X.
Vyšla po venkovním schodišti k nejhořejšímu bytu, ve kterém v jejím světě bydlel bláznivý dědek shora. Jednou ho se skutečnou maminkou navštívily, když maminka vybírala pro charitu. Stály tenkrát mezi dveřmi a čekaly, až bláznivý dědek shora s velkým knírem najde obálku, kterou mu tam maminka nechala, a z bytu byla cítit podivná jídla a dýmkový tabák a zvláštní, ostré, po sýru vonící věci, jež Koralina neuměla pojmenovat. Vůbec se jí nechtělo jít až dovnitř.
"Jsem průzkumník," řekla Koralina hlasitě, ale její slova zněla v mlze stísněně a hluše. Copak se nedostala ven ze sklepa?
Dostala. Jenže Koralina si byla naprosto jistá jednou věcí: tenhle byt bude horší.
Došla nahoru. Nejhořejší byt bývala původně půda, ale to už bylo dávno.
Zaklepala na zeleně natřené dveře. Otevřely se a ona vešla dovnitř.
"Máme nervy, máme oči, máme ocásky a zuby, dostanete, co vám patří, až povstanem z hlubin." , šeptalo tucet či víc hlásků v tmavém bytě se stropem tak nízko, že na něj Koralina skoro dosáhla.
Z šera na ni hleděly červené oči. Když se přiblížila, drobounké růžové nožičky se rozutekly. Tmavé stíny probíhaly o poznání světlejšími stíny u okrajů věcí.
Smrdělo to tam podstatně víc než v bytě skutečného bláznivého dědka. Tam to páchlo jídlem (nedobrým jídlem, podle Koraliny, ale věděla, že je to otázka chuti: ona nemá ráda koření, bylinky a exotické věci). Tady to místo zapáchalo tak, jako byste vzali všechna exotická jídla na světě a nechali je zkazit.
"Holčičko," oslovil ji šelestivý hlas z kteréhosi zadního pokoje.
"Ano," odpověděla Koralina. Nebojím se, nebojím se, říkala si, a jak to opakovala, věděla najednou, že je to pravda. Nebylo tu nic, co by ji děsilo. Všechny věci tady - dokonce i ta ve sklepě, byly iluze, věci, které vytvořila druhá matka jako děsivou parodii na skutečné lidi a skutečné věci na druhém konci chodby. Doopravdy ale neumí stvořit nic, došla k závěru Koralina. Umí jen překroutit a pokřivit věci, co už existují.
A pak si uvědomila, že nechápe, proč druhá matka vlastně postavila na krbovou římsu v salónu to sněžící těžítko. Ve světě Koraliny je přece římsa prázdná.
Jakmile si tu otázku položila, věděla, že na ni existuje odpověď.
Hlas se ozval znovu a přerušil proud jejích myšlenek.
"Pojď sem, holčičko. Vím, co chceš, maličká." Byl to zvláštní, šelestivý, skřípavý a suchý hlas. Vnucoval Koralině představu obrovského mrtvého hmyzu. Což byla hloupost, to dobře věděla. Jak může mít mrtvá věc, a především mrtvý hmyz, nějaký hlas?
Prošla několik pokojů s nízkými, šikmými stropy, až přišla do poslední místnosti. Byla to ložnice a druhý bláznivý dědek shora seděl v zadním koutě, skoro ve tmě, zabalený do kabátu, s kloboukem na hlavě. Když vešla, začal mluvit. "Nic se nezměnilo, holčičko," pravil hlasem, který šustil jako suché listí na chodníku. "A co když uděláš všechno, co jsi přísahala, že uděláš? Co potom? Nic se nezměnilo. Půjdeš domů. Nikdo si tě nebude všímat. Nikdo tě nebude poslouchat, tedy doopravdy poslouchat. Jsi pro ně příliš chytrá a rozvážná, nerozumějí ti. Neumějí ani pořádně vyslovit tvé jméno."
"Zůstaň tady s námi," navrhl hlas postavy v koutě. "Budeme ti naslouchat a budeme si s tebou hrát a smát se s tebou. Tvá druhá matka vytvoří celé druhé světy, jen pro tebe, abys je mohla prozkoumávat, a v noci, až je prozkoumáš, opět je strhne. Každý den bude lepší a barevnější než ten předchozí. Vzpomínáš si na tu bednu s hračkami? O kolik lepší by byl svět tak vytvořený, a vytvořený jen pro tebe?"
"A budou tam šedivé, deštivé dny, kdy nevím, co mám dělat, a nemám co číst a v televizi nic není a nemůžu ven a čas se nekonečně vleče?" zeptala se Koralina.
Ze stínu se ozvalo: "Nikdy."
"A budou tam odporná jídla uvařená podle receptů, s česnekem a estragonem a boby?"
"Každičké jídlo bude svátek plný radosti," zašeptal hlas zpod dědkova klobouku. "Přes rty ti nepřejde nic, co by tě absolutně nenadchlo."
"A mohla bych nosit zelené fluoreskující rukavice a žluté gumáky-žabáky?"
"Žáby, kac…
