19
Když se Vandam dostal do kanceláře, dozvěděl se, že se Rommel předchozího večera dostal na vzdálenost pouhých sto kilometrů od Alexandrie.
Zdálo se, že Rommela nemůže zastavit nic. Linie Mersa Matruh se zlomila v polovině jako zápalka. Na jihu 13. sbor v panice ustoupil a na severu pevnost Mersa Matruh kapitulovala. Nová linie obrany se táhla přes padesát kilometrů širokou mezerou mezi mořem a neprůchodnou proláklinou Kattara. Pokud tato obranná linie padne, další obrana už existovat nebude. Rommel bude pánem Egypta.
Ani tyto zprávy nedokázaly zkalit Vandamovu euforii. Uplynulo víc než dvacet čtyři hodiny od chvíle, kdy se za úsvitu probudil na pohovce v přijímací hale s Elen v náručí. Od té doby byl zaplaven jakýmsi bujarým pubertálním veselím. Stále si připomínal nejmenší podrobnosti: jaké má malé a hnědé bradavky, chuť její kůže, to, jak se mu její nehty zarývají do stehen. Věděl, že se v kanceláři chová značně nezvykle. Vrátil dopis své písařce se slovy: „Je tam sedm pravopisných chyb, asi byste to měla přepsat“ a zářivě se na ni usmál. Málem spadla ze židle. Pomyslel na Elen a řekl si: „Proč ne? K čertu, proč ne?“ ale odpovědi se nedočkal.
Chvíli poté ho navštívil jeden důstojník z Jednotky zvláštního spojení. Každý, kdo měl na vrchním velitelství uši správně nastražené, už věděl, že Jednotka zvláštního spojení má zcela nový, supertajný zdroj informací. Názory na to, jak je tento zdroj spolehlivý, se různily, a hodnocení bylo stále stejně obtížné, protože zdroj nikdy neprozradili. Brown, který měl hodnost kapitána, ale zcela zjevně vojákem nikdy nebyl, se opřel o hranu stolu a promluvil přes troubel dýmky: „Evakuují vás, Vandame?“
Tihle chlapi žili ve svém vlastním světě a nemělo proto žádný smysl vysvětlovat nějakému kapitánovi, že majorovi by měl říkat „pane.“ „Co prosím? Evakuace? A proč?“
„Naše skupina se stěhuje do Jeruzaléma. Stejně tak každý, kdo toho hodně ví. Chápete, že nemá smysl nechat lidi padnout do rukou nepřítele.“
„Štáb se tedy stává nervózním.“ Bylo to dost logické: Rommel byl schopen urazit sto kilometrů za jediný den.
„Uvidíte, že na nádraží budou nepokoje. Jedna polovina Káhiry se snaží utéci a druhá se dává do gala pro oslavu osvobození. Ha-ha!“
„Nebudete zřejmě oznamovat mnoha lidem, že jedete…“
„To opravdu ne. Mimochodem, mám pro vás jednu lahůdku. Všichni víme, že Rommel má zde v Káhiře špióna.“
„Jak jste se to dozvěděli?“ zeptal se Vandam.
„Všechny zprávy přece jdou přes Londýn, starý brachu. Ten chlápek byl ale identifikován jako, a to, cituji, hrdina aféry Rašíd Alí, Říká vám to něco?“
Vandam zůstal, jako když do něho udeří hrom. „To víte, že ano!“ vykřikl.
„No, to je vše.“ Brown vstal od stolu.
„Počkejte chvilku,“ požádal ho Vandam. „Je to opravdu vše?“
„Bohužel ano.“
„A odkud informace pochází? Rozluštili jste kryptogram nebo je to zpráva od agenta?“
„Musí vám stačit, že zdroj je spolehlivý.“
„To říkáte vždycky.“
„To ano. No, teď se asi nějakou dobu neuvidíme. Hodně štěstí.“
„Děkuji,“ zamumlal Vandam šílený obavami.
„Rádo se stalo!“ Brown odcházel a cestou vypouštěl obláčky dýmu.
Hrdina aféry Rašíd Alí! Bylo neuvěřitelné, že by Wolff mohl být mužem, který Vandama přelstil v Istanbulu. Přesto to ale dávalo smysl. Vandam si vybavil divný pocit, který měl z Wolffova stylu; jako kdyby mu byl povědomý. Dívce, kterou Vandam poslal, aby toho záhadného muže sbalila, někdo podřízl krk.
A teď Vandam posílá proti stejnému muži Elen.
Vstoupil desátník s rozkazem. Jak jej Vandam četl, narůstala v něm neochota uvěřit. Všechna oddělení měla ze svých spisů vybrat ty papíry, které by byly v rukou nepřítele nebezpečné. Ve spisech zpravodajské jednotky by skoro vše mohlo v rukou nepřítele představovat nebezpečí. To můžeme klidně spálit úplně všechno, pomyslel si Vandam. A jak budou potom oddělení vůbec fungovat? Štáb se zřejmě domníval, že oddělení přestanou v blízké budoucnosti fungovat úplně. Bylo to samozřejmě bezpečnostní opatření, ale bylo velice drastické: nezničili …
