Venku už zavládla tma, když zasedání skončilo.
Účastníci se pomalu rozcházeli, loučili se a zanechali nesourodou dvojici u stolu s přetékajícími popelníky, pohozenými tužkami a kupou poznámkových bloků.
Manfred Steyner čekal přesně tři minuty po tom, co za sebou poslední konzultant zavřel dveře.
Rod už si zvykl na tyhle jeho dlouhé významné pauzy, přesto se cítil neklidný. Z Němce přímo prýštilo nové nepřátelství vůči němu. Snažil se zakrýt pochybnosti zapálením další cigarety, pak zase vyfukoval prstýnky kouře k portrétu zakladatele a prvního předsedy správní rady CRČ.
Norman Hradský se tu tyčil v celé své slávě, z obou stran podporován dalšími dvěma muži: štíhlým blonďákem s vyžilým vzhledem a smějícíma se modrýma očima.
U něj na štítku stálo: Dufford Charleywood. ŘEDITEL CRČ
1867-1872.
Druhý obraz v masivním pozlaceném rámu zachytil působivě stavěného chlapa s licousy až ke koutkům úst a s temnými rysy rodilého Ira: Sean Courtney, hlásal nápis a letopočty byly stejné jako u předchozího.
Tito tři založili společnost, ale Rod o jejich příběhu moc nevěděl. Beztak šlo o pěkné výlupky mezi tehdejšími zlatokopy, vždyť podobné charaktery by tenkrát člověk našel v jakémkoliv trestaneckém táboře.
Přitom Hradský totálně zničil ty další dva v přímo geniálním triku na burze – po pravdě řečeno nechutným způsobem je připravil o akcie CRČ*
Od té doby jsme mnohem sofistikovanější, pomyslel si Ironsides.
Mimoděk pohlédl směrem k čelu dlouhého * podrobnosti v díle Na život a na smrt stolu a setkal se s pohledem doktora Steynera, zírajícího upřeně zcela bez mrknutí. Nebo se mýlím? v duchu spekuloval.
Copak má zase tenhle chlápek za lubem?
Manfred si prohlížel posledního hosta s neskrývanou zvědavostí.
Doktor se oprostil od jakékoliv emocionální zahořklosti, naopak zamýšlel použít nejnovější vztah mezi tímto mužem a jeho manželkou ke svému prospěchu podle instrukcí, které obdržel dnes ráno.
„Jak daleko máte předek chodby od lochnesky!“ náhle promluvil.
„Míň než tři sta metrů.“
„Jak dlouho bude trvat, než se tam dostanete?“
„Deset dní. Víc ne, možná i méně…“
„Jakmile cíle dosáhnete, všechny práce okamžitě zastavíte!
Načasování je to nejdůležitější, chápete?“
„Už jsem své horníky instruoval, aby nevrtali skrz anomálii a čekali na mé specifické příkazy.“
„Dobrá.“ Němec opět ztichl na další celou minutu.
Andrew“mu ráno volal instrukce od nejvyššího šéfa.
Ironsides se musí totiž nacházet hodně daleko od SonderDitch, až se bude prorážet BigDipper, Proto doktor potřeboval chytře zaranžovat absenci generálního ředitele.
„Pane Ironsidesi, musím vás informovat, že uběhnou přinejmenším tři týdny, než dám souhlas k průniku.
Jakmile dosáhnete lochnesky, budu muset odletět do Evropy, kde povedu jistá jednání! Zdržím se tam minimálně deset dní, přičemž nesmí dojít k žádné pracovní aktivitě jakéhokoliv typu na překopu k BigDipper.“
„Vy zůstanete v Evropě přes Vánoce?“ podivil se Rod nahlas.
„Ano,“ přitakal Manfred a klidně mohl doslova číst v mysli Roda Ironsidese.
Terry zůstane sama, Rod bleskově v duchu rozvažoval, přes svátky si tedy můžou užívat. Navíc Sonder Ditch se rozjede naplno až někdy kolem Silvestra.
V době pracovního klidu pod zemí postačí jen kmenový stav, aby udržel základní nutnosti v chodu.
Klidně mám šanci zmizet na celý týden a být s ní, jen s ní…
Doktor vyčkával, až milenec jeho manželky dosáhl rozhodnutí, k němuž ho on právě vedl. Teprve pak se opět ujistil:
„Rozumíte všemu, co říkám? S vrtáním začnete až po mém svolení, což lze odhadnout někdy na polovinu ledna příštího roku!“
„Všechno je mi naprosto jasné.“
„Můžete jít.“ Manfred ho konečně propustil.
„Děkuji,“ opáčil Rod suše.
V přízemí hlavní kancelářské budovy Reef House se nacházelo nákupní středisko.
Tam Ironsides objevil telefonní budku, odkud musel napřed vyhnat tábořícího zarostlého hipíka.
Teprve potom vytočil číslo do Sandownu.
Tahle operace byla zcela bezpečná, neboť pána domu právě opustil v horním patře.
„Theresa Steynerová,“ …
