1920
Barka dokojí čtyřměsíčního Wojtka, něžně uloží spící dítě do kolébky a probudí pochrupujícího Ludwika. Pak po špičkách odejde do kuchyně nachystat Ludwikovi jídlo na šichtu. Snaží se být co nejtišeji, ale stejně jí prkno u dveří pod nohama vrzne.
Je půl páté ráno, ale květnové slunce už slibuje hezký den a bílé květy jabloní v zahradě svítí proti modré obloze. Na osázených záhoncích roste jarní zelenina, v orosené trávě zůstal od včerejška ležet dřevěný vozíček s červenými koly. Kdysi si s ním hrával Leonek, ale loni ho velkomyslně přenechal osmileté Olince a pětileté Žence, čímž se z vozíčku stal kočárek pro panenky.
Barka se naposledy pokochá pohledem na zahrádku, srovná záclonu do rovnoměrných záhybů a začne krájet chléb. Ještě stále se nepřestala radovat z toho, že se bochník nedrolí jako ten válečný, náhražkový. Čtyři pevné krajíce teď leží na kredenci a čekají, až budou namazány tlustou vrstvou sádla se škvarkami. Mezitím se začíná v rendlíku vařit voda na meltu, do které Barka přilije na dva prsty mléka zrovna ve chvíli, kdy do kuchyně vstupuje mžourající Ludwik.
„Dobré jitro,“ řekne mu zvonivě, protože na rozdíl od svého muže je už docela vzhůru.
„Dobré,“ ucedí Ludwik sotva slyšitelně, ale jeho žena dobře ví, že chtít po něm cokoli víc nemá smysl.
Přisedne k němu, aby si společně vypili hrnek horké melty. Nemluví, aby neprobudili Barboru spící na lůžku v rohu kuchyně. Má už velmi lehké spaní, občas ji probudí sebemenší šustnutí, a to je pak ještě nedůtklivější než jindy.
Vlastně je to malý zázrak, že se stále dokázala udržet naživu. Za války měla párkrát namále, záchvaty dusivého kašle ji pokaždé úplně vyčerpaly a pak ležela nehnutě na lůžku, vybledlé vodnaté oči upřené ke stropu a z hrudi se jí ozývalo slabé sípání. A přece v sobě nalezla dost síly k dalšímu žití. A také dost dechu na to, aby nepřestajně trousila zlá slova a záštiplné poznámky. Jako by si tím ulevovala, jako by svou nemohoucnost potřebovala přetvořit v bezmocný vztek, který v jedovatých stříkancích vypustí z úst.
Teď spí. Propadlé tváře lemují zcupované šedivé prameny dlouhých vlasů, které si odmítla ostříhat, ale rozčesat si je taky nenechá. „Chceš mě oškubat jako slepici?“ vyjela posledně na Barku, která zkusmo několikrát protáhla hřeben pramenem matčiných vlasů. „To budu raději zcuchaná než oplešlá!“ ukončila Barbora neúspěšnou kadeřnickou seanci a vzdorovitě se obrátila ke zdi.
Dělala to pokaždé, když chtěla mít ode všech konečně svatý pokoj.
Dělala to stále častěji.
Její dny plynuly v mlčenlivém pozorování prasklin v omítce, které se jako pavoučí síť rozlézaly po zdi, aby jí zas a znovu připomněly, že země se hýbe, protože hluboko pod ní dál chlapi rubou uhlí.
Zatímco Barbořiny dny se líně vlekly, ty Barčiny pádily ve zběsilém tempu. Ke starosti o čtyři děti přibyla teď s jarem ještě zahrada. Kozu, kterou si loni pořídili, musela den co den uvazovat o kousek dál za plot, protože si netroufala pustit Ženku na pastvu. Vzhledem k tomu, jaká hrůza se teď v kraji děje, by celý den byla jako na jehlách, jestli se dcerce něco zlého nepřihodí.
„Ze školy rovnou domů,“ říkávala starším dětem. „Pak už ani na krok!“
A až do jejich návratu trnula, jestli se Leonek s Olinkou k čemusi nepřichomýtnou.
Z Karwiné se stal středobod všech nesvárů. Lidé se pouštěli do hádek i bitek, v ulicích zněla střelba, do výkladních skříní létaly kameny a u domů vybuchovaly granáty. Každý takovýto čin vyvolal touhu po odvetě a řetěz násilí mohl nepřerušovaně pokračovat.
V noci bylo ještě hůř. Kolem plotů, do posledního místečka polepených plakáty vyzývajícími k odevzdání hlasu pro jednu či druhou stranu, se plížily polské polovojenské bojówki a české Pětky zřízené domobranou, aby ztrestaly či důrazně varovaly ty, kteří se zjevně nebo i zdánlivě chystali podpořit nesprávný národ.
Barka dodneška neodpustila Ludwikovi, že se onehdy promenádoval kolem radnice s tím svým učitelem a jeho nohsledem. Možná to jsou dobří lidé, v tom Ludwikovi oponovat nemohl…
