Celá e-kniha Na západní frontě klid ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
VIII
Baráky tábora na Vřesovišti ještě znám. Tady vychoval Himmelstoss Tjadena. Ale jinak tu znám málo koho; všechno je vyměněno, jako vždy. Jenom některé z těch lidí jsem dříve letmo zahlédl.
Službu kroutím mechanicky. Večer jsem skoro stále ve vojenském zátiší, tam jsou vyloženy časopisy, ale já jich nečtu; za to je tam klavír, na který rád hrávám.
Obsluhují dvě děvčata; jedna z nich je mladá. Tábor je obklíčen vysokým drátěným plotem. Když se vracíme pozdě ze zátiší, musíme mít pasírky. Kdo si to umí zařídit se stráží, proklouzne přirozeně i tak.
Mezi jalovcovými keři a březinami na vřesovišti cvičíme každý den v rotách. Lze to snést, nežádá-li se víc. Běháme kupředu, vrháme se na zem, a náš dech ohýbá stébla a kvítka vřesu. Písek, díváme-li se naň tak těsně u země, je čistý jako písek v laboratoriu a je složen z mnoha velmi malých křemínků. Podivně to láká zahrabat do něho ruku.
Ale to nejkrásnější jsou lesy lemované břízami. Mění každou chvíli barvu. Teď svítí kmeny nejjasnější bělí, a hedvábně a vzdušně vznáší se mezi nimi pastelová zeleň listů; - v nejbližším okamžiku se mění všechno v opálovou modř, která stříbřitě přilétá od okraje lesíka a těrkuje zeleň;.- ale hned na jednom místě se prohlubuje skoro až do černi, jde-li přes slunce oblak. A tento stín běží jako přízrak po kmenech, teď bledo-žlutých, dál přes vřesovisko až k obzoru, - mezitím však už stojí břízy jako slavnostní prapory s bílými žerďmi před zlatorudým plápolem jejich zbarveného listí.
Mnohdy se tak ponořím do této hry nejjemnějších světel a průsvitných stínů, že přeslechnu téměř komando; - když je člověk sám, začíná pozorovat a milovat přírodu. A nemám tu mnoho styku s lidmi, nepřeju si ho taky nad normální míru. Známe se příliš málo, než abychom dělali víc, než trochu žvanili, a večer hráli jednadvacet nebo ramšia.
Vedle našich baráků je velký tábor Rusů. Je sic od nás oddělen drátěným plotem, ale zajatcům se občas přec podaří k nám přijít. Jsou plaší a úzkostní, mají při tom ponejvíce plnovousy a jsou velcí; následkem toho vypadají jako zpráskaní, pokorní bernardýni.
Plíží se kolem našich baráků a paběrkují v sudech s odpadky. Představte si, co tam najdou. Stravu máme přesně odměřenu a při tom špatnou, dostáváme tuřín, rozkrájený na šest dílů a vařený ve vodě, mrkev, která je ještě špinavá; skvrnité brambory jsou náramnou lahůdkou a to nejlepší je řídká polévka s rýží, v níž má být nadrobno rozkrájená hovězí šláchotina. Ale je rozkrájena tak na drobno, že ji ani nenajdeš.
Přes to ovšem se všechno sní. Je-li někdo vskutku tak bohat, že nepotřebuje dojíst do dna, stojí tu už deset jiných, kteří to rádi převezmou. Jenom zbytky, které nelze už lžící vyškrabat, se vypláchnou a vysypou do sudů na odpadky. K tomu přijdou občas slupky s tuřínu, plesnivé kůrky a všelijaký neřád.
Tato řídká, kalná, špinavá voda je cílem zajatců. Nabírají ji žádostivě z páchnoucích sudů a odnášejí ji pod blůzami.
Je zvláštní vidět své nepřátele tak zblízka. Mají obličeje, které nutí k přemýšlení, dobré sedlácké obličeje, široká čela, široké nosy, široké pysky, široké ruce, vlasy jako vlnu. Měli by. být používáni k orání a sekání a trhání jablek. Vypadají ještě dobromyslněji než naši frizští sedláci.
Je smutné dívat se na jejich pohyby, na jejich žebronění o trochu jídla. Jsou všichni hodně slabí, neboť dostávají právě jen tolik, aby neumřeli hlady. My sami nedostáváme už dávno tolik, abychom se dosytili. Mají úplavici, s úzkostlivými pohledy si mnozí kradmo ukazují krvavé cípy košil. Jejich hřbety, jejich šíje jsou sehnuté, kolena nakrčená, hlava hledí šikmo zdola nahoru, když nastavují ruce a žebrají několika málo slovy, která znají - žebrají těmi měkkými, tichými basy, které jsou jako teplé peci a otecké jizby.
Existují lidé, kteří je kopnou, až se svalí; - ale takových je málo. Většina jim nedělá nic, jdou prostě kolem nich. Někdy ovšem, když jsou tak tuze ubozí, dostane člověk k vůli tomu vztek a kopne je. Kdyby se jen tak nekoukali, - kolik bídy se umí…
