Probíhala sobotní noc, skutečně velká noc v Dump City.
Zlatý důl Blaauberg Mine se pyšnil pozicí nejstaršího producenta drahocenného kovu na nalezištích u Kitchenervillu.
Už se v něm dokonce vyskytovaly kompletně vyrubané sekce, nyní zanechané napospas zubu času – haldy na výsypce se tyčily zcela opuštěné a zarostlé býlím. Mezi podrostem s plevelem, dosahujícím až do výše hlavy v údolích mezi těmito kopci stvořenými člověkem, vyrostla kolonie nuzných příbytků.
Právě podle hald se honosně nazývala Dump City, zdejší obyvatelé si ji tak pojmenovali.
Boudy si domorodci zhotovili z vyhozeného pozinkovaného plechu i ze zploštěných sudů od oleje. Samozřejmě že v tomto nelegálním sídlišti netekla ani voda, natož aby tam existovala kanalizace.
Kolonie, pěkný kus vzdálená od hlavní silnice i od rezidenčních komplexů sousedních dolů či od samotného městečka Kitchenervillu, se perfektně skrývala mezi haldami.
Byla přístupná jen pěšky, proto ji nikdy nenavštívil žádný příslušník Jihoafrické policie.
Právě pro tuhle strategickou polohu si vhodné místo vybralo všech tři sta stálých obyvatel.
Každá z chatrčí vlastně sloužila jako shebeen, tedy ta nejhorší putyka, kde se pančovaný alkohol prodával za astronomické ceny, kde dagga, jihoafrická marihuana, byla volně k dostání. Sem se stahovali domorodí zlatokopové z okolních dolů, tady se družili a hýřili.
Nepřicházeli sem ale kvůli pití, vždyť na ubytovnách měli bary s kompletním sortimentem alkoholu, navíc za klubové ceny.
Pouze pár z nich si sem přišlo zakouřit daggu, jelikož velmi málo horníků propadlo závislosti na droze – vždyť byli na dole dobře živení, museli tvrdě pracovat a stali se z nich celkem spokojení lidé.
Docházeli sem jenom kvůli něžnému pohlaví!
Pět dolů v téhle oblasti zaměstnávalo po deseti nebo dvanácti tisících horníků u jedné firmy.
V Dump City se činilo dvě stě žen dosažitelných v nejbližším okruhu třiceti kilometrů. Krása vůbec nebyla nezbytná pro zdejší pracovnice: uživily se tu děvy i značně obtloustlé, stářím povadlé, bezzubé – všechny se zde mohly chovat jako královny…
Big King dorazil po stezce kroutící se podél úpatí hald.
S ním přicházely i dva tucty jeho soukmenovců, mohutných černochů z kmene Šangán. Zdobily je královské regálie, v rukou svírali bojové hole.
Stále ještě překypovali napětím a vzrušením z válečných tanců.
Blížili se poklusem v čele s Velkým Králem. Podle kmenové tradice zpívali, ale ne lahodné melodie k sázení či námluvám, ani ne pracovní skandované popěvky, ani písně vítací…
Z jejich hrdel vycházely bojové popěvky, které zpívali jejich předkové, když s kopím v ruce pátrali po dobytku i nových otrocích. Rytmus v nich rozněcoval bojové vření, divoká a vlastenecká slova jim tepala jako krev přímo v žilách každého jinak delikátně vnímavého průměrného Šangána. Vlastně právě proto důlní společnost shledala za naprosto nezbytné zakázat tyhle nebezpečné písně!
Jako pravý Skot, když uslyší své dudy, tak i Šangán se při bojových melodiích připravuje k násilné akci.
Píseň skončila, jakmile se černý kolos zastavil u nejbližší chatrče. Vůdce odhrnul zavěšený pytel, sloužící coby dveře.
Pak se sklonil, aby mohl vejít dovnitř a jeho kamarádi ho následovali.
Ve velké prostoře zavládlo elektrizující ticho.
Vzduch zhoustl kouřem, blikavé petrolejky nedokázaly místo osvětlit natolik, aby se dalo dohlédnout k protější stěně.
