13. kapitola
Druhý den ráno nevystrčil z domu ani nos, jenom se v obýváku choulil u ohně za zataženými závěsy a při elektrickém světle.
Začínal jsem si říkat, zda pastička, kterou jsem nastražil, bude vůbec zapotřebí. Ještě jedna noc jako ta minulá a je na hromadě.
Seděl jsem naproti němu, kouřil, tvářil se, že mám hlavu plnou starostí, a poslouchal ustrašené úvahy, které se z něho řinuly jak horská bystřina.
Když mi přece jen poskytl příležitost malou odmlkou, prohodil jsem: „Nemám představu, jak z toho ven, pane Sareku. Když se jim ale nepostavíte, úplně vás zničí. Jediný způsob, jak je zastavit, je vylákat je na volné hřiště, kde bych po nich mohl vyjet. Sezení za staženými roletami nikam nepovede. Nemůžete se donekonečna schovávat a nezdá se, že by je čekání unavovalo.“
Olízl si tenké rty.
„Raději počkám, nebudu riskovat.“
„Je to samozřejmě na vás, ale podle mě tu můžeme čekat celé týdny, a pořád nebudete mít jistotu, že vás nepřepadnou hned ve chvíli, kdy se vrátíte do kanceláře.“
„Pak by možná bylo lepší, kdybych odjel.“
Celou hodinu jsem trpělivě čekal, kdy z něho právě tahle věta vypadne.
„Jak to myslíte? Kam chcete odjet?“
„Do ciziny. Mám dostatek peněz. Budu žít v Paříži. Chci jen, aby se mi narodil syn a já měl trochu klidu.“
„Předpokládám, že to by bylo řešení, jenomže pak jim dovolíte, aby vás porazili.“
Zamračil se.
„Ať si. Nemůžu se pořád jenom třást strachy jako teď. To je špatné. Ničí mne to. Nejspíš bude opravdu lepší zvednout kotvy. V Paříži si dokážu taky vydělat.“
„Ano, možná je to dobrý nápad. Úplně vás chápu.“
Několik minut si v hlavě všechno přebíral.
„Přesně to udělám. Prodáme dům a odjedeme.“
„Nesmíte ale nic uspěchat. Musíte brát ohled na paní Sarekovou.“
„Já už dál nemůžu. V noci jsem oka nezamhouřil – napřed samé výhrůžky, teď někdo číhá kolem domu. Kdepak, to nemá cenu. Odjedeme.“
„Proč do Paříže? Amerika vám nevyhovuje? V New Yorku byste vydělal hromadu peněz.“
Až sebou trhl.
„Máte pravdu. Ale nejdřív bude Paříž. Do Ameriky se možná vydám, až se narodí syn. Výborný nápad.“
Dál jsem pokuřoval a pozoroval ho, jak si myšlenku převrací v hlavě. Dlouho jen zadumaně seděl. Viděl jsem, jak se mu mění výraz v obličeji, když se mu představy v hlavě vytříbily, a když nakonec vstal a zamířil k telefonu, bylo mi jasné, že se rozhodl.
„Než si vyřídíte telefon, rozhlédnu se po okolí.“
„Řekněte paní Sarekové, že s námi bude obědvat slečna Perlová.“
Hodlal tedy vysypat všechny novinky tlusté Emmii. V duchu jsem si říkal, jak asi naše Perlička zareaguje. Vydal jsem se do kuchyně a zavřel za sebou.
„No?“
„Je to prakticky v suchu. Hodlá vypadnout.“
„Opravdu to řekl?“
„Nejenže řekl, ale už sem zve Emmii, aby jí všechny novinky vyklopil.“
„Co když mu Emmie rozhodnutí rozmluví?“
„Možná se bude snažit, ale já dohlédnu, aby se jí to nepodařilo. Ještě pořád mám jednu fintu. A palba z pistole se postará o další.“
„Tenhle nápad se mi nelíbí, Franku.“
„Když nebude třeba, nechám to plavat. Běž za ním a zkus ho zpracovat, než se objeví Emmie. Pokus se všechno jaksepatří nastrojit, a hlavně nezapomeň, že když se vydá na cestu, musí odjet sám. Trvej na tom, že dům i nábytek prodáš sama. Bude chtít, aby to zařídila Emmie, jenomže ty musíš mít důvod, abys s ním nemusela. Chápeš, o co jde, ne?“
„Ano.“ Přistoupila ke mně blíž. „Dej mi pusu, Franku.“
Neměl jsem nejmenší chuť. Těžko uvěřit, ale teď se mi skoro protivila.
„Běž raději za ním. Potřebuje si s někým promluvit.“
Nastavila ústa k polibku a já ji tedy políbil. Co mi zbývalo, když jsem nechtěl přiznat barvu. Ucítil jsem dotek vzpurných suchých rtů. Vyvolal ve mně asi tolik vzrušení, jako kdybych dal pusu vlastní babičce.
Odtáhla se, ale stále mi visela na ramenou.
„Ještě pořád po mně toužíš zrovna tolik jako po penězích, Franku?“
„To si piš.“
S úsměvem mi přejela prsty po tváři, oči jako led.
„Raději se ujisti, Franku.“
Emmie přijela místním taxíkem těsně před polednem. Z okna ložničky jsem sledoval, jak se souká z auta v…
