KAPITOLA 20
ŠLI JSME V ÚPLNÉM tichu déle než hodinu. Otupěle jsem zírala dolů na svoje boty, pozorovala, jak si prorážejí cestu sněhem, a přemýšlela o zabitém jelenovi a o tom, kolik
bude třeba zaplatit za moji slabost. Nakonec jsem mezi stromy zahlédla blikat světla a ocitli jsme se na planině, kde byl kolem plápolajícího ohně rozestaven malý tábor. Všimla jsem si několika menších stanů a také koňů přivázaných ke stromům. U ohně seděli dva opričníci a jedli svůj večerní příděl jídla.
Mala nahnali do jednoho ze stanů, strážce ho strčil dovnitř a vešel za ním. Snažila jsem se zachytit Malův pohled, ale zmizel příliš rychle.
Mě dovlekl Ivan přes tábor k jinému stanu a do něj mě zavřel. Uvnitř leželo na zemi několik rozložených dek. Dostrkal mě k tyči uprostřed stanu. „Sedni si,“ rozkázal. Posadila jsem se zády k tyči a on mě spoutal, ruce mi svázal za zády a kotníky přivázal k sobě.
„Pohodlné?“
„Ty víš, co plánuje, Ivane.“
„Plánuje přinést nám mír.“
„A za jakou cenu?“ naléhala jsem zoufale. „Ty víš, že je to šílenství.“
„Víš, že jsem měl dva bratry?“ vyhrkl nečekaně Ivan. Jeho jindy samolibý výraz najednou z jeho pohledné tváře zmizel. „Samozřejmě že ne. Jak bys mohla. Nenarodili se jako grišové. Byli to vojáci a oba padli v boji ve válce, kterou vede král. A můj otec zrovna tak. A strýc jakbysmet.“
„To je mi líto.“
„Ano, všem je to líto. Královi je to líto. Královně je to líto. Mně je to líto. Ale Temnyj jediný s tím chce něco udělat.“
„Nemusí to však být zrovna takhle, Ivane. Má síla by se mohla použít k tomu, aby zničila Vrásu.“
Ivan zakroutil hlavou. „Temnyj ví, co se musí udělat.“
„Nikdy se nezastaví! Ty to víš. Před ničím, jakmile ochutná takovou moc. Já jsem ten, kdo má teď kolem krku obojek. Ale nakonec ho budete mít vy všichni. A nebude nikdo a nic, co by se mu mohlo postavit.“
Zatnul zuby. „Tohle je vlastizrada. Jestli s tím nepřestaneš, dám ti roubík,“ zavrčel a bez jediného dalšího slova odkráčel ze stanu.
Za chvíli dovnitř vpadli dva grišové, přivolavač a smrtič. Ani jednoho z nich jsem neznala. Vyhnuli se mému pohledu, neslyšně se schoulili na kavalce a zhasli světlo.
Seděla jsem vzhůru ve tmě a dívala se před sebe na plátěnou stěnu stanu, skrz kterou prosvítalo mihotavé světlo táborového ohně. Náhrdelník na krku mě tížil a moje svázané ruce mě svrběly touhou strhnout ho ze sebe. Myslela jsem na Mala, který byl jen pár metrů ode mě v jiném stanu. Já jsem nás do toho dostala. Kdybych vzala bílému jelenovi život, jeho síla by teď byla moje. Věděla jsem, co všechno nás bude mé milosrdenství stát. Mě svobodu. Mala život. A bezpočet životů dalších lidí. Přesto jsem nedokázala udělat to, co bylo nutné.
Tu noc jsem měla sen o bílém jelenovi. Viděla jsem, jak mu Temnyj znovu a znovu podřezává hrdlo. Viděla jsem, jak mu z očí odchází život. Když jsem se však podívala dolů, rudá krev, co jež prýštila na sníh, nebyla jeho, ale moje.
Jakmile jsem s hrůzou procitla, slyšela jsem všude kolem zvuky tábora probouzejícího se do nového dne. Stanová plachta se rozletěla a objevila se smrtička. Odřízla mě od tyče a vytáhla na nohy. V mém těle – po noci strávené sezením ve skrčené poloze nepředstavitelně ztuhlém – to na protest zaskřípělo a zavrzalo.
Smrtička mě odvedla na místo, kde už čekali osedlaní koně. U nich stál Temnyj a něco si potichu povídal s Ivanem a nějakými dalšími griši. Rozhlížela jsem se po Malovi, ale protože jsem ho nikde neviděla, zachvátila mě náhlá panika, když tu ho jeden z opričníků vytáhl ze stanu.
„Co uděláme s ním?“ zeptal se strážce Ivana.
„Nechte toho zrádce jít po svých,“ nařídil Ivan. „Až únavou padne, koně ho potáhnou.“
Otevřela jsem pusu, abych protestovala, ale dřív, než jsem stihla cokoliv říct, promluvil Temnyj.
„Ne,“ prohlásil a vznešeně se vyšvihl na koně. „Chci ho mít živého, až dorazíme k Vráse stínu.“
Strážce pokrčil rameny, pomohl Malovi vylézt na koně a spoutané ruce mu přivázal k sedlu. Spadl mi kámen ze srdce, ale vzápětí mě sevřel strach. Chce Temnyj pos…
