Celá e-kniha Opona: Poirotův poslední případ ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
10. kapitola
1
Hned ráno jsem o tom Poirotovi řekl. Rozzářil se a uznale pokyvoval hlavou.
„Výborně, Hastingsi. Byl jsem zvědav, zda si toho všimnete. Nechtěl jsem vám napovídat, chápete.“
„Mám tedy pravdu — je to další případ X?“
„Nesporně.“
„Ale proč, Poirote? Jaký je tu motiv?“
Poirot zavrtěl hlavou.
„Nevíte? Vůbec netušíte?“
Váhavě mi odpověděl: „Jistou představu mám, ano.“
„Našel jste spojitost mezi všemi těmito případy?“
„Myslím, že ano.“
„Tak povídejte.“
Hořel jsem zvědavostí.
„Ne, Hastingsi.“
„Ale já to musím vědět.“
„Bude mnohem lepší, když to nebudete vědět.“
„Proč?“
„Musí vám stačit moje slovo, že to tak je.“
„Jste nenapravitelný,“ prohlásil jsem. „Jste celý pokroucený od artritidy. Bezmocně připoutaný ke svému křeslu. A přesto se pokoušíte o sólovou hru.“
„Nic takového si nenamlouvejte. Není to pravda. Naopak, jste do všeho zevrubně zasvěcen, Hastingsi. Vy jste můj zrak i můj sluch. Odmítám jen poskytnout vám informaci, která by mohla být nebezpečná.“
„Mně?“
„Vrahovi.“
„Záleží vám na tom,“ začal jsem zvolna, „aby vrah nevytušil, že jste mu na stopě? O to asi jde. Anebo si myslíte, že si na sebe neumím dát pozor?“
„Měl byste si uvědomovat aspoň jedno, Hastingsi. Člověk, který zabil jednou, bude zabíjet zase — a znova a znova.“
„Rozhodně, ovšem tentokrát k vraždě nedošlo,“ podotkl jsem popuzeně. „Aspoň jedna kulka minula cíl.“
„Ano, to bylo štěstí — opravdu velké štěstí. Jak jsem vám říkal, tyhle věci se dají těžko předvídat.“
Povzdychl. Na tváři se mu objevil ztrápený výraz.
Mlčky jsem odešel a s lítostí si uvědomoval, že Poirot už nemá sílu k soustavnému úsilí. Mozek mu pracuje skvěle, ale je nemocný, vyčerpaný člověk.
Poirot mě varoval, abych se nepokoušel odhalit, kdo je X. Sám jsem ovšem byl stále ještě přesvědčen, že jsem jeho totožnost už odhalil. Ve Styles se vyskytovala jediná osoba, která pro mě byla ztělesněním zla. A přitom vlastně stačil jediný dotaz, abych se ujistil o důležité věci. Výsledek tohoto pokusu bude záporný, nicméně bude mít jistý význam.
Po snídani jsem se dal do řeči s Judith.
„Kdepak jste včera byli s majorem Allertonem, než jsem vás potkal?“
Potíž bývá v tom, že když je člověk příliš zaujat jednou stránkou věci, má sklon přehlížet všechny ostatní. Úplně jsem se polekal, když na mě Judith vyletěla.
„Opravdu nevím, tati, co tě na tom má co zajímat.“
Zíral jsem na ni dost nechápavě. „Já — jenom jsem se ptal.“
„Dobře, ale proč? Co se mě máš pořád co vyptávat? Co jsem dělala, kam jsem šla, s kým jsem byla — to už na mou duši není k vydržení!“
Komické na tom bylo, že mě tentokrát po pravdě vůbec nezajímalo, kde byla Judith. Zajímal mě Allerton.
Pokoušel jsem se ji uklidnit. „Judith, já opravdu nechápu, proč se tě nemohu na nic prostě zeptat.“
„Já zase nechápu, proč to chceš vědět.“
„Ale vždyť mě to nijak zvlášť nezajímá. Jenom jsem se podivoval, že ani jeden z vás — ehm — zřejmě nevěděl, co se přihodilo.“
„Myslíš to neštěstí? Byla jsem si ve vsi koupit nějaké známky, když to tedy musíš vědět.“
Chytil jsem se toho jednotného čísla. „Takže Allerton s tebou nebyl?“ Judith otráveně povzdychla.
„Ne, nebyl,“ prohlásila s ledovým vztekem. „Vlastně jsme se potkali až kousek před domem, snad dvě minu ty předtím, než jsme narazili na tebe. Doufám, že teď už jsi spokojený. Jen mi dovol dodat, že i kdybych chodila s majorem Allertonem po procházkách třeba celý den, nic ti po tom není. Je mi jednou jedenadvacet, na živo bytí si vydělávám sama, a jak trávím čas, to je výlučně moje věc.“
„Výlučně tvoje,“ souhlasil jsem rychle ve snaze předejít výbuchu.
„To jsem ráda, že se shodneme.“ Judith se zatvářila smířlivěji. Lítostivě se pousmála. „Ach, tati, prosím tě, snaž se nebýt takový ustaraný. Nedovedeš si představit, jak to jde na nervy. Kdybys aspoň se vším tolik nenadělal.“
„Polepším se — opravdu se polepším,“ sliboval jsem jí.
V tu chvíli k nám přiřazoval Franklin.
„Tak jde se, Judith. Stejně jsme se dneska už opozdili.“
Řekl to stroze a věru ne uhlaze…
