7
Když jsem přišel ráno k babičce, dívala se na mne s otevřenými ústy. Nelíbil jsem se jí.
„Ahoj, babičko," řekl jsem klidně. „Jak je?"
Rychle setřásla leknutí. „Víš o tom, že dnes večer máš být na obrazovce?" zeptala se. „Vypadáš děsně, Perry."
„To ti pěkně děkuju."
„A máš před sebou spoustu předpovědí počasí na ohňostroje!"
„Bude pršet," řekl jsem suše. „Babičko, můžu se dnes vyspat u tebe na gauči?"
Bez zaváhání a bez zbytečných otázek přikývla.
„Chtěl bych si s tebou o něčem promluvit. Co bych měl nebo neměl dělat."
Zadívala se na mne. Tvářil jsem se vážně. Požádal jsem ji o radu jen několikrát, a vždy z toho byl vážný rozhovor rovného s rovným, bez mezigenerační předpojatosti. Jak ona, tak já jsme zachovávali jedno pravidlo: životní rozhodnutí je třeba nechat náležitě uzrát, nejednat unáhleně.
Než se po sedmdesátce rozhodla pokračovat v cestování, radila se s řadou odborníků, a než já opustil vědeckou kariéru fyzika, abych se věnoval rozmarům počasí, povolala na poradu speciální castingovou agenturu pro herce, aby odhadli moje schopnosti.
Trvalo jí celé dny, než přivolila, abychom utráceli peníze za ošetřovatelku, ale když už se jednou rozhodla, prodala všechny své šperky, dárky od svého muže (mého dědečka), a nechala zrenovovat omšelý byt. Mně koupila malé vozítko a sobě zvlášť upravené auto, aby mohla cestovat s vozíkem. Když už, tak už, říkala, žít se musí na patřičné úrovni.
Z kuchyně se vynořila sestřička a nabídla nám kávu. Káva mi od ní zdaleka nebude stačit, pomyslel jsem si.
„Jděte se na hodinku projít, moje milá," řekla babička sladce. Zkušeně se usmála.
Jett van Els, už tak jako tak pracující přes čas, se zeptala, jestli ještě budu u babičky, až se vrátí. Měl jsem sto chutí říct, že bych tam byl rád pokaždé, kdykoli se vrátí, ale když odešla do anglického listopadového dne, zavolal jsem jiné slečně.
Váhavě jsem Belladonu oslovil. Jakmile mne zaslechla, začala pronikavě jásat.
„Pěny! Táta mi včera řekl, že jste naživu. Je to neuvěřitelný! Všichni jsme si mysleli, že jste se utopil."
„Neutopil jsem se," řekl jsem klidně a pak jsem se zeptal, jestli neví, kde bych našel Krise.
„Budeme se brát, věděl jste to?"
„Gratuluju!"
„Požádal mě o ruku, když jsem ho považovala za mrtvýho. Celý den jsem myslela, že nežije. Je to nefér."
„Aspoň jste si uvědomila, co k němu opravdu cítíte. Kde je teď?"
„Tady. Přijel za Oliverem Quigleym, proč, to nevím. Oliver je na tom špatně, přestože se táta rozhodl, že ho kvůli klisně žalovat nebude. Křis se právě chystá do práce, už vyjíždí. Strávil tady noc..., se mnou..., nebylo to poprvé. Ale proč já vám to vykládám!"
Velmi dobře jsem ji pochopil. Zeptal jsem se na nemocnou klisnu. Žije?
„Jo, žije, ale je jí mizerně, i když neumírá. Pelichá jí hříva a vypadávají žíně z ocasu. Lidi z veterinárního výzkumu už si přestali myslet, že to byl nějaký jed, co jí někdo přidal do krmení, ale..., ted se podržte..., že by to mohla být nemoc ze záření."
Seděl jsem na babiččině gauči, jako bych měl vyražený dech.
„Cože?" zeptal jsem se hloupě.
„Nemoc ze záření," opakovala Bell znechuceně. „Prý je to velmi lehký případ, pokud vůbec něco na ten způsob existuje, ale že to může špatně dopadnout. Prý musela být vystavená záření, nejspíš radia nebo podobně. Kde by k tomu přišla? Táta strašně zuřil. Křis tvrdil, že vy byste určitě věděl, kde se bere radium. Tvrdil, že se taky vyznáte v plutoniu a uranu, protože jste byl fyzik, nejen ros-ničkář."
„Hm. Dostat se k radiu je sice hodně obtížné, ale není to nemožné. Marie Curie izolovala v Paříži radium ze smolince před sto lety. Jinak..." Zarazil jsem se. „Křis tedy o mně mluvil, jako bych už nežil?"
„Je mi líto, Perry, všichni jsme tak o vás mluvili."
Řekl jsem jí, aby si s tím nelámala hlavu, vyzvěděl, kde hledat Krise a vzkázal pozdravy jejímu otci. Pak jsem si sedl do křesla vedle babiččina vozíku a vyprávěl jí všechno, co se odehrálo ode dne, kdy jsme byli na obědě u Caspara Harveyho. Řekl jsem jí, co jsem považoval za …
