Z Rukopisu H
Uvolnila se z jeho sevření, protáhla se kolem něho a zavřela za sebou dveře. „Neblázněte,“ řekla tiše. „Jsem tady, abych vám pomohla.“
Svítilna zhasla, když ji chytil. Teď ji zase rozsvítila a zastínila ji rukou.
„Proč?“ zeptal se Ramses.
„Proč vám nabízím pomoc? Protože potřebuji vaši.“ Posadila se na pohovku a pokynula mu, aby se posadil vedle ní. Byla naprosto klidná. Měla na sobě volné černé roucho, vlasy měla přikryté šálou z černé krajky. „Nemusíte se bát, že nás někdo zaslechne,“ pokračovala. „Mansur spí – ujistila jsem se, že bude spát tvrdě – a muž u naslouchacího otvoru rozumí jen velmi málo anglicky.“
„Takže nás pozorují,“ řekl Ramses.
„V tomto domě jsou v každé místnosti špehýrky. To je starý turecký zvyk.“
„Jsou u dveří stráže?“
„Jsou to moje stráže.“
„Takže všechno se dělí na vaše a jeho?“
„Muselo k tomu dojít. Poslyšte, je ten váš přítel důvěryhodný?“
David se usadil se zkříženýma nohama na zemi, blízko krabice, v níž byly jejich jediné zbraně. „Jsme bratři,“ řekl stručně.
„Jestliže od nás očekáváte, že vám pomůžeme uskutečnit vaši misi…“ začal Ramses.
„A vy si myslíte, že víte, co je to za misi?“
„Proč nám to tedy neřeknete?“ vyzval ji Ramses.
V jejích očích se odráželo tlumené světlo. „Na tuto cestu jsem se nevydala proto, abych podněcovala rebelie a násilí. Chtěla jsem prostě navštívit archeologická naleziště, kde jsem v minulosti pracovala, i jiná, kde bych ráda pracovala v budoucnosti. Hledám relikvie, jestli tomu tak chcete říkat. Já je nazývám artefakty, předměty, které nám řeknou víc o historii této oblasti. Samaří jsem navštívila, protože to naleziště skýtá mnoho možností. Pokud se pan Reisner vzdá své koncese, možná požádám o ferman.“ Odmlčela se a sáhla po džbánu. David vyskočil a nalil jí šálek vody. Významně se vyhýbal pohledu na Ramsese.
Tak ani on jí na to neskočil, pomyslel si Ramses. „A kde do toho vstupuje Mansur?“ zeptal se.
„Přišel za mnou, než jsem odjela z Istanbulu, a nabídl mi své služby. Bylo mi jasné, že pracuje pro Vznešenou bránu a že nemám jinou volbu než jeho nabídku přijmout, jinak by mi odmítli vydat cestovní povolení. Vojáci, kteří nás doprovázeli, byli pod jeho velením. Postupně jsem ho poznávala, začala jsem obdivovat jeho inteligenci a znalost islámu. Stále víc jsem sympatizovala s jeho aspiracemi, s jeho pohrdáním osmanskou vládou, jeho nadějemi na svobodu a blahobyt pro jeho lid.“
Náhle zarachotil paraván a to ji vystrašilo. Začala mluvit rychleji. „Nějakou dobu mi trvalo, než jsem poznala, že nechce na svobodu čekat, že šíří poselství zla a násilí. Když jsem ho z toho dnes večer obvinila, popřel to, ale teď ví, že už s jeho plány nesympatizuji. Přinutí mě, abych s ním zůstala. Bojím se ho.“
„Co můžeme dělat?“ zeptal se David. „Jsme zajatci.“
„Ještě se nerozhodl, co s vámi udělá. Rád by vás oba zabil, ale zná stejně dobře jako já pověst profesora Emersona. Kdybyste zmizeli, obrátil by zemi i nebesa vzhůru nohama, aby zjistil, co se vám stalo. Zatím jste u Mansura v bezpečí – a já budu v bezpečí, dokud budete s ním. Možná společně vymyslíme nějaký plán. Dáte mi své slovo, že se nepokusíte utéct beze mne?“
„Slovo Angličana,“ řekl Ramses slavnostně.
„Děkuji vám. Teď už musím jít. Brzy si zase promluvíme.“
Natáhla ruku. Ramses, místo aby ji políbil, jí rukou rázně potřásl po britském způsobu.
Nechala je ve tmě, zůstala po ní jen lehká vůně lilií.
David vydechl. „Jak to dělá? Je to malá žena s měkkým hlasem…“
„Což je pro ženu vždycky výhoda,“ poznamenal Ramses.
„… ale já mám pocit, jako bych posledních pět minut stál ve vichřici.“
„Vím, co myslíš. Obvykle se tomu říká síla osobnosti.“ Ramses sklouzl z pohovky a šel poslepu k Davidovi. Místnost nebyla úplně temná, na zemi pod vyřezávanými okenicemi tančily nepravidelné skvrny světla.
„Okenice jsou volné,“ řekl. „A popraskané. Vyprázdni svůj vak a začni balit věci, které budeme potřebovat. Musíme odsud vypadnout dnes v noci.“
„A co to slovo Angličana?“
„Má přesně stejnou cenu jako…
