15.
Vývojový typ ptáka-stopaře, s modrým břichem a šedým hřbetem, širokoúhlým okem a parabolickým uchem, sledoval draka i s jezdci na západ. Ptáka-stopaře pak následovala v poměrně velkých vzdálenostech celá řada větších letounů, sloužících jako přenosové body pro průzkumné vysílání. Špionážní pták se však zatím nedostal natolik blízko k předmětu své pozornosti, aby svou širokoúhlou čočkou zabral něco, co by stálo za vysílání. Kdyby byl blíže, možná by si vyslechl příběh, který předtím Pol vyprávěl Myšímu Rukavičkoví a nyní opakoval Noře. Jelikož však byl daleko, neslyšel ani otázky, které dívka Polovi kladla.
„Překvapuje mě, že sis tak rychle a v takovém rozsahu uvědomil, v čem spočívá tvé dědictví. Ale vzdor tomu měl Mark čas vybudovat a upevnit si své postavení, zatímco ty ne. Jak se chceš bránit hejnu jeho mechanických ptáků a celé záplavě pozemních strojů? Navíc mám dojem, že jsem tam zahlédla i nějaké lidi nebo trpaslíky… Co když vládne velké armádě? Máš vůbec nějaký plán?“
Pol chvíli mlčel a pak odpověděl: „Existoval nástroj moci, který patřil mému otci. S ním bych dokázal ovládat všechny… hm… zdroje Rondovalu. Kdyby se mi podařilo získat ho dříve, než Mark vytáhne do boje, mohl bych proti němu postavit něco opravdu úžasného. Bohužel, stále ještě nemám úplně jasno ani v zeměpisné, ani v politické situaci téhle země. Nevím, proti jak velké oblasti a kolika obydleným místům se chystá táhnout, ani jaké možnosti má místní obrana. Veškeré knihy, co mám k dispozici, jsou starší než já… mám i mapy, ale nejsem si jist, co je co a kde to na nich je.“
„To ti můžu ukázat,“ navrhla. „A taky ti vysvětlím všechno, co vím, jakmile se k těm mapám dostaneme.“
„Ale já tě chtěl vysadit ve vaší vesnici.“
„Ne! To nemůžeš! Mám strach! Mohl by pro mě přiletět znovu. Kdo by ho zastavil tentokrát?“
„Na Rondovalu by se ti nemuselo líbit.“
„Určitě bude lepší než Zlokovná hora. Neznáš nějaké kouzlo, které by ho změnilo zpět? Aby byl takový jako před lety?“
„Obávám se, že žádné kouzlo nedokáže změnit to, co z člověka udělal život, nebo co si udělal člověk sám. Je mi to líto.“
„Bála jsem se, že řekneš něco takového. Jak se zdá, všichni moudří lidé mluví stejně.“
Poprvé toho dne se dala do tichého pláče. A přestože se pták-stopař přibližoval, její pláč neslyšel. Pol ano, ale nevěděl, co má říci. Upíral proto pohled kupředu a mlčel.
Když přelétali nad Nořinou vesnicí, byla už tma a chladno, takže Pol přehodil dívce přes ramena svůj plášť. Vyšlo obrovské množství hvězd a zářily neobvykle jasně. Pol si poprvé uvědomil, že nepoznává jediné souhvězdí. Naproti tomu Lunolet upíral pohled dolů a pečlivě si ukládal do paměti polohu každého viditelného dobytčete, aby v noci, až se sem vrátí něco narychlo zakousnout, zbytečně nebloudil.
Probudil se ve špinavé místnosti hluboko pod úrovní země. Vypadalo to jako jedna z původních prastarých místností vytesaných ve skále, kterou noví obyvatelé ještě nestačili zrenovovat a vybavit. Snad to bylo nějaké skladiště. Místnost byla plná krámů, prachu a zatuchlého vzduchu. Proto si ji vybral. Byla daleko od řevu i bzukotu velkých strojů a kolem vchodu neprojel ani jeden z těch malých. A co se týká mužů s dlouhýma rukama, úzkými rameny a nízkými čely – ti se, jak se zdálo, těmhle místům vyhýbali.
Snědl trochu jídla, které si přinesl s sebou. Balíček s figurkami ukryl pod hromadu odpadků.
… musel jsem na téhle zastávce zmizet, pomyslel si. Jakmile to ten mladík jednou zjistil, bylo po všem. Hrůza, jak lovil informace doslova ze vzduchu. Ještě, že došlo k tomu zápasu…
… jak daleko to ještě může být do Dibny? Určitě skoro týden, odhadoval. Takže že než vyrazí, musí si obstarat zásobu potravin…
… a kolik je vlastně hodin? Nejspíš kolem půlnoci, odhadoval podle svého vnitřního času. Při troše štěstí by mohl problém zásobování vyřešit do rána a příštího večera vyrazit…
Zlehka otevřel dveře a vyhlédl do zšeřelé chodby. Byla prázdná. Stačilo několik vteřin, aby vyrazil ven, přeběhl až na konec a vyšel …