Místnost zaplňovali muži, bylo jich asi tak čtyřicet nebo padesát. Puch lidského potu a odér pančovaného chlastu visely ve vzduchu. Mezi namačkanými horníky prosvítalo několik jasných bodů ženského oblečení, i když hnána zvědavostí po tak nádherně melodickém zážitku se dovnitř hrnula další děvčata ze spojovacích dveří vzadu.
Některá si s sebou vedla i zákazníky, cestou se ještě dooblékala.
Když všichni uviděli Velkého Krále a jeho válečníky v plné zbroji, umlkli a bděle sledovali nastalou situaci.
Po boku černého obra jeden z pobočníků zašeptal:
„Basutové! To jsou kafři z Lesothského království!“
Měl pravdu – Big King bezpečně poznal obyvatele nezávislého hornatého státu.
Černý kolos vykročil vpřed, zavrtěl boky a leopardí ohon na kožené suknici se ladně zhoupl.
Zároveň i volavčí pera v čelence jemně zašustila.
Došel až k primitivnímu barovému pultu.
„Letícího ptáka,“ objednal si u babizny, která vlastnila tenhle pajzl. Hned před něj postavila láhev brandy s obrázkem orla.
Velký Král si naplnil sklenku do poloviny, vědom si upřených pohledů všech přítomných, a obsah bleskově vypil.
Pomalu se otočil a zrakem bedlivě prozkoumával místnost.
„Copak to může být?“ pronesl sytým hlasem, který se nesl do každého kouta. „Sedí to na vrcholu hory, škrábe se to a chytá blechy. Je to pavián, nebo lesothskýkafr?“
Nadšený řev vytryskl z hrdel všech jeho soukmenovců.
„Basutové!“ řičeli z plných plic a postupovali vpřed k baru, zatímco nespokojené bručení i zlovolné mumlání se neslo od ostatních štamgastů.
„Copak to může být?“ zaječel jeden z poddaných lesothského krále. Pak se statečně vztyčil: „Má to peří na hlavě a kokrhá to na hromadě hnoje? Je to kapoun, nebo šangánský povaleč?“
Velký Král se zdánlivě ani nepohnul, ale láhev s orlí brandy, věrná svému názvu, skutečně vyletěla.
Krásně pukla na posměváčkově čele – ten se zhroutil dozadu a srazil na zem i dva ze svých společníků.
Ježibaba jen tak tak uchvátila pokladnu, aby prchla z dosahu běsnění. Místnost totiž explodovala v jediné bouři násilí.
Válečníci nemají dostatečný prostor k použití bojových holí, uvědomil si Big King, proto nadzvedl masivní část baru, odtrhl ji od podstavce a umístil fošnu před sebe jako radlici buldozeru.
Vyrazil na zteč, přičemž smetl vše, co mu stálo v cestě.
Praskání rozbíjeného nábytku i kňučení a vytí převálcovaných obětí dostalo Velkého Krále až za hranici soudnosti.
Zalilo ho rudé atavistické běsnění šílence.
Basutové také patří k jednomu z bojovných kmenů lidu Nguni.
Tito šlachovití horalové se vrhli do konfliktu se stejně divokou radostí jako Šangáni – ryk bitvy v jediné místnosti prakticky rozzuřil a pohltil veškeré obyvatelstvo v Dump City.
Jedna z dívek s oblečením na zádech zcela rozervaným, takže zůstala oděná jen v růžových bombarďácích, vylezla na vrchol zbytků baru, odkud začala podporovat své soukmenovce.
Obří prsa o velikosti melounů se ve světle lampy až nebezpečně pohupovala, zatímco jejich majitelka vydávala charakteristický ječivý trylek, kterým domorodé ženy dle tradičního zvyku doháněly válečníky do bojové extáze.
Tucet dalších sexuálních pracovnic se horlivě účastnil chvějivého jódlování připomínajícího zoufale pronikavý nářek – tenhle pazvuk však brzy Velkého Krále znechutil.
S kusem baru před sebou vyrazil opět kupředu, tentokrát proti chabé stěně téhle barabizny.
Bez viditelné námahy chatrnou konstrukci proboural, chajda pukla jako papírový pytel.
Střecha poklesla s unaveným heknutím, zatímco černý obr se řítil s nezmenšenou silou úzkou špinavou uličkou Dump City.
