41
Logan vešel do lékařského oddělení. Doktor Rush právě zakrýval Carmodyho pomlácené, polámané tělo zelenou látkou. Když uslyšel kroky, vzhlédl; spatřil Logana a jen zavrtěl hlavou.
„Takhle poničeného člověka jsem ještě neviděl,“ pronesl.
„Dokončili předběžné vyšetřování,“ sdělil mu Logan. „Kolíky ze zlata, které držely baldachýn pohromadě, byly zřejmě úmyslně uvolněny.“
Rush svraštil čelo. „Uvolněny?! A úmyslně? Chceš říct, že to je zase něco jako sabotáž?“
„Snad. Nebo si je někdo jenom chtěl strčit do kapsy. Jsou z ryzího zlata a každý je velký jako kolejnicový hřeb.“
Rush chvíli mlčel. „Jaká je mezi lidmi nálada?“ zeptal se pak.
„Víceméně taková, jakou si dovedeš představit. Sok. Zármutek. A strach. Znova přišla na přetřes ta kletba.“
Rush zamyšleně, nepřítomně přikývl. Byl bledý, pod očima měl tmavé kruhy. Logan si vzpomněl, co mu doktor řekl v letadle: „Specializoval jsem se na práci v oddělení akutního příjmu. Ale nějak jsem se nedokázal smířit s pohledem na smrt. Jistě… dokázal jsem se klidně zabývat případy, kde šlo o přirozené příčiny – rakovinu, zápal plic, nefritidu. Ale náhlá, násilná smrt…“ Uvažoval o tom, jestli teď není pravý čas, aby si s Rushem promluvil. Své úvahy uzavřel úsudkem, že vhodnější čas než nyní se asi nenaskytne.
„Měl bys chvilku?“ zeptal se tiše.
„Jen to tady dokončím a zapíšu si pár poznámek. Jestli chceš, můžeš zatím počkat u mě v pracovně.“
Rush přišel za deset minut. Vypadal již vyrovnaněji, do obličeje se mu vrátila barva. „Omlouvám se za to zdržení.“ S těmi slovy se posadil za stůl. „Tak oč jde, Jeremy?“
„Mluvil jsem s Jennifer.“
Rush napjatě poposedl. „Ano? A vylíčila ti, jak to bylo s její klinickou smrtí?“
„V podstatě jsme si to přivolali zpátky. Všechno.“
Rush se na něj upřeně zadíval. „V Centru o tom nikdy podrobně nemluvila! Což je dost mrzuté, vzhledem k mému postavení tam…“
„Třeba si o tom potřebovala promluvit s někým, kdo je zcela objektivní,“ opáčil Logan. „S někým, kdo má zkušenost s tím, jak zacházet se… s nezvyklými jevy.“
Rush přikývl. „Tak co mi tedy povíš?“
„Než se s někým pustím do probírání detailů, měl bych k tomu asi nejdřív dostat od Jennifer svolení – dokonce i když jde o tebe. Můžu ti ale říct, že první část toho, čím prošla, byl obyčejný, učebnicový případ. Ale poslední částkdyž si vybavovala a popisovala dobu, kdy už byla ‚na druhém břehu‘ déle než každý, koho máš ve své databázito už byl pravý opak učebnicového případu.“
Po chvíli Logan pokračoval: „Bylo to… příšerné. Hrůzné. Není divu, že o tom nechce s nikým mluvita už vůbec ne znovu to prožívat.“
„Hrůzné? Opravdu? Ovšemměl jsem podezření, že to má spojitost s určitým nepříjemným zážitkem, to ano, užjen proto, že není ochotná znovu se k tomu vracet. Ale netušil jsem… Chudinka Jennifer.“
V pracovně zavládlo na okamžik ticho. Logan se užuž chystal promluvit: Je tu ještě něco. Nedokážu říct proč, ale to, jak Jennifer ten stav popisovala, to, jak jej v klinické smrti vnímala – mi silně připomíná Narmerovu kletbu. Původu, příčiny této své domněnky se však nedokázal s jistotou dobrat, byl to jen neurčitý pocit, něco, co člověku neodbytně utkví v podvědomí. Zmínit se o tom by však ničemu nepomohlo. Snad… snad… existuje jiný způsob, kterým by se dalo Jennifer pomoci.
Odkašlal si. „Naléhavě doporučuji, aby se už žádná další sezení nekonala. Zbytečně ji rozrušují a můžou jí dokonce psychicky ublížit.“
„O tomhle jsem se ale před Stonem zmínil,“ hájil se Rush. „Souhlasí s tím, aby se počet dalších sezení zredukoval najedno či dvě. Naléhá na mě, abych se jí vyptal na třetí bránu a na to, co je za ní. A taky na to, co si myslet o té podivné malbě v hrobce. ‚To, co vrací život mrtvým… a přináší smrt živým.‘“
„To není dobrý nápad,“ namítl Logan. „Navíc sezení, u kterých jsem byl, stejně nepřinesla nic podstatného.“
„To poslední ano. Tina Romerová si prostudovala některé z těch výroků, a vzhledem k tomu, co je známo o ustálenosti staroegyptských textů, jí připadají hodně popleteně.“
„Žádal jsi …
