Srpen 2002
Noční setkání
Než se vydal do modravých kopců, zastavil se Tomás Gomez u opuštěné pumpy pro benzín.
„Seš tu krapet z ruky, nemyslíš, Pope?” řekl Tomás.
Stařík otíral přední sklo malého nákladního vozu. „Není to nejhorší.”
„Jak se ti líbí na Marsu, Pope?”
„Dobře. Pořád je tu něco k vidění. Když jsem se sem loni přistěhoval, řekl jsem si, že si od toho nebudu nic slibovat, ani se na nic ptát, ani se ničemu divit. Člověk musí zapomenout na Zem a jak to tam všechno bylo. Člověk si musí hledět toho, co dělá tady a jak je to tu jinačí. Já mám například ohromnou zábavu už jen ze zdejšího počasí. Je to martské počasí. Přes den žár jako v pekle a v noci zase zima jako v pekle. Taky se mi náramně zamlouvají ty úplně jinačí kytky a ten déšť. Přijel jsem na Mars na penzi a do penze jsem chtěl jít někam, kde je všechno jinačí. Když je člověk v letech, potřebuje mít věci jinačí. Mladíci už o žádné řečňování s ním nestojí a se starými je hrozná otrava. Tak jsem si myslel, že pro mě bude nejlepší, když si někde najdu místečko tak jinačí, že bude stačit jenom otevřít oči a zábava bude před nosem. Zařídil jsem si tuhletu pumpu. Kdyby se obchody moc rozhýbaly, popošinu se ještě o kousek dál na nějakou starou silnici, kde toho tolik nejezdí a kde si tak akorát vydělám na živobytí a zbyde mi přitom dost času koukat, jak je to tu jinačí.”
„Tys to vzal za správnej konec, Pope,” řekl Tomás a hnědé ruce mu nečinně ležely na volantu. Měl dobrou náladu. Pracoval nepřetržitě deset dní v jedné z nových osad, teď dostal dva dni volno a jel se právě někam pobavit.
„Mě už nikdá nic nepřekvapí,” řekl stařík. „Já se jen dívám. Já jenom ode všeho okouším. Když člověk nedovede brát Mars tak, jak je, udělá líp, když se rovnou otočí a vrátí se na Zem. Všecičko je tu naruby, půda vzduch, kanály, domorodci – neviděl jsem ještě ani jednoho, ale prý tu jsou – i hodiny. I moje hodinky jdou nějak legračně. I čas je tu naruby. Někdy mám pocit, že jsem tady úplně sám, že na celé téhle zatracené planetě není nikde ani človíčka. Vsadil bych na to krk. Někdy zas mám pocit, že mi je osm let, že se mi tělo scvrklo a všechno ostatní je veliké. Pane Bože, tohle je přece místečko pro starého člověka. Tady jsem čiperný a šťastný. Víš ty co je Mars? Je jako ta věc, co jsem dostal před sedmdesáti lety k Vánocům – nevím, jestlis někdy něco takového měl – říkalo se jí kaleidoskop a byly to kousíčky kamínků, hadříčků, korálků a cetek. Jeden si to přidržel proti slunci, podíval se do toho a vzalo mu to dech. Těch všelijakých obrázků! Vidíš, a to je Mars. Užij si ho. Nechtěj, aby to bylo něco jiného, než je. Bože, znáš přece tamhletu silnici, co jí postavili Marťané, je stará už přes šestnáct set let a pořád je panečku v pořádku. – Tak, to dělá dolar padesát centů, děkuju a dobrou noc.”
Tomás vyjel na prastarou silnici a tiše se smál.
Čekala ho dlouhá cesta tmou a do kopců. Pevně držel volant a tu a tam sáhl do plechové krabice s jídlem a vytáhl si cukrátko. Jel bez zastávky už celou hodinu a nepotkal cestou jediný vůz, neuviděl jediné světélko. Jen silnice se ztrácela pod koly, hukot, řev, a všude kolem Mars, úplně klidný. Mars byl vždycky klidný, ale dnes v noci byl klidnější než kdy jindy. Podél auta ubíhaly pouště, vyschlá moře a na pozadí hvězd hory.
Tu noc bylo ve vzduchu cítit Čas. Usmál se a oddal se fantazii. Něco ho napadlo. Po čem je cítit Čas? Po prachu, po hodinách a po lidech. A kdyby chtěl někdo vědět, jak Čas zní, tak tedy zní jako voda valící se tmavou jeskyní a jako volání hlasů a jako odpadky, které dopadají na dutá víka krabic, a jako déšť. A co kdyby chtěl někdo vědět ještě víc, jak Čas vypadá? Čas vypadá jako sníh, který se tichounce sype do ztemnělého pokoje, nebo jako němý film ve starodávném kině, milióny obličejů padajících jako balóny na Silvestra, dolů, dolů do prázdnoty. Takhle je tedy Čas cítit, tak vypadá a zní. A dnes v noci – Tomás vystrčil z auta ruku do větru – dnes se dá Čas téměř nahmatat.
Řídil auto mezi kopce Času. Po…
