Griša 1: Světlo a stíny (Leigh Bardugová)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

KAPITOLA 5

PÁR NÁSLEDUJÍCÍCH DNŮ , plných nepohodlí a únavy, mi splývá dohromady. Zůstali jsme stranou hlavní cesty a drželi se na vedlejších cestách a loveckých stezkách,

pohybovali jsme se tak rychle, jak to jen v hornatém a někdy zrádném terénu bylo možné. Úplně jsem ztratila představu o tom, kde jsme nebo jak daleko jsme se dostali.

Po prvním dnu jsme jeli s Temnyjem každý zvlášť, ale vždycky jsem věděla – jak jsem si musela přiznat –, kde se v koloně jezdců nachází. Nepromluvil na mě jediné slovo, a jak hodiny a dny ubíhaly, začalo mi dělat starosti, jestli jsem ho snad něčím neurazila. (Ačkoliv uvážímli, jak málo jsme si řekli, nevím, jak by se mi to bylo mohlo podařit.) Občas jsem ho přistihla, že mě chladným, neproniknutelným pohledem sleduje.

Nikdy jsem nebyla zvlášť dobrá jezdkyně a tempo, které Temnyj nasadil, si začínalo vybírat svou daň. Ať jsem se v sedle uvelebila jakkoliv, něco mě bolelo. Nepřítomně jsem hleděla mezi pohybující se uši svého koně a snažila se nemyslet na to, že mě pálí celé nohy a píchá v kříži.

Pátého večera jsme zastavili u opuštěného statku, abychom se tam utábořili na noc. Chtěla jsem radostně seskočit z koně, ale jak jsem byla ztuhlá, jen jsem se nemotorně skácela dolů. Poděkovala jsem vojákovi, který mi pomohl na nohy, a pomalu se odkolébala z mírného kopečka dolů, odkud jsem slyšela zurčet potok.

Na břehu jsem si klekla na rozstřesená kolena a omyla si ruce i obličej ledovou vodou. Počasí se za posledních pár dnů změnilo a jasně modrá podzimní obloha se pomalu zatahovala nevlídnou šedí. Podle vojáků jsme měli dorazit do Os Alty dřív, než začne skutečný nečas. A pak co? Co bude se mnou, až přijedeme do Malého paláce? Co se stane, když nedokážu udělat to, co ode mě chtějí? Není moudré zklamat krále. Nebo Temnyje. Pochybuji, že by mě jen poplácali po zádech a poslali zpátky k mému regimentu. Přemítala jsem, jestli je Mal stále ještě v Kribirsku. Jestli se mu zranění zahojila, možná ho znovu poslali do Vrásy nebo dostal jiný rozkaz. Před očima mi vytanula jeho tvář mizící v davu, aniž bych se ním stihla rozloučit.

Soumrak houstl. Protáhla jsem si ruce i záda, abych zahnala chmury, které na mě začaly doléhat. Asi to tak bylo lepší, přesvědčovala jsem sama sebe. Co bych mu na rozloučenou asi tak řekla? Díky, žes byl mým nejlepším přítelem a že s tebou byl můj život alespoň snesitelný. Jo, a promiň, že jsem se do tebe zamilovala. Určitě napiš!

„Čemu se usmíváš?“

Rozhlédla jsem se kolem a mžourala do padající tmy. Jako by Temnyjův hlas vycházel ze stínů. Sešel dolů k potoku, sehnul se a namočil si obličej i černé vlasy.

„Tak čemu?“ podíval se na mě.

„Sama sobě,“ přiznala jsem.

„To je s tebou taková legracace?“

„Jsem ohromně vtipná.“

Temnyj si mě prohlížel v posledních zbytcích světla. Být

předmětem tohoto jeho zkoumání mi bylo víc než nepříjemné. Zatímco na něm se naše putování nijak nepodepsalo, snad kromě toho, že měl trochu zaprášenou keftu, já – jak jsem si s palčivostí uvědomovala –, jsem měla špinavé vlasy, na tváři jizvu jako památku od fjerdského zabijáka a příliš velkou keftu, která na mně nemožně visela, a k tomu byla už celá umolousaná. Dívá se na mě a lituje, že se rozhodl vláčet mě celou cestu až sem? Přemýšlí, že se nejspíš dopustil dalšího ze svých vzácných omylů?

