14.
Nalíčil je v celém Rondovalu a teď, když se den nachýlil, byl rozhodnut uložit se do zálohy a čekat, zda budou pasti fungovat a co se do nich polapí. V malém obývacím pokoji, kam předtím skoro vůbec nechodil, se usadil do středu své sítě a čekal. Nerozptyloval se ničím jiným, jen vlastními myšlenkami, ale to bylo v pořádku. Vlastně to bylo velmi příjemné.
Všude kolem něj se rozkládala vlákna – šedostříbrná, napjatá. Toho odpoledne je natáhl po celém hradu Rondoval, jako přízračnou síť výstražných drátů. Cítil je do posledního, o každém přesně věděl, kam vede. Teď už pochopil, že je jiní lidé za obvyklých podmínek nevidí. Vidět je, vytvořit a hlavně používat, to vše bylo součástí jeho Moci – téže síly, která ho dovedla sem, na místo, o němž už nyní věděl, že je jeho domovem. Ti ostatní, kteří tady kdysi žili před ním, měli Moc také, spolu s dalšími znalostmi a dovednostmi – ale to vše se teprve učil. Myšlenky se mu rozlétly…
Mor ho odsud odnesl jako dítě, sám mu to řekl, a vyměnil ho za Daniela Chaina. Pokud se tady tedy narodil a někdo ho odnesl ve chvíli, kdy probíhal boj, který hrad tolik zdemoloval, pak se to všechno přihodilo před více než dvaceti lety – za předpokladu, že čas se choval přibližně stejně tam jako tady. A ono tomu tak bylo, pomyslel si, když v duchu přemýšlel o příčinách tehdejšího sporu. Když všechno pečlivě zvážil, došel k závěru, že jeho rodiče byli poraženi a bezpochyby už byli dávno po smrti.
Pokusil si je představit. V mnoha místnostech visely nepoškozené obrazy, z nichž jeden mohl být portrétem lorda Deta, autora deníků, muže, o němž se domníval, že je jeho otcem. Portréty ale nebyly popsány, takže co se týkalo podoby matky, tápal neustále v nejistotě.
Zápěstí ho slabounce svědilo, ale z vláken, která nastrojil, zatím nepřicházel žádný signál. Vyhlížel do temnoty chodby za dveřmi komnaty a přemýšlel o světě, v němž se ocitl. Uvažoval, zda by dokázal vidět magická vlákna i v tamtom, původním světě, kdyby ho napadlo to zkusit. Přemítal, jaké by asi bylo vyrůstat tady. Teď cítil k tomuto místu majetnický vztah, přestože neznal ani nechápal celou jeho historii, a přítomnost vetřelce ho popouzela.
A někdo takový tady byl. Věděl to tak jistě, jako kdyby ho zahlédl vlastníma očima. Byl si tím jist nejen proto, že beze stopy mizelo cokoli k jídlu nebo pití, co někde nechal stát, ale i z množství jiných výmluvných věcí. Kliky na různých místech, dříve pokryté vrstvou prachu, byly najednou čisté. Drobnosti, ležící jinde než kam je uložil; rozmazané stopy, které se náhle objevily v chodbách, kam skoro nechodil. To vše zesilovalo pocit cizí přítomnosti. Nevěděl proč, ale zdálo se mu, jako by ho chtěl sám Rondoval varovat.
Proto chystal svá zaklínadla opatrně, zčásti díky intuici, zčásti s pomocí otcových knih. Zdálo se, že je všechno uděláno, jak mělo. A jakmile se nezvaný návštěvník pohne, Pol se to okamžitě dozví a bude jednat…
Znovu jemné svědění. Tentokrát však nepřestalo a jeho prst vyletěl k jednomu z vláken. Dotkl se ho a vnímal jeho tep. Ano. Tohle vlákno vedlo k zborcené zadní věži. Výborně. Uchopil vlákno mezi prsty a začal s ním pohybovat, zatímco svěděni na zápěstí sílilo.
Ano. Pohybující se lidské tělo, muž, narušilo jeho varovný systém. Vlákno zbytnělo, tepalo silou a pevně se přichytilo k vetřelci.
Pol se usmál. Vláknem začala proudit jeho vůle a neznámý muž náhle zůstal stát jako omráčený.
„…a teď, příteli,“ zamumlal Pol, „nadešel čas, abychom se seznámili. Pojď ke mně!“
Muž začal sestupovat po schodech věže, pohyby měl pomalé a mechanické. Sice se pokusil vzdorovat, neboť si rychle uvědomil, že jde o zaklínadlo, ale jeho postup to nijak nezpomalilo. Na čele mu zaperlil pot a zuby měl pevně zaťaté. Pozoroval, jak ho nohy o své vlastní vůli nesou dolů po schodech a dál, do dlouhé chodby. Pokoušel se zachytit dveřních rámů a sloupů, které míjel, ale neznámá síla mu vždycky ruce odtrhla. Nakonec mu zmizely pod pláštěm.
Za okamžik se znovu vynořily a svíraly tenké pevné lanko,…
