KAPITOLA JEDENÁCTÁ
V noci se změnilo počasí.
Vítr se změnil ze severního na východní, přinesl nízká mračna s vytrvalým deštěm a metl ho před sebou tak, že pršelo skoro vodorovně. Říční hladina, včera ještě tak modravá a pokojná, byla teď pochmurně šedivá a zčeřená nevzhlednými vlnami vybičovanými větrem.
Posádka Volavky se držela v útočišti velkého stanu a krmila se snídaní. Edvin uměl počítat s náhlými změnami počasí a udržoval si zásobu suchého dříví na otop. Společně se Stigem použil malý stan jako stříšku pro kuchyňský oheň a podařilo se mu nachystat pro všechny teplé jídlo − slaninu a opečené chlebové placky. Od včerejší večeře zbylo trochu vařených brambor, a tak je osmažil. Ingvar spořádal svou porci a šel si pro nášup.
Lydia se na něho usmála. „Řekla bych, že už jsi zase ve své kůži. Rozhodně co se chuti k jídlu týče.“
Pohlédl na ni s plachým úsměvem. „Musím dohnat spoustu jídel, co jsem zameškal.“
Bylo úžasné, jak mu prospělo pár dní odpočinku a dobrého jídla, uvažovala Lydia. Jeho obličej ztratil vychrtlý, nezdravý výraz, který měl předtím, i temné kruhy pod očima zmizely. Vracela se mu síla a pohyboval se mnohem sebejistěji než dřív. Jedinou věcí, která Ingvara brzdila, bylo zranění v boku. Stále ho pobolívalo a on si dával pozor, aby ho přehnaně nezatěžoval.
Hal, Thorn a Stig stáli kousek stranou od ostatních, schovaní pod stromem.
„Dneska bude studeno a mokro,“ předpovídal Thorn.
Hal se usmál. „Jako doma.“ Nacpal si do pusy zbytek placky se slaninou, spláchnul to hltem mátového čaje, který uvařil Edvin, a zašklebil se. Čaj byl horký a zahřál, ale Hal neměl rád jeho chuť.
Stig si úšklebku povšiml. „Musíme sehnat novou kávu,“ řekl. Svou nevelkou zásobu vyčerpali už před několika dny.
„To by byla klika, narazit na ni v těchhle končinách. Není tu zrovna oblíbená. I tak je štěstí, že máme vůbec něco teplého,“ poznamenal Thorn. Obrátil se a vyšplíchl sedlinu z čaje na zem.
Hal to vzal jako pokyn. „Je čas vydat se na cestu,“ rozhodl. Zavolal na posádku, aby zrušila tábor a naložila věci na loď.
Volavka se nespokojeně kymácela a poskakovala na krátkých, prudkých vlnách hnaných větrem. Posádka se nešťastně krčila před protivným, silným deštěm. Paluba Volavky byla otevřená, nedalo se nikam ukrýt před nepřízní počasí. Oblékli si ovčí kazajky a krátké kožené kabáty, ale ty neměly kapuce, takže jim v dešti visely vlasy podél obličeje, zplihlé jako mokré provázky. V důsledku toho jim byla zima a měli bídnou náladu. Ale protože byli kluci, nestarali se dopředu o to, aby si opatřili něco na hlavu. Samozřejmě že když nepracovali, mohli si zakrýt hlavu ručníkem nebo kusem plátna. Jenže když vytahovali a seřizovali plachty nebo plnili jiné úkoly na lodi, plátno či ručník se smekaly nebo je shazoval vítr, takže jim mokly hlavy i vlasy.
Všem kromě Edvina, protože ten se klidně usmíval ve svém báječném novém kulichu, pěkně naraženém na hlavě. Normálně ho nosil vyrolovaný nahoru, takže mu sahal jen nad obočí a k uším. Teď si ho ale po stranách i vzadu shrnul a měl uši i zátylek chráněné. Vlna si uchovala přirozenou mastnotu, takže déšť se srážel do kapek, které se skutálely jako korálky a nevsakovaly se. Kolem krku si Edvin zastrčil ručník, aby mu voda nezatékala za límec, a spokojeně seděl vedle Ingvara.
Jesper závistivě hleděl na lodního zdravotníka a očima visel na tlusté vlněné čepici.
„Vypadá, že je opravdu teplá,“ prohodil k Edvinovi, když si přišel sednout vedle něj. Edvin zvedl hlavu a usmál se na druha z lodi.
„To je,“ potvrdil. Snad v tom zaznělo i trochu zadostiučinění. Zakusil hodně posměchu i jedovatých narážek na to, že umí plést. V paměti mu ještě drnčela věta, že to je přece práce pro holky.
Jesper nesměle natáhl ruku. „Nemohl bych… si ji vyzkoušet?“ požádal.
Edvin o jeho prosbě přemýšlel a pak zavrtěl hlavou. „Máš mokré vlasy. Celou bys mi ji zmáčel. A takhle je pěkně teplá.“
Jesper přikývl. Neuniklo mu, že ostatní členové posádky sledují jejich rozhovor.