„Nejsem griša,“ vyhrkla jsem.

„Důkazy svědčí o opaku,“ řekl bez zájmu. „Proč sis tím tak jistá?“

„Vždyť se na mě podívej!“

„Dívám se na tebe.“

„Copak ti připadá, že vypadám jako griša?“ Griši jsou krásné. Nemají pupínky na tvářích, nanicovaté hnědé vlasy ani hubené ruce.

Zakroutil hlavou a vstal. „Vůbec to nechápeš,“ řekl a vyrazil zpátky nahoru.

„A vysvětlíš mi to?“

„Ne, teď ne.“

Zuřila jsem. Nejradši bych ho něčím praštila přes hlavu. A kdybych na vlastní oči neviděla, jak rozpůlil člověka vejpůl, možná bych to i udělala. Takhle jsem mu jen zlostně civěla mezi lopatky a šla bez řečí za ním.

Temnyjovi muži vyklidili část polorozpadlé stodoly a na hliněné podlaze rozdělali oheň. Někdo chytil tetřeva, kterého opekli nad ohněm. Pro všechny dohromady to bylo jen skromné jídlo, ale Temnyj nechtěl posílat muže do lesa, abychom se neprozradili.

Sedla jsem si k ohni a tiše snědla svou maličkou porci. Jen chvilku jsem váhala, než jsem si utřela prsty do své stejně už ušmudlané kefty. Byla to nejkrásnější věc, kterou jsem kdy měla nebo budu mít na sobě, nejspíš proto jsem se cítila obzvlášť mizerně, když jsem viděla všechny ty fleky a trhance na tak krásné látce.

V záři plamenů jsem pozorovala opričníky a griši sedící bok po boku vedle sebe. Někteří už odešli od ohně a uložili se na noc. Další se šli postavit na první noční hlídku. Ostatní si mezi sebou u dohořívajícího ohně podávali láhev a klábosili. Temnyj seděl s nimi. Všimla jsem si, že si k večeři nevzal o nic větší kus masa než ostatní. A teď seděl na studené zemi mezi svými vojáky, on, po králi druhý nejmocnější muž v zemi.

Musel cítit, že se něj dívám, protože se otočil a jeho granitové oči se ve světle plamenů zablýskaly. Zrudla jsem. K mému úžasu se zvedl a šel si sednout ke mně. Nabídl mi láhev. Váhavě jsem si ji vzala a trochu si lokla. Zašklebila jsem se nad tou chutí, kvas mi nikdy nechutnal, i když učitelé v Keramzinu ho pili jako vodu. Jednou jsme jim s Malem ukradli celou láhev. Výprask, který jsme dostali, když se na to přišlo, nebyl nic ve srovnání s tím, jak strašně zle nám bylo.

Ale aspoň měl říz, a jak mi hrdlem sklouzával dolů, rozlévalo se mými útrobami příjemné teplo. Dala jsem si ještě jeden lok a podala Temnyjovi láhev zpátky.

„Děkuju,“ kuckala jsem.

Napil se a pak s pohledem upřeným do ohně řekl: „Tak dobře. Ptej se.“

Překvapeně jsem zamrkala. Nevěděla jsem najednou, kde začít. V hlavě se mi honilo bezpočet otázek, od té doby, co jsme opustili Kribirsk, mnou zmítaly pochybnosti, strach i vyčerpání. Měla jsem pocit, že nedokážu formulovat jedinou myšlenku, a když jsem nakonec otevřela pusu, otázka, která ze mě vypadla, mě samotnou překvapila:

„Kolik je ti let?“

Překvapeně se na mě podíval.

