Dotčenost a vztek neopouští Pávka ani doma.
Já, kterej se s ním pět let vláčel jako s koulí na noze, kterej ho naučil jíst, – hodí do králíkárny další hrst trávy a pokračuje v ukřivděné lamentaci, – vidličkou a nožem! Já, kterej se staral, aby se myl, aby mi nevlez pod kola, jako o vlastního jsem o něj pečoval, a mě bude někdo podezřívat z takový věci?! –
Tak si to tak neber, tati – chlácholí ho Jarda, který jde před otcem a otevírá dvířka kotců.
Zasviť mi, ty slunko zlaté na poslední z vlasti krok Zahřej v prsou city svaté usuš v očích slzí tok.
Ani tklivá píseň, která se sem nese ze hřbitova, Pávka není s to uklidnit. Navíc si všimne, že dcera Majka se dvěma kamarádkami, tklivost netklivost, tančí na verandě neadekvátní improvizace.
Holky, nechte toho! – zahrne je Pávek do své zloby.
To se dělá? Tancovat, když je pohřeb? –
Ticho, prosím, pohřbíváme! – vynoří se nad hřbitovní zeď hrobníkova hlava jako maňásek.
Starej se vo sebe, funebráku důležitá, – odstřelí ho Pávek.
Do toho vpadne býčí hlas doktora Skružného:
– Je to výhodička bydlet u krchova, co? – Zatímco doktor s prázdnou nákupní taškou kráčí dvorkem, nasupený hrobník se opět vyšvihne jako čertík z krabičky, a zaječí:
– Chováš se jako hulvát! –
Ale již během věty zaznamená lékaře a měkce dodá:
– Dobrý den přeji, pane doktor! –
Pávek vytáhne z kotce králíka, přidrží ho za uši, doktor přikývne a chovatel zkušeným úderem provede popravu.
Dechovka za zdí spustí píseň Ach, synku, synku.
– Má to i s hudbou, – poznamená doktor, maje na mysli českého strakáče.
Pávek přiváže nebožtíka za nožky k bidlu, a jak ho stahuje, svěřuje se zřejmě lékaři s podezřením, které na něj bylo uvaleno. To my už neslyšíme, protože shora z verandy, očima ztichlých holčiček, vidíme oba pohřby zároveň. Pozůstalí vhazují do čerstvého hrobu hrudky hlíny. Pávek bodá nožem hned do králičích, hned zase do svých prsou, doktor chvílemi přikyvuje, chvílemi vrtí nevěřícně hlavou.
– Člověče, – řekne, když hudba dozní, – ten kluk by v Praze po tejdnu zašel. Mně se to jeví jako blbost. Nebo jako nějaká rošťárna. –
Doktor složí staženého králíka do tašky, přes Pávkovo asi tradiční odmítavé mávání rukou mu vsune do kapsy peníze a zeptá se:
– Mimochodem: jak to vypadá na sedmým schodu? – Pávek se usměje: – Jsou tam, – řekne a zamíří ke sklepu.
Ani jsme si nevšimli, že na lavičce u stavení sedí stařenka. Bude to asi tím, že sedí tiše a nehnuté s rukama v klíně. Je stálou a nehybnou součástí dvorku jako kosa visící na háku, jako sud na dešťovou vodu pod okapem.
Doktor přistoupí až k ní, prsty odchlípne šátek u stařenčina ucha a do skuliny zavolá:
Jak se daří? –
Dobře. Jen ty motolice mám. –
Když vstanete. –
Tak, – přikývne babička.
– Ráno na posteli nejdřív sednout, dlouho sedět a pak opatrně vstát, – křičí doktor pod šátek.
– Ty prášky jste ještě nedobrala? –
– Ještě mám, – odpoví stará žena a oběma suchými dlaněmi stiskne doktorovi ruku.
Pávek se vrací ze sklepa se dvěma láhvemi piva. Usedne s doktorem na pánskou lavici, jejíž opěradlo tvoří vyhřátý pískovec hřbitovní zdi.
Doktora těší orosenost hnědozelených lahví.
To mi řekni, Karle, jaks mohl přijít na to, že na sedmým schodě má tu správnou teplotu? –
Dlouhodobým zkoušením – odpoví Pávek. – Na šestým je teplý. Na osmým už je přechlazený. –
Láhve syknou.