„To asi jo.“ Na chvíli zmlkl. „Ty bys asi nechtěl uplést čepici i pro mě?“
Edvin naklonil hlavu ke straně a přemýšlel. „A nemáš dojem, že je to… práce pro holky?“
Jesper honem vrtěl hlavou. „Pro holky? Co je na pletení holčičího?“ Pak ucítil nevraživý Lydiin pohled a chvatně své prohlášení opravil. „A co by mělo být na holčičí práci špatného? Za vlnu ti zaplatím,“ nabízel.
Edvin se na něho vypočítavě usmál. „Zaplatíš za víc, než jen za vlnu,“ prohlásil. „Zaplatíš mi za můj čas.“
„To se rozumí, že ano,“ řekl Jesper, i když tím nápadem nebyl moc nadšený. Předpokládal, že Edvin bude skákat radostí už jen nad tím, že prokáže, jakou hodnotu má jeho dovednost. Pohled na teplou tlustou čepici byl ale neodolatelný.
„Upletl bys čepici i mně?“ zavolal Wulf vteřinku předtím, než se ozval Ulf.
„Já chci taky jednu.“
Nasupeně hleděli jeden na druhého.
„Zaplatím ti,“ sliboval Edvinovi o překot Wulf.
Ulf šlehl pohledem po bratrovi. „Já ti dám víc.“
V tu chvíli si Stefan uvědomil, že se čepicové nákupní horečky neúčastní. „Já bych taky chtěl čepici,“ prohlásil.
Edvin se náramně bavil. Smál se na své druhy, kteří se začali hlasitě ucházet o jeho služby a přepláceli jeden druhého. Ne že by jejich nabídky nějak moc znamenaly, jak si uvědomoval. Nikdo z nich totiž v první řadě neměl žádné peníze.
„Tak jak se domluvíme na tom, kdo dostane čepici jako první?“ zeptal se.
Rozhádané kluky přerušil Stigův hlas a všichni ztichli.
„Půjde to podle hodnosti,“ rozhodl. „Já jsem první důstojník, takže první čepice bude moje.“
Ostatní mlčeli jak zařezaní. Rozhodně nebyli z takového návrhu nadšení. Jenže kromě toho, že Stig měl na lodi vyšší postavení, byl i větší a silnější než kdokoli z nich. Jakmile ale vyvstala otázka hodnosti, pohlédl Edvin na Hala, protože nejvyšší hodnost měl on.
„A co ty, Hale? Chceš taky jednu?“
Hal měl jako jediný z nich klobouk − starou beztvarou plstěnou hučku s úzkou střechou. Thorn samozřejmě věděl, jakou hodnotu má teplá pokrývka hlavy, a měl vypelichanou kožešinovou čepici. Lydia byla jako dívka mnohem rozumnější než kluci a měla koženou kapuci, kterou si přetáhla přes hlavu a uvázala pod bradou.
Představa, že by posádka měla jednotnou pokrývku hlavy, Hala zaujala. Vlněné čepice by jim mohly v jisté skromné míře vynahradit to, že museli odevzdat rohaté helmice, které dostali, když vyhráli soutěž bratrstev. Jednotné čepice by jim dodaly pocit, že patří k sobě, a ještě trochu víc je semkly.
„Já myslím, že bychom ji měli mít všichni, včetně Lydie,“ rozhodl. „Zaplatím za ně z lodních peněz.“
Od posádky zazněl sborový souhlas. Hal měl dojem, že všem se líbí představa, že budou mít tak pěkné čapky. Edvin z toho byl chvilku zkoprnělý. Pak se mu po tváři zvolna roztáhl úsměv. Během pár minut se jeho pletení změnilo z podivné úchylky, která si zaslouží shovívavý úsměv, na základní dovednost, která poslouží celé posádce Volavky. A navíc si díky tomu přijde na slušné peníze. Zatímco všichni ostatní mu slibovali těšínská jablíčka, když mu nabízeli, že zaplatí, Hal měl nemalou částku peněz, které na začátku dostal od Thorna, aby mohl kupovat věci potřebné pro loď.
„Budu potřebovat víc vlny,“ upozornil.
„To by neměl být problém,“ odpověděl Hal. „Brzy bychom měli dorazit do říčního přístavu. Můžeš ji tam nakoupit a my se zatím poptáme po Havranovi.“
„A kdo dostane první čepici?“ zajímalo Jespera. „Byl to přece můj nápad.“
Hal ta slova zvažoval. „To je pravda,“ souhlasil. „Ale já jsem skirl, takže první čepice bude moje. Další Stigova. A potom se bude losovat.“
Usmál se při pohledu na schlíplý výraz Jesperova obličeje. Rovnoprávnost pro všechny je moc hezká věc, říkal si. Ale občas by vyšší hodnost měla mít své výhody.
