VIII - Svatý les
Kip odchází z louky, kde kopal, levou ruku drží před sebou, jako by si ji vymkl.
Jde kolem strašáka na Hanině zahrádce, kříže se zavěšenými plechovkami od sardinek, a pokračuje nahoru k vile. Ruku, kterou drží před sebou, zakryje druhou, jako když chráníme plamínek svíčky. Hana na něho čeká na terase. Kip ji vezme za ruku a přidrží si ji u své. Beruška, která mu pobíhá po nehtu na malíčku, rychle přeleze na její zápěstí.
Hana se vrací do domu. Teď drží před sebou ruku ona. Prochází kuchyní a jde po schodech nahoru.
Pacient se k ní otočí obličejem, když vchází. Ruku s beruškou mu Hana položí k chodidlu. Beruška utíká pryč, přelézá na tmavou kůži. Vyhne se moři bílého prostěradla a vypraví se na dlouhou pouť do dálky k jeho ostatnímu tělu, jasně rudá na jakoby vulkanickém pozadí.
* * *
V knihovně krabice se zapalovačem letí vzduchem, Caravaggio ji srazil z pultu, když se po Hanině veselém vyjeknutí v chodbě prudce otočil. Než krabice dopadne na podlahu, vklouzne pod ni svým tělem Kip a chytí ji do ruky.
Caravaggio sklopí oči a vidí obličej mladého muže, jeho tváře plné vzduchu, a jak prudce odfukuje.
Najednou mu bleskne hlavou, že mu vděčí za život.
Kip se rozesměje, ztrácí svou plachost před starším mužem, zvedá krabici drátů.
Caravaggio si ten okamžik zapamatuje. Může odejít, už nikdy toho mladíka nevidět, ale nikdy na něho nezapomene. Po létech Caravaggio vystoupí na jedné torontské ulici z taxíku a přidrží otevřené dveře Indovi, který do něho bude nastupovat, a tehdy si Kipa připomene.
Teď se ženista prostě směje nahoru ke Caravaggiově tváři a ještě výš až ke stropu.
„Sarongy dobře znám.“ Caravaggio máchne při těch slovech rukou směrem ke Kipovi a Haně. „Na východním konci Toronta jsem se setkal s Indy. Vykrádal jsem tam nějaký dům a ukázalo se, že patří jedné indické rodině. Byli v posteli a probudili se a na sobě měli na spaní tohle oblečení, sarongy, a to mě fascinovalo. Byla toho spousta, o čem hovořit, a oni mě nakonec přesvědčili, abych si sarong zkusil. Svlékl jsem se a jeden si navlékl a oni se hned do mě pustili a vyhnali mě polonahého do noci.“
„To má být pravdivá historka?“ zlobí se Hana.
„Jedna z mnoha!“
Ví toho o něm dost, že mu téměř věří. Caravaggia při jeho vloupačkách
ustavičně rozptylovaly lidské detaily. Když se vloupal někam do domu o Vánocích, rozzlobilo ho, když si všiml, že adventní kalendář nemají otevřený u správného data. Často rozmlouval s různými domácími mazlíčky, kteří zůstali sami doma, rétoricky se s nimi bavil o jídle a dával jim velké porce, a pokud se na místo zločinu vrátil, často ho vítali se značným potěšením.
Hana přistoupí k policím knihovny se zavřenýma očima a namátkou vytáhne jednu knihu. Najde prázdný list mezi dvěma oddíly knihy veršů a začne tam psát.
Říká, že Láhaur je starobylé město. Ve srovnání s Láhaurem je prý Londýn město nedávné. ]á na to odpovídám, že pocházím z ještě novější země. On říká, že oni odjakživa znali střelný prach. Dvorské malby, dokonce už ze sedmnáctého století, zachytily slavnostní ohňostroje.
]e malý, není o moc vyšší než já. Upřímný úsměv, který člověka okouzlí, když s ním vyrukuje. V jeho povaze je jistá pevnost, kterou nedává najevo. Angličan říká, že je jedním z bojovníků světců. Jenže má zvláštní smysl pro humor, humor mnohem divočejší, než jeho chování napovídá. Vzpomeň si: „Ráno ho zase zapojím.“ Ólala!
Říká, že Láhaur má třináct bran - pojmenovaných podle světců a císařů, anebo podle toho, kam vedou.
Slovo bungalov pochází z bengálštiny.
* * *
Ve čtyři odpoledne spustili tenkrát Kipa do jámy na popruzích, až byl po pás v blátivé vodě, jeho tělo zakrylo plášť bomby Ezau. Plášť bomby měl od kýlové plochy k špici tři metry, hlavou byla zabořená do bláta u jeho nohou. Pod hnědou vodou svíral stehny kovový plášť dost podobně, jako vídal vojáky držet ženy v koutě vojenských tančíren. Když cítil v pažích únavu, zavěsil je na dřevěné podpěry ve výši ramen, ty měly zabránit, a…
