KAPITOLA TŘICÁTÁ DEVÁTÁ
Odešel z jejího pokoje kolem desáté. Vypili spolu láhev vína a snědli vaječné závitky. Zavolal Masona Paypura, nočního policejního reportéra z Postu, a požádal ho, aby se svých zdrojů zeptal na Morganovu vraždu. Došlo k ní ve středu města, v oblasti, kde vraždy nebyly obvyklé, nanejvýš tam někoho okradli nebo zbili.
Byl unavený a otrávený. A byl nešťastný, protože ona zítra odjede. Post mu dlužil šest týdnů dovolené a cítil pokušení odjet s ní. Ale bál se, že už by se nikdy nevrátil, což by pro něho neznamenalo konec světa, až na nemilou skutečnost, že ona má peníze, zatímco on ne. Za jeho peníze by mohli běhat po plážích a vyhřívat se na sluníčku asi tak dva měsíce, pak už by to bylo na ní. A kromě toho ho nepozvala, aby se k ní připojil. Držela smutek. Když se zmínila o Thomasu Callahanovi, cítil její bolest.
Teď byl, samozřejmě podle jejích instrukcí, v hotelu Jefferson na Šestnácté ulici. Zavolal Cleva domů.
"Kde vězíš?" zeptal se Cleve naštvaně.
"V jednom hotelu. To je dlouhá historie. Co se děje?"
"Poslali Sarga na tři měsíce na zdravotní dovolenou."
"Co je mu?"
"Nic. Říká, že se ho chtějí na chvíli zbavit. Je to tam teď jako v bunkru. Všem řekli, že musejí být zticha a nesmějí s nikým mluvit. Jsou vyděšení k smrti. Přinutili Sarga, aby dnes v poledne odešel. Myslí si, že jsi ve vážném nebezpečí. Během posledního týdne slyšel tvoje jméno alespoň tisíckrát. Strašně jim ležíš v žaludku, myslí si, že toho moc víš."
"Kdo konkrétně?"
"Samozřejmě Coal a jeho pomocník Birchfield. Ovládají západní křídlo jako gestapo. Někdy k tomu berou ještě toho, no jak se jmenuje, taková veverka s motýlkem, dělá vnitřní záležitosti."
"Emmitt Waycross."
"To je on. Ale hlavně jsou to Coal a Birchfield, kdo vymýšlejí strategii a vyhrožují."
"Jak vyhrožují?"
"Nikdo v Bílém domě, kromě prezidenta, nesmí oficiálně ani neoficiálně mluvit s tiskem bez Coalova svolení. To se týká i tiskového mluvčího. Všechno musí jít přes Coala."
"To je neuvěřitelné."
"Jsou vyděšení. A Sarge si myslí, že jsou nebezpeční."
"Dobře. Schovávám se."
"Včera večer jsem se stavil u tebe doma. Měl bys mi říct, když chceš zmizet."
"Ohlásím se zítra večer."
"Čím jezdíš?"
"Mám pronajmutý čtyřdveřový pontiak. Velmi sportovní."
"Dnes odpoledne jsem zkontroloval tvoje volvo. Je v pořádku."
"Děkuji ti, Cleve."
"Jsi v pořádku?"
"Snad ano. Řekni Sergeovi, že jsem v pořádku."
"Zavolej mi zítra. Mám o tebe starost."
Spal čtyři hodiny a byl už vzhůru, když zazvonil telefon. Venku byla tma, která potrvá ještě nejméně dvě hodiny. Díval se na telefon a zvedl ho při pátém zazvonění.
"Haló," řekl podezřívavě.
"Je to Gray Grantham?" Byl to velmi bázlivý ženský hlas.
"Ano. Kdo je to?"
"Beverly Morganová. Včera večer jste se u nás zastavil."
Gray byl okamžitě na nohou a pozorně poslouchal. Byl dokonale probuzený. "Ano. Je mi líto, že jsme vás rozrušili."
"Nerozrušili. Můj otec mě zbytečně moc chrání. A rozčiluje se. Když zabili Curtise, chovali se ti reportéři hrozně. Volali odevšad. Chtěli jeho staré fotografie a nové fotografie moje a dítěte. Volali ve dne v noci. Bylo to strašné a můj otec už toho měl dost. Dva z nich shodil ze schodů."
"To jsme měli štěstí."
"Doufám, že vás neurazil." Hlas měla prázdný a nevýrazný, ale pokoušela se být silná.
"Vůbec ne."
"Teď spí, dole na pohovce. Tak můžeme mluvit."
"Proč vy nespíte?" zeptal se jí.
"Dávají mi nějaké prášky na spaní, ale mám to nějak přeházené. Spím ve dne a v noci chodím po bytě." Bylo jasné, že je vzhůru, a že si chce popovídat.
Gray se posadil na postel a pokoušel se uvolnit. "Neumím si ani představit, jaký to musel pro vás být strašný šok."
"Trvalo mi několik dní, než mi to došlo. Nejdřív je to strašná bolest. Prostě strašná. Nemohla jsem se ani pohnout, jak to bolelo. Nemohla jsem z toho šoku ani myslet. Nějak jsem přežila pohřeb, který mi teď připadá jako zlý sen. Nenudím vás?"
"Vůbec ne."
"Musím přestat brát ty prášky. Spím tolik, že se ani nedostanu k tomu,…
