2. kapitola
Obálka, na kterou jsem čekal, dorazila tři dny nato.
Kolem deváté mi Netta přinesla snídani. Vedle topinky ležely na tácu tři dopisy. Netta postavila podnos na noční stolek a začala si hrát s ventilátorem – pokoušela se předstírat, že ji ani omylem nepálí, kdo mi píše.
Ve dvou obálkách byly účty. Třetí byla ofrankovaná známkou za dvě a půl pence. Protože mi obvykle chodí jen psaní s jednopencovými známkami, usoudil jsem, že třetí dopis musí být odpověď na můj zájem o práci bodygarda.
Podle toho, jak se Netta vrtěla, bylo jasné, že jí došlo totéž.
Věrohodně jsem předstíral, že s otevřením dopisu vůbec nepospíchám. Mrkl jsem na účty: tři libry za benzín; tři libry, čtyři šilinky a osm pencí za gin. Ukázal jsem účet Nettě.
„Dokonalý důkaz, jak gin neblaze působí na pracovní výkonnost žen. Za tenhle týden dvě láhve, děvenko.“
„Nevyváděj, miláčku, většinu jsi vypil sám.“
„Vážně? Takže ty od nynějška počítáš, kolik toho vypiju? Jak jsi to zařídila? Nasadila jsi na mne dávkovač?“
„Propánaboha, co jsem zase řekla špatného?“
„Neměl jsem čas všechno ti vypovědět, ale slibuju, že jakmile se přihodí, že budeš odpovídat správně, nenechám tě na pochybách. Moc by tě obtěžovalo, kdybych tě poprosil, abys mi nalila kávičku dřív, než bude jako led? A pokus se nevybryndat ji na podšálek, jak se ti to povedlo včera. Nevím proč, ale jde mi hrozně na nervy, když se z podšálku pocákám. Když o tom přemýšlím, napadá mě, že mi to vadí jen proto, že můj táta byl bratr z mokré čtvrti. To je psychologie, milánku. Když se pilně vynasnažíš, vystopuješ všechny věci až do času dětství. Jsem přesvědčen, že kdybych se pokoušel kutat v tvé minulosti, jasně bych přišel i tobě na zoubek a nemyslím si, že by mi na hrabání stačila čajová lžička.“
„Ještě jsi neotevřel to psaní, miláčku.“
„Nechtěla bys mi je otevřít ty?“
Natáhla ruku, ale včas se zarazila. Nežila se mnou čtvrt roku pro nic za nic. I jí někdy padne pravá strana mince. Pleskla se přes ruku.
„Tvůj dopis mě vůbec nezajímá. Víš, Frankie…“
„Jasně, vím. Nejsem laskavý, štěkám. Zraňuju tě. Jenomže ty mne navzdory všemu miluješ.“
„Jestli chceš vyvádět…“
„Podívej se do svého parádního katalogu a vyber si něco na sebe. Já ti žádné šatky nezaplatím, ale nějaké si vybrat můžeš. Alespoň tě něco zaměstná.“
Zatímco si prohlížela katalog, vypil jsem trochu kávy a nakonec otevřel dopis. Přečetl jsem jej raz dva – úhledně naklepané věty na stroji, věcné, na levném papíře a dole podpis, který by rozluštil leda bankovní úředník.
„Vzpomínáš si na ten večer, kdy jsem ti ukázal jistý inzerát? Jak někdo sháněl bodygarda?“
Jako by na onen inzerát nemyslela od rána do večera a od rána do večera ji netrápil.
Ledabyle prohodila: „Ano, odpověděl jsi na něj?“
„Víš moc dobře, že ano. Když sis šla lehnout a mlela jsi pantem, sesmolil jsem doslova mistrný kousek a ještě ten večer jsem jej odeslal. Tohle je odpověď. Připouštím, že mě trochu rozčarovala. Neslibuje tolik prachů, kolik jsem čekal. Dopis není napsaný na ručním papíře a záhlaví taky nic moc. Oba důkazy, že je peněz habaděj, vybouchly. Naopak je ovšem naprosto upřímný a věcný. Mám se dostavit k pohovoru dnes v poledne a mám rovněž přinést v pěstičce všechna doporučení.“
„Ty nějaké máš, zlato?“
„Co jako?“
„Doporučení.“
„Nemám, pokud se ti nebude chtít nějaké mi napsat. Vždycky můžeš prohlásit, že jsem podle tebe nesmiřitelný hrubián. Chtělo by se ti napsat o mně takové vyjádření? Pokud by ses klepala, že to nezvládneš, povedu ti ruku.“
„Přece tam nepůjdeš, Frankie?“
„Samozřejmě, že půjdu. Možná je to největší šance, která mne v životě potkala. Za každými dveřmi tě něco čeká. Štěstí přeje pouze odvážným. Krom toho si firma říká Odvážný moderní podnik a já, když nic jiného, jsem taky moderní a taky odvážný.“
„Frankie…“
„Co zas?“
„Ten večer jsi mluvil děsně odvázaně. Až jsi mě děsil.“
„Já jsem děsně odvázaný – dokonce i dneska ráno.“
„Vykládal jsi ale tolik ztřeštěných, bláznivých nesmyslů. Přeju si jenom, abys mi řekl, že jsi…
