Případ dívky v tísni (Michael Crichton)

KDYŽ JSEM ODEŠEL OD STÁŽISTY, zavolal jsem Lewise Carra. Teď jsem chtěl vidět kartu Karen Randallové víc než předtím. Musím se něco dozvědět o těch rentgenech.

„Lewe,“ řekl jsem, „budu zase potřebovat tvou pomoc.“

„Ale?“ Vypadalo to, že je z té vyhlídky radostí celý pryč.

„Ano. Musím dostat její kartu. Je to nutné.“

„Já myslel, že už jsme to probrali,“

„Ano, ale objevilo se něco nového. Tahle věc je čím dál tím šílenější. Proč se nařizovaly rentgeny…“

„Promiň,“ řekl Carr, „ale nemůžu ti pomoct.“

„Lewe, i když má tu kartu Randall, nemůže si nechat…“

„Promiň, Johne. Budu tady uvázaný zbytek dne a většinu zítřka. Prostě nebudu mít čas.“

Mluvil formálně, muž, který zvažuje svá slova a opakuje si věty předtím, než je pronese nahlas.

„Co se stalo? Randall ti zašil pusu?“

„Mám pocit,“ pravil Carr, „že by ten případ měl zůstat v rukou těch, kdo jsou nejlépe zařízeni na to, aby jej vyřešili. To já nejsem a myslím, že ani ostatní doktoři ne.“

Věděl jsem, co říká a jak to myslí. Art Lee se smával tomu, jak složitě doktoři všechno formulují, jak si vždycky nechávají zadní vrátka otevřená pomocí dvojznačných prohlášení. Art tomu říkal pilátování. „Fajn,“ řekl jsem, „když to bereš takhle.“

Zavěsil jsem.

Svým způsobem jsem to mohl čekat. Lewis Carr odjakživa hrál podle pravidel, jako hodný hoch. Tím také odjakživa byl a navždycky jím zůstane.