Během letu srazil každého pocestného, který se mu připletl do rány– rozháněl i hejna slepic a smečky toulavých psů.
Přitom neustále řičel naplno, až neuvěřitelně podobný rozvzteklenému gorilímu samci.
Na konci osady se hbitě obrátil a hnal se zpět, pocit marnosti se v něm však ještě rozrůstal při pohledu na pustou ulici, kde se válelo pár sražených lidských bytostí.
Zejícím otvorem v boku shebeenu vpadl zase do nálevny, aby ke své hrůze zjistil, že už i zde je po boji.
Pouze nepatrné množství z mála účastníků se ještě plazilo či v leže skučelo na koberci z rozbitého skla.
Big King se stále rozhlížel kolem sebe, aby našel další cíl pro svůj neukojený hněv.
„Nkosi Nkulu!“ Kyprá děva si kupodivu udržela post na vrcholku pyramidy, oči jí zářily nepotlačeným vzrušením, nohy se jí třásly.
Mohutný černoch vypustil další zařvání a odmrštil bicí fošnu.
Ta mohutně zaduněla o protější stěnu.
Pak Velký Král začal postupovat směrem ke svůdné krasavici.
„Ty jsi skutečný lev!“ vyjekla povzbuzení na blížícího se obra.
Ten už popadl do každé ruky jedno z těch mohutných černých sametových ňader, bradavky zamířil na sebe a mačkal ostošest.
Vzrušení s ním doslova cloumalo.
„Sežer si mě!“ vykřikla, když ji Big King letmo smetl z hromady trosek. Pak kořist zdvihl do výše a vyběhl s ní ven do noci. Hnal se s krasavicí do podrostu pod haldami – snadno ji udržel v jedné ruce, jelikož druhou ze sebe strhával bederní zástěrku z leopardí kůže, jejíž ocas divoce vlál…
Takhle zase vypadala sobotní noc v Paříži. Tady někteří lidi stále ještě pracovali, protože světla zářila v horních místnostech jednoho z velkých velvyslanectví na rue Royale.
Tlouštík, zastávající funkci hostitele v hazardním johannesburském komplexu, se nyní převtělil do role hosta.
Hověl si pohodlně v kožené klubovce, tělnatost a ocelově šedé vlasy na skráních mu dodávaly na důstojnosti.
Z masitého a opáleného obličeje vyzařovala inteligence.
Třpyt očí se zdál chladný a tvrdý jako diamant na jeho prstu.
Intenzivně naslouchal druhé osobě, asi tak stejného věku jako on, která stála před obrazem promítnutým na plátno, téměř zakrývající celou zeď.
Tenhle muž držením těla a nenuceným chováním prozrazoval učence – právě nyní mluvil, svůj projev adresoval posluchači v křesle, zatímco ukazovátkem přejížděl schéma na plátně vedle sebe.
„Díváte se na plán závodů pěti zlatonosných dolů v oblasti nalezišť u Kitchenervillu, co se týče jejich vzájemného propojení.“ Opět se dotkl plátna. „Thornfontein, Blaauberg, Tweefontein, Deep GoldLevels a Sonder Ditch.“
Host v klubovce pokyvoval hlavou. „Už jsem tenhle diagram předtím viděl i prostudoval.“
„Dobrá, potom tedy budete vědět, že oblast Sonder Ditch sedí přímo v centru zlatonosného pole.
Má tedy hranice se všemi dalšími čtyřmi šachtami a zde,“ poklepal na obraz znovu, „v téhle pomyslné čáře se nachází přírodní anomálie, jakýsi pruh křivolaké žilné stěny, které tam říkají BigDipper.
Tlusťoch znovu přikývl.
„Z těchto důvodů jsme zvolili Sonder Ditch coby spouštěcí mechanizmus.“ Lektor se dotkl tlačítka na ovládacím panelu a obraz na plátně se změnil.
„Nyní je tady něco, co jste předtím neviděl!“
Tučný muž v křesle se naklonil dopředu.
„Co je to?“
„Před vámi je mapa podzemí, sestavená dle nejnovějších výsledků z vyhloubených sondážních jam od pěti zlato těžících společností, které se zabývají i průzkumem terénu na východ od BigDipper. Dosažené údaje se shromáždily a k jejich interpretaci se přizval jeden z nejlepších mozků na poli geologie a hydrologie.
