KAPITOLA TŘINÁCTÁ
Telefon zazvonil čtyřikrát, zapnul se záznamník, bytem zazněl nahraný hlas a pípnutí. Vzkaz žádný. Znovu čtyřikrát zazvonil, pípnutí, žádný vzkaz. Za minutu zazvonil znovu a Gray Grantham vzal z postele sluchátko. Posadil se na polštář a snažil se probrat.
"Kdo je to?" zeptal se namáhavě. Oknem nevnikalo do místnosti žádné světlo.
Hlas na druhém konci byl tichý a bázlivý. "Je to Gray Grantham z Washington Postu?"
"Ano. Kdo volá?"
Pomalu se ozvalo: "Já vám nemohu říct jméno."
Mlha v hlavě se rozplynula a podařilo se mu zaostřit oči na hodiny. Bylo za pět minut tři čtvrtě na šest. "Tak dobře. Jméno si nechte. Proč voláte?"
"Včera jsem si přečetl váš článek o Bílém domě a o kandidátech na soudce."
"To jsem rád." Vy a milion jiných. "Proč mi voláte v tuhle nekřesťanskou dobu?"
"Lituji. Jsem na cestě do práce a zastavil jsem se u telefonního automatu. Nemohu volat z domova ani z kanceláře."
Hlas byl jasný, artikulovaný, zdál se inteligentní. "Z jaké kanceláře?"
"Jsem advokát."
Krásné. Ve Washingtonu je alespoň půl milionu advokátů. "Soukromý nebo vládní?"
Lehké zaváhání. "Hm, to vám raději neřeknu."
"Okey. Podívejte, já bych zase raději spal. Proč mi vlastně voláte?"
"Možná, že něco vím o Rosenbergovi a Jensenovi."
Grantham si sedl na kraj postele. "Jako například?"
Mnohem delší odmlka. "Nahráváte to?"
"Ne. Měl bych?"
"Já nevím. Víte, já jsem z toho zmatený a mám strach, pane Granthame. Byl bych radši, kdybyste to nenahrával. Možná příští hovor, dobře?"
"Jak chcete. Poslouchám."
"Dá se zjistit, odkud volám?"
"Myslím, že ano. Ale vy voláte z automatu, ne? Tak co na tom záleží?"
"Já nevím. Jen mám strach."
"To je v pořádku. Přísahám, že to nenahrávám a přísahám, že nebudu zjišťovat, odkud voláte. Tak o co jde?"
"No, já si myslím, že vím, kdo je zabil."
Teď už Grantham stál. "To je pěkně cenná informace."
"Mohli by mě zabít? Myslíte si, že mě sledují?"
"Kdo? Kdo by vás měl sledovat?"
"To nevím." Hlas se ztrácel, jako kdyby se díval přes rameno.
Grantham přecházel podle postele. "Uklidněte se. Proč mi neřeknete své jméno? Přísahám, že ho nikomu neřeknu."
"Garcia."
"To ale není vaše skutečné jméno, že ne?"
"Samozřejmě, že ne, ale víc vám povědět nemůžu."
"Dobře, Garcio. Tak povídejte."
"Víte, já si nejsem jistý. Ale myslím si, že jsem v kanceláři narazil na něco, co jsem neměl vidět."
"Máte kopii?"
"Možná."
"Podívejte se, Garcio, přece voláte vy mě. Chcete se mnou mluvit, nebo ne?"
"Já nevím. Co uděláte, když vám něco řeknu?"
"Důkladně si to ověřím. Když chceme někoho obžalovat ze zavraždění dvou soudců Nejvyššího soudu, tak mi věřte, že musíme být velice opatrní."
Bylo dlouhé ticho. Grantham mrzl u houpacího křesla a čekal. "Garcio! Jste tam?"
"Ano. Můžeme si promluvit později?"
"Samozřejmě. Ale můžeme si promluvit teď."
"Musím si to rozmyslet. Už týden jsem nejedl ani nespal, nejsem schopen rozumně uvažovat. Snad vám zavolám později."
"Okey, okey. Tak dobře. Můžete mi zavolat do práce v..."
"To ne. Nebudu vám volat do práce. Omlouvám se, že jsem vás vzbudil."
Zavěsil. Grantham se podíval na řadu čísel na svém telefonu, vyťukal sedm číslic, počkal, pak šest dalších a ještě čtyři. Do bloku u telefonu si poznamenal číslo a zavěsil. Automat byl na Patnácté ulici v Pentagon City.
Gavin Verheek spal čtyři hodiny a probudil se opilý. Když o hodinu později dorazil do Hooverovy budovy, alkohol pomalu vyprchával a dostavovala se bolest. Nadával sobě a nadával Callahanovi, který bezesporu bude spát do poledne a probudí se svěží a čilý, připravený odletět do New Orleansu. Odešli z restaurace, když o půlnoci zavírala, pak vymetli ještě pár barů, žertovali o tom, že by si zašli na nějaké porno, ale protože jejich oblíbené kino vyletělo do vzduchu, nemohli. Tak jen pili až do tří nebo do čtyř.
V jedenáct měl poradu s ředitelem Voylesem a bylo nutné, aby vypadal střízlivý a bdělý. To se mu asi nepovede. Řekl sekretářce, aby zavřela dveře, vysvětlil jí, že chytil nějaký oškl…
