Satori v Paříži (Jack Kerouac)

(27)

Tak jdu do toho baru na rohu, jak mi poradil, vstoupím dovnitř a tam je starý Papa Bourgeois nebo spíš Kervélégan anebo Ker–tenhlecten a Ker–támhleten za pultem, přeměří si mě studeným pohledem mariňáka, který mě namíchne, a poručím si: „Cognac, Monsieur.“ Dá si zatraceně na čas. Vejde mladý listonoš s koženou taškou přes rameno a dá se s ním do řeči. Odnesu si svůj jemný koňak ke stolku, sednu si a při prvním doušku mnou otřese při pomyšlení, co mi celou noc chybělo. (Měli tam i některé jiné značky, nejen Henessey a Courvoisier a Monnet, to byl taky zřejmě důvod, proč Winston Churchill, ten starý baron, co křičíval na psy ve své tajuplné rozsáhlé oboře, jezdil furt do Francie malovat s cigárou v puse.) Majitel si mě prohlíží zpod přivřených víček. Jasně. Jdu za pošťákem a řeknu: „Kde je v městě kancelář letecké společnosti Air–lnter?“

„Nemám tuchu.“ (Ale francouzsky.)

„Vy děláte v Brestu listonoše a ani nevíte, kde je jedna důležitá instituce?“

„Co je na ní tak důležitého?“

(„No, tak především,“ sdělím mu v duchu telepaticky, „je to jediný způsob, jak se odtud dá – rychle – vypadnout.“) Řeknu však pouze: „Mám tam kufr a potřebuju ho dostat.“

„Je, ale já nevím, kde to je. Vy to víte, šéfe?“

Žádná odpoveď.

„Dobrá, najdu si to sám,“ řekl jsem, dopil jsem koňak a pošťák řekl:

„Já jsem jenom facteur (listonoš).“

Řekl jsem mu něco, co se dá psát jen do mraků, a trvám na tom, aby to tu bylo otištěno jen francouzsky: „Tu travaille avec la maille pi tu sais seulement pas s' qu' est une office – ďimportance?“

„Jsem tady nový,“ řekl francouzsky.

Nechci tu rozvíjet nějaké argumenty, ale poslyšte tohle: –

Není to moje chyba ani nějakého jiného amerického turisty nebo vlastence, že Francouzi odmítají zodpovědnost za své informace – Mají právo se dovolávat soukromí, ale výsměch je žalovatelný u soudu, při Monsieur Baconovi a Monsieur Cokovi – výsměch nebo klamání je žalovatelné u soudu, když má za následek ztrátu blaha nebo bezpečnosti občana.

Představte si, že by takový černý turista jako Papa Kane ze Senegalu přišel za mnou na chodníku na rohu Šesté avenue a Třicáté čtvrté ulice a ptal se, kudy se dostane k hotelu Dixie na Time Square, a já bych ho místo toho poslal do Bowery, kde by ho (dejme tomu) odkrouhli baskičtí a indiánští hrdlořezové, a nějaký svědek by byl zaslechl, jak dávám tomuto nevinnému africkému turistovi onu špatnou informaci, a pak by dosvědčil u soudu, že slyšel tu žertovnou instrukci, danou s úmyslem zbavit ho práva cesty nebo práva cesty vývoje nebo práva na správný směr, tak teda smeťme všechny neochotné a nevychované divizionistické krysy na obou křídlech srandismu, jakož i jiných ismů.

Starý hostinský mi pak klidně vysvětlil, kde to je, a tak jsem mu poděkoval a šel.