2. kapitola
Když jednoho vlídného květnového rána seděl detektiv u svého elegantního psacího stolu, přistoupil k němu sluha George a uctivě zašeptal: „Přeje si s vámi mluvit nějaká dáma, pane.“
„Co je to za dámu?“ zeptal se Poirot opatrně.
Vždycky si vychutnával pedantskou přesnost Georgeova popisu.
„Myslím, že je mezi čtyřiceti a padesáti. Vypadá nepořádně a trochu bohémsky. Má pohodlné vycházkové střevíce, tvídový kostým – ale s krajkovou blůzou, imitaci egyptského náhrdelníku a modrý šifonový šátek.“
Poirot se lehce otřásl. „Vůbec se mi nechce přijmout ji.“
„Mám Tedy vyřídit, že se necítíte dobře, pane?“
Detektiv se na sluhu pozorně zadíval. „Copak jste jí nevysvětlil, že se zabývám důležitým případem a nemohu být vyrušován?“
George zakašlal. „Namítla, že přijela jen kvůli vám z venkova a ochotně počká, jak dlouho bude třeba.“
„Člověk se nikdy nemá vzpírat nevyhnutelnému,“ povzdechl si detektiv. „Jestliže se dáma středních let, ozdobená napodobeninou egyptského náhrdelníku, rozhodla navštívit slavného Hercula Poirota a přijela proto za ním z venkova, nic její úmysl nezvrátí. Zůstane sedět v hale dokud nedostane zelenou. Uveďte ji, Georgi.“
Sluha odešel, vzápětí se vrátil a formálně ohlásil: „Paní Cloadová.“
Žena v obnošené tvídové sukni a kabátku a s vlajícím šátkem vstoupila celá rozzářená. Přikročila k Poirotovi a za cinkotu rozhoupaných řad svých korálů napřáhla ruku.
„Přicházím k vám na pokyn ze záhrobí, pane Poirote,“ spustila.
Detektiv lehce zamrkal. „Opravdu, madame? Snad se tedy posaďte a povězte mi – “ Dál ho nepustila.
„Příkaz jsem dostala oběma způsoby. Samovolným psaním i pomocí spiritistické tabulky. Tu jsme zkusily s madame Elvaryovou – to je skvělá žena – předevčírem večer. Vycházela nám stále stejná písmena H. P., H. P., H. P. Přirozeně mě hned nenapadl pravý význam, ten totiž člověku vytane až za chvíli. V té naší materialistické sféře ani není možno jasně chápat. Lámala jsem si hlavu a v duchu hledala někoho s takovými iniciálami. Věděla jsem, že musí jít o souvislost s minulou seancí
– skutečně vynikající –, ale nějakou dobu trvalo, než mi to došlo. Pak jsem si koupila časopis Picture Post – zase spirituální vedení, protože obvykle beru list New Statesman – a tam jste byl – vaše fotografie i s výčtem a popisem vašich úspěchů. Není úžasné, pane Poirote, jak všechno má svůj účel? Jste bezpochyby ten, koho Rádci vybrali k objasnění oné záležitosti.“
Poirot si ženu zamyšlené prohlížel. Kupodivu vážně ho na ní zaujaly její nápadně bystré světlemodré oči, které napovídaly, že celé to nesouvislé vyprávění někam míří.
„Jaké záležitosti, paní – Cloadová – říkám to správně?“ Svraštil obočí. „Připadá mi, že jsem toto jméno před nějakou dobou slyšel – “
Důrazně přikývla. „V souvislosti s mým ubohým švagrem Gordonem. Byl úžasně bohatý a často se o něm psalo v novinách. Zahynul při náletu
– už více než před rokem – nás všechny to hrozně zasáhlo. Můj muž je jeho mladší bratr. Doktor Lionel Cloade, lékař. Manžel pochopitelně neví, že se na vás obracím,“ dodala tišeji. „Nesouhlasil by s tím. Podle mě mají lékaři velice materialistické názory. Duchovní stránka jako by jim zůstávala utajena. Svou víru upírají ke vědě – ovšem já se ptám: Co je věda? K čemu je dobrá?“
Hercule Poirot usoudil, že otázku nelze zodpovědět jinak, než pečlivým a podrobným proslovem o Pasteurovi, Listerovi, bezpečnostní lampě Humphreye Daveye, výhodách elektřiny v domácnostech a několika stech dalších podobných vynálezů, jenže na výklad tohoto druhu paní Lionel Cloadová zřejmě nečekala. Ve skutečnosti její otázka – tak jako mnoho jiných jejích otázek – vůbec otázkou nebyla. Znamenala pouze řečnický obrat.
Detektiv se tedy spokojil s věcným dotazem: „V čem bych vám měl podle vašeho názoru pomoci?“
„Věříte v duchovní svět, pane Poirote?“
„Jsem dobrý katolík,“ prohodil opatrně.
Paní Cloadová odbyla katolickou víru soucitným úsměvem.
„Církev je slepá, plná předsudků, hloupá. Nerada slyší o existenci a kráse světa, kter…
