Čas přílivu (Agatha Christie)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

14. kapitola

„Hunter to nepřizná, ale určitě ví, že vraždila ona,“ pravil Spence. Seděl ve své kanceláři na policejním ředitelství a hleděl přes stůl na Poirota.

„Kupodivu, jsme tak pečlivě prověřovali právě jeho alibi a jejího jsme si ani nevšimli. A už vůbec nemáme potvrzeno, jestli tu noc trávila v  londýnském hotelu. Vycházíme jen z jeho slov. Všeho všudy víme, že pouze dva lidé měli důvod odstranit Ardena – David Hunter a Rosaleen Cloadová. Bez úvahy jsem se upnul na něj a ji jsem opomenul. Je pravda, že vypadala tak jemná –- až trochu hloupá –, a v tom snad spočívá částečné vysvětlení. Nejspíš právě proto ji Hunter poslal do Londýna. Třeba si uvědomil, ze by ztratila hlavu, a možná i věděl, že patří k lidem, kteří mohou být nebezpeční, jakmile zpanikaří. Dále mě udivuje, jak často jsem ji vídal v oranžovém – byla to její oblíbená barva, nosila oranžové šátky, šaty s oranžovými pruhy, oranžový baret – a přesto, když ta stará paní Leadbetterová popisovala onu mladou ženu s oranžovým šátkem nu hlavě, nedošlo mi, že to musela být sama paní Gordon Cloadová. Snad opravdu neměla všech pět pohromadě, nevěděla přesně, co dělá. Vaše vylíčení její návštěvy římskokatolického kostela prozrazuje, jak byla napůl šílená výčitkami a pocitem viny.“

„Provinilá se skutečně cítila,“ přisvědčil Poirot.

„Ardena asi napadla v určitém stupni nenávistného šílenství. Jistě ani zdaleka netušil, co ho čeká. Proč měl být ve střehu v přítomnosti takové křehotinky?“ Spence chvíli uvažoval mlčky a pak dodal: „V jedné věci stále ještě nemám jasno: kdo zpracoval Portera? Podle vás Jeremyho manželka to nebyla. Vsaďte se, že ano!“

„Ta ne ujistila mě o tom a já jí věřím. V tomhle případě jsem se osvědčil jako hlupák. Mohl jsem poznat, kdo majora přemluvil. Porter mi to prozradil sám.“

„On vám snad něco řekl?“

„Pochopitelné nepřímo, aniž tušil, že někoho obviňuje.“

„Tak kdo to byl?“

Poirot nepatrně  přiklonil hlavu k rameni.

„Dovolíte, abych napřed já položil pár otázek vám?“

Superintendent se zatvářil překvapeně.

„Ptejte se, nač chcete.“

„Jaké prášky na spaní měla Rosaleen Cloadová na nočním stolku?“ Spence vypadal čím dál udivenější.

„Docela neškodné. Bromid – na uklidnění nervů. Brala si každý večer jeden. Přirozeně jsme je podrobili analýze. Nemohly jí ublížit.“

„Kdo jí je předepsal?“

„Doktor Cloade.“

„Kdy je předepsal?“

„Nedávno.“

„Jaký jed Rosaleen zabil?“

„No – rozbor jsme ještě nedostali, ale zdá se mi. že bezpochyby morfium. Pořádná dávka.“

„Našlo se další morfium mezi jejími věcmi?“

„Ne.“ Spence se na detektiva zvědavé zadíval. „Nač narážíte, pane Poirote?“

„Přejdu teď k jinému problému,“ vyhnul se Poirot odpovědi. „David Hunter oné úterní noci zavolal v jedenáct nula pět Lynn Marchmontové z Londýna. Hovory jste si prý prověřil. Jiný z bytu v Shepherd’s Courtu tedy podán nebyl. Telefonoval tam někdo zvenčí?“

„Přišel jeden hovor, v deset patnáct, z veřejné budky ve Warmsley Vale.“

„Aha.“

Poirot chvíli mlčel.

„Co skvělého vás napadlo, pane Poirote?“

„Ozvalo se ústředně žádané londýnské číslo?“

„Chápu, kam míříte,“ spustil Spence zvolna. „V bytě někdo musel být. David Hunter to nebyl – vracel se právě vlakem. Dle všeho tedy se ozvala Rosaleen Cloadová – ovšem v tom případě nemohla několik minut předtím přijít k Jelenu. Docházíte k názoru, že žena v oranžovém šatku nebyla Rosaleen Cloadová a proto Rosaleen Cloadová Ardena nezabila. Pak ale proč spáchala sebevraždu?“

„Odpověď je velmi prostá. Nespáchala sebevraždu. Rosaleen Cloadovou někdo zabil.“

„Cože?“

„Někdo ji záměrně a chladnokrevné zavraždil.“

„Kdo potom zabil Ardena? Davida jsme už vyloučili -“

„David ne.“

„- a teď vylučujete i Rosaleen. K čertu, vždyť pouze oni dva měli aspoň nějaký motiv!“

„Ano, motiv,“ přisvědčil Poirot. „Právě ten nás zavedl. Jestliže A má důvod zabít C a B má motiv k odstranění D -, z toho přeci nevyplývá, že A by měl zabít D a B má oddělat C?“

„Pomalu, pane Poirote, pomalu,“ zaúpěl superintendent, „Ani zdaleka nechápu, kam nás ta abeceda má dovést,“

„Je to složité, velice složité,“ uznal Poirot, „poněvadž řešíte dva na sobě nezávislé zločiny, následkem čehož máte – musíte mít dva různé vrahy. Nejdříve vchází na scénu První vrah a teprve časem vstoupí

Druhý vrah,“

„Nehrajte mi tu Shakespeara,“ zanaříkal Spence. „Tohle není alžbětinské drama,“

„Ale ano, případ je typicky  shakespearovský. Jsou v něm všechny emoce –  lidské emoce –, kterými by se Shakespeare pokochal: žárlivost, nenávist, prudké vášnivé zvraty a navíc dokonalá schopnost chopit se příležitosti.

U věcí lidských jest čas přílivu,

jenž chycen v proudu vede ku štěstí...

Někdo podle toho jednal, pane superintendente. Využil příležitosti ve snaze zvrátit ji k vlastnímu prospěchu – vám takřka před nosem!“

„Nemluvte v hádankách, pane Poirote,“ požádal Spence a podrážděně si poškrábal nos. „Jestli můžete, vysvětlete mi, co máte na mysli.“

„Vyjádřím se jasně – jako křišťál jasně. Máme přece tři zabité, viďte? Souhlasíte? Tři lidé jsou mrtví.“

„To bych prosil. Snad mě nechcete přesvědčovat, že jeden z nich ještě žije?“

„Kdepak!“ usmál se Poirot. „Jsou mrtví. Ale jak zemřeli? Totiž do jakých kategorií byste jejich smrt zařadil?“

„No můj názor přece znáte: jedna vražda a dvě sebevraždy. Jenže vy soudíte, že druhá sebevražda sebevraždou není. Jde tedy o další vraždu?“

„Já soudím, že máme jednu sebevraždu, jednu nehodu a jednu vraždu.“

„Nehodu? Myslíte, že se paní Cloadová otrávila nešťastnou náhodou? Nebo že se major Porter zastřelil nedopatřením?“

„Nikoliv. Nehodou byla smrt Charlese Trentona alias Enocha Ardena.“

„Nehodou!“ vyštěkl superintendent. „Mimořádně brutální vraždu, při níž došlo k proražení lebky oběti opakovanými údery, označujete za nehodu?“

„Slovem ,nehoda' chci vyjádřit, že nešlo o úmysl zabít,“ vysvětlil detektiv klidně, naprosto nedotčen superintendentovým výbuchem.

„Nešlo o úmysl zabít – a přitom má oběť rozbitou hlavu! Představujete si, že Ardena napadl šílenec?“

„Připadá mi to hodně blízko pravdy – i když ne v tom smyslu, jak vy se domníváte.“

„Mezi zúčastněnými byla jedinou praštěnou osobou Gordonova vdova. Několikrát jsem ji viděl tvářit se velmi podivně. Manželka Lionela Cloada je sice rovněž trochu trhlá – ale ta by se nikdy nedopustila násilí. Správně to myslí jedině ženě Jeremyho Cloada. Mimochodem – podotkl jste, že ta Portera nepodplatila.“

„Ona ne. Vím, kdo majora přemluvil. Jak jsem se už zmínil, prozradil to Porter sám – pouhou nenápadnou poznámkou. Ach, nakopal bych si, co by se do mě vešlo, jak vy říkáte, že jsem si to hned neuvědomil.“

„A potom váš anonymní šílenec ABC zavraždil Rosaleen Cloadovou.“ Spenceův hlas zněl čím dál skeptičtěji.

„Kdepak!“ Poirot zavrtěl důrazně hlavou. „Teď odchází ze scény První vrah a vstoupí Druhý vrah. Spáchá docela jiný typ zločinu – bez rozčilení a vášně, chladnokrevnou, plánovanou vraždu – a mám v úmyslu postarat se, aby za ni dostal provaz, superintendente Spenci.“

Během řeči detektiv vstal a zamířil ke dveřím.

„Hej!“ vykřikl Spence. „Musíte mi uvést nějaká jména. Takhle odejít nesmíte!“

„Brzy vám je prozradím, určitě. Ale zatím na něco čekám – přesněji řečeno na dopis, který mi přiletí přes moře.“

„Nežvaňte jako pitomá jasnovidka! Hej – Poirote!“

Jenže Poirot už zmizel.

Vykročil přímo přes náměstí a zazvonil u domu doktora Cloada. Otevřela mu paní Cloadová a sotva spatřila detektiva, lapla prudce po dechu.

„Potřebuji s vámi hovořit, madame,“ neztrácel Poirot čas.

„Ach, samozřejmě – pojďte dál –, bohužel mi nezbyla chvilka na utření prachu, ovšem – “

„Chci se vás na něco zeptat. Jak dlouho už bere váš manžel morfium?“

Teta Kathie se okamžitě rozplakala.

„Bože, bože – tolik jsem doufala, že se to nikdy nikdo nedoví. Začal s tím ve válce. Byl tak strašně přepracovaný a trpěl hroznou neuralgií. Od té doby se snaží dávky snižovat – skutečně. Proto je někdy tak příšerně podrážděný – “

„Je to jeden z důvodů, proč potřeboval peníze, viďte?“

„Asi. Ach bože, pane Poirote! Slíbil, že se půjde léčit – “

„Uklidněte se, madame, a odpovězte mi ještě na jednu otázečku. V ten večer, kdy jste telefonovala Lynn Marchmontové, šla jste do budky před poštou, že? Potkala jste někoho na náměstí?“

„Vůbec ne, pane Poirote, ani živou duši.“

„Vyrozuměl jsem však, že jste si musela vyměnit dvoupenci, neboť jste měla samé půlpence.“

„Ano, poprosila jsem ženu, která vyšla z budky. Dala mi za půlpence dvoupenci – “

„Jak vypadala ta žena?“

„No – dost výstředně, jestli mi rozumíte. Na hlavě měla oranžový šátek. Komické je, že jsem skoro přesvědčená, že ji odněkud znám. Její obličej mi připadal moc povědomý. Někde jsme se musely setkat a přesto si nemůžu vzpomenout, kdy a kde.“

„Díky, paní Cloadová,“ rozloučil se Hercule Poirot.

Informace

Bibliografické údaje

e-kniha

Kompletní kniha ke stažení (ePub, PDF, MOBI):

  • 13. 5. 2023