18. kapitola
V Queen Victoria Street
Pan James Ryder byl značně překvapen, když mu byla přinesena navštívenka se jménem Hercula Poirota.
Věděl, že to jméno zná, ale v té chvíli si nemohl vzpomenout odkud. Pak si řekl: „No ano, to je ten chlapík!“ a přikázal svému sekretáři, aby Poirota uvedl.
Monsieur Hercule Poirot vypadal velmi švihácky. V jedné ruce měl hůl a v knoflíkové dírce květinu.
„Odpustíte mi, doufám, že vás obtěžuji,“ začal Poirot. „Přicházím v záležitosti smrti madame Giselle.“
„Prosím,“ řekl pan Ryder. „Tak copak byste rád věděl? Račte se posadit. Můžu vám nabídnout doutník?“
„Ne, děkuji. Kouřím jen vlastní cigarety. Mohu nabídnout já vám?“
Ryder se podíval na Poirotovy maličké cigarety trochu s pochybami.
„Vezmu si svůj doutník, nemáte-li nic proti tomu. Tohle bych mohl omylem spolknout,“ a srdečně se zasmál. „inspektor tady byl před pár dny,“ pokračoval pan Ryder, když se mu podařilo škrtnout zapalovačem. „Tihle lidé strkají do všeho nos. Nemůžou si hledět svého.“
„Musí nějak získat informace,“ mírně řekl Poirot.
„Ale nemusí se k sakru k člověku chovat tak urážlivě,“ trpce si stěžoval pan Ryder. „Člověk má také své city a musí myslet na svou obchodní pověst.“
„Jste možná trochu přecitlivělý.“
„Jsem v nepříjemné situaci,“ řekl pan Ryder. „Seděl jsem zrovna proti ní - to vypadá, myslím, podezřele. Nemůžu za to že jsem tam seděl. Kdybych byl věděl, že ta ženská bude zavražděná, tak bych byl do toho letadla vůbec nesedl. Ačkoliv nevím, možná že bych to přece jen udělal.“
Chvilku vypadal zamyšleně.
„Vzešlo z toho zla nějaké dobro?“ s úsměvem se zeptal Poirot.
„Zvláštní, že to říkáte. Vzešlo a nevzešlo, abych tak řekl. Měl jsem zrovna hodně starostí. A co se mě ti chlapi od policie naotravovali a leccos naznačovali. Proč zrovna mě, říkám si. Proč nejdou otravovat toho doktora Hubbarda - vlastně Bryanta. Jedině doktoři můžou přijít k takovým extrovním jedům, co nezanechají stopu. Jak já bych se dostal k hadímu jedu, to mi povězte!“
„Říkal jste, že i když vám to způsobilo hodně nepříjemností -,“ dotazoval se Poirot.
„Ano, mělo to taky svou světlou stránku. Řeknu vám rovnou, že jsem od novin shrábl pěknou sumičku. Za takové to povídání očitého svědka - ačkoliv v tom bylo víc novinářské fantazie než toho, co já viděl, ale to není podstatné.“
„Je zajímavé,“ řekl Poirot, „jaký dopad má zločin na životy lidí, kteří na něm nemají naprosto žádnou účast. Například když vezmete vás - vydělal jste náhle nečekané peníze - peníze, které vám v tuto chvíli přijdou možná obzvlášť vhod.“
„Peníze přijdou vhod vždycky,“ pravil pan Ryder. „Někdy je jich zapotřebí hodně naléhavě. Z toho důvodu je lidé zpronevěřují - falšují záznamy.“ Mávl rukou. „Vznikají všechny možné komplikace.“
„Nebudem se na to dívat tak černě,“ řekl pan Ryder. „Máte pravdu. Proč brát věci z té chmurné stránky? Ty peníze vám přišly vhod - když se vám nepodařilo dostat v Paříži půjčku -“
„Jak jste se to, hrome, dověděl,“ zeptal se dopáleně pan Ryder.
„V každém případě je to pravda,“ usmál se Poirot.
„Je to naprosto pravda, ale nechtěl bych zrovna, aby se to rozkřiklo.“
„Ujišťuji vás, že ode mě se to nikdo nedoví.“
„Je to divné, jak taková malá sumička dostane člověka někdy do prekérní situace,“ uvažoval pan Ryder. „Stačí docela malá sumička na hotovosti, aby se dostal z nesnází
- a když si tu maličkatou sumičku nemůže opatřit, je jeho úvěr v pekle. Je to zatraceně divné. Peníze jsou divná věc. Úvěr je divná věc. Když se to tak vezme, celý život je divný.“
„To je velká pravda.“
„Mimochodem, proč jste za mnou přišel?“
„Přišel jsem v trochu delikátní věci. Doslechl jsem se - chápete, při mém povolání -, že přes vaše popírání jste s madame Giselle nějaké jednání měl.“
„Kdo tohle řekl? Je to lež - hanebná lež! Nikdy jsem tu ženskou neviděl!“
„Jakže, to je ale zvláštní!“
„Zvláštní! Je to zatracená pomluva.“
„Ach tak,“ řekl Poirot a zamyšleně se na něj podíval. „Budu si to muset ověřit.“
„Co tím chcete říct? Na co narážíte?“ Poirot …
