4
Každý byt má svou vůni, i když to nemusí být vždycky vůně zelí. Spousta lidí má tento kuchyňský pach ráda a vůbec si ho nespojuje s chudobou.
Pach lidského příbytku je pach života.
Je známkou všech jeho funkcí, potu, vaření, vylučování i plození. Všechny jeho složky se mísí v jeden gigantický pach, který zaútočí na chřípí, jakmile překročíte práh domovních dveří. Desítky let je usazen ve zdech. Prosákl podlahami a vnikl do stěn. Lpí na zábradlí schodiště i v linoleu pokrývajícím schody. Zalézá do rohů a vystupuje nad holé žárovky svítící na každém odpočívadle. Je všudypřítomen, ve dne i v noci. Je to pach života, nezávislý ne denním světle nebo třpytu hvězd.
Pronikal domem i onoho časného jitra 24. července ve tři hodiny ráno. A byl zde v plné síle, neboť vedro uplynulých dnů ho ještě víc vtlačilo do hloubi stěn. Udeřil Carellu a Bushe, sotva vešli. Carella hlasitě zafrkal, pak rozškrtl zápalku a přidržel světlo u poštovních schránek.
„Tady to máme,“ řekl Bush. „Clarke 3B.“
Carella zhasl mávnutím ruky zápalku a vykročili k schodišti. Popelnice byly na noc vtaženy do domu a srovnány v přízemku pod schody. Jejich aróma se přidalo k ostatním a splynulo v jeden společný hnilobný pach. Dům spal, ale dráždivé zápachy neumdlévaly. Kdosi v druhém patře hlasitě chrápal. Na každých dveřích zasmušile visel nízko nad zemí okrouhlý drátěný košík na láhve s mlékem a čekal na mlékaře. Na jedněch byla připevněna tabulka s nápisem BŮH JE NÁŠ STRÁŽCE. Ale zevnitř je určitě zajišťovala ocelová tyč, zapuštěná do podlahy.
Carella s Bushem se vyškrábali do druhého patra. Žárovka nad schodištěm nesvítila. Bush zažehl zápalku.
„Touhle chodbou.“
„Uděláme to s plnou parádou?“ zeptal se Carella.
„Má pětačtyřicítku nebo nemá?“
„Má.“
„Moje životní pojistka by ženu asi moc nevytrhla.“
Došli ke dveřím a postavili se každý z jedné strany. Vytáhli služební revolvery. Carella ani okamžik nevěřil, že ho bude potřebovat, ale opatrnost není nikdy na škodu. Natáhl levou ruku a zabušil na dveře.
„Asi spí,“ řekl Bush.
„Dokazuje, že má čisté svědomí,“ odpověděl Carella.
Znovu zaklepal.
„Kdo je tam?“ ozval se hlas.
„Policie. Nechtěl byste otevřít?“
„Prokrista!“ ozvalo se za dveřmi. „Hned to bude.“
„Tohle nebudeme potřebovat,“ řekl Bush.
Zastrčil revolver do pouzdra a Carella učinil totéž. Z bytu slyšeli skřípot drátěnek a pak se ženský hlas zeptal:
„Co se děje?“
Slyšeli, jak se ke dveřím blíží kroky a někdo kroutí zámkem. Těžká ocelová příčka dopadla hlučně na zem. Dveře se pootevřely.
„Co si přejete?“ zeptal se mužský hlas.
„Policie. Rádi bychom vám položili pár otázek.“
„Takhle brzo ráno? Kristepane, nemůže to počkat?“
„Asi nemůže.“
„Dobrá, oč vám jde? Nějaká rvačka v domě?“
„Ne. Chceme vám jen položit několik otázek. Jste Frank Clarke?“
„Ano,“ řekl Clarke a po chvilce dodal: „Můžete mi ukázat služební průkaz?“
Carella sáhl do kapsy pro kožené pouzdro, v němž měl služební odznak, a přidržel jej před štěrbinou mezi veřejí a dveřmi.
„Nic nevidím,“ řekl Clarke. „Počkejte okamžik.“
„Kdo to je?“ zeptala se žena.
„Tajný,“ zamumlal Clarke.
Odstoupil od dveří a v bytě zazářilo světlo. Vrátil se ke dveřím a Carella mu znovu přidržel před škvírou odznak.
„V pořádku,“ řekl Clarke. „Co si přejete?“
„Máte pistoli pětačtyřicítku, Clarku?“
„Co?“
„Pětačtyřicítku. Máte ji?“
„Propána, tak tohle chcete vědět? Proto mydlíte do dveří uprostřed noci? Máte rozum? Musím ráno do práce!“
„Máte pětačtyřicítku nebo nemáte?“
„Kdo vám řek, že nějakou mám?“
„Na tom nezáleží. Tak jak je to?“
„Proč to chcete vědět? Celou noc jsem se odsud nehnul.“
„Může to někdo odpřisáhnout?“
Clarke ztišil hlas. „Koukněte, hoši, mám tu, no, chápete? Nedá se to odložit?“
„A jak je to s tou pistolí?“
„Nojo, mám.“
„Pětačtyřicítku?“
„Jo, je to pětačtyřicítka.“
„Můžeme se na ni podívat?“
„K čemu? Mám na ni povolení.“
„Přesto bychom se na ni rádi mrkli.“
„Co jsou tohle sakra za pitomý móresy? Řekl jsem vám, že mám povolení. V čem jsem šláp vedle? Co po m…
