Případ dívky v tísni (Michael Crichton)

ČTYŘI

ZA ROHEM na konci bloku byl bufáč, umaštěná samoobsluha na stojáka. Hamburger za dvacet centů.

V průčelí měli velké prosklené okno. Uvnitř jsem uviděl několik puberťaček, chichotaly se při jídle, a ještě tam byli jeden nebo dva zasmušilí ztroskotanci v potrhaných svrchnících, které jim sahaly skoro až k botám. Na jedné straně se smáli tři námořníci a plácali se navzájem po zádech, znovu v duchu prožívali nějakou dobyvačnou výpravu nebo plánovali další. Telefon byl vzadu.

Zavolal jsem do Memoriálu a chtěl doktora Hammonda. Řekli mi, že má noční službu na pohotovosti; z centrály mě tam přepojili.

„Nortone, tady je John Berry.“

„Co je?“

„Potřebuju další informaci,“ řekl jsem, „z kartotéky.“

„Máš štěstí.“ pravil. „Vypadá to, že dneska bude klidná noc. Jedna nebo dvě řezné rány a pár rvaček v opilosti. Nic jinýho. Co potřebuješ?“

„Zapiš si,“ řekl jsem. „Roman Jones, černoch, tak čtyři anebo pětadvacet. Chci vědět, jestli byl někdy přijat k vám do nemocnice a jestli byl sledován na některé klinice. A chci znát data.“

„Dobrý.“ řekl Hammond. „Roman Jones. Přijetí a návštěvy na ambulanci. Hned to zjistím.“

„Díky.“

„Zavoláš si zpátky?“

„Ne. Stavím se později na pohotovosti.“

To, jak se ukázalo později, byl nejmírnější eufemismus roku.