3
87. revír měl šestnáct detektivů a jedním z nich byl David Foster. Ale mohl jich mít sto šestnáct a ještě by to nebylo dost. Od Nábřežní třídy s vysokými budovami, které se chlubily livrejovanými vrátnými a liftboji, se okres prostíral k centru s lahůdkářskými obchody a luxusními kiny a dál na jih ke Culverově třídě a Irské čtvrti a ještě jižněji až k Portorické čtvrti a Groverovu parku, kde se potloukali výrostkové a výtržníci. Na východ a západ zahrnoval okres třicet pět městských ulic. V tomto čtyřúhelníku, ohraničeném na severu řekou a na jihu Groverovým parkem, a v blocích třiceti pěti ulic od východu k západu žilo na devadesát tisíc lidí.
David Foster patřil mezi obyvatele okresu. David Foster byl černoch.
Narodil se tady, vyrostl v této čtvrti, a když dosáhl jedenadvaceti roků, zdráv na těle i na duchu, vysoký sto osmdesát centimetrů, o deset víc, než se požadovalo u policejních jednotek, s výborným zrakem a čistým rejstříkem, vykonal přijímací zkoušku a stal se strážníkem.
Jeho počáteční roční plat v té době byl 3727 dolarů a Foster se snažil, aby si jej zasloužil. Pracoval tak dobře, že byl po pěti letech vybrán do pátracího oddělení. Byl ustanoven detektivem třetí třídy, jeho roční plat činil již 5230 dolarů, a on se opět poctivě snažil, aby si jej zasloužil.
Jednoho časného rána, 24. července, zatímco jeho kolega Mike Reardon vyléval svou krev na okraj vozovky, vydělával si na svůj denní chléb výslechem muže, kterého sebrali společně s Bushem při šťáře v baru.
Výslech se konal v druhém patře policejní budovy. Napravo od stolku v prvním poschodí byla nenápadná a zaprášená bílá tabulka s černým nápisem, jež oznamovala: Pátrací oddělení. Směrová šipka informovala návštěvníky, že detektivové sídlí o patro výš.
Schody byly železné, úzké, ale dokonale čisté. Vystoupilo se po šestnácti stupních, pak se konstrukce zalomila v opačném směru a následovalo dalších šestnáct.
Návštěvník se octl na úzké, spoře osvětlené chodbě. Na pravé straně poblíž schodiště byly dvoje dveře označené tabulkou jako šatny. Dál, chodbou doleva, minul host lavičku z dřevěných latěk, která neměla opěradlo, poněvadž byla vsazena do úzkého výklenku s uzamčenými dveřmi, za nimiž byla nepoužívaná výtahová šachta. Další vchod vpravo byl označen jako Umývárna pro muže a na dveřích po levici visela tabulka se stručným nápisem Kancelář.
Na konci chodby byla služebna. Vpředu laťková přepážka a za ní stolky s telefony, pult na časopisy s několika fotografiemi a poznámkami, zavěšený svítící glóbus, za ním další stolky a nakonec zamřížovaná okna, která vedla na přední stranu budovy. Vpravo za přepážkou návštěvník mnoho neviděl, neboť stolky byly zastíněny dvěma vysokými, zeleně natřenými kovovými kartotéčními skříněmi.
V této části místnosti právě Foster vyslýchal muže, kterého krátce předtím sebral v baru.
„Jak se jmenujete?“ zeptal se ho.
„No hablo inglés,“ odpověděl muž.
„Zatraceně,“ ulevil si Foster.
Byl to hromotluk s temně čokoládovou pletí a veselýma hnědýma očima. Měl na sobě bílou popelínovou košili, u krku rozhalenou, rukávy měl na svalnatých pažích ohrnuté.
„Cuál es su nombre?“ zeptal se váhavou španělštinou.
„Tomas Perillo.“
„Vaše adresa?“ Chvilku přemýšlel.“Dirección!“
„Tres-tres-cuatro Mei-son.“
„Věk? Edad?“
Perillo pokrčil rameny.
„Dobrá,“ řekl Foster, „kde je nůž? Pitomče, takhle se do rána nikam nedostaneme. Podívej se, donde está el cuchillo? Puede usted decirme?“
„Creo que no.“
„Proč? Proboha, přece jsi měl nůž, ne?“
„No sé.“
„Syčáku, víš moc dobře, že jsi měl nůž. Tucet lidí ho u tebe vidělo. Tak jak je to?“
Perillo mlčel.
„Tiene usted un cuchillo?“ zeptal se znovu Foster.
„Ne.“
„Lháři!“ vykřikl Foster. „Ty jsi měl nůž. Co jsi s ním udělal, když jsi pobodal toho chlapa v baru?“
„Dónde está el servício?“ zeptal se Perillo.
„S tím mi dej teď pokoj,“ vyštěkl Foster. „Postav se! Myslíš snad, že jsi někde v herně? Vyndej ruce z kapes!“
Perillo vytáhl ruce z kapes.
„Tak kde je ten nůž?“
„No sé…
