Marťanská kronika (Ray Bradbury)

Listopad 2005
Pozorovatelé

Tu noc všichni vyšli ven a dívali se na oblohu. Nechali večeře nebo mytí nádobí nebo oblékání do divadla, vyšli na ne už docela nové verandy a pozorovali odtamtud zelenou hvězdu Zemi. Byl to úplně bezděčný počin. Udělali jej všichni, aby lépe porozuměli tomu, co před chviličkou slyšeli v rádiu. Tamhle je Země a na ní začíná válka. Tamhle na Zemi začíná válka a jsou tam statisíce maminek, babiček, otců, bratrů, tet, strýčků, bratranců a sestřenic. Stáli na verandách a snažili se uvěřit v existenci Země právě tak, jako se kdysi pokoušeli uvěřit v existenci Marsu; teď byl problém opačný. Země byla prakticky mrtvá, byli odtamtud pryč už aspoň tři nebo čtyři roky. Vzdálenost působila jako anestetikum. Sto deset miliónů kilometrů vesmíru člověka otupilo, uspalo mu paměť. Zemi zbavilo lidstva, vymazalo minulost a nechalo lidi klidně pokračovat v práci tady. Ale teď, dnes večer, mrtví povstali. Země se zase zalidnila, paměť se probudila a milióny úst šeptaly: Copak asi dneska dělá na Zemi tenaten? Co je asi s tímhle a s tamhletím? Lidé na verandách se vzájemně po očku pozorovali.

V devět hodin to vypadalo, že Země vybuchla, vzňala se a hořela.

Lidé na verandách vztáhli ruce, jako by chtěli oheň zdolat.

Čekali.

Kolem půlnoci byl oheň uhašen. Země nezmizela. Vzdech podobající se závanu podzimního větru vytryskl ze všech verand.

„Už dávno nic nevíme o Harrym.”

„Jistě je v pořádku.”

„Měli bychom poslat zprávu mamince.”

„Je v pořádku.”

„Víš to tak jistě?”

„Jen žádné strachy.”

„Myslíš, že i teď je docela v pořádku?”

„To víš, že jo, určitě. Pojď si už lehnout.”

Ale nikdo se nehýbal. Vystydlé večeře vynesli do nočních zahrad, prostřeli je na skládací stolky a rýpali se v nich až do dvou hodin, kdy světelné rádio přineslo ze Země předběžnou zprávu. Četli kmitavé záblesky veliké Morseovy abecedy, které prosakovaly z dálky jako svatojánské mušky:

AUSTRALSKÁ PEVNINA ROZŠTĚPENA NA ATOMY PŘEDČASNÝM VÝBUCHEM ATOMOVÉHO SKLADIŠTĚ. LOS ANGELES, LONDÝN BOMBARDOVÁN –. VÁLKA. VRAŤTE SE DOMŮ. VRAŤTE SE DOMŮ. VRAŤTE SE DOMŮ.

Vstali od stolů.

VRAŤTE SE DOMŮ. VRAŤTE SE DOMŮ. VRAŤTE SE DOMŮ.

„Dostali jste letos nějakou zprávu od vašeho bratra Teda?”

„Ale to víte jak to chodí. Dopis na Zemi stojí pět pětek, tak člověk moc nepíše.”

VRAŤTE SE DOMŮ.

„Copak asi dělá Jane, vzpomínáte si přece na Jane, na tu moji malou sestru?”

VRAŤTE SE DOMŮ.

Ve tři hodiny za zimavého rána brašnář vyhlédl z krámu. Ulicí přicházela spousta lidí.

„Nechal jsem radši pro všechny případy otevřeno. Čím mohu posloužit pane?”

Za rozbřesku nebyl na regálu jediný kufr.