Díl druhý – LUDWIK
Sen
Ludwika probudí výkřik.
Jeho vlastní výkřik.
Prudce se posadí na slamníku a zmateně těká očima po půdě. Je tma, škvírami mezi prkny zatím neprosakuje světlo, musí být ještě noc. Slyší jen svůj přerývaný dech a spokojené odfukování dvou sester, v černotě neviditelných. Tentokrát je naštěstí svým výkřikem neprobudil, jinak by mu zase celý den spílaly: „Přes den lítáš na obláčku a v noci pak z toho máš neklidné spaní!“
Taky by raději spal, ale už se bojí položit hlavu zpátky na polštář, protože mu v ní doznívá strašidelná a smutná nálada toho snu. Zdává se mu opakovaně a nic se v něm nemění. Všechny výjevy zůstávají detailně vykreslené, barvy nejsou vyšisované, vůně ani pachy nevyvanuly, nic neodplulo do nepaměti.
Za spícími víčky se Ludwik znovu a znovu vrací do předvečera svých šestých narozenin. Vidí maminku v bílých šatech, na jejichž vyšívaném živůtku jsou úhledně rozprostřeny prameny hnědých vlasů. Je to pro něj nezvyklý výjev, protože bílé šaty si šetřívala jen pro nejslavnostnější příležitosti, ostatně kdysi dávno se v nich vdávala, zatímco rozpuštěné vlasy mívala naopak jen v nedbalkách, tu krátkou chvilku po ránu, než rozdělala oheň v kamnech. A je toho více, co nejde Ludwikovi na rozum: maminčina tvář je poseta divnými fleky, co vypadají jako modřiny – ale kde k nim přišla, když nedělala nic, u čeho si člověk obvykle modřiny pořídí? A že o modřinách díky klukovským zábavám Ludwik něco ví!
Chtěl by se zeptat, jak se jí to přihodilo, protože maminka mu vždycky odpověděla na každou otázku, ale tolik už Ludwik pochopil, že tentokrát se od ní nedozví nic.
Hned vedle leží sestřička Maruška. Ta nemá ve tváři fleky, je fialová úplně celá. Vypadá zvláštně, takhle si ji Ludwik nepředstavoval, když ještě zůstávala skrytá v maminčině břiše. Při pohledu na ni zkrabatí čelo, snad v bezděčné nápodobě, protože i ona sama mu připadá jakási pokrčená. Taky jí oblékli bílé šatičky, jen o dost obyčejnější, než má maminka, a Maruška se v nich skoro ztrácí, jak je malinká. Aspoň tomuhle Ludwik rozumí – je mrňavá, protože neměla kdy vyrůst. Však nepřežila ani jediný den.
Z přemýšlení ho vyruší dotek na rameni. Polekaně sebou trhne a otočí hlavu nahoru, aby zjistil, komu ta ruka patří.
Z výšky k němu dolehne lesklý pohled hnědých očí a tatínkův hlas: „Dej poslední sbohem a běž počkat ven,“ říká.
Ludwik posmrkne, ale neodváží se nic říct. Poslušně sleze ze štokrlete, které si přistavil k rakvi, a šourá se pryč. Ve dveřích se otočí, aby se na maminku ještě naposledy podíval, ale výhled mu zacloní černě oděná záda starého pana Kawuloka, který probděl předešlou noc na stráži u mrtvé a rovnou už zůstal, aby mohl pomoct s čímkoli dalším.
Venku stojí snad všichni lidi z kolonie a tiše si cosi povídají. Když spatří Ludwika, na chvíli zmlknou. Kterási teta ho pohladí po vlasech a vykřikne: „Božatko male, co vás to potkalo!“
Neví, co by jí na to řekl, a tak neřekne nic. Stoupne si na zápraží a čeká, až mu někdo řekne, co má dělat dál. Už samozřejmě byl na pohřbu, dokonce několikrát, ale při žádném z nich nepochovávali maminku, takže je teď bezradný a bojí se něco dělat, aby to náhodou neudělal špatně a aby pak tatínek nebyl ještě smutnější.
Stojí s hlavou sklopenou u zdi mezi dveřní zárubní a rámem kuchyňského okna, kope špičkou boty do travnatého drnu, který jaro nechalo vyrůst a slepice ho ještě nestihly objevit, a poslouchá silné rány, které se zevnitř ozývají.
Dobře ví, co to znamená.
Zatloukají hřebíky do rakve, aby zůstala navěky zavřená.
Když zvedne oči k zástupu před domkem, vidí, jak se některé tety křižují.
Pokřižuje se tedy taky, aby něco nezanedbal.
A právě v té chvíli se začnou shromáždění lidé rozestupovat a úplně zmlknou. Do nastalého ticha vrznou domovní dveře a kolem Ludwika projde pan farář, Jozef v ministrantském oblečení a šest černě oděných mužů s bílou rakví na ramenou.
Ludwik ví, že by měl jít taky, ale nohy mu zdřevěněly. Opře se bezvládně o zeď a lidi se promění na černou bez…
