5
Alex Wolff měl na sobě galabiu a fez. Stál asi třicet yardů od brány ústředí – britského ústředí – a prodával papírové vějíře, které se po dvou minutách používání polámaly. Křik a rozruch se utišily, zhruba týden neviděl Brity, že by kontrolovali doklady. Vandam to nemohl dělat donekonečna.
Wolff šel k ústředí, jakmile se cítil dostatečně bezpečně. To, že se dostal do Káhiry, byl velký úspěch; ale byl k ničemu, dokud jej nemohl využít k získání informací, které Rommel chtěl – a rychle. Vzpomněl si na svůj krátký rozhovor s Rommelem v Gailo. Pouštní liška nevypadala ani trochu vychytrale. Byl to malý, neúnavný muž s tváří agresivního sedláka: velký nos, ústa se svěšenými koutky, důlek v bradě, rozeklaná jizva na levé líci, vlasy ostříhané tak nakrátko, že žádné zpod okraje čepice nevyčuhovaly. Řekl: „Počty divizí, v akci i v rezervě, stav střeliva, jídla a benzinu. Charaktery a postoje velících důstojníků. Strategické a taktické záměry. Říkají, že jste dobrý, Wolffe. Doufám, že mají pravdu.“
Snadněji se to řeklo, než udělalo.
Určité množství informací mohl Wolff získat jenom tím, že procházel městem. Prohlížel si uniformy vojáků na dovolence a poslouchal, o čem si povídají a tak se mohl dozvědět, která vojska kde byla a kdy půjdou zpátky. Někdy se seržanti zmínili o statisících mrtvých a raněných nebo o ničivém účinku 88 milimetrových děl – navržených jako protiletadlové – které Němci vmontovali do tanků. Slyšel, jak si jeden vojenský mechanik stěžoval, že devětatřicet z padesáti nových tanků, které přijely včera, potřebuje větší opravy, než se budou moci použít. To všechno byly užitečné informace, které se mohly poslat do Berlína, kde je analytici zpravodajské služby poskládají dohromady s dalšími úryvky, aby dostali celkový obraz. Ale tohle Rommel nechtěl.
Někde uvnitř ústředí ležely papíry, na kterých bylo napsáno něco jako: „Po odpočinku a obnovení zásob opustí zítra Káhiru divize A se 100 tanky a s doplněnými zásobami a v oáze C se připojí k divizi B, pro přípravu protiútoku západně od D příští neděli za úsvitu.“
To byly papíry, které Wolff chtěl.
Proto prodával před ústředím vějíře.
Pro své ústředí zabrali Britové několik velkých domů – většina z nich patřila pašům – v předměstí Garden City. (Wolff byl vděčný, že Villa les Oliviers tomu unikla.) Domovy velitelů byly obklopeny plotem s ostnatým drátem. Lidé v uniformách byli vpouštěni branou rychle, ale civilisté byli zastavováni a podrobně vyslýcháni, zatímco hlídka telefonovala, aby si ověřila pověřovací listiny.
V mnoha budovách po městě byla další velvyslanectví – hotel Semiramis hostil například něco, co se jmenovalo Britská vojska v Egyptě – ale toto bylo ústředí Středního východu, velitelství. Wolff strávil mnoho času v abwehrské škole pro špióny, kde se učili rozpoznávat uniformy, identifikační značky plukovníků a tváře doslova stovek vyšších britských důstojníků. Tady, během několika dopolední, si už prohlédl velké množství projíždějících služebních aut a nakukoval do okének, aby zahlédl plukovníky, generály, admirály, vůdce eskader a vrchního velitele, dokonce i samotného Sira Clauda Auchinlecka. Všichni vypadali tak trochu podivně a on tím byl zmaten do té doby, než si uvědomil, že obrázky, které si vpálil do mozku, byly černobílé a že je teď vidí poprvé barevně.
Generální štáb jezdil v autě, ale pomocníci chodili pěšky. Každé ráno přicházeli pěšky kapitáni a majoři s malými kufříky. K poledni – po pravidelné ranní konferenci, jak předpokládal Wolff – někteří z nich odcházeli a stále u sebe měli své kufříky.
Každého dne Wolff sledoval jednoho z pomocníků.
Většina jich pracovala na ústředí a jejich tajné papíry budou zamčené v kanceláři až do večera. Ale také viděl několik mužů, kteří musí být v generálním štábu na ranní konferenci, mají ale své vlastní kanceláře v jiných částech města; papíry tedy nosí s sebou od jedné kanceláře k druhé. Jeden z nich šel do Semiramis. Dva šli do kasáren v Nasr-el Nil. Čtvrtý šel do neoznačené budovy v&nb…