„Přesně nevím.“

„Jak to můžeš nevědět?“

Temnyj pokrčil rameny. „Kolik je tobě přesně?“

Šlehla jsem po něm nevrlým pohledem. Nevím, který den jsem se narodila. Všem sirotkům v Keramzinu byl za den narození – na počest jejich dobrodince – určen den vévodových narozenin. „Tak teda, jak přibližně jsi starý?“

„Proč tě to zajímá?“

„Protože od té doby, co jsem se narodila, o tobě slyším vyprávět nejrůznější historky, přitom nevypadáš o moc starší než já,“ odpověděla jsem upřímně.

„Jaké historky?“

„Prostě historky,“ prohlásila jsem trochu podrážděně. „Pokud mi nechceš odpovědět, řekni to rovnou.“

„Nechci ti odpovědět.“

„Aha.“

Pak si vzdychl a odpověděl mi: „Sto dvacet let, věř tomu, nebo ne.“

„Cože?“ vypískla jsem. Vojáci sedící naproti zvedli hlavy. „To není možné,“ pokračovala jsem už tišeji.

Zahleděl se do plamenů. „Když hoří oheň, spaluje dřevo. Požírá ho, až z něj zbude jen popel. Síla grišů funguje jinak.“

„Jak funguje?“

„Používáním síly se stáváme silnějšími. Sytí nás to, ne ničí. Většina grišů žije dlouho.“

„Ale ne sto dvacet let.“

„To ne,“ připustil. „Délka života je úměrná moci. Čím větší má griša moc, tím déle žije. A když je jeho moc umocněna…“

Pokrčil rameny a nechal větu nedokončenou.

„A ty jsi živoucí umocňovač. Jako Ivanův medvěd.“

Povytáhl koutek úst do sotva znatelného úsměvu.

„Jako Ivanův medvěd.“

Napadla mě znepokojivá myšlenka. „Ovšem to znamená –“

„Že moje kosti nebo pár mých zubů by jiné griši učinily velmi mocnými.“

„No, to je teda dost strašidelné. Nenahání ti to strach?“

„Ne,“ odpověděl prostě. „A teď mi odpověz ty. Co jsi o mně slyšela vyprávět?“

Nervózně jsem poposedla. „No… učitelé nám vykládali, že jsi posílil Druhou armádu, protože jsi shromáždil griši, kteří předtím nežili v Ravce.“

„Nemusel jsem je shromažďovat. Sami za mnou přišli. Jiné země nezacházejí s griši tak dobře jako Ravka,“ mluvil sklíčeně. „Fjerdani je upalují za čarodějnictví a Kerchové je prodávají do otroctví. V Šu Hanu nás rozřezávají, aby zjistili, kde je zdroj naší síly. Co dalšího jsi slyšela?“

„Říkali, že jsi ze všech generací ten nejmocnější Temnyj.“

„Neprosil jsem tě o lichotky.“

Žmoulala jsem v prstech vypáranou nit na rukávu své kefty. Pozoroval mě a čekal.

„No,“ soukala jsem ze sebe, „na panství pracoval starý sluha…“

„Pokračuj,“ povzbuzoval mě. „Řekni mi to.“

„A ten říkal… že Temnyjové se rodí bez duše. Že jenom skutečné zlo by mohlo stvořit Vrásu stínu.“ Letmo jsem na něho pohlédla a rychle dodala: „Ale Ana Kuya ho vypakovala a řekla nám, že to jsou všechno jen babské pověry.“

Temnyj si vzdychl. „Pochybuji, že je jediný, kdo tomu věří.“

Mlčela jsem. Ne všichni sice přesmýšlejí stejně jako Eva nebo ten starý sluha, ale byla jsem v První armádě dost dlouho na to, abych věděla, že obyčejní vojáci grišům nevěří a k Temnyji rozhodně žádnou věrnost necítí.

