3
V Káhiře byl Logan jen jednou, jako student posledního ročníku, kdy dokumentoval pohyb fríských vojáků během páté křížové výpravy. A připadalo muzatímco jeli po dálnici z letiště, že zde pořád ještě jezdí všechna ta auta, která tu viděl před dvaceti lety. Staré fiaty a Mercedesy Benz s pomačkanými plechy a rozbitými reflektory; vozy se v divokém zmatku cpaly jeden přes druhý, každý si podle potřeby skoro ve stovce vynucoval a přisvojoval svůj vlastní jízdní pruh. Logan s Rushem míjeli rzí prožrané autobusy, které tak tak že držely pohromadě. Lidé v nich nedbali na nebezpečí, přidržovali se prázdných rámů, kde bývaly dveře, málem přitom vláli ve vzduchu. Nyní Logan rovněž spatřil skoro poslední modely evropských sedanů, nablýskané a téměř všechny černé. Až na tyto výjimky provoz na dálnici vypadal jako horečný anachronismus, jako časová kapsle z dávnověku.
Oba muži seděli na zadním sedadle a mlčky sledovali okolí. Logan nechal zavazadla v letadle. Jejich řidičmístní člověk s renaultem jeno maličko méně věkovitým než ostatní auta kolemse zkušeně propletl bludištěm silnic vedoucích k letišti a nyní mířil do samotné Káhiry. Vozovky vroubily bloky pětiposchoďových betonových budov barvy hořčice. Na balkonech viselo a sušilo se prádlo, okna stínily plátěné markýzy se směsicí všemožných reklam. Ploché střechy byly posázené parabolickými anténami, z jedné budovy na druhou visely kabely, bylo jich tolik, že se ani nedaly spočítat. Ve vzduchu se vznášela jemná pomerančová vůně. Vedro a slunce na bezmračné obloze byly nemilosrdné. Logan se vyklonil úplně staženým oknem ven a zajíkavě vdechoval vzduch ztěžklý spalinami.
Doktor Rush vyhlédl ven také. „Čtrnáct milionů lidí,“ poznamenal. „Natěsnaných na pěti stech dvaceti čtverečních kilometrech.“
„Když Egypt není cílem naší cesty, co tu tedy děláme?“
„Je to jen krátká zastávka. Před polednem budeme zase v letadle.“
Blížili se k centru; sjeli z dálnice na místní silnice. Provoz tu ještě zhoustl. Před každou další křižovatkou měl Logan dojem, že se blíží k Lincolnovu tunelu pod Hudsonemdo jednoho či dvou jízdních pruhů se drala desítka aut najednou. Ulice zaplavovali chodci, využívali dopravní zácpu a přecházeli vozovku, jak koho napadlo, autům se vyhýbali o pouhé centimetry. Nejspíš nějakým zvláštním řízením osudu nedocházelo k žádným vážným úrazům. Domy v centru nebyly o nic vyšší, jen jejich architektura byla zajímavější, jakýmsi podivným způsobem působila jako reminiscence pařížské čtvrti Rive Gauche. Všude byla stále výrazněji znát bezpečnostní opatření: policisté v černých uniformách v budkách na křižovatkách, betonová opevnění před hotely a obchodními domy jako ochrana proti útokům aut naložených výbušninami. Projeli kolem amerického velvyslanectví; vypadalo jako pevnost, ježící se hlavněmi zbraní, trčícími z kulometných hnízd.
Po několika minutách auto náhle zajelo k obrubníku a s trhnutím zastavilo. „Jsme na místě,“ oznámil Rush a otevřel dveře.
„Kde to je,na místě‘?“
„Egyptské muzeum v Káhiře,“ odpověděl Rush. Vystoupil z auta.
Logan vystoupil za ním. Obezřetně se vyhýbal lidem, aby se na něj ne tlačili, dával si pozor na auta projíždějící těsně kolem něho; div, že se o něj neotřela a nepovytáhla mu košili z kalhot. Zvedl zrak k impozantní červené fasádě muzea, tyčící se za nádvořím, prostírajícím se před vchodem.
Zde už byl také, když studoval materiály pro absolventskou práci. Chvějivé napětí, které poprvé pocítil již v letadle, se nyní hlásilo silněji.
Přecházeli přes nádvoří, odbývali prodavače různých tretek, kteří vyvolávali, že prodávají pyramidy, které ve tmě svítí, nebo velbloudy na baterii. Logana zasypávala ze všech stran arabština s kadencí připomínající střelbu rychlopalných zbraní. Oba prošli řetězem stráží, rozestavených před hlavním vchodem. Právě se chystali vejít dovnitř, když Logan zaslechl hlas z amplionu, přerušovaný praskáním. Přehlušil hluk dopravy i štěbetání skupin turistů. Byl to zpěv muezzina svolávajícího věřící k modlitbě. Logan se …