Proto před vámi leží pečlivě propracovaná studie o přesném výskytu geologických formací, rozprostírajících se na druhé straně naší podivné bariéry.“
Host se v klubovce nervózně zavrtěl.
„To je monstrum!!!“
„Ano, skutečné monstrum! Tahle hrůzná podzemní nádrž leží hned za Big Dipper – ne, tohle není správné označení pro podobnou spoustu mokrého živlu.
Nazvěme ho raději podzemním mořem o rozloze, řekněme, Erijského jezera. Voda se drží v jakési obří mycí houbě z pórovitého dolomitu…“
„Panebože!“ vyjekl tlusťoch a poprvé přišel o pečlivě zachovávanou odtažitou pózu.
„Jestliže tohle odpovídá skutečnosti, proč důlní společnosti nedojdou ke stejnému závěru a nedrží se v dostatečné vzdálenosti od téhle hrozby?“
„Jelikož,“ učenec vypnul projektor a rozzářila se stropní světla, „jelikož podle jejich vysoce kompetitivních postojů nikdo z nich nemá přístup k nalezeným výsledkům těch druhých.
K jasnému závěru se dospěje toliko při studiu všech naměřených hodnot, teprve potom se obraz celkové situace stává zřetelný.“
„Jak vaší vládě padlo do rukou všechno?“ vyzvídal tlusťoch.
„Tohle není důležité!“ zareagoval lektor příkrým tónem, nervózní ze zbytečného přerušení.
„My také vlastníme nálezy jistého doktora, jmenuje se Peter Wessels, který je v současnosti vedoucím výzkumného týmu v laboratoři Rock Mechanics, usazené na pozemku SonderDitch Gold Mining Company.
Jde o informaci utajovanou důlní společností – sestává ze zprávy, kde doktor Wessels popsal typy i vzory seizmických otřesů a velikosti tlaků ve skále. Jeho výzkumy jsou přímo vázané na ventersdorpský kvarcit, obsažený v okolní hornině, v níž právě těží na SonderDitch.“
Učenec vzal do ruky složku, ležící na stole.
„Nechci vás zbytečně unavovat požadavkem, abyste se probrodil tímto dokumentem na vysoké technické úrovni.
Místo toho vám obsah sdělím ve zhuštěné formě.
Doktor Wessels přišel k jasnému závěru: vrstva ventersdorpského kvarcitu o síle šestatřiceti metrů pukne pod bočním tlakem dvě stě osmdesát kilogramů na centimetr čtvereční.“
Lektor spustil brožuru na stůl.
„Jak zajisté víte, podle důlního zákona musí společnosti těžící zlato zanechat třicet šest metrů silnou bariéru pevné skály podél svých hranic. Toť vše, co odděluje jednu kutací firmu od druhé – jen ta kamenná stěna!
Chápete?“
„Samozřejmě, vždyť je to velmi jednoduché.“
„Jednoduché? Ano, je to jednoduché!
Tenhle doktor Steyner, nad nímž vy máte kontrolu, bude instruovat nového generálního ředitele SonderDitch Gold Mining Company, aby prorazil překop skrz BigDipper.
Ražený tunel nabodne obrovský podzemní zásobník a voda se provalí ven. Pak zaplaví celý Sander Ditch – jakmile bude důl zalitý, tlak vodního sloupce o výšce téměř dvou kilometrů se opře o skálu na nižších patrech silou rozhodně větší než dvě stě osmdesát kilogramů na centimetr čtvereční.
To bude dostatečným důvodem k rozpadu bezpečnostní kamenné zóny, čímž se zatopí i těžní jámy dolů Thornfontein, Blaauberg, Deep GoldLevels a Tweefontein.
Kompletně celá zlatá pole u Kitchenervillu se permanentně a zcela jistě navždy vyškrtnou z produkce drahého kovu.
Důsledky pro ekonomiku Jihoafrické republiky budou katastrofální…“
Ohromený host se viditelně zděsil.
„Proč právě tohle chcete udělat?“ vyhrkl a otřásl se hrůznou představou.
