7. kapitola
Když jsem žil v osiřelém domě už čtyři dny, pěkně jsem se sám nudil.
Většinu času jsem trávil tím, že jsem si pročítal stovky dopisů, které jsem našel v krabici. Hromadu jí poslali ctitelé, všichni s různými návrhy a nabídkami k sňatku. Překvapily mne dopisy dvou mužů, jejichž jména se v jisté době často objevovala v tisku. Šlo o jistého chlapíka s titulem a jednoho poslance. Nenabízeli jí sňatek – to nejlepší, co mohla čekat, byl jistý pravidelný příjem a samozřejmě příležitostné návštěvy obou pánů v době, kdy nebudou vázáni služebními záležitostmi a nebudou mít na krku manželky.
Ze všech dopisů naprosto jasně vyplývalo, že před válkou po ní museli v Káhiře všichni šílet.
Jeden z posledních dopisů v krabici byl od Sareka. Neměl datum, ale poštovní razítko napovídalo, že byl napsán třetího září 1939. Velice mě zajímal, protože se zdálo, že je to jediný dopis, který jí napsal, anebo přinejmenším jediný, který si schovala.
Chérie, vidím, že nás čekají jenom potíže a nebezpečí. Už tu nemůžeme déle zůstávat – máme tak týden. V té době se rozhodni, co uděláš. Já budu mít v tu chvíli pro oba dostatek peněz. Můžeme se spolu ztratit z dohledu a začít nový život. Zatím je pro nás dostatečně bezpečná Paříž, ale později bychom mohli odjet do Ameriky. Musím znát okamžitě odpověď. Můžeš si být jista mou láskou. Ve spěchu Henry
Nejspíš jí dopis napsal, když si uvědomil, že válka je nevyhnutelná. Když jí ale tolik mužů nabízelo sňatek, proč si ze stovek ctitelů vybrala zrovna takového skřeta, jako je Sarek?
Uložil jsem dopis zpátky do krabice. Žádný další od Sareka jsem nenašel, vylovil jsem však dlouhý rozčilený dopis od jejího partnera Borise Daumiera, datovaný 31. srpna 1939, kde ji parťák obviňoval, že spí s jinými, ničí jejich číslo a neustále ho napadá. Byl to hysterický výlev člověka, který už neví kudy kam. Naškrábal fůru stránek a nakonec z něho vztek vyprchal a doslova se plazil po zemi, zapřísahal ji, aby si vzpomněla, jak se oba milovali, připomínal šťastné dny a noci, které spolu v minulosti strávili, žebral, aby ostatním dala kopačky a vrátila se k němu.
Měl jsem při čtení žaludek až v krku. Uvědomoval jsem si, jak musel ten ubrečený obr trpět, jenomže jemu alespoň několik nocí patřila. Mně ne.
Proč psala Sarekovi ty výhružné dopisy? Jaký měly smysl? Nepatřila k lidem, kteří jen tak žertují. Musela mít motiv – ani vteřinu jsem nepochyboval. Kdo ví, proč chtěla Sareka vyděsit? Nezbývá mi, než tento důvod nějak vyšťourat.
Odvezl jsem zámek k dveřím od jejího pokoje do Cheshamu a dal si vyrobit druhý klíč. Potom jsem opravil okenici, přišrouboval zámek a zamkl pokoj zvenčí. Klíč od jejího království v dlani mne naplnil zvláštním pocitem síly.
Když jsem ji měl, kde jsem chtěl, už mne čekání, kdy se vrátí, otravovalo. Měl jsem tisíc chutí zavolat Nettě, jenomže to bylo příliš očividné riziko. S vikářem za zády bych si leda koledoval o průšvih, kdybych sem Nettu přivedl, a navíc teď, když už jsem měl Ritu pojištěnou, mě Netta tolik nepřitahovala.
Šestý den jsem nastartoval vůz a zamířil do Londýna. Byl čtvrtek – den, kdy se měl objevit další výhružný dopis. Něco mi říkalo, že se neobjeví, avšak musel jsem se ujistit.
Zaparkoval jsem před kanceláří ve Wardour Street, vyběhl po schodech a otevřel dveře.
Emmie mydlila do stroje, jako by jí šlo o život. Vůbec nešéfovala, jak bych byl počítal, v Sarekově kanceláři, ale pořád u svého rozvrzaného, odřeného stolu.
Vzhlédla a angreštové oči jí zpřísněly. Že na ni byl pohled. Mastnou pleť měla posetou beďary a v koutku úst červený strup.
„Ahoj,“ řekl jsem a zkusil se usmát. „Napadlo mi, že se zastavím. V baráku je jako v márnici.“
„Mám práci.“
„To je paráda. Kšefty zřejmě běží.“
„Nepřeju si, abyste chodil do kanceláře, Mitchelli.“
Už jsem si vymyslel, jak ji doběhnout. V době, kdy jsem byl sám, jsem se o ní hodně napřemýšlel. Věděl jsem, že získat ji mám možnost jedině v době, kdy je Sarek mimo hřiště. Byla příliš silný nepřítel, ale pokud ji zí…
