KAPITOLA DVACÁTÁ
Pokoj se nacházel ve druhém podlaží domu bývalého správce přístavu v Taborku. Měl vysoký strop a širokými oblouky vedoucími na prostornou verandu s výhledem na přístav dovnitř proudil mořský vánek, díky kterému nebylo v pokoji vedro. Dlaždice na podlaze vytvářely geometrický vzor lahodící oku. Vybavení místnosti bylo skromné – několik truhlic z černého dřeva, dlouhý stůl u stěny a plyšové polštáře na podlaze rozmístěné kolem nízkého stolku.
Pokoj byl sice zařízený stroze, ale i tak se jednalo o výrazné zlepšení oproti stanu z kozí kůže, v němž Ikbál obvykle přebýval v poušti. Druhé patro si přivlastnil, když jeho muži obsadili město. Bývalý majitel domu, správce přístavu, nedůležitý emrikírův úředník, byl zabit při krátké, kruté bitvě, jež předznamenala dobytí Taborku. Ikbálovi muži v noci zaútočili z vnitrozemí na hradbu, zatímco Filipovi korzáři zahájili útok z moře. Po mnoha letech míru a blahobytu přestali měšťané zajišťovat ústí přístavu těžkým řetězem – ke své vlastní smůle. Zpohodlněla i hlídka na hradbách chránících město, takže byla lajdácká a neschopná.
Ikbál stál zády k verandě a zezadu se do něj opírala prudká záře slunce. Před sebou měl jednoho ze svých podřízených, divokého a krutého bojovníka jménem Dhakvan, který byl velitelem chumsanu, oddílu padesáti jezdců. Dhakvan na znamení podřízenosti vůči náčelníkovi svého kmene odložil modrý závoj, který mu obvykle zakrýval spodní polovinu tváře. Ikbál neměl zahalenou hlavu, a Dhakvanovi se tak naskytl pohled na jeho oholenou lebku.
„Kdy dorazí tvoji muži?“ zeptal se Ikbál hrubým a panovačným tónem. Ikbál si cenil Dhakvana jako bojovníka a vojevůdce, ale nebyl mezi nimi přátelský vztah. Ten vlastně nebyl mezi Ikbálem a žádným z jeho mužů.
„Jsou v táboře šest mil odsud,“ odpověděl Dhakvan. „Říkal jsem si, že bude lepší, když dorazí za tmy. Předpokládám, že nechceš, aby se utlačovatel Seletin dozvěděl, že máme ve městě další muže.“
Ikbál zasupěl. Co Dhakvan předpokládal nebo nepředpokládal, ho nezajímalo. Bojovník měl však pravdu. Seletin měl před hradbami Taborku sto padesát kavaleristů a věděl, že Ikbálovy síly čítají dvě stě mužů. Pokud by se aridský vůdce rozhodl zaútočit na hradby, dalších padesát bojovníků by mu mohlo nachystat nepříjemné překvapení. Ikbál navíc věděl, že Seletinův vládce, emrikír, po svém podřízeném žádá, aby Tabork osvobodil a poslal Ikbála v řetězech do hlavního města. Ikbál ovšem netušil, jak si tlustý líný panovník v dalekém městě Mararoku představuje, že by toho měl jeho místní velitel dosáhnout. Seletinovi muži už teď čelili přesile. Hradby Taborku byly vysoké a ve vynikajícím stavu a vakír neměl žádné obléhací vybavení ani dělostřelectvo.
Emrikír si klidně mohl poroučet a řečnit o tom, jak je nutné zničit Ikbála a jeho tualažské nomády – jenže emrikír nikdy ani nepozvedl meč v hněvu a neutkal se s nebezpečnějším protivníkem, než byla vypasená pečená perlička. Všechnu těžkou a nebezpečnou práci naložil na hřbet Seletinovi. A Seletin byl sice schopný, ale jeho úkol byl nesplnitelný – a od této chvíle ještě nesplnitelnější.
„Přiveď je k východní bráně u útesů,“ řekl Dhakvanovi. Východní brána byla nejméně nápadným vstupem do Taborku. „A postarej se, aby nikdo z nich nesvítil a neztropil sebemenší hluk.“
„Jistě,“ odvětil Dhakvan a nepatrně zkřivil rty opovržením. Něco tak samozřejmého se mu nemuselo říkat. Od svých mužů vyžadoval železnou kázeň. Jenže se občas zdálo, že je Ikbál přesvědčený o tom, že ví všechno a jeho podřízení nevědí nic. Byl to vychloubačný nadutec, ale také schopný velitel, který dokázal svým mužům zajistit velkou kořist. Zlato jeho zpupnost vynahradí, pomyslel si Dhakvan.
„Když jsem přicházel, viděl jsem, jak náš hellénský přítel vyplouvá z přístavu,“ poznamenal s myšlenkou na zlato. Pokud by byl u toho, když Ištfana zajala loď, měl by podíl na kořisti. „Kam má namířeno?“
Ikbál na něj ostře pohlédl. „Je nějaký důvod, proč bys to měl vědět?“
Dhakvan mu pohlédl přímo do očí. „Je nějaký d…