„Můj zde přítomný kolega,“ učenec ukázal na muže, který dosud seděl tiše v koutě, „vám veškerou problematiku lehce vysvětlí.“
„Ale co naši horníci!“ zaprotestoval tučný muž.
„Tam přece budou pracovat naši lidé právě ve chvíli, až to praskne, celé tisíce…“
Lektor se mírně usmál, pozvedl obočí.
„Kdybych vám oznámil, že šest tisíc kafrů se utopí, odmítl byste pokračovat v dohodnutém postupu a nechal byste propadnout šek na milion amerických dolarů, který vám má vláda nabídla?“
Tlusťoch sklopil zrak, zatvářil se rozpačitě a sotva slyšitelně zamumlal: „Ne…“
Učenec se uchichtl. „Výborně! Výborně! Každopádně se můžete uchránit od výčitek svědomí zjištěním, že my neočekáváme víc než čtyřicet či padesát obětí.
Přirozeně ti zlatokopové razící na čelbě zahynou!
Ale neuvěřitelně obrovské množství vody pod nesmírným tlakem by jim mělo poskytnout milosrdnou smrt. Pro zbytek horníků zůstane vcelku velká šance na přežití – důl totiž může být evakuován dostatečně rychle.
A okolní šachty získají dokonce několikadenní náskok před dostatečně velkým tlakem, který se bude pozvolna tvořit při zvyšování hladiny naší umělou povodní.“
V místnosti se na minutu rozhostilo ticho.
„Máte nějaké dotazy?“
Tlusťoch mlčky zavrtěl hlavou.
„Velmi uspokojivé, takže v tom případě předám slovo mému kolegovi, aby dokončil brífink.
On vám zároveň vysvětlí nezbytnost zahájení naší operace, uspořádání plateb i podmínky, za kterých akci odstartujete.“
Lektor si vzal složku ze stolu, sesbíral ostatní papíry a připravil se k odchodu. „Nakonec zůstává jen na mně popřát vám mnoho štěstí!“ Opět se uchichtl, pak bleskově zmizel.
Malý muž, který dosud nepromluvil, náhle vyskočil ze svého křesla a začal po koberci přecházet sem a tam.
Mluvil velice rychle, občas koutkem oka zběžně překontroloval pozornost posluchačů. Pleš na hlavě se mu ve světle zářivek až neskutečně leskla, knírek pod nosem se zase ježil a kroutil jako králičí vousky, přitom nervózně potahoval z cigarety.
„Nejprve sdělím důvody – zvládnu to srozumitelně a krátce, co říkáte? Búrové a žabožrouti se tady sešli, jsou v Paříži a snaží se ukuchtit nějaké neplechy.
My víme, co jsou zač a o co jim jde: chystají se totiž zahájit všerozhodující zteč na měnu mé vlády! Jde jim o zvýšení ceny zlata, chápete? Velmi komplikované a velmi odporné pro nás, že ano? Pokud by se jim tohle náhodou podařilo, stala by se Jihoafrická republika největším producentem toho drahého žlutého kovu na světě!
A právě s pomocí žabožroutů by zvýšení ceny za unci mohli opravdu dosáhnout…“
Zastavil se před tlusťochem a napřáhl na něj obžalovávající prst.
„A my budeme nečinně sedět a necháme jim zcela volné ruce?
To ne, pánové! Hodíme do hry vlastní míč s nádhernou falší!!!
Během tří měsíců bude totiž náš Syndikát schopný zaútočit…
V jediném, přesně stanoveném okamžiku podkopneme Búrům židli pod zadkem, čímž produkce zlata Jihoafrické republiky rázem klesne na polovinu. Zaplavíme zlatonosná pole u Kitchenervillu a jejich operace se syčením splaskne jako píchnutý balon, souhlasíte?“
„To bude takhle jednoduché?“ otázal se tlusťoch.
„Přesně tak!“ přitakal důrazně plešoun.
„Nyní přichází na řadu splnění mé další povinnosti vůči vám: zcela jasně musíte pochopit, že odsouhlasená suma jednoho milionu amerických dolarů je veškerá odměna, kterou obdržíte!