Po chvíli Temnyj promluvil: „Můj prapraprapradědeček byl Černý heretik, Temnyj, co stvořil Vrásu stínů. Byla to chyba, pokus, který vzešel z jeho chamtivosti a možná zla. To nevím. Ale od té doby všichni Temnyjové dělají, co mohou, aby škodu, kterou tím naší zemi napáchal, napravili, a já se v tom nijak neliším.“ Pak se ke mně vážně obrátil, na jeho dokonalé tváři se třepotaly odlesky ohně. „Celý život hledám způsob, jak bych mohl všechno napravit. Ty jsi po dlouhé době záblesk mé naděje.“

„Já?“

„Svět se mění, Alino. Muškety a pušky jsou jenom začátek. Viděl jsem zbraně, které vyvíjejí ve Fjerdě a Kerchu. Svět, kde síla grišů něco znamenala, spěje ke konci.“

Byla to hrozivá myšlenka. „Ale… ale co První armáda? Ta má pušky. Má zbraně.“

„Odkud myslíš, že jejich zbraně pocházejí? Jejich munice? Pokaždé, když překročíme Vrásu, ztratíme životy. Rozdělená Ravka nemůže v nové době přežít. Potřebujeme přístavy. Potřebujeme pobřežní města. A jen ty nám je můžeš vrátit zpátky.“ „Jak?“ naléhala jsem. „Jak mám tohle udělat?“

„Pomůžeš mi zničit Vrásu stínu.“

Zavrtěla jsem hlavou. „Ty ses zbláznil. Tohle celé je šílené.“

Skrze trámy na střeše rozbité stodoly jsem pohlédla nahoru na noční oblohu. Byla plná hvězd, ale jediné, co jsem dokázala vnímat, byl nekonečný černý prostor mezi nimi. Představila jsem si, jak stojím v hrobovém tichu uprostřed Vrásy stínu, nevidomá, vyděšená a nemám nic, čím bych se bránila, jen svou údajnou sílu. Myslela jsem na Černého heretika. To on stvořil Vrásu a byl to Temnyj, stejně jako ten, co sedí těsně vedle mě a pozoruje mě ve světle ohně.

„A co ta věc, kterou jsi udělal?“ vyhrkla jsem dřív, než mě opustí odvaha. „Tomu Fjerdanovi.“

Podíval se zpátky do ohně. „Říká se tomu řez. Vyžaduje to hodně síly a velké soustředění. Umí to jen pár grišů.“

Třela jsem si paže, abych zahnala chlad, který se do mě dal.

Pohlédl na mě a pak znovu do ohně. „Kdybych ho rozseknul mečem, bylo by to lepší?“

Bylo by? Za posledních pár dnů jsem viděla hodně hrůz. Jenže právě vidina zarostlého muže, jeho těla, které se v pableskujícím slunečním světle pohupovalo sem a tam, až se na mě nakonec zřítilo, byla tím, co jsem nedokázala zaplašit, co se mi stále zjevovalo ve snech a v noci mě budilo ze spánku – a to i navzdory všemu, co jsem zažila ve Vráse.

„Já nevím,“ řekla jsem tiše.

Tváří se mu mihl stín, zdálo se mi, že je to hněv, nebo dokonce bolest. Beze slova se zvedl a odkráčel pryč.

Dívala jsem se, jak mizí ve tmě, a zničehonic mě začaly tížit výčitky svědomí. Nebuď blázen, nadávala jsem sama sobě. Je to Temnyj. Je to druhý nejmocnější muž v Ravce. Je mu sto dvacet let! Nemohla jsi ranit jeho city. Ale stejně jsem musela myslet na výraz, který mu přeběhl po tváři, a na stud, s nímž vyprávěl o Černém heretikovi, a nemohla jsem se zbavit pocitu, že jsem právě neobstála v nějaké zkoušce.

O DVA DNY POZDĚJI těsně po svítání jsme projeli těžkou branou a věhlasnými dvojitými hradbami do Os Alty.

S Malem jsme prošli vojenským výcvikem v pevnosti v Poliznaji, což je kousek odtamtud, ale uvnitř města jsme nikdy nebyli. Os Alta je vyhrazena pouze pro zámožné lidi, bydlí tu vojenští a vládní úředníci se svými rodinami a milenkami a také spousta obchodníků, kteří se starají o jejich zásobování.

