Celá e-kniha Není kouře bez ohýnku ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
VII
Druhý den jsem se zbláznil. Když si na to teď vzpomínám, je to jediné vysvětlení.
Musel jsem jet, jako každý měsíc, na prohlídku k Marcusu Kentovi... Jel jsem vlakem. Nesmírně mě překvapilo, že Joanna raději zůstala doma. Obvykle se na to těšívala a zůstali jsme vždycky pár dní v Londýně.
Tentokrát jsem navrhl, že se vrátíme ještě týž den večerním vlakem, ale k mému údivu Joanna záhadně prohlásila, že má moc práce a proč prý trávit celé hodiny v ohavném dusném vlaku, když je tady na venkově tak krásně.
To se ovšem nedalo popřít, ale z Joanniných úst to znělo velmi podivně.
Řekla, že auto nebude potřebovat, a tak jsem chtěl jet na nádraží a nechat je tam zaparkované až do svého návratu.
Nádraží je v Lymstocku z jakéhosi záhadného důvodu, známého jenom železničním společnostem, dobré půl míle od městečka samého. Asi v polovině cesty jsem dohonil Megan, která se tudy ploužila - zřejmě bez cíle. Zabrzdil jsem.
„Ahoj, co tu děláte?“
„Jdu si jen tak na procházku.“
„Ale procházka v rázném tempu se tomu říkat nedá! Šourala jste se tu jako zmožený krab!“
„No, nikam nepospíchám.“
„Tak pojďte a vyprovoďte mě na nádraží.“ Otevřel jsem dvířka auta a Megan vklouzla dovnitř.
„Kam jedete?“ chtěla vědět.
„Do Londýna. Na prohlídku k lékaři.“
„Co vaše záda, nezhoršilo se vám to?“
„Ne. Prakticky je to už zas v pořádku. Myslím, že doktor bude mít radost.“
Megan přikývla.
Zastavili jsme u nádraží. Zaparkoval jsem, vešel jsem dovnitř a koupil jsem si u pokladny jízdenku. Na peroně byla jen hrstka lidí, a nikoho z nich jsem neznal.
„Nepůjčil byste mi penny?“ poprosila mě Megan.
„Koupila bych si z automatu čokoládu.“
„Tu je penny, dítě,“ podal jsem jí minci. „A co takhle žvejkačku nebo větrové bonbony?“
„Já nejradši čokoládu,“ odpověděla bezelstně Megan, nepodezřívajíc mě z ironie.
Šla ven k automatu na čokoládu a já jsem se za ní .díval se vzrůstajícím rozhořčením.
Měla na sobě ošlapané střevíce a silné, nikterak vábné punčochy, jakýsi obzvlášť beztvarý pulovr a sukni. Nevím, proč mě to všecko dopalovalo – ale dopalovalo mě to pořádně.
Když se vrátila, zeptal jsem se jí zlostně: „Proč nosíte tyhle hnusné punčochy?“
Překvapeně se na punčochy zadívala: „A co je na nich špatného?“
„Všecko. Jsou odporné. A proč nosíte pulovr, který vypadá jako ožraná kapusta?“
„Vždyť je docela dobrý, nebo snad ne? Nosím ho už léta.“
„To si dovedu představit. A pročpak –“
V tom okamžiku přijel vlak a zarazil mé hněvivé kázání.
Vlezl jsem do prázdné první třídy, spustil jsem okno a opřel jsem se o rám, abych pokračoval v čtení levit.
Megan stála dole s obličejem obráceným vzhůru ke mně. Zeptala se, co mi přeletělo přes nos.
„Nejsem naštvaný,“ zalhal jsem. „Jenom mě zlobí, když vidím, že chodíte tak zanedbaně a nestaráte se, jak vypadáte.“
„Stejně bych nikdy nevypadala hezky, tak co na tom záleží?“
„Přestaňte,“ okřikl jsem ji. „Chtěl bych vás jednou vidět v slušných šatech! Kdybych vás tak mohl vzít do Londýna a kloudně vás oblíknout od hlavy k patě!“
„To bych ráda.“ řekla Megan.
Vlak se dal do pohybu. Zahleděl jsem se do Meganina vzhůru obráceného, toužebného obličejíku. A potom, jak už jsem řekl, se mě zmocnilo šílenství.
Otevřel jsem dveře, popadl jsem jednou rukou Megan a vytáhl jsem ji nahoru do vagonu.
Vrátný na nádraží cosi hrubě vykřikl, ale nemohl už dělat nic jiného než rychle přibouchnout dveře. Zvedl jsem Megan z podlahy, kde po mé prudké akci přistála.
„Proč jste to proboha udělal?“ zeptala se a třela si koleno.
„Teď mlčte,“ řekl jsem. „Jedete do Londýna se mnou, a když mě necháte jednat, sama sebe nepoznáte. Ukážu vám, jak můžete vypadat, jestli vám na tom bude záležet. Už se na to nemohu dívat, jak tu chodíte v sešmajdaných podpatcích a příšerných hadrech.“
„Oh.“ zašeptala Megan nadšeně.
Kolem procházel průvodčí a já jsem koupil Megan zpáteční jízdenku. Seděla v koutku a dívala se na mne s jakýmsi bázlivým respektem.
„Řekla bych,“ ozvala se, když průvodčí odešel, „že jste pruďas, viďte?“
„Náramný,“ odpov…