Ani vy, ani vaši partneři se nesmějí zapojit do žádných následných finančních transakcí, které by mohly, viděno retrospektivně, prozradit celou operaci jako plánovanou, pravda?“
„S tím souhlasím.“
„Vy mi teď dáte místopřísežné ujištění, že nebudete obchodovat se žádnými akciemi společností, do naší akce zapojených.“
„Máte mé čestné slovo!“ ujistil ho tlusťoch s vážností v hlase.
Ne poprvé ve svém životě pocítil, jak snadno a bezbolestně lze vyřknout slib.
S asistencí dalších tří, kteří tenkrát sledovali doktora v johannesburské herně, se rozhodl ve správné chvíli zahájit mohutnou spekulaci na pokles kurzu cenných papírů na všech světových burzách.
Vden, kdy navrtají BigDipper, on a jeho partneři prodají miliony akcií těch pěti postižených zlatých dolů pro jeden jediný z největších finančních úspěchů vůbec v historii peněžních aktivit.
„Jsme tedy domluveni, všechno je odsouhlasené,“ nadšeně přikyvoval plešoun. „A co se týče toho doktora Steynera, kterého jsme si prověřili a jehož osobní data máme k dispozici s provedenými analýzami: i přes vaši stoprocentní jistotu o jeho oddanosti – mohl by se přece jenom v poslední chvíli vzepřít a klást odpor při nájezdu na Big Dipper, kdyby si třeba náhle uvědomil rozsáhlé důsledky svého souhlasu –jsme připravili druhou geologickou zprávu!“
Vytáhl z tašky další objemnou složku.
„A v ní hned na první pohled rozpozná vlastnoručně psaná numera. Jinými slovy jde o naměřené hodnoty průzkumných týmů u celé CRČ, ale další čísla jsou už jen fiktivní.
Tenhle dokument tedy chce vzbudit zdání existence nesmírně bohatého ložiska zlatonosné rudy hned za Big Dipper.“
Přešel k tučnému muži a předal mu složku.
„Vezměte si všechny tyhle podklady– pomůžou vám přesvědčit doktora Steynera, jenž zase z těchto samých důvodů přesvědčí i nového generálního ředitele na Sander Ditch Gold Mining Company.“
„Vy jste domácí úkol zvládli na jedničku,“ pochválil ho tlusťoch.
„My se jen pokoušíme nabídnout uspokojivou službu našim zákazníkům.“
Hra se dala označit jako stud poker, při kterém se hraje s pěti listy, ale některé karty se rozdávají lícem navrch.
U stolu se právě nacházeli dva velcí vítězové: Manfred Steyner a jakýsi Alžířan.
Doktor si načasoval přílet do Paříže velmi výhodně, aby volný víkend mohl strávit dle svého gusta, zatímco ostatní delegáti se dostaví až v pondělí dopoledne.
Ubytoval se v hotelu George Cinq v sobotu odpoledne, pak se vykoupal a odpočíval tři hodiny, až do osmé večer.
Potom si vzal taxi a zajel do klubu ChatNoir.
Nyní už hrál pět hodin a postupný příjem silných karet dotlačil jeho vítěznou sumu až do výše astronomické částky.
Ležela před ním hromada franků připomínajících svými křiklavými barvami ovocný salát.
Na druhé straně stolu seděl Alžířan, štíhlý tmavý Arab s karamelovýma očima a jemným černým knírkem.
Zuby se zdály až neuvěřitelně bílé v kontrastu s krémově hnědou pokožkou. V růžové hedvábné košili se stojatým límečkem a v plátěném sáčku zelenomodrého odstínu se staral o svou kupičku bankovek, zálibně je rovnal a uhlazoval dlouhými snědými prsty.
Dívka vedle něj seděla na opěrce jeho židle, typická arabská kráska v přiléhavém koženém kalhotovém kostýmu zlatavé barvy.
Černé lesklé vlasy jí spadaly až do poloviny zad, oči znepokojivě sledovaly bílého protihráče.
„Deset tisíc.“ Manfredův hlas zahučel, podtón spíše prozrazoval teutonského vojenského instruktora.
Vsadil totiž na čtvrtou kartu, která se k němu právě přesunovala. On a Alžířan patřili mezi poslední dva zbývající hráče v téhle partii. Ostatní si už dávno založili ruce, pohodlně se opřeli a nečinně sledovali poker s náhodným zájmem člověka, již nezapojeného do klání.
