Do dvaceti minut byli připraveni. Tentokrát jim přilby na hlavách nepřiměřeně kontrastovaly s oblečením.
Rod i Big King se totiž svlékli, na sobě si nechali jenom tílko a plavky. Chodidla jim chránily plátěnky.
Gumový člun kdysi patřil námořnictvu.
Naplněný vzduchem dosahoval délky téměř tří metrů, přesto byl tak lehký, že se dal zvednout jednou rukou.
Do něj umístili veškeré vybavení, potřebné pro následnou operaci.
Vše měli neprodyšně zabalené a vložené v nepromokavém pytli, navíc ještě přibalili náhradní svítilnu.
K úchytným háčkům uvnitř malé dinghi připoutali lana, menší sochor, sekeru a jako břitvu ostrou mačetu v kožené pochvě.
Po stranách upevnili vlečná lana.
„Rode, co ještě?“ tázal se malý Řek.
Generální zamyšleně pokrčil rameny.
„Demetrie, tohle by mělo stačit – nic víc!“
„Paráda!“ oddechl si asistent a mávl rukou.
Čtyři horníci popadli nafukovací člun, aby ho odnesli do čekající těžní klece.
„Jdeme!“ zavelel malý Řek. Ihned zmizel uvnitř, pak ho následoval Velký Král. Generální se však ještě zastavil, aby pohlédl na oblohu. Byla blankytně modrá a zcela bez mráčku.
Než narážeč stihl uzavřít vrata, přihnal se před těžní věž Rolls Royce model Silver Cloud.
Ze zadních dveří vystoupil jako první Hurry Hirschfeld, za ním paní Steynerová.
„Ironsidesi!“ řičel vztekle stařec.
„Kurvaštelung, co se zase posralo?“
„Navrtali jsme vodu,“ odpověděl mu z klece generální.
„Voda? Kde se vzala?“
„Z místa někde za BigDipper.“
„Ty jsi prorazil lochnesku?“
„Ano, pane!“
„Ty zkurvenče – to jsi tedy Sonder Ditch UTOPIL!!!“ řval nepříčetný magnát a hnal se ke kleci.
„Zatím ještě ne, ještě není všemu konec…,“ odporoval statečně Ironsides.
„Rode!“ vydechla Theresa, v obličeji pobledlá, stojící vedle svého dědečka. „Nemůžeš tam přece sfárat!“
Vrhla se k němu.
Generální však odstrčil obsluhu stranou a dorazil vrata klece.
Vnučka nejmocnějšího magnáta v zemi se tak jen opřela o pletivo, jelikož těžní klec už vyrazila na pouť do nitra Země.
„Rode!“ hlesla ještě jednou. V té chvíli Hurry objal vnučku kolem ramen a pomalu ji odváděl k luxusnímu vozu.
Na zadním sedadle Hurry Hirschfeld zahájil samozvaný soud nad předem odsouzeným Rodneyem Ironsidesem.
Magnát obvolával na Sonder Ditch jednoho sekčního šéfa po druhém, kladl jim záludné otázky.
Dokonce i ti loajální k obžalovanému nemohli v téhle záležitosti udělat pro svého šéfa vůbec nic.
Neměli ani jediné slůvko k jeho obraně! Jiní zase využili situace a honem se snažili dotyčného poškodit za údajné dávné křivdy.
Theresa sedící vedle slyšela tak hrůzné odsouzení muže, kterého milovala, až se jí duše rozechvěla.
Nebylo pochyb o tom, že Rodney Ironsides, bez vědomí centrály společnosti, nařídil tak riskantní postup.
V porovnání s dosavadní strategií všech zdejších zlatých dolů se jeho aktivita jevila spíš jako zločin.
„Proč to udělal?“ syčel Hurry Hirschfeld.
Vypadal naprosto ohromený, snad i zmatený.
„Co si myslel, čeho tím chtěl dosáhnout? Vždyť průnik za Big Dipper připomíná úmyslný pokus o sabotáž na Sonder Ditch.“
Hněv v něm opět začal vřít. „Ten bastard! Utopil můj zlatý důl, utopil mi několik desítek horníků!“
Plácl sevřenou pravičkou do dlaně levé ruky.
„Však já ho lapnu, za tohle tvrdě zaplatí – Bůh je mi svědkem!
Rozdrtím ho na kaši! Vznesu proti němu všechna možná obvinění a dostanu ho do kriminálu: záludně promyšlená a dosažená škoda na majetku, zabití – snad by mohlo jít i o několikanásobnou vraždu!!!
Panebože, za tohle ho nechám vykuchat…“
Vnučka už tohle spílání nemohla dál poslouchat, proto porušila své mlčení.
„Dědečku, to nebyla jeho chyba – opravdu ne!
Oni ho k tomu přinutili!!!“
„Aha,“ znechuceně odfrkl stařec. „Však jsem tě před pár minutami dobře slyšel – slečno, čímpak je pro tebe tenhle chlapík, že za něj nasazuješ krk, navíc tak ušlechtile?“
„Dědo, prosím, věř mi!“ V jejích široce rozevřených očích se zračila vážnost situace.
„A proč bych ti měl věřit? Vy dva jste zcela zřejmě páchali zlo společně! Přirozeně se ho teď p…
