cesta tmou
Robert Armstrong urazil – pokud mohl odhadnout – asi tak přes tři kilometry, když mu zhasl reflektor. Na okamžik zůstal stát, ani nemohl uvěřit, že se takový malér přihodil zrovna jemu. Potom, vzteky napůl bez sebe, nepotřebný přístroj odhodil. Ten dopadl kdesi ve tmě a porušil ticho panující na téhle planetě. Směrem od nízkých pahorků zazvonila kovová ozvěna – a pak všechno zase ztichlo.
Tohle, pomyslel si Armstrong, je definitivní katastrofa. Nic horšího se mu teď už nemohlo stát. Dokonce se zmohl na hořký úšklebek nad svým štěstím, už nikdy si nebude myslet, že mu kdy přelétavá bohyně nadržovala. Kdo by uvěřil, že se jediný transportér ve Čtvrtém táboře rozbije, zrovna když se on vydá do Port Sandersonu? Vzpomínal, jak zuřivě pracoval na jeho opravě, jak se mu ulevilo, když ho podruhé nastartoval, a jak se všechno zhroutilo, když se transportéru zasekl housenkový pás.
Nemělo smysl litovat, že vyrazil tak pozdě – ty nehody se nedaly předvídat předem a do okamžiku, kdy Canopus odstartuje, pořád ještě scházely dobré čtyři hodiny. Loď musel chytit za každou cenu, za celý následující měsíc na téhle planetě nepřistane žádná jiná.
Kromě toho, že musel za svým zaměstnáním, další čtyři týdny na téhle planetě byly prostě nemyslitelné.
Dala se podniknout jenom jedna jediná věc. Naštěstí byl Port Sanderson od tábora jenom trochu dál než deset kilometrů – a to není žádná vzdálenost, dokonce ani pěšky. Musel se vzdát veškerého vybavení, ale to za ním mohli poslat další lodí a Armstrong se dokázal obejít i bez něho. Cesta byla mizerná, mezi skalami ji prorazil stotunový buldozer ministerstva, ale obavy, že by z ní sešel, mít nemusel.
Dokonce ani teď mu žádné opravdové nebezpečí nehrozí, ačkoli se docela dobře mohl opozdit natolik, že by loď zmeškal. Bude postupovat zvolna, neboť se neodvažoval riskovat, že by ztratil cestu v tomhle úseku plném kaňonů a záhadných děr, které nikdo nikdy neprozkoumal. Tma byla jako v pytli. Tady na okraji Galaxie zářilo hvězd tak málo a tak roztroušených, že dávaly zanedbatelné světlo. Podivné karmínové slunce téhle opuštěné planety nevyjde ještě mnoho hodin, a přestože bylo na obloze pět malých měsíčků, nevyzbrojeným okem se daly stěží spatřit. Ani jeden z nich nebyl tak silný, aby jeho světlo vrhalo stíny.
Armstrong nepatřil k lidem, kteří dlouho naříkají nad rozlitým mlékem. Pustil se pomalu po cestě, pod nohama zkoumal její povrch. Věděl, že vede dost přímo, vyjma místa, kde se vine Carverovým průsmykem. Byl by rád měl hůl nebo něco, čím by zkoušel cestu před sebou, ale bude se muset spolehnout jenom na to, jak ho povede cit.
Nejdřív to šlo strašně pomalu, dokud nezískal jistotu. Nikdy ho ani nenapadlo, jak je těžké držet se při chůzi rovným směrem. Přestože mu přibližnou polohu udávaly slaboučké hvězdy, znova a znova zjišťoval, že klopýtá mezi člověkem nedotčenými skalami na okraji nahrubo upravené vozovky. Motal se v dlouhých úsecích z jedné strany na druhou. Potom si vždycky ukopl palec o holou skálu a vytápal zpátky na povrch hrubé cesty.
Ale brzy získal rutinu. Bylo nemožné, aby odhadl svoji rychlost, mohl se jenom snažit jít vpřed ze všech sil a doufat v nejlepší. Zbývalo šest a půl kilometru – asi šest a půl kilometru a čtyři hodiny chůze. Pokud by neztratil cestu, mělo by to být dost snadné. Ale řekl si, že na to nebude myslet.
Když už jednou tuhle techniku zvládl, mohl si dovolit luxus přemýšlení. Předstírat, že ho tenhle zážitek potěšil, se sice nedalo, ale býval předtím v mnohem horších situacích. Pokud setrvával na cestě, nacházel se v naprostém bezpečí. Ze začátku doufal, že jakmile se mu oči přizpůsobí na světlo hvězd, na cestu uvidí, ale teď už mu bylo jasné, že půjde pořád poslepu. Tohle zjištění ho obdařilo živou představou o jeho vzdálenosti od srdce Galaxie. Za tak jasné noci, jako byla tahle, by obloha skoro každé jiné planety hvězdami zářila. Tady na předsunuté vesmírné hlídce obsahovalo nebe snad stovku slabě svítících bodů, stejně bezcenných jako pět sm…
