29
V blízkosti letadla náhle zazněl strašný řev. Rommel vzhlédl a za velmi blízkou linií pahorků uviděl blížící se bombardéry. Vojáci je nazývali „Party Rally“, protože létaly v dokonalé formaci, jako na letecké přehlídce před válkou v Norimberku.
„Kryjte se!“ křičel Rommel. Běžel do úzkého zákopu a vnořil se do něho.
Hluk byl děsivý. Rommel ležel se zavřenýma očima. Bolel ho žaludek. Poslali mu lékaře z Německa, ale Rommel věděl, že jediný lék, který potřebuje, je vítězství. Velmi zhubl: uniforma na něm volně visela a límce u košil se zdály příliš velké. Vlasy mu rychle řídly a místy prokvétaly.
Dnes bylo 1. září a všechno se strašně pokazilo. To, co se zdálo být nejslabším místem ve spojenecké obranné linii, vypadalo čím dál víc jako léčka. Minová pole byla těžká tam, kde měla být lehká, kde se očekával tvrdý povrch, byl pohyblivý písek, a hřeben Alam Haify, kde měl být snadný přechod, byl mohutně opevněný. Rommelova strategie byla špatná, zpravodajská služba se mýlila, špióni se mýlili.
Bombardéry proletěly Němcům nad hlavami. Rommel vyšel ze zákopu. Jeho poradci a důstojníci se vynořili z krytu a shromáždili se kolem něho. Zvedl dalekohled a díval se přes poušť. Spousta vozidel tam stála v písku, mnohá z nich v plamenech. Kdyby nepřítel pouze zaútočil, myslel si Rommel, mohli bychom ho porazit. Ale Spojenci se opevnili, dobře zakopali, vzali si na mušku pancéřové vozy a tanky a lovili je jako ryby v nádržce.
Všechno bylo špatně. Jeho přední jednotky byly patnáct mil od Alexandrie, ale trčely tam. Patnáct mil, myslel si. Jen patnáct mil a Egypt by byl můj. Podíval se na důstojníky kolem sebe. Jako vždy výraz jejich tváří odrážel jeho vlastní. A on v jejich tvářích viděl to, co oni viděli v jeho.
Byla to porážka.
Věděl, že je to zlý sen, ale nemohl se probudit.
Cela byla šest stop dlouhá a čtyři široká, polovinu zabírala postel. Pod postelí byl nočník. Zdi byly z hladkého šedého kamene. Malá žárovka visela ze stropu na drátě. Na jednom konci cely byly dveře. Na druhém konci malé čtvercové okno nad úrovní očí, jímž mohl vidět jasnou modrou oblohu.
Ve snu si myslel: Brzy se probudím, potom bude všechno v pořádku. Brzy se probudím a vedle mě na hedvábném prostěradle bude ležet krásná žena a budu se dotýkat jejích prsou – a jak o tom přemýšlel, byl naplněn silnou touhou – a ona se probudí a políbí mě a budeme pít šampaňské… Ale nemohl tento sen dosnít a skutečnost vězeňské cely se vrátila. Někde v blízkosti bylo slyšet buben. Vojáci pochodovali do rytmu. Bubnování bylo strašné, strašné, bum-bum, bum-bum, dupot, bubnování a vojáci a blízké šedé zdi cely a ten vzdálený, mučivý čtverec modré oblohy a on byl tak vyděšený a postrašený, že se přinutil otevřít oči a vzbudit se.
Podíval se nechápavě kolem sebe. Byl bdělý, žádné pochybnosti, sen byl pryč, a on stále ještě trčel ve vězeňské cele. Byla šest stop dlouhá, čtyři široká a polovinu zabírala postel. Zvedl se z postele a podíval se pod ni. Byl tam nočník.
Stál zpříma. Potom klidně a tiše začal mlátit hlavou o zeď.
Jeruzalém, 24. září 1942
Moje drahá Elen,
dnes jsem přišel k Western Wall, kterou také nazývají Wailing Wall – Zeď nářků. Stál jsem před ní s mnoha dalšími Židy a modlil se. Napsal jsem přání Bohu a vložil ho do štěrbiny ve zdi. Bůh může vyhovět mé žádosti.
Nejkrásnější místo na světě je Jeruzalém. Ovšem nebydlím dobře. Spím na zemi na matraci v malé místnosti s dalšími pěti muži. Někdy dostanu trochu práce, zametám dílnu, kam můj spolubydlící, mladý muž, vozí dřevo pro tesaře. Jsem velmi chudý jako vždy, ale nyní jsem chudý v Jeruzalémě, což je lepší, než být bohatý v Egyptě.
Přejel jsem poušť v britském vojenském náklaďáku. Ptali se mě, co bych dělal, kdyby mě nevzali, a když jsem řekl, že bych šel pěšky, domnívám se, že mě považovali za blázna. Ale byla to nejrozumnější věc, kterou jsem kdy udělal.
Musím ti říci, že umírám. Moje nemoc je nevyléčitelná, dokonce i kdybych si mohl dovolit lékaře. Zbývají mi pouze týdny, možná dva měsíce. …
