury použili příliš dobrou technologii, v budoucnu by neměl být problém usvědčit je před soudem a v důkazním řízení. Možná však s žádnými soudy a živými svědky svých nekalých rejdů nepočítali, připomněl si android, aby nepropadal přílišnému optimismu. Ten mu občas vyčítal i sám Mark.
„Slyšte, lidé, zda k nám i dnes bůh promluvil a vyslyšel volání prosebníkovo!“
Před chrámem stál kněz v bílé říze a s rukama vztaženýma k nebi promlouval k zástupu. Doprovázel ho robustní muž zhruba Rayovy postavy, možná o kousek vyšší, a ještě menší chlapík, podle náramku na pravém zápěstí otrok. Ten před sebou tlačil vozík připomínající mohutnou rakev na kolečkách. Z davu se oddělil bojovník v suknici, sandálech a kazajce z buvolí kůže. U boku měl mohutný bronzový meč. Ray už zjistil, že i tyto neohrabané a nepříliš kvalitní zbraně jsou místními velmi ceněné. Bronz objevili teprve nedávno a ještě stále to byl velmi drahý a nedostatkový materiál. K…
