PÁTÁ KAPITOLA
Těsně před půlnocí vyšel Struan na zahradu. Vzduch byl plný napjatého ticha. Věděl, že většina obchodníků spí oblečená se zbraní po ruce. Vykoukl branou na mandžuské vojáky. Někteří z nich spali, jiní si povídali u ohně rozdělaného na náměstí. Noc byla chladná. Na řece se občas něco pohnulo.
Struan odstoupil od brány a zamyšleně se procházel po zahradě. Kde je, k čertu, Mej-mej? Nepochyboval, že by cizineckou čtvrť neopustila pro nic a za nic. Co když ji někdo ven vylákal? Co když…, ale přece, proboha, nebude hned myslet na nejhorší. Jenže si uvědomoval, že ani nejbohatší čínští pohlaváři by neváhali zmocnit se jí třeba i násilím, bylo-li by zapotřebí, kdyby ji uviděli.
Přes postranní zeď se přehoupl stín. Struan okamžitě sáhl po noži.
Byl to Číňan a v roztřesené ruce držel kus papíru. Byl to pružný mužíček s polámanými zuby, obličejem prozrazujícím napětí a kůží zažloutlou od opia. Na papíru měl otisk Ťin-kuejova soukromého pečetítka, obvykle používaného pouze na smlouvách a důležitých dokumentech.
“Massa,” zašeptal Číňan. “Šla za já. Sám.”
Struan zaváhal. Bylo nebezpečné opustit chráněnou cizineckou čtvrť a své muže. Hloupost. “Ne může. Ťin-kuej může sem.”
“Ne může. Následuje, jde.” Číňan ukázal na otisk pečetítka. “Ťin-kuej chtěla ty. Lychle, lychle.”
“Zítra,” namítl Struan.
Číňan zavrtěl hlavou. “Ne, lychle, lychle, jasný?”
Struan si uvědomil, že se Ťin-kuejovo pečetítko možná dostalo do cizích rukou a že může jít o past. Ale netroufl si přizvat Mausse ani někoho jiného ze svých lidí, protože schůzka musela být naprosto tajná. A čím dřív k ní dojde, tím lépe.
Prostudoval si otisk pod lucernou a ujistil se, že je pravý.
Přikývl. “Může.”
Číňan ho odvedl k postranní zdi a přelezl ji. Struan se připravil na léčku a následoval ho. Číňan přeběhl ke zdi skladiště a zabočil do Prasečí uličky. Ač to bylo neuvěřitelná, byla liduprázdná. Struan však v zádech cítil oči, které ho pozorovaly.
Na konci Prasečí uličky Číňan zahnul na východ. Čekala tam dvoje nosítka se záclonkami. Jejich nosiči byli vyděšení a jejich strach ještě vzrostl, když uviděli Struana.
Struan nastoupil do jedněch, Číňan do druhých a kuliové se s nimi spěšně vydali k Třinácté dílenské ulici. Zabočili na jih na úzkou opuštěnou cestu, kterou Struan neznal. Po chvíli Struan ztratil orientaci. Usadil se v nosítkách a proklínal svou hloupost, přitom ho však pocit nebezpečí těšil. Nakonec kuliové zastavili mezi vysokými zdmi ve špinavé uličce poseté shnilými odpadky. Prašivý pes je očuchával a snažil se mezi nimi najít něco k snědku.
Číňan dal nosičům pár mincí, a jakmile se vytratili ve tmě, zabouchal na dveře. Když se otevřely, ustoupil stranou, aby Struan vstoupil dovnitř jako první. Struan mu posunkem naznačil, aby šel napřed, a obezřetně ho následoval do zatuchlé stáje, kde už čekal jiný Číňan s lucernou. Tento muž se otočil a tiše a bez ohlížení přešel přes stáj k druhým dveřím. Potom zamířil přes velké skladiště po chatrných schůdcích a po dalších schodech dolů do jiného skladu. Ve tmě pobíhaly krysy.
Struan pochopil, že je někde poblíž řeky, protože zaslechl šplouchání vody a skřípění lan. Byl připraven okamžitě bojovat. Rukojeť nože svíral v dlani a jeho ostří ukrýval v rukávě.
Muž s lampou se sehnul pod můstek z beden a zamířil k dalším téměř neviditelným dveřím. Zaklepal a otevřel je.
“Helou, tchajpan,” oslovil ho Ťin-kuej. “Už neviděla dlouhý časy.”
Struan vkročil do místnosti. Bylo to další špinavé skladiště jen slabě osvětlené svíčkami. Kolem se povalovaly bedny a vlhké rybářské sítě. “Helou, Ťin-kuej,” pozdravil s úlevou. “Neviděla dlouhý časy.”
Ťin-kuej byl starý, křehký a drobný a jeho pleť připomínala pergamen. Dlouhé nitky šedých vousů mu spadaly na prsa. Šaty měl z drahého brokátu a na čapce drahokamy, na nohou bohatě vyšívané boty se silnou podrážkou. Jeho dlouhý cop jakoby svítil. Nehty na obou malíčcích mu zakrývaly dlouhé chrániče zdobené drahými kameny.
Ťin-kuej spokojeně přikývl, došoural se do rohu sk…
