VI - Pohřbené letadlo
Upírá pohled, každé oko má svou dráhu, přes dlouhou postel, na jejímž konci je Hana. Omyla ho a teď odlamuje špičku ampulky a obrací se k němu s morfiem. Figura. Postel. Plaví se na morfiovém člunu. Morfium se v něm prohání, imploduje čas a zeměpis, tak jako mapy stlačují svět na dvourozměrný list papíru.
Dlouhé káhirské večery. Moře noční oblohy, luňáci v řadách, dokud je za šera nevypustí, a pak obloukem letí k poslední barvě pouště. Vše v jednotném provedení jako hozená hrst zrn.
V roce 1936 se v tom městě dalo koupit cokoli - od psa nebo ptáka, které šlo přivolat jediným zapísknutím, až po ty příšerné řemínky, které se nasadily ženě na malíček, takže k vám byla v přeplněném tržišti připoutaná.
V severovýchodním sektoru Káhiry byl velký dvůr zbožných studentů a za ním bazár Chán al-Chalílí. Nad úzkými ulicemi jsme se dívali dolů na kočky na střechách z vlnitého plechu, které se také dívaly dolů další tři metry na ulici a Stánky. Nad tím vším byl náš pokoj. Okna se otvírají na minarety, felúky, kočky a příšerný hluk. Vykládala mi o zahradách svého dětství. Když nemohla spát, líčila mi zahradu své matky, pěkně podrobně, záhon po záhoně, prosincový led na rybníčku s rybkami, skřípot podpěr u růží. Vzala mě za zápěstí, kde se setkávají žíly, a táhla mi ruku k tomu dolíčku na svém hrdle.
Březen 1937, Uwénat. Madox je podrážděný, protože vzduch je tak řídký. Čtyři sta padesát metrů nad mořem a on se necítí dobře už v téhle minimální výšce. Je to přece jen člověk pouště, opustil svou rodinu v Marston Magna v Somersetu, změnil všechny
své zvyky a zvyklosti, aby byl blízko úrovně moře a měl rovněž rovnoměrné sucho.
„Madoxi, jak se říká tomu dolíčku dole na ženině krku? Vpředu. Tadyhle. Co to je, říká se tomu správně nějak? Tomu dolíčku, který je velký tak jako bříško palce?“
Madox se na mě v poledním žáru na chvíli zahledí.
„Vzpamatuj se,“ zamumlá.
* * *
„Chtěl bych ti něco vypravovat,“ říká Caravaggio Haně. „Jeden Maďar jménem Almásy pracoval za války pro Němce. Trochu létal s Afrika Korps, ale proto by ještě nebyl tak cenný. Ve třicátých letech patřil k významným pouštním badatelům. Znal každou díru s vodou a pomáhal mapovat Písečné moře. o poušti věděl všechno. Věděl všechno o dialektech. Nepřipomíná ti to něco? Mezi světovými válkami stále vyrážel z Káhiry na expedice. Cílem jedné bylo pátrat po Zerzuře - té ztracené oáze. A když pak vypukla válka, připojil se k Němcům. Roku 1941 se stal průvodcem vyzvědačů, vodil je přes poušť do Káhiry. Tím ti teda chci říct, že podle mě ten anglický pacient není Angličan.“
„Samozřejmě že je, co všechno to o těch květinových záhonech v Gloucestershiru?“
„Přesně. Perfektní minulost. Předevčírem večer, jak jsme se snažili najít jméno pro psa. Pamatuješ se?“
„Ano.“
„Co to navrhoval?“
„Byl ten večer divný.“
„Byl velice divný, protože jsem mu dal dávku morfia navíc. Vzpomínáš si na ta jména? Navrhl asi osm jmen. V pěti případech očividně žertoval. A pak tři jména. Cicero. Zerzura. Dalila.“
„No a?“
„,Cicero‘ bylo kódové jméno jednoho špiona. Odhalili ho Britové. Dvoustranný, později trojstranný agent. Unikl. ,Zerzura’ je komplikovanější.“
„Já vím o Zerzuře. Mluví o ní. Hovoří taky o zahradách.“
„Teď ale většinou o poušti. Ta anglická zahrada se mu vytrácí.
Vždyť umírá. Myslím, že máš nahoře pomocníka špionů Almásyho.“
Oba sedí na starých proutěných koších v pokoji s prádlem a dívají se na sebe. Caravaggio pokrčí rameny. „Možné to je.“
„Myslím, že je Angličan,“ říká Hana a vtahuje tváře, jak to vždycky dělává, když přemýšlí nebo zvažuje něco o sobě.
„Já vím, že toho člověka máš ráda, ale není to Angličan. Na začátku války jsem pracoval v Káhiře - Tripolská osa. Rommelův Rebečin špión
„Co to má být ,Rebečin špión‘?“
„V roce 1942 poslali Němci agenta jménem Eppler do Káhiry před bitvou u El Alameinu. Používal výtisk románu Rebeka, či Mrtvá a živá, od Daphne du Maurierové jako kódovací knihu k posílání zpráv o pohybu vojsk Rommelovi.…
