Smrt v oblacích (Agatha Christie)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

14. kapitola
V Muswell Hill

V tu dobu, kdy Jane odcházela z kadeřnického salónu, říkal Norman Gale bodrým lékařským tónem: „Obávám se, že je trochu křehký... Kdyby to bolelo, zvedněte ruku...“

Zkušenou rukou řídil elektrickou vrtačku.

„Tak, a je to hotovo. Slečno Rossová!“

Slečna Rossová stála hned vedle něj a míchala na destičce maličké množství bílé směsi.

Norman Gale dodělal plombu a řekl: „Počkejte, podívám se, máte přijít příští úterý na ty ostatní, že?“

Pacientka, která si horlivě vyplachovala ústa, začala mnohomluvně vysvětlovat, že odjíždí - že moc lituje, že příští návštěvu bude muset zrušit. Ano, ozve se mu, hned jak se vrátí. A kvapně vypadla z ordinace.

„Tak to máme dnes všechno,“ řekl Gale.

„Volala lady Higginsonová, že musí příští týden odvolat návštěvu,“ hlásila slečna Rossová. „A na další se neobjednala. A abych nezapomněla, plukovník Blunt nemůže přijít ve čtvrtek.“

Norman Gale přikývl a jeho tvář ztvrdla.

Každý den to bylo stejné. Lidé telefonovali a rušili své objednávky. Měli všechny možné výmluvy - že odjíždějí - jedou do ciziny - jsou nastydlí - asi tu nebudou...

Nezáleželo na tom, jaký důvod udávali, pravý důvod Norman právě uviděl zcela jasně v očích své poslední pacientky, když sáhl po vrtačce - pohled plný náhlé paniky...

Mohl pacientčiny myšlenky psát rovnou na papír. Proboha, on byl přece v tom letadle, když byla zavražděna ta žena... Ráda bych věděla... Člověk slyší o lidech, kteří provedou nejbláznivější zločiny, když jim rupne v hlavě. Není to s ním skutečně bezpečné. Může to být vražedný šílenec. Vždycky jsem slyšela, že vypadají úplně stejně jako jiní lidé... Vždycky jsem měla pocit, že má v očích takový divný výraz...

„Tak to vypadá, že budeme mít příští týden klidný, slečno Rossová,“ povzdechl Gale.

„Ano, odpadlo hodně lidí. Ale stačí vám ti, co zbyli. Předtím jste měl naperno, v létě jste se hodně nadřel.“

„Ale nevypadá to, že budeme mít perný podzim, co?“

Slečna Rossová mlčela. Zazvonil telefon, a tak si ušetřila odpověď. Vyšla z ordinace ho zvednout.

Norman vložil nástroje do sterilizátoru a usilovně přemýšlel.

„Tak se podívejme, jak na tom jsme. Řekněme si to na rovinu. Tahle záležitost mě po profesionální stránce odrovnala. Zvláštní, ale Jane prospěla. Zákaznice za ní schválně chodí a civí na ni. Když o tom tak přemýšlím, chyba je v tom - že na mě civět musí, a nelíbí se jim to! V zubařském křesle má člověk ošklivý pocit bezmocnosti. Kdyby zubaře popadlo vražedné šílenství...

Podivná věc, taková vražda! Člověk by si myslel, že bude mít naprosto jasný přímý důsledek - a nemá. Ovlivní všechny možné věci, jaké by člověka ani nenapadly... Vraťme se k faktům. Zdá se, že jako zubař jsem vyřízený... Rád bych věděl, co by se stalo, kdyby zatkli tu Horburyovou? Přihrnuli by se mi pacienti zase zpátky? Těžko říct. Když jednou začne smůla... Ale co na tom záleží? Je mi to jedno. Vlastně není - kvůli Jane... je rozkošná. A já ji chci. A nemůžu ji mít - zatím... Zatracená věc.“

Pak se usmál a řekl si: „Cítím, že to dobře dopadne... Záleží jí na mě... Počká... Čert to vem. Pojedu do Kanady - ano, to je ono... a nadělám tam peníze.“ Znovu se sám pro sebe zasmál.

