9
"Dávej pozor na tu zatáčku!"
"Já dávám na tu zatracenou zatáčku pozor! Ty se starej jen o brzdy!"
"Brzdy? Kára je rozbitá? Kde?"
"Ale ne! Brzdy! Ty dva klacky... Když se přiblížíme k zatáčce... stoč ty klacky tak, aby drhly o zadní kola!"
"Dennisi, myslím, že si vzpomínám na velmi prudkou zatáčku přímo před-"
"Co jste říkala, Linnoro? Kde? Ach, to ne! Držte se!"
"Dennizz!"
"Dennisi!"
"Pořádně se vykloňte! Ne! Na druhou stranu! Princezno, nevidím! Dejte ty ruce pryč z mých očí!"
S hrozivým hukotem, který je rozechvěl až do kostí, prosvištěla kára ostrou zatáčkou, pak se otřásla a řítila se dál po svažující se silnici. Kolem nich hvízdaly neproniknutelné křovinaté porosty a rozeklané stromy.
"Héééj! Je už po všem? Můžu už pustit tydle vobroušený dřevěný věcičky? Necejtím se moc dobře..."
"A co vy, Linnoro? Jste v pořádku? "
"Myslím, že ano, Dennisi. Ale všiml jste si, jak blízko jsme se dostali k té propasti? "
"Ach, naštěstí ne. Poslyšte, nepodíváte se na Artha, prosím? Myslím, že omdlel."
Po nějakou chvilku vedla silnice rovně. Dennisovi se podařilo přimět káru k vyrovnané jízdě.
"Hmmm... Arth se právě probírá, Dennisi, nicméně myslím, že je trochu zelený."
"Klidně ho pleskněte, aby se probral, jestli to je třeba! Začínáme znovu zrychlovat a já ho potřebuju k ovládání těch brzd. Měla byste mu pomoci praktikováním, jak nejlépe dokážete!"
"Pokusím se, Dennisi."
Dennis manévroval s poskakující károu podél horského úbočí. Právě včas ucítil, že Arth je zpátky u brzd. Malý zloděj začal sprostě klít, což signalizovalo, že je zase ve formě.
"Děkuji, Vaše Výsosti," vzdychl Dennis.
"Rádo se stalo, Dennisi. Měla bych vám ale říci... myslím, že je přímo před námi další ostrá zatáčka."
"Výborně! Je stejné zlá, jako ta poslední?"
"Hmmm, horší, řekla bych."
"O, bože, máte pravdu! Držte se!"
Když klesání konečně skončilo, jeli nicméně ještě několik set yardů a dokonce i vyjeli kousek do protějšího svahu. V tomto okamžiku byla ložiska vozíku zdokonalena téměř k naprosté absenci tření - malé požehnání po tom kodrcavém horském sjezdu.
Nakonec se zastavili uprostřed úzkého horského údolí - letních pastvin. Nedaleko od silnice stála opuštěná ovčácká chatrč. Setrvačnost dopravila vozík jen několik metrů od jejích dveří.
Arth nastavil brzdy do bezpečné polohy a zajistil tak vozík na místě. Pak vyskočil ven, svalil se na zem a začal se smát.
Linnora ho následovala, ne tak hbitě, ale se stejným šíleným nadšením. I ona se sesypala do svěží trávy a s rukama v bok šířila kolem sebe smích jako zvonění zvonků. Z očí jí tekly proudy slz.
Dennis seděl v předku káry, třásl se a ruce měl stále ještě omotané řezavými řemeny, se kterými řídil deset nebo dvacet nejstrašnějších mil ve svém životě. Na Linnoru a Artha vrhl zničující postranní pohled. I když byli jeho přáteli a druhy, bylo štěstí, že neměl dost energie ani jistoty, že udrží rovnováhu, aby se postavil, odešel tam, kde se teď kutáleli, a na místě je zaškrtil!
Halekali jako děti a rukama předváděli pohyby jako při létání. Byli takoví už od prvních děsivých momentů na horském svahu. Jakmile si jednou uvědomili, že to "kouzelník" zase dokázal, nikdy je ani v nejmenším nenapadlo, aby byli vyděšení.
Při jejich radostných výkřicích se už víc než půltuctukrát málem přestal ovládat a nescházelo mnoho, aby je poslal na útesy ostré jako břitva!
Pomalu, opatrně odmotal ovládací řemeny. Obnovený krevní oběh vyvolal intenzívní bolest. "Vozíková nemoc", která ho během divoké jízdy téměř přemohla, se nyní vrátila. Nejistě vstal a opatrně vykročil z toho malého šíleného vynálezu, přidržuje se jeho postranice.
"Ach, Dennisi." Linnora k němu přikulhala a chytila ho za paži. Tak tak, že se nezačala znova smát. "Ach, můj pane Kouzelníku, udělal jste z nich pěkné hlupáky. A my jsme letěli rychleji než sám vítr! Byl jste fantastický!"
Dennis pohlédl do jejích šedých očí a spatřil v nich lásku a obdiv, které tam už dlouho toužil nalézt - a náhle si uvědomil, že existují priority…
