9. KAPITOLA
Měl jsem smůlu. Jedna myšlenka, která mě napadla u večeře, zatímco jsem předstíral, že poslouchám Wolfovy výklady o tom, jak v černohorských školách vyučovali matematice muži s třiceticentimetrovými kníry, vyžadovala – měla-li přinést ovoce – získat jistou informaci od domovníka z čísla 829 na Wixley Avenue. Jenže když jsem tam hned po večeři zajel, byl v kině a musel jsem na něho přes hodinu čekat. Obdržel jsem všechno, co – jak jsem doufal – budu potřebovat, velkoryse jsem investoval další dolar z peněz Príma doušku, vrátil jsem se do centra, zavezl auto do garáže a odebral se domů a nahoru do svého pokoje. Wolfe samozřejmě vysedával v kanceláři a dveře byly dokořán, ale když jsem šel kolem, ani jsem se nezastavil, abych mu kývl na pozdrav.
Ve svém pokoji jsem si zvlášť důkladně vyčistil zuby, protože nebylo jisté, jak dlouho budou muset čekat na další příležitost, a pak jsem si sbalil zavazadla na cestu, totiž dal jsem si do kapsy kabátu hřeben a kartáč na vlasy. Nechtěl jsem se po cestě starat o žádný kufr. Také jsem si zatelefonoval. Volal jsem z pokoje a ne z kanceláře, protože Wolfe to všechno nechal na mně, aniž by projevil sebemenší stín starostí o použité prostředky a postupy, a když to tak chtěl, má to mít. V tom případě nebyl žádný důvod, aby poslouchal, jak dávám Saulu Panzerovi pečlivé, přesné instrukce. Když jsem pak sešel dolů, jen jsem se zastavil u dveří do kanceláře a popřál mu dobrou noc, ale to bylo vše, co jsem mu byl ochoten povědět.
V úterý v noci jsem spal jen něco přes tři hodiny a ve středu to bylo zhruba stejné. Tuto noc, ve čtvrtek, jsem spal méně než tři hodiny a to ještě jen po chvilkách. Když jsem se v pátek o půl sedmé ráno ocitl na stanovišti taxíků na nádraží v Atlantic City, bylo ještě šero; počasí bylo chladné, pošmourné a všeobecně odpudivé. Řádně jsem si zívl, otřásl se od hlavy až k patě, sdělil jsem řidiči jednoho taxíku, že jsem jeho zákazník, ale že bych prosil, aby na mě ještě chvíli počkal, pokročil jsem k taxíku, který stál hned za ním, a jeho šoférovi jsem oznámil:
„V tuto denní dobu mi nikdy jeden taxík nestačí. Pokaždé potřebuji dva. Nasednu do toho před vámi, vy pojedete za mnou, a až se zastavíme, uspořádáme poradu.“
„Kam jedete?“
„Nedaleko.“ Vtiskl jsem mu do ruky dolar. „Určitě nezabloudíte.“
Přikývl bez viditelného nadšení a nastartoval. Nastoupil jsem do prvního auta a požádal řidiče, aby zastavil někde poblíž hotelu Ambassador. Nebyla to nijak dlouhá štreka a už po pár minutách jsme zastavili u chodníku, kde v tuto denní dobu bylo dost místa na parkování. Když těsně za námi zastavil šofér druhého taxíku, zamával jsem na něj a on vystoupil a přidal se k nám.
„Mám nepřátele,“ pověděl jsem jim.
Mrkli jeden na druhého a jeden z nich řekl: „To si vyřiď sám, kámo, my jsme jen drožkáři. Na mým taxametru je šedesát centů.“
„Nemyslím takovéhle nepřátele. Je to žena s dcerou. Ničí mi život. Kolik má hotel Ambassador východů? Nemyslím únikové cesty jako jsou požární žebříky nebo šachty na uhlí, jen normální východy.“
„Dva,“ nadhodil jeden.
„Tři,“ opravil ho druhý.
„Dohodněte se.“
Dohodli se na třech a popsali mi jejich rozmístění.
„Takže je nás dost,“ rozhodl jsem. „Tady máte.“ Vypláznul jsem dvě pětidolarovky a tomu, který mě vezl, jsem přidal dolar, aby na tom byli oba stejně. „Konečné vyrovnání bude záležet na tom, jak dlouho to potrvá, ale nebudete mě muset žalovat. Teď poslouchejte.“
Poslechli.
O deset minut později, chvíli před sedmou, jsem stál u nějakého keře bez listí a jedním očkem jsem hlídal vchod hotelu Ambassador v průčelí obráceném směrem k oceánu. Poryvy ledového větru, ženoucí chumáče šedivé mlhy, způsobily, že to místo připomínalo spíš poslední útočiště než vyhlášené letovisko. Také jsem pochopil, že jsem se dopustil závažné chyby, když jsem se rozhodl odložit snídani až na dobu, kdy se jí budu moci věnovat s náležitou pozorností. Můj žaludek usoudil, že už ho asi nebudu potřebovat, a tak se rozhodl smrsknout se do kuličky aby v…
