X - Srpen
Caravaggio sešel ve tmě dolů po schodech a do kuchyně. Na stole nějaký celer, vodnice s ještě zablácenými kořínky. Jedině světlo se linulo od ohně, který Hana před chvílí rozdělala. Byla ke Caravaggiovi otočená zády a neslyšela jeho kroky, když vešel do místnosti. Dny strávené ve vile pro něho znamenaly fyzické uvolnění, osvobodily ho od napětí, takže vypadal mohutnější, jeho gesta rozmáchlejší. Zůstala mu však jeho schopnost pohybovat se neslyšně. Jinak se teď poddal pohodlné nevýkonnosti, v jeho gestech byla jakási ospalost.
Odtáhl si židli, aby se Hana otočila a uvědomila si, že přišel do místnosti.
„Ahoj, Davide.“
Protáhl si paži. Přišlo mu, že už v těch pouštích byl moc dlouho.
„Jak mu je?“
„Spí. Upovídal se.“
„Je to ten, jak sis myslel?“
„Všechno v pořádku. Můžeme ho nechat na pokoji.“
„Myslela jsem si to. Jsme si s Kipem jistí, že je Angličan. Kip si myslí, že nejlepší lidi jsou podivíni, s jedním pracoval.“
„Sám si myslím, že Kip je podivín. Vůbec, kde je?“
„Něco kuje na terase, nechce mě tam. Něco k mým narozeninám.“ Hana se zvedla od ohniště, narovnala se a přitom si otřela ruku o druhou paži.
„Já ti k narozeninám povím jednu historku,“ řekl Caravaggio.
Podívala se na něho.
„Ale ne o Patrickovi, slibuješ?“
„Jen trošku o Patrickovi, většinou o tobě.“
„Pořád ještě, Davide, ty historky nedokážu poslouchat.“
„Otcové umírají. Milujeme je dál tak, jak umíme. Nemůžeš ho v srdci nikde schovat.“
„Povídej mi, až na tebe přestane působit morfium.“
Šla k němu, objala ho, natáhla se a políbila ho na tvář. Pevně ji stiskl, jeho strniště bylo jako písek. Měla ho takhle ráda, v minulosti býval až přepečlivě upravený. Patrick kdysi řekl, že má ve vlasech pěšinku jako torontskou Yonge Street o půlnoci. Caravaggio se v minulosti v její přítomnosti vznášel jako nějaké božstvo. Když se teďka jeho obličej i postava zaoblily a když celkově jaksi zešedl, vnímala ho jako mnohem přátelštější bytost.
Večeři toho dne připravoval ženista. Caravaggio se na ni nijak netěšil. Každé třetí jídlo, pokud šlo o něho, představovalo katastrofu. Kip vyhledával zeleniny a předkládal je polosyrové, jen krátce povařené v polévce. Mělo to být zase další přehnaně zdravé jídlo, nic, co by si Caravaggio zrovna přál po takovém dni, kdy naslouchal tomu muži nahoře. Otevřel kredenc pod výlevkou. Tam bylo zabalené ve vlhkém plátně sušené maso, z kterého si Caravaggio kousek uřízl a dal do kapsy.
„Víš, že tě tomu morfiu můžu odvyknout. Jsem dobrá ošetřovatelka.“
„Máš kolem sebe blázny…“
„Ano, myslím, že jsme všichni šílení.“
Když je Kip zavolal, vyšli z kuchyně na terasu, jejíž okraj s nízkou kamennou balustrádou lemovalo světlo.
Caravaggiovi to přišlo jako šňůra malých elektrických svíček, jaké bývají v uprášených kostelích, a v duchu si říkal, že to ženista trochu přehnal, když je odnesl z kaple, třebaže to bylo k Haniným narozeninám. Hana šla pomalu dopředu s rukama na tvářích. Nefoukal žádný vítr. Její nohy a stehna se pohybovaly v sukni šatů, jako by to byla průzračná voda. Tenisky na kamenné podlaze nehlučné.
„Všude byly prázdné ulity, ať jsem kopal, kde kopal,“ řekl ženista.
Pořád nechápali. Caravaggio se sklonil k třepetajícím se světýlkům. Byly to hlemýždí ulity naplněné olejem. Zadíval se na tu řadu, muselo jich být na čtyřicet.
„Pětačtyřicet,“ prohlásil Kip, „podle roků našeho století. Tam, odkud pocházím, slavíme současný věk stejně jako nás samotné.“
Hana procházela kolem nich s rukama v kapsách, tak jak ji Kip rád vídal chodit. Uvolněně, jako by paže na noc odložila a pohybovala se prostě bez rukou.
Caravaggiovu pozornost odváděla překvapivá přítomnost tří lahví červeného vína na stole. Šel k nim, přečetl si viněty a udiveně vrtěl hlavou. Věděl, že ženista nebude vůbec pít. Všechny tři láhve už byly otevřené. Kip se musel poučit v nějaké knize o etiketě v knihovně. Potom uviděl kukuřici, maso a brambory. Hana se do Kipa zavěsila a šla s ním ke stolu.
Jedli a pili, víno na jazyku působilo nečekaně hutn…