Slečna Rossová se vrátila a hlásila: „To byla paní Lorrieová. Lituje, ale...“

„ale pojede možná do Timbuktu,“ dořekl Norman. „Vivent les rats! Radši se poohlédněte po jiném místě, slečno Rossová. Tohle vypadá jako potápějící se loď.“

„Ale, pane Gale, nenapadlo by mě od vás odejít...“

„Jste hodné děvče, rozhodně neopouštíte loď. Ale myslím to vážně. Jestli se něco nestane, čím bych se dostal z téhle šlamastyky, jsem vyřízený.“

„Něco by se s tím mělo udělat!“ energicky řekla slečna Rossová. „Podle mě se policie chová hanebně, vůbec se nesnaží.“

„Řekl bych, že se snaží ažaž,“ zasmál se Norman. „Někdo by měl něco udělat.“

„Správně. Spíš jsem si ale myslel, že se budu snažit udělat něco sám, - ačkoliv dost dobře nevím co.“

„Ach, pane Gale, udělejte to. Jste tak chytrý.“

„Pro tohle děvče jsem jistě hrdina,“ pomyslel si Norman Gale. „Ráda by mi pomáhala dělat detektiva, ale já už mám vyhlédnutou jinou partnerku.“

Právě ten den večeřel s Jane. Předstíral veselost, aniž si to nějak uvědomoval, ale Jane byla bystrá a nedala se oklamat. Všimla si, jak je chvílemi duchem nepřítomný, jak mu na čele mezi obočím naskakuje vráska, jak se mu ústa najednou sevřou v úzkou čáru. Nakonec řekla:

„Vypadá to špatně, Normane?“

Vrhl na ni rychlý pohled, pak odvrátil zrak.

„Moc dobře ne. V tuhle roční dobu se nedá nic jiného čekat.“

„Neříkej pitomosti,“ řekla ostře Jane.

„Jane!“

„Vždyť je to pravda. Myslíš, že nevidím, jak jsi utrápený?“

„Nejsem utrápený, jen mrzutý.“

„Myslíš, že lidé se chtějí vyhnout tomu...“

„Aby jim zuby spravoval případný vrah? Ano.“

„Jak kruté a nespravedlivé!“

„Ano, kruté a nespravedlivé. Protože, upřímně řečeno, Jane, já jsem moc dobrý zubař a nejsem vrah.“

„Je to hanebné. Někdo by s tím měl něco udělat.“

„Totéž dnes řekla moje asistentka slečna Rossová.“

„Jaká je?“

„Slečna Rossová?“

„Ano.“

„Ani nevím. Velká - kostnatá - nos jako skoba, příšerně schopná.“

„Připadá mi docela sympatická,“ blahosklonně pronesla Jane.

Norman vším právem přisoudil zásluhu za ta slova své diplomacii. Ve skutečnosti slečna Rossová tak kostnatá, jak uvedl, nebyla, a její rudovlasá hlava byla docela přitažlivá, ale měl pocit, jistě právem, že udělá líp, když se o tom nezmíní.

„Rád bych něco dělal,“ povzdechl. „Kdybych byl mladý hrdina z detektivního románu, našel bych nějakou stopu, nebo někoho sledoval.“

Jane ho najednou zatahala za rukáv.

„Podívej, támhle je pan Clancy - víš, ten spisovatel sedí tam u zdi sám. Toho bychom mohli stopovat.“

„Ale chtěli jsme jít do kina, ne?“

„Kino necháme plavat. Mám takový pocit, že by z toho mohlo něco být. Říkal jsi, že bys chtěl někoho stopovat, a tady ho máš. Člověk nikdy neví. Mohli bychom něco zjistit.“

Janino nadšení bylo nakažlivé. Norman s jejím nápadem velmi ochotně souhlasil.

