HAREY
Výpočty jsem prováděl s jakousi mlčenlivou tvrdošíjností, která mě jedině držela na nohou. Byl jsem únavou tak otupělý, že jsem v kabině ani nedovedl rozložit postel; místo abych povolil horní držáky, táhl jsem za pelest, takže se na mne sesypaly všechny polštáře a přikrývky. Když se mi konečně podařilo lůžko sklopit, hodil jsem šaty i prádlo na podlahu a napůl bez sebe jsem se svalil na matraci; ani jsem ji pořádně nenafoukl. Usnul jsem při rozsvíceném světle, nevím ani kdy. Když jsem otevřel oči, měl jsem dojem, že jsem spal sotva několik minut. Pokoj byl zalit ponurým jasem. Bylo mi chladno a dobře. Ležel jsem nahý, nepřikrytý. Na židli naproti posteli, pod oknem zpoloviny zastřeným, v záři červeného světla - někdo seděl. Byla to Harey, v bílých plážových šatech, nohu přes nohu, bosá, tmavé vlasy sčesány dozadu; tenká látka se jí na prsou napínala; ruce až po lokty opálené spočívaly v klíně; hleděla na mne nehnutě zpod svých černých řas. Pozoroval jsem ji dlouho, naprosto klidně. Moje první myšlenka byla: „Jak je dobře, že je to takový sen, o němž člověk ví, že je to sen.“ Přesto bych však byl raději, kdyby zmizela. Zavřel jsem oči a začal jsem si to přát velmi intenzivně; když jsem je však opět otevřel, seděla tam stejně jako předtím. Rty měla sešpuleny tím svým zvláštním způsobem, jako by se chystala hvízdat, ale v očích nebylo ani stopy po úsměvu. Vzpomněl jsem si na všechny své úvahy o snech večer před usnutím. Vypadala přesně tak jako tehdy, když jsem ji naposled viděl živou; tehdy jí bylo devatenáct; teď by jí muselo být devětadvacet; ale samozřejmě - vůbec se nezměnila; mrtví zůstávají mladí. Měla tytéž vším udivené oči, a ty na mne hleděly. Hodím po ní něčím, pomyslil jsem si, ale přesto, že to byl jenom sen, nemohl jsem se nějak vzmoci na to, abych - byť jen ve snu - házel něčím po mrtvé.
„Chudinko malá,“ řekl jsem, „přišla jsi mě navštívit, viď?“ Trochu jsem se polekal, protože můj hlas zněl tak skutečně a celý pokoj i Harey, prostě všechno se mi jevilo tak reálné, jak jen si to lze představit.
Podivný, nejen barevný, ale dokonce plastický sen! Na podlaze vidím spoustu věcí, kterých jsem si včera před spaním ani nevšiml. Až se probudím - řekl jsem si - budu se muset podívat, zda tady leží skutečně, anebo jsou jen produktem snu podobně jako Harey…
„Budeš tady ještě dlouho takhle sedět?…“ zeptal jsem se; všiml jsem si, že mluvím potichu, jako kdybych se bál, že mě někdo uslyší. Ale cožpak může někdo slyšet to, co se děje ve snu?!
Slunce zatím vystoupilo o kousek výš. No, pomyslil jsem si, i to je k něčemu dobré. Šel jsem spát za červeného dne, pak byl modrý den a teprve potom další červený. Protože jsem nemohl spát nepřetržitě celých patnáct hodin, je to určitě sen!
Uklidněn, začal jsem si Harey prohlížet důkladněji. Světlo na ni padalo zezadu. Paprsek pronikající škvírou mezi záclonami jí pozlatil aksamitové chmýříčko na levé tváři a řasy vrhaly na lícní kosti dlouhý stín. Byla krásná. No prosím, napadlo mě, jaký jsem dokonce i ve snu puntičkář: všimnu si pohybu slunce i toho, že Harey má půvabný dolíček tam, kde ho nemůže mít nikdo jiný - pod koutkem udivených rtů; ale byl bych raději, kdyby to už skončilo. Musím se přece pustit do nějaké práce. A pevně jsem sevřel víčka ve snaze probudit se. Vtom jsem uslyšel vrznutí. Okamžitě jsem otevřel oči. Seděla na posteli vedle mne a vážně na mne hleděla. Usmál jsem se na ni, ona se usmála také a sklonila se ke mně. První polibek byl lehký, jako bychom byli oba děti. Líbal jsem ji dlouho. Je vůbec možno takhle zneužívat sen? - uvažoval jsem. Ale vždyť to není ani nevěra její památce, protože se mi zdá ona, ona sama. Něco takového se mi dosud nikdy nepřihodilo… Ještě pořád jsme oba mlčeli. Ležel jsem na zádech. Když zvedla hlavu, viděl jsem její drobné chřípí prosvětlené sluncem směrem od okna; to chřípí bývalo vždycky barometrem jejích citů. Konečky prstů jsem jí přejel po ušních boltcích zrůžovělých pod polibky. Nevím, zda mne tak znepokojilo právě to;…
