Celá e-kniha Tragédie o třech dějstvích ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
5. kapitola
Rozdělení práce
„Takže ryba zabrala, jak vidíte,“ pravil Hercule Poirot.
Pan Satterthwaite, který hleděl na dveře, jež se právě za těmi dvěma zavřely, sebou cukl a obrátil se k Poirotovi. Ten se usmíval s nádechem posměchu.
„Ano, ano, jen nezapírejte. Tenkrát v Monte Carlu jste mi úmyslně hodil návnadu. Není to tak? Ukázal jste mi článek v novinách. Doufal jste, že vzbudí můj zájem – že se tou věcí budu zabývat.“
„Je to pravda,“ doznal pan Satterthwaite. „Ale myslel jsem si, že se mi to nepodařilo.“
„Ne, ne, podařilo se vám to. Vy jste bystrý znalec lidské povahy, příteli. Já trpěl nudou – jak řekla ta holčička, co si hrála blízko nás – ,neměl jsem co dělat'. Přišel jste ve vhodný psychologický okamžik. A když už o tom mluvíme, zločin také hodně závisí na vhodném psychologickém okamžiku. Zločin a psychologie jdou spolu ruku v ruce. Ale vraťme se k věci. Je to velmi záhadný zločin – naprosto mě mate.“
„Který zločin – ten první, nebo ten druhý?“
„Je jen jeden – to, čemu říkáte první a druhá vražda, jsou jenom dvě poloviny téhož zločinu. Druhá polovina je jednoduchá – motiv – prostředek, jehož se použilo –“
Pan Satterthwaite ho přerušil.
„Ale prostředek přece skýtá stejnou obtíž. V žádné sklenici s vínem se nenalezl jed a večeři jedli všichni.“
„Ne, ne, je tu velký rozdíl. V prvním případě to vypadá, jako by Stephena Babbingtona nemohl nikdo otrávit. Sir Charles, kdyby byl býval chtěl, mohl otrávit jednoho z hostí, ale ne určitého hosta. Templová mohla snad hodit něco do poslední sklenice na podnose, ale sklenice pana Babbingtona nebyla poslední. Ne, vražda pana Babbingtona se zdá tak nemožná, že mám pořád pocit, že snad nemožná je – že nakonec zemřel přirozenou smrtí... Ale to se brzy dozvíme. Druhý případ je jiný. Kdokoliv z hostí, sluha nebo panská, mohli Bartholomewa Strange otrávit. To nebylo nic obtížného.“
„Nechápu...,“ začal pan Satterthwaite. Poirot se nedal vyrušit a pokračoval:
„Dokážu vám to později malým pokusem. Přejděme teď k jiné a mnohem důležitější věci. Rozumějte, je velmi důležité, – a vy, jak jsem jist, to pochopíte, protože máte citlivé srdce a porozumění pro druhé –, abych nehrál roli člověka, který kazí druhým zábavu.“
„Chcete říct –“ začal pan Satterthwaite a na jeho rtech se objevil náznak úsměvu.
„Že sir Charles musí mít hlavní úlohu! Je na to zvyklý. A kromě toho někdo to od něho očekává. Nemám pravdu? Mademoiselle se vůbec nelíbí, že jsem přijel a chci se touhle záležitostí zabývat.“
„Vám to ale, jak se říká, rychle zapaluje, monsieur Poirote.“
„Ale vždyť to bije do očí! Mám velmi citlivou povahu – rád láskám pomáhám – nebráním jim. Vy a já, milý příteli, musíme v téhle věci pracovat společně – pro čest a slávu sira Charlese, není to tak? A až se případ vyřeší –“
„Jen jestli –“ namítl mírně pan Satterthwaite.
„Cože! Já si nedovolím mít neúspěch.“
„Nikdy?“ zeptal se zvídavě pan Satterthwaite.
„Byly doby,“ řekl důstojně Poirot, „kdy, jak byste asi řekl, mi to na krátký čas málo zapalovalo. Nepoznal jsem pravdu tak rychle, jak bych byl mohl.“
„Ale naprostý neúspěch jste neměl nikdy?“
Pan Satterthwaite naléhal ze zvědavosti, z prosté čisté zvědavosti. Byl by rád věděl...
„Eh bien,“ řekl Poirot. „Jednou ano. Před mnoha lety v Belgii. O tom nebudeme mluvit...“
Pan Satterthwaite uspokojil svou zvědavost, a taky zlomyslnost, a teď spěchal změnit námět hovoru.
„Jistě. Říkal jste, až bude případ vyřešen –“
„Musí ho vyřešit sir Charles. To je hlavní. Já budu jedním zoubkem v kolečku,“ rozpřáhl ruce. „Tu a tam řeknu nějaké to slůvko – pouhé slůvko – narážku, nic víc. Nepřeji si žádné uznání – ani slávu. Mám všechnu slávu, co potřebuji.“
Pan Satterthwaite ho se zájmem pozoroval. Ta naivní ješitnost, ten nesmírný egoismus malého chlapíka ho bavily. Ale nedopustil se snadného omylu, že by to považoval za prázdné chvástání. Angličan je obvykle skromný, když jde o to, co dělá dobře, někdy spokojený sám sebou, když jde o to, co dělá špatně, ale Latinec oceňuje své schopno…