„Jak říkáš, člověk nikdy neví,“ pravil. „Jak daleko je s tou svou večeří? Nevidím na něj dobře, to bych musel otočit hlavu a nechci na něj moc civět.“

„Je na tom tak stejně s námi,“ odpověděla Jane. „Radši bychom si měli pospíšit, abychom byli dřív, pak můžem zaplatit a budem připraveni odejít, až se zvedne.“

Zařídili se podle Janina návrhu. Když konečně malý pan Clancy vstal a vyšel ven do Dean Street, Norman s Jane mu byli v patách.

„Pro případ, že by si vzal taxíka,“ vysvětlovala ten spěch Jane.

Ale pan Clancy si taxíka nevzal. Přes ruku svrchník, který chvílemi coural po zemi, si to pomalu cupital londýnskými ulicemi. Chvílemi čile poklusával, chvílemi zpomalil tak, že se skoro zastavil. Jednou když chtěl přejít ulici, zůstal stát na obrubníku s jednou nohou zvednutou, a vypadal zrovna jako ve zpomaleném filmu. Jeho směr byl rovněž chaotický. Jednou zahýbal tolikrát v pravém úhlu, že dvakrát přešel stejnou ulici. Janina nálada stoupla. „Vidíš, bojí se, že ho sledujeme,“ řekla vzrušeně. „Snaží se nás setřást.“

„Myslíš?“

„Samozřejmě. Jinak by nechodil takhle v kruhu pořád dokola.“

„No ano.“

Zahnuli hodně rychle za roh a málem vrazili do pana Clancyho. Stál tam a díval se někam nahoru nad řezníkův krám. Krám byl samozřejmě zavřený, ale nad ním ve výši prvního poschodí bylo zřejmě něco, co upoutalo pozornost pana Clancyho.

Říkal si nahlas: „Znamenitě. To je ono. Mám ale štěstí!“

Vytáhl zápisník a něco si pečlivě zapsal. Pak zase čile vykročil a pobrukoval si nějakou melodii.

Teď mířil rozhodně do Bloomsbury. Když se občas ohlédl, mohli ti dva za ním vidět, jak si něco šeptá.

„Něco se děje,“ řekla Jane. „Je hrozně rozrušený. Mluví sám pro sebe a neví o tom.“

Když čekal na zelenou, Norman s Jane došli skoro až k němu.

Opravdu - pan Clancy mluvil sám pro sebe. Tvář měl bílou a napjatou. Norman s Jane zaslechli, jak si mumlá: „Proč jen nepromluví? Proč asi? Nějaký důvod tu musí být.“

Naskočila zelená. Když se dostali na protější chodník, řekl pan Clancy: „Už vím. Samozřejmě. Proto ji museli umlčet.“

Jane Normana zuřivě štípla.

Pan Clancy teď rychle vyrazil. Svrchník beznadějně coural po zemi. Malý spisovatel spěchal dlouhými kroky kupředu a zřejmě ty dva, co šli za ním, nebral na vědomí.

Nakonec se s překvapující náhlostí zastavil před jedním domem otevřel klíčem dveře a vešel dovnitř. Norman s Jane se na sebe podívali.

„To je jeho dům,“ vysvětlil Norman. „Cardington square, číslo čtyřicet sedm. Tuhle adresu udal u soudu.“

„No co,“ řekla Jane, „možná že za chvíli zas vyjde ven. A rozhodně jsme něco slyšeli. Někdo - nějaká žena má být umlčena a jiná žena nebude mluvit. Božínku, to je úplně jak v detektivce.“

„Dobrý večer,“ ozval se ze tmy nějaký hlas.

Vlastník toho hlasu k nim přistoupil. Ve světle pouliční lampy se ukázaly dva nádherné kníry.

„Eh bien,“ promluvil Hercule Poirot. „Pěkný večer na stopování, co?“

Informace

Bibliografické údaje

e-kniha

Kompletní kniha ke stažení (ePub, PDF, MOBI):

  • 13. 5. 2023