1894
Ludwik si co nejpomalejším tempem skládá sešity do mošny a plouží se ke dveřím třídy. Už je tady sám; všichni spolužáci se dávno rozfrnkli, a dnes dokonce spěchá i pan učitel, postává u katedry a nervózně bubnuje konečky prstů do dřevěné desky.
„Na shledanou, pane učiteli,“ řekne tiše Ludwik, když bere za kliku.
„Na shledanou, Ludwiku.“
Z tónu učitelova hlasu je zřejmé, že už nic dalšího nedodá, a tak Ludwik pochopí, že mu opravdu nezbývá nic jiného než odejít. Se svěšenou hlavou ještě chvilku postává před školou a ví, že dnešek už mu nic pěkného nenabídne: čeká ho jen hodina rychlé chůze a pak několik doma strávených hodin, na které se ani trochu netěší. Vlastně se jich spíše bojí.
Tatínkova nová žena Jarmila žádá, aby jí říkal maminko, ale jako maminka se vůbec nechová. Zpočátku, když se k nim přistěhovala a bydleli ještě v Orlové, to nebylo tak zlé, ale když později odešel z domu Jozef, věci se rychle rozpohybovaly k horšímu. „Vychování tvrdé dělá děti zdravé,“ říká macecha pořád dokola. „Já jsem tak vyrostla, a je ze mě pořádná ženská. A z vás budou taky pořádní lidi, o to už se postarám! I kdybych kvůli tomu musela s vámi dělat kravál každý den.“
A to se jí nedá upřít, že dodržuje dané slovo.
Dělá kravál každý den a doma vládne ustrašené dusno.
Podle ní není nic dost rychle ani pořádně udělané. Všechno je špatně, na všem dokáže najít chybu. Jako by se nikdo nedokázal vyskytovat na místě, kde ho chce macecha mít, natožpak aby dostál jejím požadavkům. Starší sestry hrozivě peskuje, Ludwika rovnou trestá. Za všechno, za cokoli. A tatínek jako by to neviděl.
Jak by ale mohl nevidět? Copak se dá nevidět, že Ludwik za trest klečí v rohu, zatímco ostatní jedí večeři? Copak se dá neslyšet křik a pláč?
Tatínek vždycky jen zarytě sedí a hledí, lokty opřené o stůl a ruce sevřené v pěst. Nic neříká, jen se občas hodně zhluboka nadechne, a to pak Ludwik pokaždé zadoufá, že se chystá něco říct, jenže doufá marně, protože tatínek vzápětí jenom hlasitě vydechne a mlčí dál. Dříve občas něco namítl, ale to se pak pokaždé hněv jeho nové ženy obrátil také proti němu, a tak zmlkl.
A co víc – v poslední době jako by s ní začal souhlasit.
Jako třeba s tou školou.
Tato změna tatínkova názoru naháněla Ludwikovi největší hrůzu.
Když se loni v létě přestěhovali na Jindřicha, směl Ludwik na rozdíl od sester nadále chodit do orlovské školy. „Budeš muset vstávat o hodinu dřív a sám šlapat pěšky,“ upozorňoval tatínek, ale dál už nic nenamítal, když mu nejmladší syn odpověděl prostým a rozhodným: „To mi nevadí.“
Ludwik šlapal rád. Nejen proto, že nechtěl přijít o skvělého pana učitele a o knihy, které si od něj mohl půjčovat. Líbila se mu i cesta samotná; už od léta po maminčině úmrtí měl osamělé potulování a ničím nerušené přemýšlení rád. Znal každou lesní stezku, měl oblíbené stromy, v jejichž větvích trávil spoustu času, z vyvýšeniny u Doubravy pozoroval okolní krajinu. Někdy vytáhl z mošny sešit a na jeho stránky kreslil těžní věže a vlaky stojící na železničních vlečkách od šachet. Odpolední cesta ze školy se mu mnohdy protáhla na dobrodružství trvající několik hodin, tedy pokud přálo počasí. Nenudil se ani na okamžik.
V zimě to pak bylo horší. Ráno vycházel ještě za šera, a když hodně nasněžilo, přicházel do školy promočený až ke kolenům. Po prvním ošklivém nachlazení začal nosit ve školní mošně náhradní kalhoty i onuce, aby se po příchodu do školy měl do čeho převléct. V období od prosince až do března visívaly Ludwikovy šaty na šňůře nad třídními kamny, kterou tam laskavý pan učitel upevnil, aby jeho nejoblíbenější žák znovu neonemocněl.
Zatímco se Ludwikovo mokré oblečení vyhřívalo nad litinovými pláty kamen, Ludwik sám se mohl hřát v nijak neskrývané přízni vyučujícího, který v něm spatřoval pokračovatele svého konání. Celý život podřídil naplnění mise, se kterou sem před lety přišel: učinit z Orlové centrum kultury a vzdělanosti. Tento vznešený, avšak nesmírně náročný cíl ho přinutil oželet založení vlastní rodin…
