Postavím schody do nebe
- Tak, a teď ze všeho nejdřív předělám ty schody. Už jsem se moh o ně zase přerazit.
- To jsem ráda, já na ně sakruju každou chvíli, poněvadž než lézt po takhle vysokejch schodech, to už je snazší drápat se přes vohradu.
- No právě, ty snad nemůžou bejt pro lidi, ty snad byly původně určený pro žirafy nebo pro bůhvíco.
- Jenže co s nima uděláš? Udělej s nima něco takovýho, abych o ně nedrncala kbelíkama, když nesu vodu!
- Tomu bohužel zamezit nemůžu, to není způsobený schodama, to je tím, že jsi mrňavá.
- Já nejsem mrňavá, já jsem normální ženská postava, ty chytrej, to mi říká i švadlena, když na mě šije. Říká: „Vy jste, mladá paní, akorát, kdybyste byla mrňavá, tak by se mi na vás šilo špatně.“
- Mrňavá je moje máma, ale já mrňavá nejsem. Jestli jsem já, tak ty jsi psí vejška.
- A co s nima mám tedy udělat?
- Sniž je! - Kdo se má po nich šplhat.
- To abych je zboural a postavil nový.
- Co bys je boural, udělej je nižší.
- Nemůžu je udělat nižší, aniž bych udělal nový. Když mají být nižší, musí jich být víc.
- Tak jich udělej víc.
- A jak asi vysoký?
- Asi takhle.
- To snad je moc.
- Vo moc míň to už nemůže bejt.
- No nemysli si, musej bejt tak vysoký, aby se po nich dobře chodilo i starýmu člověku.
- Kterýmu?
- Mně, například! Nemysli si, že budu pořád takhle čilej. Za chvíli mě začne píchat tuhle, potom tamhle a pak už nikdo ty schody nesníží.
- Copak ty, ale já! Tobě je hej, tobě zima nevadí s tím tvým panděrem, ale já se roztřesu, hned jak zajde sluníčko, mě sádlo nehřeje.
- To by ses právě zahřála, kdybys měla vyšší schody, ale já budu mít regma.
- A já ne?
- Já začínám bejt prolezlej regmama už teď.
- Jenže víš starou belu, co to je, když ženská nastydne. Vám je hej, mužskejm, vy to máte snadný.
- O tom nemluv, to nemá se schodama nic společnýho. To bych tady musel místo novejch schodů postavit ordinaci pro ženskýho lékaře, a na to nemám. Mluv vo schodech.
- No, jak vysoko se asi zdvihne noha, když má člověk regma?
- Takhle?
- No snad.
- Kdo z našich známých má regma?
- Děda je měl. Ten se pak už jen tak šoural.
- Jak?
- No takhle, koukej se!
- No jo, ale to by nemělo smyslu stavět schody, to bych musel zřídit sedačkovej výtah.
- To člověk úplně zchromne. Jemu už chtěli sehnat invalidní vozejček, jenže on pak umřel.
- Jenže když já budu dřepět na invalidním vozejčku, jak mě odtlačíš na dvůr, když tu budou schody? To bych měl možná hned postavit podle domu takovou pozvolnou rampu!
- Nač bych tě tlačila na dvůr? Postavím tě mezi dveřma a basta, co se mám s tebou dřít po rampě?
- No abych viděl ze dvora do kraje.
- To uvidíš i ze dveří.
- Vždyt budu ve dveřích překážet, když někam pudeš.
- Já nikam nepudu, a když pudu, tak tě šoupnu na chvíli zase dovnitř, nemusíš pořád bloumat, kde co lítá.
- Já byčh chtěl bejt radši na dvorku.
- Jo, to zrovna! Začne pršet, já budu mít venku peřiny a abych všeho nechala a tahala starýho dědka pod střechu.
- Vždyt bys mohla přese mě přehodit ňákou plachtu.
- Žádnou plachtu, postavím tě mezi dveře, tady je místa dost, hele, že ta plošinka musí stačit.
- Ale udělám okolo ní zábradlí.
- Nač?
- Abych nespad, když třeba voslepnu.
- A proč bys voslep, copak ti špatně vařím?
- Nevaříš mi špatně, ale k stáru se může stát leccos. Třeba mi jen zeslábne zrak, ale vyjdu mezi dveře, budu si myslet, že ke kraji tý plošinky mám ještě kousek, nebude tam zábradlí, a najednou bác ho, budu mít frňák na maděru.
- A neměl bys radši udělat ty schody ze strany tý plošinky a tyhle přede dveřma zrušit a natáhnout zábradlí i tady? Abys jednou nevyšel ven a neskutálel se z nich jako knedlík, když jsi takový nemehlo.
- To by zase bylo nešikovný se zatáčením při vynášení dlouhejch věcí.
- A co budeme vynášet za dlouhý věci?
- No třeba až umřu a budou mě vynášet, že jo. Jak tady zatočej?
- Proč by tu nezatočili?
- Jen si to proměř! Hlavu budu mít tuhle a nohy tamhle, a víš, jak se bude s tou rakví špatně vinglovat? Museli by mě strk…
