Červen 2001
… ač bude stejně luna plát.
Když vystoupili z rakety do nočního vzduchu, bylo tak chladno, že se Spender pustil do sbírání suchého marťanského dřeva a rozdělal ohníček. O nějaké oslavě neřekl ani slovo, jen nasbíral dříví, podpálil je a pozoroval, jak hoří.
V plápolavém světle, které ozařovalo řídký vzduch nad vyschlým martským mořem, se ohlédl přes rameno, uviděl raketu, která sem mlčenlivým černým hvězdným prostorem přivezla celou výpravu, kapitána Wildera, Cherokeho, Hatawaye, Sama Parkhilla i jeho, a přistála v mrtvém, zasněném světě.
Jeff Spender očekával, že vypukne rámus. Pozoroval ostatní muže a očekával, že začnou skákat nadšením a křičet, jakmile se trochu proberou z omráčení nad tím, že jsou „první” lidé na marsu. Nikdo nic neřekl, ale mnozí asi doufali, že ostatní výpravy ztroskotaly a že ta jejich, Čtvrtá, bude ve skutečnosti první. Nemysleli tím nic zlého. Ale přesto o tom neustále uvažovali, přemýšleli o té cti a slávě, a jejich plíce si přitom zvykaly na řídkou atmosféru, v níž byl člověk jako opilý, když se pohyboval příliš rychle.
Gibbs přišel k čerstvě podpálenému ohni a řekl: „Proč netopíme chemickým ohněm z rakety místo tohohle dříví?”
„Vždyť je to jedno,” odpověděl Spender, aniž zdvihl hlavu.
Nebylo by správné dělat hned první noc na Marsu hlasitý rámus a vytáhnout hned napoprvé věc tak podivuhodnou a hloupě blýskavou, jako jsou kamna. Bylo by to cosi jako importované rouhání. Na to bude čas později; čas, kdy se budou odhazovat plechovky od kondenzovaného mléka do pyšných martských kanálů; čas, kdy výtisky newyorských Timesů budou poletovat, povalovat se a šustit po osamělých dnech šedých martských moří; čas pro banánové slupky a papíry od svačin v nakupených křehkých troskách starých martských měst v údolích. Na to je ještě spousta času. A při tom pomyšlení se v duchu zachvěl.
Přikládal na oheň rukama, jako by obětoval nějakému mrtvému obru. Přistáli na nesmírném hrobě. Zemřela tu jedna civilizace. Bude to tedy jen obyčejný projev zdvořilosti, jestliže první noc stráví tiše.
„Takhle si oslavu nepředstavuju,” obrátil se Gibbs na kapitána Wildera. „Myslel jsem si, pane kapitáne, že bychom mohli načít zásobu ginu a masa a trochu se rozšoupnout.”
Kapitán Wilder se díval na mrtvé město, vzdálené asi kilometr. „Jsme všichni unaveni,” řekl nepřítomně, jako by město zaujalo veškerou jeho pozornost a na posádku zapomněl. „Snad zítra večer. Dnes bychom měli být rádi, že jsme se dostali přes celý vesmír a nenarazil do nás ani jeden meteor a nikdo není po smrti.”
Muži postávali kolem. Bylo jich dvacet, drželi se kolem ramen nebo si upravovali opasky. Spender je pozoroval. Nebyli spokojeni. Nasadili život pro velikou věc. A teď se chtěli opít, zahulákat si a zastřílet si z pistolí, aby dali najevo, jací jsou kabrňáci, když dokázali prorazit do vesmíru díru a doletět v raketě až na Mars.
Jenže nikdo ani nezavýskl.
Kapitán dal tichým hlasem rozkaz. Jeden muž odběhl do rakety a přinesl čtyři potravinové konzervy, které otevřeli a bez velkého hluku rozdělili mezi sebe. Pak se rozhovořili. Kapitán se posadil a zrekapituloval celou cestu. Všechno už znali, ale stejně se to příjemně poslouchalo, když už to měli za sebou, hotové a bezpečně z krku. O cestě zpátky se jim mluvit nechtělo. Někdo o tom začal, ale řekli mu, aby dal pokoj. Lžíce se míhaly ve světle dvou měsíců. Jídlo bylo dobré a víno ještě lepší.
Na obloze se objevila ohnivá čára a o chviličku později přistála za táborem pomocná raketa. Spender se díval, jak se otevírá malý příklop a z něho vystupuje Hathaway, lékař a geolog – všichni muži se vyznali ve dvou oborech, protože při cestě bylo potřeba šetřit místem. Hathaway pomalu kráčel ke kapitánovi.
„Tak co,” řekl kapitán Wilder.
Hathaway upřel zrak na vzdálená města, mihotající se v třpytu hvězd. Polkl, přimhouřil oči a řekl: „Tamhleto město, pane kapitáne, je mrtvé a je mrtvé už hezkých pár tisíc let. A právě tak i ta tři města na kopcích. ale to páté město, co je odsud dvě st…
