KAPITOLA 14
JAK SE ZIMA BLÍŽILA ke konci, všechny hovory se stáčely ke slavnosti pořádané králem a královnou ve Velkém paláci. Očekávalo se, že grišové přivolavači pro pobavení urozených hostů předvedou své síly, a tak se mnoho času věnovalo diskusím, kdo bude vystupovat a co by zapůsobilo nejmocnějším dojmem.
„Jenom tomu neříkej představení,“ varovala mě Žeňa. „Temnyj to nesnáší. Myslí si, že zimní slavnost je nesmírným mařením času všech grišů.“
Napadlo mě, že má nejspíš pravdu. Dílny materiálčiků byly od rána do večera zaplaveny objednávkami přicházejícími nepřetržitě z paláce a žádajícími látky, šperky a rachejtle. Poslové trávili hodiny a hodiny v kamenných pavilonech, kde zdokonalovali své „představení“. Vzhledem k tomu, že Ravka v té době byla už přes deset let ve válce, jsem to celé považovala za dost pošetilé. Jenže sama jsem předtím na mnoha večírcích nebyla a bylo pro mě těžké nenechat se strhnout všemi těmi hovory o hedvábí, tancích a květinách.
Baghra se mnou neměla za mák trpělivosti. Jakmile jsem se na nepatrný okamžik přestala soustřeďovat, přetáhla mě holí a rozkřičela se: „Tančíš ve snách se svým temným princem?“
Nevšímala jsem si jí, ale až příliš často měla pravdu. Navzdory veškerému svému úsilí jsem myslela na Temnyje. Zase zmizel a od Ženi jsem se dozvěděla, že odjel na sever. Grišové spekulovali, že se nejspíš bude muset na zimní slavnosti ukázat, ale nikdo to nevěděl jistě. Mockrát jsem se chtěla Ženě svěřit, že mě Temnyj políbil, a vždycky, když už jsem to měla skoro na jazyku, jsem se v poslední chvíli zarazila.
Jsi směšná , mluvila jsem sama k sobě přísně. Nic to neznamenalo. Nejspíš líbá spoustu dívek. A proč by měl mít o tebe vůbec nějaký zájem, když jsou všude kolem dívky jako Žeňa a Zoja?Ale jestli to tak opravdu bylo, nechtěla jsem to vědět. Dokud jsem držela jazyk za zuby, byl ten polibek naším společným tajemstvím – a právě tak jsem chtěla, aby to zůstalo. Přesto byly dny, kdy jsem měla ukrutnou chuť vstát uprostřed snídaně a zakřičet, aby to všichni slyšeli: „Temnyj mě políbil!“
To, že jsem nesplňovala Baghřina očekávání, nebylo nic ve srovnání s tím, jak hluboce jsem byla zklamaná sama sebou. Jakkoliv jsem se snažila, hranice mých možností byly zřejmé. Na konci každé hodiny mi v uších zněl Temnyjův hlas „to nestačí“ a věděla jsem, že je to pravda. Chtěl zničit celou Vrásu stínu, zvrátit černý příliv Bezmoří, a na to jsem prostě neměla dost sil. Přečetla jsem dost na to, abych věděla, že tak se věci mají. Síla každého griši je omezená, dokonce i síla Temnyje. Jenže on mi řekl, že změním svět, a bylo těžké smířit se s tím, že na to možná nebudu stačit.
Zatímco Temnyj zmizel, Aparátus byl všudypřítomný. Číhal na mě na chodbách i na cestě k jezeru. Vytušila jsem, že mě chce znovu přistihnout samotnou, rozhodně jsem ale neměla v úmyslu znovu poslouchat jeho řečnění o víře a utrpení. Dávala jsem si dobrý pozor, aby mě nikde nezastihl o samotě.
V den, kdy se konečně konala zimní slavnost, jsem byla omluvena ze všech hodin, ale stejně jsem zašla za Botkinem. Vystoupení, které mě čekalo, i vidina toho, že se možná zase setkám s Temnyjem, ve mně vyvolávaly takové vzrušení, že jsem nedokázala jen tak sedět ve svém pokoji. Společnost ostatních grišů mi nijak nepomáhala. Marie s Naďou donekonečna mluvily o svých nových hedvábných keftách a o špercích, které si večer vezmou, zatímco David spolu s ostatními výrobci se mnou chtěli znovu a znovu procházet detaily mého vystoupení. A tak jsem se vyhnula hlavnímu sálu a zamířila ven do tréninkové haly u stájí.
Botkin se mnou zopakoval všechno, co mě naučil, a donutil mě pilovat používání zrcátek. Bez nich jsem proti němu byla stále bezradná. Ale se svými rukavicemi jsem si vedla slušně. Nebo jsem si to alespoň myslela. Po hodině Botkin přiznal, že se držel zpátky.
„Já nemoct uhodit dívku do obličeje, když ona jít na slavnost,“ krčil rameny. „Zítra se Botkin snažit víc.“
Při té vidině jsem se zachmuřila.
Ve velkém sále jsem rychle povečeř…
