13.
Mark se překulil na posteli, přitáhl si na ramena vínově červené pyžamo, sedl si, sevřel hlavu do dlaní a čekal, až se pokoj kolem něj přestane točit.
Jak dlouho už to bylo? Čtyři, pět, šest dní? – od té chvíle, co ho dal robochirurg do pořádku?
Zvedl hlavu. Místnost byla temná. Stroj, který mu vyčníval z levé oční jamky, tiše bzučel. Nakonec utichl a i na té straně se mu zrak vrátil.
Vstal, přešel až sterilně čistou místností – celou z oceli, skla a umělé hmoty – a prohlížel se v zrcadle nad umývadlem. Špičkami prstů lehce poklepal na kůži kolem pouzdra s čočkami, v místech, kde bylo zapuštěno do nadočnicového oblouku a lícní kosti.
… stále ještě příliš měkké. Celé se to hrozně vleče, protože beru moc utišujících prostředků, ale budu potřebovat další, abych vůbec dokázal myslet…
Vytáhl ze zásuvky v nočním stolku krabičku tablet, dvě zhltl a začal se mýt a čistit si zuby, aniž rozsvítil.
… ale to má i jisté výhody, když si na to člověk zvykne. Bude asi k půlnoci…
Natáhl si hnědé kalhoty se spoustou kapes, zelený svetr a pevné boty. Otevřel zadní dveře svého bytu a vyšel na terasu. Na přistávací ploše stál jeho osobní letoun – křídla ve tvaru delty, úsporných tvarů, lesklý a lehký. Vlevo, téměř na okraji zorného pole, se pohybovaly jakési mechanismy. Nadechl se vůně dovezených rostlin, obrátil se, došel k výtahové šachtě a spustil se o tři patra níž – k mostu vedoucímu přes silnici. Přešel po něm komunikaci a zamířil do nižší vedlejší budovy vojenského pozorovacího centra.
Jeden z malých, pokřivených mužů, oblečený v hnědočerné uniformě, tu seděl před řadou svítících obrazovek. Zda skutečně některou z nich pozoruje, to Mark zezadu nepoznal – což byl jeden z důvodů, proč nerad používal lidi; s výjimkou situací jako byla tahle, kde to jinak nešlo.
Když se přiblížil, jeho optická protéza zabzučela a čočky se zabarvily do zelenavého odstínu, jak se přizpůsobovaly zábleskům obrazovek. Muž na židli se narovnal.
„Dobrý večer, pane,“ řekl, aniž odvrátil pohled od obrazovek.
…tihle chlapi mají zatraceně bystré smysly.
„Něco důležitého?“
„Ano, pane. Postrádáme dva průzkumné ptáky.“
„Postrádáme? A kde se ztratili?“
„Někde nad vesnicí… tou vaší –“
„A co se jim stalo?“
„To nevím, pane. Najednou tam prostě nebyli.“
„Kdy se to stalo?“
„Je to něco víc než tři hodiny, pane.“
„Nepokusili jste se tam navést nějakého dalšího ptáka a podívat se, co se stalo?“
„Bylo to příliš náhlé, pane.“
„Jinými slovy jste neudělali nic. Proč jste mě o tom okamžitě neuvědomili?“
„Vydal jste příkaz, že nesmíte být rušen, pane.“
„Ano… já vím. Co si o tom myslíte?“
„Skutečně nevím, co si o tom mám myslet, pane.“
„Musí to být nějaká porucha. Stáhněte z té oblasti všechny ostatní stroje a důkladně je zkontrolujte. Pošleme tam nové. Okamžik!“
Přistoupil blíž a prohlížel si příslušné obrazovky.
„Nějaký pohyb ve vesnici?“
„Žádný, pane.“
„Ta dívka nevyšla z domu?“
„Ne, pane. Je u nich už celé hodiny tma.“
„Myslím, že ji zítra vyzvednu. Záleží na tom, jak se budu cítit. Plán B; tři ptáci, dva jako ochranná eskorta. Dohlédněte, aby byli připraveni.“
„Jistě, pane.“
Malý muž na něj vrhl rychlý pohled.
„Když dovolíte, pane. Ten nový oční implantát je velmi atraktivní.“
„Ano? Vážně? Díky,“ zamumlal, obrátil se a vyšel z místnosti.
Co ho to tak najednou napadlo? Ty prášky, jak se zdá, už začaly zabírat… zítra ještě určitě nebude v pořádku. Musí počkat další den. Má se vrátit a odvolat ten poslední příkaz? Ne. Ať zatím platí. Ať zatím platí…
Sešel dolů, aby provedl namátkovou kontrolu továrny a jeho oko s tichým bzukotem okamžitě zežloutlo.
Malý muž s rozhoupanou lucernou v ruce, jehož stíny se díky rychlému kroku trhavě pohybovaly po kamenných stěnách, prošel bludištěm tunelů. Občas se zastavil, aby chvilku naslouchal do tmy nebo opatrně nahlédl do příliš ostrého záhybu chodby. Když se zastavil, většinou se zároveň zachvěl. Možná by to bylo bez lucerny jednodušší, pomyslel si. A ta kamenná deska tam vzadu… Žádnou kamennou des…
