28
Vlak vjel do nádraží a zastavil. Elen si přečetla nápis Asijút v arabštině a angličtině. Uvědomila si šok, který prožili.
Bylo nesmírným ulehčením vidět ve vlaku Vandamovu laskavou, starostlivou tvář. Na chvíli se jí zmocnila euforie, byla jistá, cítila se nad věcí. Sledovala jeho pantomimu s dokumenty a očekávala, že každou chvíli vytáhne zbraň, odhalí svou totožnost a napadne Wolffa. Postupně si uvědomovala, že to není tak jednoduché. Byla užaslá a spíše vyděšená z jeho pevných nervů, když poslal vlastního syna zpátky k Wolffovi, a odvaha Billyho samotného se jí zdála neuvěřitelná. Její naděje pohasla, když při odjezdu vlaku viděla mávajícího Vandama na nástupišti.
Jakou hru hrál?
Ovšem, měl stále na mysli šifru Rebeka. Musel mít nějaký plán, jak osvobodit ji a Billyho a zároveň získat klíč k šifře. Přála si vědět, jaký. Naštěstí se zdálo, že Billyho takové myšlenky netrápí: jeho otec měl situaci pod kontrolou a zřejmě chlapec ani neuvažoval, že otci by se plány nemusely zdařit. Zvedl hlavu a zajímal se o krajinu, kterou vlak projížděl, a dokonce se ptal Wolffa, kde má svůj nůž. Elen si přála mít tolik víry jako William Vandam.
Wolff byl také dobře naladěn. Incident s Billym ho vyděsil a díval se na Vandama nepřátelsky a s úzkostí, ale zdálo se, že se uklidnil, když Vandam z vlaku vystoupil. Potom se jeho nálada pohybovala mezi nudou a nervovým vzrušením a nyní, po příjezdu do Asijútu, vzrušení převažovalo. Domnívala se, že se Wolff během posledních dvaceti čtyř hodin nějak změnil. Když ho potkala poprvé, byl velmi vyrovnaný, zdvořilý muž. Jeho tvář zřídka zobrazovala nějaké spontánní emoce, spíše jen mírnou aroganci, rysy měl spíše nehybné, pohyby téměř malátné. Nyní bylo jeho sebeovládání pryč. Vrtěl se, neklidně se rozhlížel kolem sebe a v několikavteřinových intervalech koutky jeho úst téměř neznatelně cukaly, jako kdyby chtěl cenit zuby nebo se snad šklebit svým myšlenkám. Rovnováha, která byla zdánlivě jeho nejvlastnějším rysem, se změnila v potrhané pozlátko. Tušila, že je to proto, že se jeho boj s Vandamem stal nečistým. Co začalo jako tvrdá hra, změnilo se v nelítostný boj. Bylo zvláštní, že nemilosrdný Wolff se měnil v zoufalce, zatímco Vandam se stal klidnějším.
Elen přemýšlela o tom, zda se nestal až příliš chladným.
Wolff vstal a vzal svůj kufřík ze sítě na zavazadla. Elen a Billy za ním vystoupili z vlaku na nástupiště. Toto město bylo větší a rušnější než ostatní, kterými projížděli, a nádraží bylo přeplněné. Jak vystupovali z vlaku, tlačili se na ně lidé, kteří chtěli nastoupit. Wolff, o hlavu vyšší než ostatní lidé, se ohlížel po východu. Začal se prodírat tlačenicí. Náhle špinavý, bosý chlapec v odřeném zeleném kalhotovém kompletu popadl Wolffův kufřík a křičel: „Mám taxi! Mám taxi!“ Wolff mu nemohl nechat kufřík napospas. Pousmál se, pokrčil rozpačitě rameny a nechal se chlapcem táhnout k východu.
Ukázali své jízdenky a vyšli na náměstí. Bylo pozdní odpoledne, ale slunce zde na jihu bylo stále ještě příliš horké. Kolem náměstí stály vysoké budovy, jedna z nich byl hotel Grand. U nádraží stála řada drožek tažených koňmi. Elen se rozhlédla. Polovina vojenské jednotky čekala a byla připravena zatknout Wolffa. Po Vandamovi tam nebylo ani vidu ani slechu. Wolff řekl arabskému chlapci: „Motorové taxi, chci motorové taxi.“ Byl tam jeden takový vůz; starý morris parkoval několik yardů za koňskými drožkami. Chlapec je vedl k němu.
„Sedni si dopředu,“ řekl Wolff Elen. Dal chlapci minci a sedl si s Billym dozadu do automobilu. Řidič měl tmavé brýle a arabský oděv chránící před sluncem. „Jeďte na jih, směrem ke klášteru,“ řekl Wolff řidiči arabsky.
„O. K.,“ řekl řidič.
Elenino srdce přestalo bít. Poznala ten hlas. Podívala se pozorně na řidiče. Byl to Vandam.
Vandam vyjel od nádraží a pomyslel si: Tak daleko, to je dobré – až na tu arabštinu. Nepřišlo mu na mysl, že by Wolff mluvil na řidiče taxíku arabsky. Vandamova znalost tohoto jazyka byla pouze orientační, ale byl schopen porozumět – pr…
