4.
Mark Marakson byl skoro dva metry vysoký, pořád ještě rostl a svaly měl vypracovány, jak jen je to u kováře možné. Teď si otřel ruce do zástěry, odhrnul si z čela neposlušnou ryšavou loknu a nasedl na stroj.
Znovu zkontroloval zapalovací skříňku, provedl jakousi drobnou úpravu na kotli a usadil se za řídící zařízení. Když povolil pedál spojky a vyjel ze své tajné dílny, stroj syčel a kovově klepal. Po široké pěšině, kterou v předchozích dnech nenápadně urovnal, zamířil k hlavní cestě.
Ptáci, králíci i veverky kolem něj vyváděli a Mark se usmál při pomyšlení na sílu pod svýma rukama. Projel ostrou zatáčku a radoval se z toho, jak skvěle stroj reaguje na řízení. Tohle byla šestá zkouška jeho samohybného vozu a jak se zdálo, vše dokonale fungovalo. Prvních pět jízd podnikl tajně, ale ta dnešní…
Rozesmál se nahlas. Ano, nadešel čas překvapit vesničany, ukázat jim, co se dá vytvořit díky myšlení a vynalézavosti. Zkontroloval páku po svém boku, kterou se ovládal tlak. V pořádku…
A dopoledne pro takovou výpravu se opravdu vydařilo –slunečné, se slabým vánkem, na všech stranách rozkvetlé jarní květiny… Srdce v něm poskočilo, když mu do zadku narazil okraj sedadla z tvrdého dřeva a myslí mu proběhl obrázek systému odpružení. Je to skutečně den určený k velkým činům.
Jel po cestě, občas přikrmil plameny a pokoušel se představit si výrazy lidí, kteří poprvé spatří jeho výtvor. Farmář na vzdáleném poli přestal orat a upřel pohled k cestě, ale byl tak daleko, že výraz jeho obličeje neviděl. Najednou Marka zamrzelo, že na svůj vůz nenamontoval nějakou píšťalu nebo zvon.
Když se přiblížil k vesnici, přitáhl brzdu a zpomalil. Měl v plánu zastavit přímo uprostřed městečka, postavit se na sedadlo a pronést krátkou řeč. Měla začínat: „Zbavte se svých koní, protože nadchází úsvit nové doby…“
Slyšel křik dětí z nedalekého pole. Zanedlouho už jich běžel houf kolem vozidla a vykřikovaly na něj otázky. Pokoušel se jim odpovídat, ale stroj přehlušoval jeho slova.
Když zahnul na jedinou vesnickou ulici, znovu zpomalil, na ulici se splašil kůň a i s lehkým vozem, do nějž byl zapražen, zmizel mezi domy. Viděl pobíhající lidi a slyšel, jak práskají zavírané dveře. