Kniha první
1. kapitola
Warmsley Heath sestává z golfového hřiště, několika velmi výstavných moderních vil s výhledem na ně, dvou hotelů, ulice s obchody, které před válkou platily za luxusní, a z nádraží. Když z něho vyjdete, doleva ubíhá rušná silnice k Londýnu a doprava vede přes pole úzká stezka, označená jako Cesta pro pěší do Warmsley Vale.
Warmsley Vale, zastrčené mezi zalesněnými kopci, je odlišné od Warmsley Heath v čem se jen dá. Je to v podstatě staré miniaturní tržní město, nyní zdegenerované na vesnici. Na hlavní třídu s georgiánskými domy, několik hospod, pár neelegantních obchodů a celkem budí dojem, že leží aspoň šest set a nikoliv čtyřicet pět kilometrů od Londýna. Místním obyvatelům do jednoho vadí, jak se Warmsley Heath překotně rozrůstá.
Na okraji Warmsley Vale stojí několik rozkošných domků s půvabnými, starosvětskými zahradami. A právě do jednoho z nich, White Housu, se časně zjara roku 1946 po demobilizaci z ženského pomocného sboru britského válečného námořnictva vrátila Lynn Marchmontová.
Třetího rána vyhlédla z okna své ložnice přes neupravený trávník k jilmům vzadu na louce a šťastně se nadechla. Tiché, rozednívající se jitro vonělo kyprou, vlhkou hlínou a právě tuto vůni Lynn během uplynulých dvou a půl roku těžce postrádala.
Je skvostné být znovu doma, je krásné být zde, ve vlastním pokojíku, na nějž tak často a s takovým steskem vzpomínala. Je příjemné nemít na sobě uniformu, smět si navléknout starou tvídovou sukni a svetr – třebaže v nich moli za válečných let dost pilně pracovali!
Ráda odešla ze sboru a byla opět svou paní, i když služba v zámoří se jí opravdu líbila. Práci měla docela zajímavou, pořádaly se večírky, bylo plno legrace, ale poznala rovněž, jak je nudná běžná praxe, a leckdy i chuť uniknout svým družkám, zahnaným spolu s ní do jednoho houfu. Tehdy v průběhu dlouhého, žhavého léta na Východě nesmírně toužila po Warmsley Vale, po sešlém, chladném a přívětivém domě i po drahé mamince.
Lynn matku milovala a zároveň na ni mívala zlost. Daleko od domova zapomněla na své stavy podrážděnosti nebo si je vybavovala jen jako součást záchvatů nostalgie. Drahá maminka ji dovedla dohánět k šílenství, avšak tenkrát v cizině by Lynn byla dala kdoví co za možnost uslyšet jedinkou otřelou frázi, pronesenou matčiným něžným, naříkavým hlasem. Ach, být opět doma a už nikdy, nikdy nemuset domov opustit!
Teď tedy je zpátky ve White Housu, propuštěná ze služby, volná. Vrátila se před třemi dny a už se jí zmocňoval zvláštní neklid a nespokojenost. Všechno tu zůstalo stejné – snad až příliš stejné: dům, maminka, Rowley, statek i příbuzní. Změnilo se pouze to, co se změnit nemělo, totiž ona sama.
„Drahoušku!“ zazněl zdola přes schody slabý hlas paní Marchmontové. „Mám přinést své holčičce do postýlky podnos s něčím dobrým?“
„Samozřejmě že ne! Přijdu dolů,“ křikla Lynn podrážděně. Proč ji musí máti nazývat „svou holčičkou“, posteskla si v duchu. Jak hloupé to je.
Seběhla do přízemí a vstoupila do jídelny. Snídaně za mnoho nestála.
Lynn už pochopila, že péči o jídlo matka nevěnuje patřičný čas ani zájem. Kromě značně nespolehlivé ženy, která docházela na čtyři dopoledne v týdnu, pečovala paní Marchmontová o dům sama a potácela se mezi vařením a úklidem. Lynn se jí narodila málem ve čtyřiceti a navíc paní Marchmontová nebyla docela zdravá. Dcera si rovněž s hrůzou uvědomila, jak se změnilo jejich finanční postavení. Nevelký, avšak pěkný, pravidelný důchod, který jim před válkou klidně vystačil, se nyní zdaněním zmenšil téměř na polovinu. Poplatky, ceny, mzdy – všechno stouplo.
Ach ty krásný nový světe! ušklíbla se Lynn v duchu. Přelétla očima sloupce v deníku: „Demobilizovaná členka pomocného sboru hledá umístění s možností uplatnit iniciativu a podnikavost.“
„Bývalá příslušnice pomocného sboru válečného námořnictva přijme místo, na němž je požadována organizační schopnost a autorita.“
Podnikavost, iniciativa, autorita jsou nabízené vlastnosti – ale co je hledáno? Umění vařit a uklízet…
