Hurry Hirschfeld stál v hlavní dopravní chodbě na šestašedesátém patře. Všude kolem panoval činorodý ruch.
Parta od torkretu už přesunovala své vybavení do místa odstřeleného stropu, kde bude zapotřebí ochrannou vrstvou betonu vodotěsně uzavřít tunel k lochnesce.
Tihle experti z privátní firmy se právě připravovali na gigantický úkon: napumpovat tisíce tun řídkého betonu do spouště, která zůstala v chodbě po explozi.
Pojivo tam naženou pod tlakem větším než dvě stě kilogramů na centimetr čtvereční, aby beton vytvořil ucpávku, efektivně blokující překop na dobu prakticky nekonečnou.
Tím by se zároveň i vytvořila mohutná tumba pro ostatky Velkého Krále, uvažoval starý pán, odpovídající monument muži, který zachránil Sonder Ditch.
Osobně zařídí umístění pamětní desky právě na vnější straně betonového sarkofágu s vhodným nápisem, informujícím o černém zaměstnanci dolu a jeho hrdinném skutku.
Nezapomněl ani na příbuzné tohoto domorodce, kteří musejí být řádně odměněni, možná by je měli letadlem dopravit až sem na slavnostní odhalení bronzové desky.
V každém případě tohle ponechá na rozhodnutí sekci zabývající se vztahy s veřejností a na osobním oddělení.
Chodba páchla mokrou zatuchlinou a usazeným blátem.
Všude vládlo vlhko a chlad, což magnátovi, právě trpícímu bolestmi v kříži, nijak neprospělo.
Hurry už toho viděl dost, takže vykročil zpátky k šachtě.
Z dálky zaslechl stabilní zvonění mocných pump, které za několik dní kompletně osvobodí Sander Ditch od vody, jež zaplavila nejnižší patra jeho zlatého dolu.
U těžní jámy, pod dočasně nainstalovaným osvětlením podél jedné stěny tunelu, ležela v řadě nosítka se svým morbidním nákladem.
Stařec nasadil tvrdý výraz, když kolem nich procházel.
„Toho zkurvence, který je za všechno zodpovědný, nechám bez milosti vykuchat!“ syčel polohlasně, když čekal na příjezd těžní klece.
Theresa Steynerová seděla vzadu v sanitce a otírala Rodoví bahno z tváře.
„Dane, je to špatný?“
„Není to až taková hrůza, Terry. Za pár dní bude zase chlapík – samozřejmě ty pracky moc dobře nevypadaj, proto ho beru rovnou do Johannesburgu! Chci k tomu specialistu, chirurga ortopeda!
Jinak trpí poúrazovým šokem, na rukou má tržné rány, většinou však jen povrchní.
Všechno dopadne dobře, neboj se!“
Doktor překvapeně sledoval, jak se dívka bezvýsledně snaží upravit vlhké vlasy sedativem omámeného muže.
„Nechceš cigaretu?“
„Zapal mi jednu, prosím.“
Ihned její žádost splnil.
„Víš, ani jsem nevěděl, že jste se s Rodem tak spřátelili…,“ nadhodil nesměle.
Terry na něj rychle pohlédla.
„Och, jak delikátně formulovaná otázka, doktore Standere…,“ posměšně zareagovala.
„Samozřejmě že mi po tom nic není,“ rychle se stahoval do obrany.
„Nebuď labuť, Dane! Přece jsi Rodův dobrý přítel a Joy je zase moje kamarádka. Proto jen vy dva máte právo dozvědět se pravdu!
Jsem totiž zoufale a bláznivě zamilovaná do tohohle fešáka…
Dokonce pomýšlím na rozvod s Manfredem, jen co se naskytne příležitost!“
„A Rod se s tebou ožení?“
Zatím o svatbě nic neříkal, ale já na tom začnu co nejdřív tvrdě pracovat!“ šklebila se rozverně paní Steynerová.
Dan se rozesmál.
„To vám tedy oběma ze srdce přeju mnoho štěstí.
Navíc mám jistotu, že za těchto okolností si klidně najde i jinou práci.“
„Co tím myslíš?“
„Říká se totiž, že tvůj děda generálního vykopne tak vysoko, že se dotyčný stane prvním Jihoafričanem na Měsíci…“
Theresa zmlkla. Důkaz, který dědula požadoval, přece někde musí existovat!
„Jen čekají na zkompletování všech rentgenových snímků a na celkovou zprávu.“
Joy Albrightová osvětlovala lékařský postup. Od chvíle, co se zasnoubila s Danem, se z ní stala expertka na medicínu.
Přihnala se totiž do Johannesburské všeobecné nemocnice na telefonickou žádost svého snoubence. Doktor Stander potřeboval její pomoc: měla se stát společnicí nejlepší kamarádce, která nervózně čekala, až Rod opustí oddělení na pohotovosti. Teď spolu seděly v čekárně.
„Taky mě to napadlo,“ odsouhlasila a zamyslela se.
Joy právě …
