KAPITOLA PÁTÁ
Veškerá únava z Hala spadla, rázoval přes mýtinu a hlasitým křikem burcoval ostatní. Jako první zareagoval Thorn, vyrazil z malého stanu a následoval mladého skirla k velké borovici, kde ležela odhozená pokrývka a řetěz.
Ulf měl právě hlídku a dorazil jako další. Sekeru měl zastrčenou v poutku na opasku, a jak k nim přibíhal od pláže, nebezpečně mu narážela do boku. V závěsu za Ulfem se dostavila Lydia.
„Musel mít někde schovaný nůž,“ s hořkostí v hlase řekl Hal. Podíval se na Thorna, který očima pátral mezi stromy a hledal stopy po zmizelém zajatci. „Obtěžoval se někdo, aby ho prohledal?“
Thorn na něj upřel pohled a zavrtěl hlavou. „Odvedl jsem ho z vězení, vzpomínáš si? Nenapadlo mě, že by mohl být ozbrojený. Předpokládal jsem, že ho prohledali tam.“
Jeho hlas nezněl nijak omluvně. Snad udělal chybu, ale dala se pochopit. A nemělo smysl, aby se teď kvůli ní rozčiloval. Rikard měl někde ulitý nůž. Přeřezal si pouta. A teď byl pryč. Thorn byl rozhodnutý přivést ho zpátky, ne si nad tím rvát vlasy.
„Kam myslíte, že utíkal?“ uvažoval Ulf. Vydal se směrem ke kraji lesa, ale nestačil udělat ani dva kroky, když ho zarazil Lydiin ostrý příkaz.
„Nechoď tam!“ houkla. Když se na ni s překvapeným výrazem podíval, pokračovala mnohem mírnějším tónem. „Promiň, Ulfe. Musela jsem tě zastavit, než tam začneš dupat. Nechci, abys pošlapal stopy, které třeba zanechal.“
„Můžu tě ubezpečit, že já nedupu,“ odvětil Ulf s notnou dávkou důstojnosti. „Našlapuju jako kočka.“
„Uznávám svou chybu,“ omlouvala se Lydia. „V tom případě tam laskavě nechoď našlapovat jako kočka, jestli ti to nevadí.“
Čest byla zachráněna a Ulf přikývl, že rozumí. „Když to teda říkáš takhle…“
V tu chvíli se k nim připojili Stig, Jesper a Edvin.
„Co se stalo?“ zeptal se Jesper. Odpověď byla zbytečná. Ale takhle by se zeptal každý, pomyslel si Hal.
„Rikard v noci uprchl,“ sdělila mu Lydia. Jesper se nadechl k další otázce, ale Thorn ho předešel.
„Měl u sebe nůž. Přeřízl kožená pouta.“
„Muselo mu to nějakou dobu trvat,“ poznamenal Stig. „Pouta byla vyrobená z kůže tvrzené varem, skoro tak tvrdé jako dřevo.“
„Měl na to celou noc,“ řekl Hal. Poklekl, zvedl pouta a zkoumal je. Jedna manžeta byla rozříznutá řadou krátkých, zubatých řezů. Druhá byla přeťatá mnohem čistším, rovným řezem.
„Tohle určitě rozřízl jako první,“ ukazoval na roztřepený okraj. „Se spoutanýma rukama to šlo podstatně hůř. Nemohl zaujmout vhodnou polohu, ani si pouta přidržet.“ Napodobil nemotorné pohyby člověka se spoutanýma rukama, který se snaží pracovat na pomyslné manžetě. „Musel to pižlat několik hodin.“
„Když jsi mě střídal, Hale, byl ještě tady,“ zamyšleně pronesla Lydia. „Vzpomínám si, že jsem ho viděla těsně předtím, než jsem zamávala na Jespera.“ Obrátila se k někdejšímu zlodějíčkovi. „Pamatuješ si, jestli jsi ho viděl, když jsi odcházel z hlídky?“ zeptala se.
Jesper svraštil čelo a přemýšlel. „Jsem si víc než jistý, že viděl,“ odpověděl. „Ano. Tou dobou tu byl, vím to určitě.“
Pak trochu zrozpačitěl. „Aspoň si to myslím. Možná že tehdy tu ještě byl.“ Zamračil se. „Jistý si nejsem. Vlastně jsem se po něm nedíval.“
„Záleží na tom?“ vložil se do hovoru Ulf a Lydia po něm blýskla očima.
„Jestliže budeme vědět, kdy utekl, získáme představu, jak daleko se mohl dostat,“ vysvětlovala a Ulf přikývnutím ocenil její uvažování.
Stig se právě chystal něco říct, když jejich pozornost upoutal slabý výkřik z malého stanu. Edvin se rozhlédl po skupince shromážděné u zničených pout. Chyběli jen Stefan s Wulfem, ale to byli proslavení sedmispáči.
„Je někdo u Ingvara?“ zeptal se a všichni se po sobě provinile podívali. Ve zmatku, který nastal po odhalení Rikardova útěku, na zraněného druha všichni zapomněli.
„Edvine, promiň…,“ začal se omlouvat Hal, ale zdravotník už běžel ke stanu.
„To je v pořádku. Je to přece moje práce,“ stačil ještě zavolat. Nastala rozpačitá odmlka a pak Thorn opět obrátil všeobecnou pozornost k probírané záležitosti.
„Dobrá, takže můžeme předpokláda…
