případ s časem
„Tady na Marsu nemáme velkou zločinnost,“ pronesl inspektor Rawlings se stopou smutku. „A to je taky hlavní důvod, proč se vracím do Yardu. Zůstat tady ještě minutu, dostal bych se úplně z formy.“
Seděli jsme v hlavní vyhlídkové odpočívárně na kosmodromu Phobos a prohlíželi si rozeklaná, sluncem vyprahlá skaliska maličkého měsíce. Raketa kyvadlové dopravy, která nás přivezla z Marsu, odletěla před deseti minutami a už začal její dlouhý pád zpět na okrově zbarvený glóbus, zavěšený proti hvězdám. Za půl hodiny se nalodíme na linku k Zemi – do světa, do něhož většina cestujících nikdy nevkročila, ale který všichni nazývali domovem.
„V téhle době,“ pokračoval inspektor, „sem tam se vyskytne případ, který trošku zpříjemní život. Pane Maccare, vy jste přeci obchodník s uměleckými předměty – určitě jste se doslechl o té trošce trápení, kterou jsme měli v Meridiánu před několika měsíci.“
„Myslím, že ne,“ odvětil baculatý mužík s olivovou pletí, kterého jsem považoval rovněž za turistu vracejícího se domů. Inspektor už pravděpodobně prolétl seznam cestujících; byl jsem zvědav, co všechno ví o mně, a snažil jsem se ujistit, že mám – řekněme – přiměřeně čisté svědomí. Ostatně, každý něco pronášel marťanskou celnicí…
„Ututlalo se to docela dobře,“ mínil inspektor, „ale tyhle věci nemůžete udržet pod pokličkou nadlouho. Tak teda: pozemský zloděj šperků se pokusil ukrást největší poklad meridiánského muzea – bohyni Sirénu.“
„Ale to je přece absurdní!“ namítl jsem. „Pravda, hodnotu má úžasnou, ale na druhé straně je to jenom kus pískovce. Stejně byste ji nemohl nikomu prodat – zrovna tak dobře byste třeba mohl krást Monu Lisu.“
Inspektor se nevesele ušklíbl.
„Tohle se už jednou stalo,“ řekl. „Možná že motiv byl stejný. Existují sběratelé, kteří by za takový předmět dali celé jmění, jen aby se na něj mohli dívat oni sami. Nemám pravdu, pane Maccare?“
„Naprostou. V téhle branži narazíte na všechny druhy bláznů.“
„Tak tenhle chlapík – jménem Danny Weaver – dostal od jednoho z nich dobře zaplaceno. A kdyby neměl tak fantastickou smůlu, býval by si mohl bohyni odnést.“
Reproduktory na kosmodromu se omluvily za další nepatrné zpoždění zaviněné závěrečnou kontrolou pohonných hmot a požádaly celou řadu cestujících, aby se dostavili k okénku informací. Zatímco jsme vyčkávali na oznámení, že kontrola paliva skončila, připomínal jsem si to málo, co jsem o bohyni Siréně věděl. Přestože jsem originál nikdy nespatřil, měl jsem stejně jako většina odjíždějících turistů v zavazadle kopii. Nesla osvědčení Marťanského památkového úřadu, zaručující, že „tato reprodukce v původní velikosti je přesnou kopií takzvané bohyně Sirény, objevené v Moři Sirén Třetí expedicí roku 2012 (23 po dobytí Marsu)“.
Byla to až příliš drobounká věcička na to, kolik rozepří měla na svědomí. Na výšku dvacet nebo pětadvacet centimetrů – kdybyste na ni narazili v některém pozemském muzeu, podruhé už byste se na ni nepodívali. Hlava mladé ženy s nepatrně orientálními rysy a prodlouženými ušními boltci, s vlasy stočenými v těsných prstýncích, jakoby přilepených na kůži, rty pootevřenými ve výrazu radosti nebo překvapení – víc nic. A přitom představuje záhadu tak omračující, že inspirovala vznik stovky náboženských sekt, a pěkná řádka archeologů si nad ní lámala hlavu. Neboť dokonalá lidská hlava neměla žádný nárok na to, aby byla nalezena na Marsu, jehož jedinými inteligentními obyvateli byli bezobratlí – „vzdělané ústřice“ – jak je rádi nazývali novináři. Původní Marťané nikdy nedospěli na úroveň kosmických letů a ani se k ní nepřiblížili – a v každém případě vymřela jejich civilizace dřív, než povstal na Zemi člověk. Těžko se divit, že je bohyně považována za záhadu číslo jedna v celé Sluneční soustavě; nepředpokládám, že nalezneme odpověď, dokud budu živ – pokud vůbec někdy.
„Danny měl nádherně jednoduchý plán,“ pokračoval inspektor. „Sami jste poznali, že v neděli jsou marťanská města jako po vymření, všude je zavřeno, kolonisté sedí doma a dívaj…