Minuli jsme zavřené krámky, projeli kolem rozlehlého tržiště, kde si první prodavači chystali své stánky, a pak pokračovali dál kolem úzkých domů nalepených v hustých řadách na sobě – a já v sobě nedokázala potlačit zklamání. Os Alta měla být městem snů, tak ji lidé přezdívali. Je to hlavní město Ravky, domov grišů a místo, kde leží Velký královský palác. Ale mně to celé připadalo jen jako větší a špinavější verze Keramzinu – jako úplně obyčejné kupecké město.

To všechno se však rázem změnilo, jakmile jsme dojeli k mostu. Klenul se přes široký kanál, na jehož hladině se hluboko pod námi pohupovaly loďky. A na druhém břehu vystupovala z mlhy druhá, zářivě bílá Os Alta. Když jsme přecházeli přes most, všimla jsem si, že je padací, a když se zvedne, promění se kanál v obrovský vodní příkop, jenž oddělí město snů před námi od obyčejné vřavy kupeckého města za námi.

Jakmile jsme se dostali na druhou stranu kanálu, bylo to, jako bychom vstoupili do jiného světa. Kam oko dohlédlo, byly fontány a náměstíčka, zelené parky a široké bulváry lemované stromy vysázenými v dokonalých řadách. Tu a tam jsem v nejnižších patrech výstavných domů zahlédla rozsvícená světla, to jak v kuchyních rozdělávali oheň a začínali nový den.

Ulice vedly do kopce a čím výš jsme šplhali, tím byly domy honosnější, až jsme nakonec přišli k dalším hradbám a dvoukřídlé bráně z tepaného zlata, která se celá blyštěla a na každém jejím křídle byl vyobrazen královský znak dvouhlavé orlice. Podél zdi stáli na stráži ozbrojení vojáci – smutná připomínka toho, že přes veškerou svou krásu je Os Alta hlavním městem země, která je už dlouhá léta ve válce.

Otevřeli nám bránu dokořán.

Vjeli jsme na širokou cestu vysypanou lesklým štěrkem a po obou stranách lemovanou řadou vzrostlých stromů. Napravo i nalevo se daleko do dálky rozprostíraly upravené záhony halící se do oparu časné ranní mlhy. Za tím, nad kaskádou mramorových teras a zlatých fontán, se tyčil Velký palác, zimní sídlo krále Ravky.

Když jsme dojeli k monumentální fontáně s dvouhlavou orlicí ve středu, přiklusal ke mně Temnyj na koni.

„Tak co tomu říkáš?“ zeptal se.

Pohlédla jsem se na něj a pak zpátky na majestátní palác. Byla to obrovská stavba, nic tak velkého jsem do té doby neviděla – terasy přecpané sochami, nablýskaná okna táhnoucí se jedno za druhým ve třech dlouhých řadách nad sebou, každé bohatě zdobené kovem, který, jak jsem tušila, bylo zlato.

„Je to… impozantní?“ odpověděla jsem opatrně.

Měřil si mě pohledem a na tváři mu pohrával lehký úsměv. „Podle mě je to ta nejhnusnější stavba, jakou jsem kdy viděl,“ řekl a pobídl koně vpřed.

Šli jsme dál po cestě, která se za palácem stáčela a vedla dozadu, minuli jsme labyrint z keřů, sloupový chrám stojící uprostřed do dálky ubíhajícího trávníku a prostorný skleník s orosenými okny. Pak jsme projeli hustým hájem stromů, jenž byl dostatečně velký na to, aby v člověku vyvolal pocit, že se ocitl v menším lese, a vjeli do dlouhého, temného stromořadí, kde se větve stromů do sebe splétaly tak hustě, že nad námi vytvářely jakýsi baldachýn.

Na rukou mi naskočila husí kůže. Měla jsem najednou stejný pocit, jako když jsme přešli na druhý břeh kanálu, jako bych překračovala hranici mezi dvěma světy.

