ČTVRTEK
13. ŘÍJNA
JEDNA
PROBUDIL JSEM SE S NEPŘÍJEMNÝM POCITEM. Jako zvíře v kleci – zavřený a v pasti. Nelíbilo se mi, co se dálo, a neznal jsem způsob, jak to zastavit. A co bylo ze všeho nejhorší, nespatřoval jsem způsob, jak porazit Wilsona. Těžké bylo už dokázat, že je Art Lee nevinný; dokázat rovněž nevinu Petera Randalla už bylo zhola nemožné.
Judith stačil jeden pohled a řekla: „Brumla.“
Zavrčel jsem a šel se osprchovat.
Zeptala se: „Přišli jste na něco?“
„Jo. Wilson to chce hodit na Petera Randalla.“
Zasmála se. „Na veselýho starýho Péťu?“
„Na veselýho starýho Péťu,“ řekl jsem.
„Má to v suchu?“
„Ano.“
„To je dobře,“ prohlásila.
„Ne,“ namítl jsem, „není.“
Vypnul jsem sprchu, vystoupil z ní a sáhl po ručníku. „Nedokážu uvěřit, že by to Peter udělal,“ řekl jsem.
„To je od tebe šlechetné.“
Zavrtěl jsem hlavou. „Ne, jenomže namočit do toho jiného nevinného člověka, tím se nic nevyřeší.“
„Patří jim to,“ řekla Judith.
„Komu?“
„Randallovým.“
„Není to spravedlivé.“
„To je fajn, že to říkáš zrovna ty. Ty se můžeš babrat v technických detailech. Já jsem byla tři dny s Betty Leeovou.“
„Já vím, že to bylo těžké…“
„Já nemluvím o sobě,“ řekla. „Mluvím o ní. Nebo jsi zapomněl na včerejší večer?“
„Ne.“ Pomyslel jsem si, že včera večer to všechno začalo, celé to svinstvo. Mé rozhodnutí zavolat Wilsona.
„Betty prošla peklem,“ řekla Judith. „Pro to neexistuje omluva a můžou za to Randallovi. Tak jen ať se chvíli škvaří ve vlastní šťávě. Ať vidí, jaké to je.“
„Ale Judith, jestli je Peter nevinný…“
„Peter je velice zábavný,“ přerušila mě. „Ale to neznamená, že je nevinný.“
„Taky to neznamená, že je vinen.“
„Mně už je jedno, kdo to udělal. Prostě jen chci, aby to skončilo a aby Arta pustili.“
„Ano,“ řekl jsem. „Já vím, jak ti je.“
Při holení jsem se díval do své tváře. Docela obyčejná tvář s příliš širokou bradou, příliš malýma očima, s řídnoucími vlasy. Ale koneckonců na mně nebylo nic neobvyklého. Byl to zvláštní pocit, vědět, že jsem byl uprostřed všeho, uprostřed krize, jež ovlivnila půl tuctu lidí, celé tři dny. Nebyl jsem na to stavěný.
Při oblékání jsem uvažoval, co budu dnes dopoledne dělat, a také mě napadlo, jestli už jsem někdy byl uprostřed nějakého dění. Byla to prapodivná myšlenka. Co když jsem jen kroužil na periferii a vyhrabával bezvýznamná fakta? Co když skutečné jádro celé záležitosti bylo dosud neprozkoumáno?
Zase se snažím zachránit Petera.
No a proč ne? Stojí za záchranu jako každý druhý.
Tehdy mě napadlo, že Peter Randall stojí za záchranu stejně jako Art. Oba byli lidé, oba lékaři, oba zavedení, oba zajímaví, oba trochu nekonformní. Když na to přišlo, nebylo podle čeho mezi nimi vybírat. Peter měl smysl pro humor, Art byl sarkastický. Peter byl tlustý a Art hubený.
Ale v podstatě totéž.
Natáhl jsem si sako a pokusil se na celou věc zapomenout. Já nejsem soudce, díky Bohu za to. Nebude mým úkolem to všechno při procesu rozmotávat.
Zazvonil telefon. Nevzal jsem ho. Za chvilku zavolala Judith: „To je pro tebe.“
Zvedl jsem sluchátko.
„Haló?“
Známý dunivý hlas pravil:“Johne, tady je Peter. Rád bych, kdybyste přišel na oběd.“
„Proč?“ zeptal jsem se.
„Chci vás seznámit s tím alibi, co nemám,“ odpověděl. „Co to znamená?“
„V půl jedné?“ zeptal se.
„Tak dobře,“ souhlasil jsem.
