Marťanská kronika (Ray Bradbury)

Říjen 2002
Břeh

Mars byl vzdálený břeh a lidé k němu proudili ve vlnách. Každá vlna jiná, každá mohutnější. První s sebou nesla muže přivyklé nesmírným rozlohám, chladu a samotě, kojoty a honáky samá kost a šlacha, s tvářemi z nichž čas serval všechno maso, s očima jako hřebíky, s rukama jako kůže ze starých rukavic, neštítícíma se dotknout ničeho. Těm Mars nemohl ublížit, protože byli vychováni na pláních a prériích prostírajících se do dálav zrovna tak jako martská pole. Přišli a dokázali zanést na Mars život, takže už to nebylo všude tak pusté, a ostatní spíše sebrali odvahu je následovat. Zasadili tabulky do zejících oken a za nimi rozsvítili světla.

To byli první muži.

Každý věděl, kdo budou první ženy.

Ti druzí muži by byli měli přijet z jiných zemí, jinak mluvit a jinak myslet. ale rakety byly americké, ti muži byli Američané a takhle už to zůstalo: Evropa, Asie, Jižní Amerika a Austrálie i ostrovy klidně přihlížely, jak je ty zářící ohňostroje nechávají na Zemi. Ostatní svět byl buď zabrán do války, nebo se na ni chystal.

A tak byli ti druzí muži také Američané. Přijeli ze stísněných prostor činžáků a podzemních drah, vydechli úlevou a odpočinuli si ve společnosti mlčenlivých zálesáků, kteří věděli jak naložit s tichem, aby si člověk po dlouhých létech, kdy byl stěsnán do newyorských podzemních drah, konzerv a kamrlíků, nabyl zase pocit klidu.

A mezi těmi druhými muži byli muži, jimž se zračilo na očích, že jsou na cestě k Bohu…