Případ dívky v tísni (Michael Crichton)

JUDITH ŘEKLA: „TY NEJÍŠ.“

Odstrčil jsem talíř. „Nemám moc hlad.“

Judith se obrátila k Johnnymu a řekla: „Dojez, Johnny.“

Držel vidličku v sevřené pěstičce.“Já nemám hlad,“ koukl po mně.

„Ale jistěže máš,“ řekl jsem.

„Ne,“ trval na svém. „Nemám.“

Debby, která sotva viděla přes stůl, odhodila nůž a vidličku. „Já taky nemám hlad,“ řekla. „To jídlo je fuj.“

„Podle mě je moc dobré,“ řekl jsem a poslušně si nabral sousto. Děcka mě podezíravě pozorovala. Zvláště Debby: ve svých třech letech to byla holčička s velkým přehledem.

„Ty jen chceš, abysme jedli, tati.“

„Mně to chutná,“ vzal jsem si ještě.

„Ty to jen tak děláš.“

„Ne, nedělám.“

„Tak proč se neusmíváš?“ zeptala se Debby.

Naštěstí se Johnny v tu chvíli rozhodl, že bude jíst dál. Pohladil si bříško. „Je to dobrý,“ řekl.

„Je?“ zapochybovala Debby.

„Ano,“ řekl Johnny, „moc dobrý.“

Debby uzobla. Byla velmi opatrná. Nabrala si dalšívidličku, a když ji nesla k ústům, pobryndala si šatičky. Pak se jako každá normální ženská naštvala na všechny kolem sebe. Prohlásila, že je to hrůza a že jí to nechutná; už nebude jíst. Judith jí začala říkat „slečno“, jistá známka toho, že Judith začíná být naštvaná. Debby vycouvala, zatímco Johnny jedl dál, až zvedl talíř a hrdě nám ho ukázal: čistý.

Uplynula další půlhodina, než byla děcka v posteli. Já zůstal v kuchyni. Judith se vrátila a zeptala se: „Kávu?“

„Ano. Dal bych si.“

„Promiň s těmi dětmi,“ řekla. „Mají za sebou pár únavných dnů.“

„To máme všichni.“

Nalila kávu a sedla si naproti mně ke stolu.

„Pořád myslím,“ řekla, „na ty dopisy. Na ty, co dostala Betty.“

„Co je s nimi?“

„Jenom co znamenají. Všude kolem nás existujou tisíce lidí, co čekají na svou příležitost. Blbejch, bigotních, zabedněnejch…“

„Tohle je demokracie,“ řekl jsem. „Ti lidé řídí zemi.“

„Teď si ze mě děláš legraci.“

„Ne,“ řekl jsem. „Vím, jak to myslíš.“

„No, mě to děsí,“ prohlásila Judith. Přistrčila mi přes stůl cukřenku a dodala:“Myslím, že se mi chce odjet z Bostonu. A už se nikdy nevracet.“

„Všude je to stejné. Budeš si na to muset zvyknout.“