15. kapitola
Tohle byla vražda!
Ne něco takového, o čem se dočtete v novinách a hlavou vám proletí, kdy asi čapnou vraha. Neznámé individuum, které budou dnem i nocí nahánět a nakonec ho s kabátem přehozeným přes hlavu povlečou na policii. Nebyl to neosobní pocit, na který zapomenete ve chvíli, kdy zahodíte noviny. Nikoli něco vzdáleného, co pro vás nic neznamená – vždyť i já jsem ještě nedávno připustil, že někoho klidně zamorduju. Řeči. Tento případ je skutečný. Provedl jsem něco, co už ničím na světě nemohu zrušit, něco, za co budu do konce života platit.
Vražda!
Skutek, jehož naplnění mne zahltilo nevolností a příšerným strachem. Skutek, který ze sebe do smrti nesetřesu. Od této chvíle nebudu mít ani vteřinu klidu. Každý zvuk, každý nečekaný pohyb, každičký hlásek mě ohrozí. Kroky přede dveřmi, stín v ulici, vrzající schod mi naženou strach, až se mi srdce rozbuší jako zvon a nohy se mi rozkmitají v zoufalé snaze uniknout. Budu to já, koho budou nahánět, a vím, že až mě dopadnou, ničím je nepřesvědčím, že jsem ho nechtěl zabít. Ani nejchytřejší, nejprohnanější obhájce na světě jim to nevymluví.
„Franku!“
„Vypadni!“
„Tumáš, napij se.“
Strčila mi do ruky koženou čutoru.
„Je to brandy. Neztrácej hlavu, Franku, pomůžu ti.“
Hrdlo láhve mi cvakalo o zuby. Zhluboka jsem se napil. Alkohol mi tekl po bradě až za límec.
„Poslouchej, Franku. Pořád to ještě můžeme zvládnout. Vzpamatuj se. Ještě jim vytřeme zrak.“
V duchu se mi matně rýsoval její obraz: zelené, jiskřivé oči, nelítostný, umanutý obličej, a za touto maskou nezdolný duch. Existuje-li možnost úniku, ona na ni přijde. Nikdo jiný.
Chytil jsem ji za ruku.
„Nechtěl jsem to udělat, Rito.“
„Myslíš, že ti to někdo uvěří?“
„Stalo se. Je mrtvý. Co si počnu? Je se mnou konec! Budou čekat, kdy se objeví v letadle, a když se neukáže, začnou ho hledat!“
„Poletím místo něho. Je to jediná cesta, Franku. Když si navléknu ten jeho příšerný kabát a všechny ty obvazy, nikdo nic nepozná. Jsme stejně velcí a kabát znají všichni. Stokrát ho všichni viděli. Na mne se dívat nebudou, budou se koukat jenom na kabát!“
„Poznají tě po hlase.“
„Budu mlčet. Ty počkáš tady. Nikdo tě nesmí spatřit. Přivezu auto a ty mu sundej kabát, Franku.“
Paralyzující strach, který mne posedl, začal ustupovat. Toto by mohla být cesta k úniku – při troše štěstí může vyjít.
Odcouval jsem do tmy a klekl si do vlhké trávy, kde ležel Sarek. Neviděl jsem na něj. Nechtěl jsem na něj vidět. Když jsem se k němu natahoval, řinuly se mi po obličeji a do očí proudy potu. Nahmatal jsem rukáv. Nezbylo než se přinutit rozepnout knoflíky. Kdovíjak se mi to podařilo. Sarek byl jako hadrová panenka.
Konečně jsem držel kabát v ruce a vstal jsem. Kvůli tomuhle kabátu jsem Sareka připravil o život a teď kabát držím, ale ani omylem mě nenapadne šátrat v kapsách. Strach, že mne chytnou a oběsí, mi všechny myšlenky na peníze a diamanty z hlavy odplavil. I kdyby diamanty ležely přede mnou v trávě, nezvedl bych je. V mozku mi jenom divoce vířily myšlenky, jak uniknout trestu.
Rita couvla s vozem do stínu za hangárem a zastavila se zadním nárazníkem sotva metr ode mne.
Když vystupovala, držela v ruce elektrickou svítilnu.
„Čas běží, Franku!“
Přešla k Sarekovi a klekla si k němu. Já držel baterku a prsty stínil proud světla. Sledoval jsem, jak mužovi sundává klobouk a odmotává mu obvaz z obličeje. V místě, kde trochu krvácel z úst, svítila na obvaze krvavá skvrna. Obvaz byl přilepený. Nešetrně s gázou trhla. Dělalo se mi při tom pohledu zle. V Ritiných pohybech byla jen sebedůvěra, zručnost a nemilosrdnost.
„Hotovo. Pomoz mi ho naložit do kufru.“
Za kotníky táhla Sareka po trávě k vozu. Já ho vzal za límec a spolu jsme ho uložili do skrýše.
Byl malý, ale ne dost. Nohy i ruce mu zůstaly viset ven, vypadal jako loutka bez drátků.
Rita mne odstrčila a stejně necitelně, jako by nakládala pytel brambor, mu strčila nohy dovnitř. Ruce mu zkřížila za hlavu.
„Dej sem světlo!“
Vytrhla mi baterku a posvítila mrtvému d…