Na druhé straně aleje jsme se vynořili v příjemném slunečním světle, a když jsem se podívala z nevelkého kopce dolů, spatřila jsem stavbu, která nepřipomínala nic z toho, co jsem až doposud viděla.

„Vítej v Malém paláci,“ pronesl Temnyj.

Bylo to rozhodně zvláštní přízvisko, protože ačkoli byl rozlohou menší než Velký palác, byl pořád nesmírně velký. Jeho stěny z černého dřeva zdobené zlatými kopulemi střech se tyčily vysoko nad stromy obklopujícími palác ze všech stran. Vypadalo to jako z pohádky. Když jsme přijeli blíž, uviděla jsem, že každý centimetr zdi je zdobený jemnými řezbami ptáků, květin, vinné révy a nejroztodivnějších zvířat.

Na schodech čekalo služebnictvo oblečené v černém. Když jsem sesedla z koně, přispěchal sloužící, aby ho odvedl, zatímco další přede mnou otevřel veliké dvoukřídle dveře. Když jsem jimi procházela, neodolala jsem nutkání dotknout se těch dokonale nádherných rytin. Byly vykládané perletí, která se v časném ranním světle třpytila. Kolik rukou, kolik let bylo potřeba k tomu, aby vzniklo něco takového?

Prošli jsme vstupní halou do rozlehlé místnosti ve tvaru šestiúhelníku, uprostřed níž stály čtyři dlouhé stoly rozestavěné do čtverce. Zvuk kroků dopadajících na kamennou dlažbu se nesl prostorem a vysoko nad námi se vznášela mohutná zlatá klenba.

Temnyj si vzal stranou jednu ze služebných, starší ženu v temně šedých šatech, a něco jí potichu říkal. Pak se mi mírně uklonil a se svými muži v zádech odkráčel přes sál pryč.

Cítila jsem, že dostávám vztek. Od té noci ve stodole se mnou skoro nepromluvil a vůbec mi nevysvětlil, co můžu po příjezdu sem očekávat. Ale neměla jsem ani odvahu, ani sílu za ním běžet, a tak jsem pokorně následovala ženu v šedivých šatech přes další dvoje dvojité dveře až do jedné z menších palácových věží.

Když jsem před sebou uviděla schodiště vinoucí se vysoko nahoru, bylo mi do pláče. Prostě ji poprosím, jestli bych nemohla zůstat tady dole, přímo uprostřed tohohle sálu, říkala jsem si v nejvyšším zoufalství. Ale místo toho jsem položila ruku na vyřezávané zábradlí a sunula se nahoru, zatímco se mé zmožené tělo vzpíralo každému dalšímu kroku. Když jsme konečně vystoupaly nahoru, byla bych se nejraději svalila na zem a spala, což bych v tu chvíli považovala za vůbec největší možnou odměnu, ale služebná už si to rázovala chodbou někam dál. Míjely jsme jedny dveře za druhými, až jsme došly k pokoji, u jehož otevřených dveří stála další služebná a čekala na nás.

Matně jsem zaznamenala velkou místnost, těžké zlaté závěsy a oheň hořící v překrásném kachlovém krbu, avšak jediné, co mě opravdu zajímalo, byla obrovská postel s nebesy.

„Mohu vám něco donést? Něco k jídlu?“ zeptala se žena. Zavrtěla jsem hlavou. Chtěla jsem jenom spát.

„Dobře,“ kývla na služku, která udělala pukrle a zmizela v chodbě. „Tak tě tedy nechám odpočívat. Určitě si zamkni dveře.“

Zamrkala jsem.

„Jako ochranné opatření,“ řekla na vysvětlenou a potichu za sebou zavřela dveře.

Ochranné opatření proti čemu?blesklo mi hlavou. Ale byla jsem příliš unavená, než abych o tom přemýšlela. Zamkla jsem dveře, svlékla si keftu, zula boty a padla do postele.

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024