dřív než nastal ráj
„Myslím,“ řekl Jerry Garfield a vypnul motory, „že tady výlet končí.“
Trysky vespod utichly s jemným povzdechem, průzkumné vznášedlo Toulavý křáp, zbavené vzduchového polštáře, kleslo na rozeklaná skaliska Hesperské náhorní plošiny.
Dál to už nešlo, ani trysky, ani pásy S-5 – jak zněl oficiální název Toulavého křápu – nedokázaly vyšplhat na příkrý svah, který ležel před nimi. Jižní pól Venuše byl odsud jenom na padesát kilometrů, ale zrovna tak dobře mohl být na jiné planetě. Budou se muset zase obrátit a vrátit se hroznou noční krajinou šest set padesát kilometrů po své vlastní stopě.
Ovzduší bylo fantasticky čisté, viditelnost skoro devět set metrů. Nebylo zapotřebí zapínat radar, aby jim ukazoval mezi útesy cestu, zatím na to stačily pouhé oči. Zelené světlo jitřenky, přefiltrované vrstvou mračen, ve kterých se po milióny let neobjevila sebemenší trhlinka, dávalo scéně podmořský ráz, a celé putování, během něhož se všechny vzdálené objekty rozplývaly v mlžném oparu, ten dojem ještě podporovalo. Někdy byl člověk ochotný uvěřit, že jede po dně mělkého moře, a Jerry se nejednou domníval, že viděl, jak mu nad hlavou plave ryba.
„Mám zavolat loď a říct, že jedeme zpátky?“ zeptal se.
„Ještě ne,“ řekl dr. Hutchins, „chci si to rozmyslet.“
Jerry vrhl prosebný pohled na třetího člena posádky, ale podporu u něho nenalezl. Ani s Colemanem to nebylo lepší, přestože se tihle dva muži polovinu doby zuřivě hádali, byli oba vědci a tudíž, podle názoru věcného inženýra-navigátora, ne zcela zodpovědní občané. Jestli Cola a Hutche osvítil nápad v cestě pokračovat, kromě protestů stejně nemohl nic dělat.
Hutchins přecházel těsnou kabinou sem tam a díval se do map a na přístroje. Najednou otočil reflektor vozidla na útesy a začal je podrobně zkoumat dalekohledem. Snad opravdu nečeká, že tam nahoru pojedu, pomyslel si Jerry, S-5 je vznášedlo, a ne kamzík.
Náhle Hutchins na něco přišel. Vyrazil z plic vzduch v mohutném zadutí a pak se otočil ke Colemanovi.
„Podívej se!“ řekl vzrušeným hlasem. „Hned vlevo od té černé skvrny! Pověz mi, cos viděl.“
Podal mu dalekohled a Coleman jej obrátil proti průzoru.
„No, ať mě sebere čert,“ řekl zvolna. „Máš pravdu. Na Venuši jsou řeky. Je to vyschlý vodopád.“
„Tak mi visíš oběd v Bel Gourmet, až se vrátíme do Cambridge. Se šampusem.“
„Nemusíš se připomínat. Za takovou cenu je to levné v každém případě. Ale pořád to nechává tvoje teorie na úrovni barona Prášila.“
„Okamžik,“ vmísil se Jerry. „Co to melete o řekách a vodopádech? Všichni vědí, že na Venuši být nemůžou. Tahle celoplanetární parní lázeň se nikdy neochladí tak, aby mraky zkondenzovaly.“
„Podíval ses poslední dobu někdy na teploměr?“ zeptal se ho Hutchins s hranou jemností.
„Musel jsem se trošku starat o řízení.“
„Pak mám pro tebe novinku. Klesl na dvě stě třicet a pořád jde dolů. Nezapomínej – jsme skoro u pólu, je zimní období a ještě se nacházíme osmnáct tisíc metrů nad úrovní moře. Tohle všechno vzduch podstatně ochlazuje. Jestli teplota ještě o pár stupňů klesne, bude pršet. Voda se sice bude vařit, pravda, ale bude to voda. A přestože to George ještě nechce připustit, staví to Venuši do zcela nového světla.“
„Proč?“ zeptal se Jerry, i když si to už domyslel.
„Kde je voda, tam může být život. Příliš jsme si pospíšili, abychom dospěli k závěru, že Venuše je neplodná, jenom na základě toho, že průměrná teplota přesahuje pět set stupňů. Tady je mnohem chladněji, a proto jsem se taky chtěl k pólu dostat. Na náhorních plošinách existují jezera a já si je chci prohlédnout.“
„Ale vroucí vody!“ protestoval Coleman. „V nich nemůže nic žít.“
„Na Zemi taky existují chaluhy, které to dokážou. A jestli jsme od chvíle, kdy jsme zahájili planetární výzkumy, vůbec něco pochytili, je to tohle: kdekoli má život aspoň sebemenší šanci přežít, tam ho najdeš. Tohle je jediná naděje, kterou jsme kdy na Venuši měli.“
„Byl bych rád, kdybychom tvoji teorii mohli ověřit. Ale vidíš sám – tam nahoru mezi ty útesy nemůžeme.“
…
