Podvrženec (Roger Zelazny)

11.

Stařec ve vybledlém modrém rouchu procházel ulicemi dřímajícího města, kolem tmavých výkladních skříní, zaparkovaných automobilů, rozsypaných popelnic a zdí plných grafitti, která nedokázal přečíst. Jeho krok byl pomalý a ztěžka dýchal. Co chvíli se zastavoval a opíral se o hůl nebo o stěnu nejbližší budovy.

Pak na obzoru před ním začalo pomalu prosakovat světlo, nejprve nažloutlý příliv, který pomalu stoupal a zhášel hvězdy. Kus před ním se na nebi objevila černá silueta oázy – stromy, které na široké ulici daleko vepředu rozechvíval slabý vánek.

Jeho hůl ťukala do betonu čím dál více ztěžka. Přešel další boční ulici a nejistým krokem minul další blok. Když se natáhl, aby se zachytil sloupu pouliční lampy, bylo vidět, jak se mu třese ruka. Zatímco tam stál a mírně se kymácel, minulo ho několik automobilů. Když se ulice znovu vyprázdnila, přešel na druhou stranu.

Byl blíže. Už byl blíže tomu místu, kde se kývaly větve stromů a kde v ranním světle stoupaly k nebi ptačí písně.

Unaveně klopýtal dál a na špičce hole mu jen velmi zřídka zatančila zlatavá jiskérka. Když dorazil k poslednímu rohu, vítr k němu donesl slabou, jakoby květinovou vůni.

Znovu se zastavil a ztěžka oddechoval, spíše jen lapal po dechu. Když přecházel tuhle poslední ulici, byl jeho krok tuhý a nepřirozený. Jednou dokonce upadl, ale nebyl tu žádný provoz, takže se stačil vzpamatovat, vstal a šel dál.

Nebe nad parčíkem, který teď měl stařec téměř před sebou, zrůžovělo. Hůl, z níž už se vytratila i poslední špetka světla, se tiše plouhala trávou, která se za ní beze stopy zavírala. Stařec neslyšel tichý sykot trysek rozptylujících aerosoly; pracně se dopotácel ještě kousek a sesul se k úpatí kmene standardního modelu stromu, určeného pro parkový prostor středu měst. Cítil jen jemnou vůni, o níž doufal, že tam bude, a když ji k němu vánek přinášel, muž se slabě usmíval a pohledem sledoval tanec motýlů ve svěžím svitu nově vycházejícího slunce.

Hůl mu vyklouzla z prstů a dech se zkrátil a zrychlil, když se minulost, plná bezpočtu rán, rozběhla, aby se spojila s tímhle posledním. Rozmazala při tom všechny barvy a vůně do jiné, pravdivější skutečnosti, která mu konečně odhalila příběh, o němž tolikrát přemýšlel, když nahlížel do budoucích dějů a cizích osudů. Jednoho z motýlů, který se na svém paprsku snesl příliš blízko, upoutal poslední záchvěv života a s třepetáním křídel usedl na starcovo zápěstí, obrácené k nebi, hned vedle podivného mateřského znaménka ve tvaru draka.

Město kolem se s rámusem a duněním probouzelo.