Alžířanovy oči se mírně přivřely, lepá děva se k němu nahnula a cosi mu neslyšně špitala do ucha. Arab jen zakroutil hlavou, vypadal rozmrzele, a raději potáhl z cigarety.
Držel v prstech dvě dámy a šest dalších listů leželo vystavených na stole.
Předklonil se, aby mohl prostudovat podobnou situaci u oponenta.
Rozdávající opět upozorňoval. „Sázka je deset tisíc franků z křížové čtyřky, pětky a sedmičky – možná straightflush.“
„Hop, nebo trop!“ pronesl jeden z nezúčastněných hráčů.
„Zbytečně mrháš časem…“
Alžířan na něj vrhl jedovatý pohled.
„Beru!“ sykl a odpočítal deset tisíc franků, aby je hodil do společného vkladu.
„Carte!“ Bankéř oběma hráčům klouzavě přisunul po kartě.
Arab palcem bleskurychle nadzdvihl jeden roh té své, pohlédl na hodnotu, pak nasadil neutrální výraz.
Manfred seděl velice klidně, nová karta mu ležela pár centimetrů od pravé ruky. Tvář měl bledou, vycházel z ní chlad, ale vnitřně kypěl. Od ohlášené čisté sekvence byl na hony daleko – vždyť držel křížovou čtyřku, pětku a sedmičku, k tomu měl srdcovou osmičku. Šestka se mohla stát jedinou záchranou, ta mu mohla vylepšit situaci.
Ovšem jedna se už na něj šklebila mezi výstavkou u protihráče, dumal v duchu. Šance na úspěch se jevila velmi vzdálená…
Vpodbřišku i tříslech cítil napětí a horko prožívajícího vzrušení, hrdlo se mu stáhlo. Tenhle pocit se mu zamlouval, mohl by trvat věčně…
„Dvě dámy ještě k sázce,“ zamumlal rozdávající.
„Deset tisíc!“ Alžířan posunul bankovky vpřed.
Asi našel další královnu, blesklo doktorovi hlavou, ale bojí se mého flushe…
Manfred posunul svou hladkou bílou ruku na pátou kartu, pootevřel dlaň a list zvedl.
„Table.1“ ohlásil doktor chladně. Ze strany diváků se ozvalo lapání po dechu a obdivné zašumění. Snědá dívka sevřela ještě pevněji rukáv Arabovy košile a zírala na oponenta s netajenou nenávistí.
„Džentlmen provedl sázku na stůl,“ informoval suše bankéř.
„Dle pravidel naší herny každý hráč může vsadit celý bank na stole.“ Pak se natáhl po bankovkách, přitáhl si je k sobě a začal je počítat před Manfredem.
O několik minut později oznámil úhrnnou sumu.
„Dvě stě dvanáct tisíc franků.“ Potom pohlédl na Alžířana.
„Nyní záleží na vás, zda se postavíte proti – je však možný straightflush.“
Děva cosi naléhavě špitala do Arabova ucha, ten ale jen jednoslovně cosi odsekl a ona ucouvla.
Pak se Alžířan rozhlédl po místnosti, jako kdyby někde hledal radu, načež opět karty zvedl a podrobně je zkoumal.
Náhle mu tvář ztvrdla, pevně se podíval do očí soupeře.
„Tak se pochlub!“ sykl Arab a Steynerova pravička pevně sevřená v pěst padla hřbetem ruky na stůl, kde se otevřela.
Hnědý hazardér předvedl své listy: hodnotné tři královny!
Všichni v herně zírali na doktora, plni očekávání.
Ten prudce otočil poslední kartu. Kárová dvojka. Vše naprosto bezcenné.
S výkřikem připomínajícím úspěšného dravce Arab triumfoval, vyskočil, nahnul se a oběma rukama začal hrabat výhru k sobě.
Manfred vstal, aby odešel od stolu. Snědá krasavice se na něj zle šklebila, dokonce se mu i nahlas posmívala, naštěstí v arabštině.
Doktor se rychle otočil a uháněl pryč.
Bral schody po dvou, když se řítil k toaletám.
