Z Rukopisu H
Ramses přinutil Davida, přes jeho námitky, aby vypil ještě jednu dávku bylinkového odvaru. Nebyl si jistý, jestli měl ten čaj nějaký účinek – horečka mohla odeznít sama od sebe – ale nemohlo to uškodit. David naléhal, aby i on sám vypil několik doušků. Bystrému oku přítele neunikly některé náznaky, které si Ramses nechtěl připustit. Nebyly vážné a mohl to být jen důsledek únavy a stresu – ztráta chuti k jídlu, chvilková nestabilita. Ramses si říkal, že to ještě den vydrží. Situace se zlepšovala, byla i naděje na brzké vysvobození. Avšak nechtěl riskovat, že by je nepřítel oba našel spící, proto vyplivl poslední doušek medicíny, když se David nedíval.
I tak však byl jeho spánek tvrdší, než by si byl přál. Mohl to být hlas ptáka nebo nějakého zvířete, co ho probudilo – nebo onen šestý smysl, který matka nazývala spící hlídkou. V žilách se mu rozlil adrenalin, ztuhl a pozorně naslouchal. Matné světlo pronikalo probouraným otvorem do hlavní věže, kde ležel. Noc končila. Svítání už nebylo daleko. Vstal a vyhlédl do šedého rána a na pohybující se stíny.
Nedokázal říct, kolik jich je, ale jeden nebo více jich už bylo uvnitř brány. Stáhl se zpět, přál si, ne poprvé, aby měl nějakou zbraň, třeba jenom klacek. Pokoušel se ulomit větev stromu, ale tuhé staré větve odolaly jeho úsilí. Zvedl kámen a čekal.
Hlas se ozval znovu, tentokrát blíž, ale ne tak blízko, aby rozeznal slova. Objevil se Mansur. Ruce měl zdvižené, v žádné nedržel zbraň. Udělal několik kroků dopředu a Ramses poznal, že není sám. Hned za ním byl jeho sluha, ten, který ho obsluhoval při banketu. Branou se dovnitř nacpalo ještě několik dalších mužů. Byli oblečeni ve stejných hrubých šatech, jaké měl na sobě jeho první průvodce, každý měl za opaskem dlouhý nůž.
„Pojďte ven. My víme, že jste tady. Odpor je zbytečný.“
Ta slova byla pronesena anglicky, ale nebyl to ten hlas, který čekal. Mansurovy rty se nepohnuly.
Mluvčím musel být Mansurův sluha. Mohl to být trik, jak ho dostat do otevřeného prostoru. Jaký by ale k tomu měli důvod? Bylo jich přinejmenším šest, všichni ozbrojení. Nemohl by je odrazit. Kdyby se jim vzdal, třeba by se nenamáhali hledat někoho dalšího. Řekl by jim, že David utekl.
Olízl si rty a promluvil: „Kdo jste?“
„Nepřátelé vašich nepřátel. Pojďte ven, nechceme vám ublížit.“
Všichni se pohybovali vpřed krok za krokem jako lovci, kteří nechtějí vyplašit bázlivé zvíře. Vycházející slunce teď svítilo přímo na ně, Ramses viděl, že Mansurův obličej je potřísněn krví a že muž za ním mu drží na zádech nůž, další muži ho obklopovali ze tří stran s tasenými noži.
Jeho mozek asi pracoval jen na poloviční rychlost. Až do té doby, kdy si Mansurův sluha vyhrnul rukáv a ukázal holé předloktí, pak si dal dvě a dvě dohromady. Opatrně vyšel ven.
„Synové Abrahamovi,“ řekl. „Tak vy jste – vy jste…“
Nemohl přijít na to správné slovo. Ten člověk nevypadal jako velitel nebo duchovní vůdce. Byl nenápadný jako vždy, malé postavy a štíhlý, plnovous měl jen trochu prošedivělý. Jeho oči by měly zářit inteligencí, jeho postoj by měl být hrdý a důstojný. Ale ty oči byly hnědé jako bláto, úzká ramena byla shrbená.
„Můžete mi říkat Ismaili,“ řekl, vyslovil to arabsky. „Nebo Išmaeli, pokud tomu dáváte přednost.“
Ramses si mnul bolavé čelo. „Já to nechápu. Proč jste ho sem přivedli?“
„My jsme ho nepřivedli. On přivedl nás. Když mi nařídil, abych šel s ním a vzal s sebou někoho na pomoc, poznal jsem, že vaše přítomnost byla prozrazena. Tak jsem udělal, co ode mne žádal. Až na to, že ti muži, které jsem vzal s sebou, poslouchají mne, ne jeho.“ Rozhlédl se po chmurných zdech a pusté zemi. „Tohle místo se hodí, připravte ho.“
Ramses se nevěřícně díval, jak dva muži svlékli Mansurovi hábit a položili ho na velký balvan. Ruce měl roztažené, drželi ho pevně za zápěstí. Ramses si poprvé mohl dobře prohlédnout znamení na jeho předloktí. Bylo stejné jako jiná, která viděl, podivný kryptogram, který mohl být hebrejským písmenem aleph, překříženým jiným symbolem. …
