III
Když se Craddock vrátil, strážmistr Wetherall už na něj čekal a s chmurnou radostí mu hlásil:
„Adresa toho penziónu je Elvers Crescent 126, pane. Vypadá docela úctyhodně.“
„Poznali ji?“
„Ne, nikdo podle podoby na fotografii nepoznal ženu, která si chodila pro dopisy, ale myslím, že by ji stejně nepoznali — už je to skoro měsíc a střídá se tam hodně lidí. Je to vlastně penzion pro studenty.“
„Mohla tam bydlet pod jiným jménem.“
„I kdyby to tak bylo, podle fotografie ji nepoznali.“
Pak dodal:
„Dotazovali jsme se po hotelích — nikde žádná Martine Crackenthorpová zapsána nebyla. Po vašem telefonu z Paříže jsme si všechno o Anně Stravinské přešetřili. Byla zapsána s ostatními členy společnosti v laciném hotelu u Brook Greenu. Bydlí tam většinou lidi od divadla. Odešla odtamtud 19. ve čtvrtek večer po představení. Žádný další záznam není.“
Craddock přikývl. Určil směr dalšího pátrání — ačkoliv měl malou naději, že by měl úspěch.
Po krátkém přemýšlení zavolal firmu Wimborne, Henderson a Castairs a požádal o rozmluvu s panem Wimbornem.
V stanovenou dobu byl uveden do obzvlášť dusného pokoje, kde seděl pan Wimborne za velkým staromódním psacím stolem pokrytým stohy zaprášeně vypadajících listin. Různé krabice se štítky znějícími na jména sir John Fouldes, zesn., lady Derrinová, George Rowbotham, statkář tvořily dekoraci na stěnách. Zda to byly pozůstatky zašlých časů, nebo součást současných právních záležitostí, inspektor nevěděl.
Pan Wimborne si změřil návštěvníka zdvořile ostražitým pohledem, typickým pro rozmluvu rodinného právníka s policií.
„Co mohu pro vás udělat, pane inspektore?“
„Tenhle dopis…“ Craddock postrčil přes stůl Martinin dopis. Pan Wimborne se ho dotkl štítivým prstem, ale do ruky ho nevzal. Slabě zrudl a stiskl rty.
„Zcela správně,“ řekl, „zcela správně. Včera dopoledne jsem dostal dopis od slečny Crackenthorpové, informuje mě v něm o své návštěvě v Scotland Yardu a — o všech okolnostech. Musím říct, že nedovedu pochopit — proč jsem nebyl dotázán o radu, hned když ten dopis přišel. To jest nanejvýš podivné! Měl jsem být okamžitě informován…“
Inspektor Craddock konejšivě opakoval takové fráze, které by pana Wimborna nejspíš mohly přivést do přístupnější nálady.
„Neměl jsem vůbec ponětí, že by kdy šlo o to, zda se Edmund oženil,“ řekl pan Wimborne dotčeně.
Inspektor Craddock odpověděl, že předpokládá, že to mohlo být za války — a ponechal odpovědi jistou neurčitost.
„Za války!“ utrhl se pan Wimborne s trpkou jízlivostí. „Při vypuknutí války jsme byli v Lincoln’s Inn Fields a dům vedle dostal přímý zásah, takže velká část našich zápisů byla zničena. Nebyly to ovšem ty opravdu důležité listiny; ty byly odvezeny na venkov, aby byly v bezpečí. Ale způsobilo to velký zmatek. Záležitosti Crackenthorpových byly samozřejmě tenkrát v rukou mého otce. Otec zemřel před šesti lety. Nejspíš byl informován o tomto takzvaném Edmundově sňatku — ale vypadá to, že sňatek, i když byl zamýšlen, se nikdy neuskutečnil, a můj otec nepochybně nepřikládal té věci důležitost. Musím přiznat, že se mi to všechno zdá podezřelé. Že po všech těch letech vystoupila s tvrzením o uzavřeném sňatku a existenci manželského syna. Rád bych věděl, jaké měla důkazy?“
„No právě,“ přisvědčil Craddock. „Jaké by bylo její postavení nebo postavení jejího syna?“
„Myslím, že jí šlo o to, aby Crackenthorpovi ji a jejího syna finančně zabezpečili.“
„Ano, ale já měl na mysli, jaká práva by z něho na ni a jejího syna plynula — kdyby své nároky prokázala?“
„Ach tak, rozumím.“ Pan Wimborne vzal brýle, které ve svém podráždění odložil, nasadil si je a pozorně a bystře hleděl skrze brýle na inspektora Craddocka. „V této chvíli nic. Ale kdyby mohla prokázat, že chlapec je synem Edmunda Crackenthorpa, narozeným z manželského lože, pak by po smrti Luthera Crackenthorpa měl chlapec právo na svůj podíl ze svěřenského majetku Josiaha Crackenthorpa. A víc než to, zdědil by Rutherford Hall jakožto syn nejstaršího syna.“
„Chtěl by někdo jiný dům…
