KAPITOLA 16
BAGHŘINA ÚLEVA byla nepochybná, ale neztrácela čas. „Dneska večer snadno vyklouzneš s účinkujícími. Dej se na západ. Až dorazíš do Os Kerva, najdi Verlorena. To je
obchodník z Kerchu. Dostal za tvoje převezení zaplaceno.“
Prsty mi ztuhly na knoflících kefty. „Chceš, abych jela do Západní Ravky? Abych sama přešla Vrásu stínu?“
„Chci, abys zmizela, děvče. Teď máš dost síly na to, abys mohla jít do Vrásy stínu sama. Mělo by to být pro tebe snadné. Proč myslíš, že jsem s tebou trávila tolik času?“
Další věc, s níž jsem si neobtěžovala lámat hlavu. Temnyj řekl Baghře, aby mě nechala na pokoji. Myslela jsem, že mě brání, ovšem možná jen chtěl, abych zůstala bezmocná.
Shodila jsem ze sebe keftu a přes hlavu si natáhla halenu z hrubé vlny. „Celou dobu jsi věděla, co chce udělat. Proč mi to říkáš teď?“ ptala jsem se rozrušeně. „Proč zrovna dneska v noci?“
„Už nemáme čas. Nikdy jsem vážně nevěřila, že dokáže najít Morozovo stádo. Jsou to nepolapitelná zvířata, jsou součástí nejstaršího vědění, stvoření v srdci světa. Ale podcenila jsem jeho muže.“
Ne, blesklo mi hlavou, když jsem si natahovala kožené kalhoty a vysoké boty. Podcenila jsi Mala. Mala, který umí lovit a stopovat jako nikdo jiný. Mala, který toho jelena našel, a tím vydal mě a nás všechny do Temnyjovy moci, aniž by to tušil.
Baghra mi podala tlustý hnědý cestovní plášť s kožešinovou podšívkou, těžkou čepici a široký opasek. Když jsem si ho obepnula kolem těla, zjistila jsem, že je k němu přivázaný váček s penězi a taky můj nůž a kapsář s koženými rukavicemi a zrcadélky bezpečně složenými uvnitř.
Pak mě Baghra vyvedla nenápadnými dvířky ven a podala mi kožený cestovní vak, který jsem si hodila na ramena. Ukázala do míst, kde se v dálce mihotala světla z Velkého paláce. Slyšela jsem hrát hudbu. Najednou mi došlo, že slavnost je pořád ještě v plném proudu. Připadalo mi, jako by od chvíle, co jsem opustila taneční sál, uplynuly celé roky, ale nemohlo to být déle než jedna hodina.
„Běž k tomu labyrintu z keřů a zatoč doleva. Drž se mimo osvětlené cesty. Někteří kejklíři už odjíždějí. Vlez si do nějakého jejich povozu. Prohledávají je jenom na cestě do paláce, takže bys tam měla být v bezpečí.“
„Měla bych?“
Baghra si mě nevšímala. „Až se dostaneš z Os Alty, vyhýbej se hlavním cestám.“ Podala mi zapečetěnou obálku. „Jsi řezbářská pomocnice a cestuješ do Západní Ravky za svým novým mistrem. Rozumíš?“
„Ano.“ Přikývla jsem, srdce až v krku. „Proč mi pomáháš?“ napadlo mě najednou. „Proč bys zrazovala svého syna?“
Chvíli tiše stála se vztyčenou hlavou ve stínu Malého paláce. Pak se ke mně otočila a já vyděšeně uskočila o krok zpátky, protože jsem v tu chvíli spatřila propast – tak zřetelně, jako bych stála na samém jejím okraji. Hlubokou, temnou a rozeklanou, nekonečnou prázdnotu příliš dlouhého života.
„Všechna ta léta před tím,“ vyprávěla měkce, „před tím, než začal snít o Druhé armádě, před tím, než se zřekl svého jména a stal se Temnyjem, to byl prostě úžasný, nadaný chlapec. To já mu vnukla ctižádost. To já ho učinila pyšným. Teď, když se naplnil čas, to musím být já, kdo ho zastaví.“ Pak se nepatrně pousmála – způsobem, v němž se zračil tak bolestný smutek, že jsem pohled na ni stěží dokázala snést. „Myslíš si, že svého syna nemiluju,“ řekla. „Jenže já ho miluju. A právě proto mu nedovolím, aby sám sebe uvrhl do záhuby.“
Podívala se za sebe směrem k Malému paláci. „Zítra ráno postavím před tvé dveře služebnou, bude všem říkat, že jsi nemocná. Pokusím se ti získat tolik času, kolik budu schopná.“
Hryzla jsem se do rtů. „Ještě dneska v noci. Musíš ji tam postavit hned teď v noci. Temnyj možná… možná přijde do mého pokoje.“
Čekala jsem, že se mi Baghra jako vždycky vysměje, ale jen zakroutila hlavou a něžně řekla: „Holka bláznivá.“ S jejím pohrdáním bych se byla smířila snáz.
Dívala jsem se před sebe a přemýšlela, co všechno mě čeká. Vážně to chci podstoupit? Musela jsem rychle zahnat paniku, která se mě začala zmocňovat. „Děkuju ti, Baghro,“ …
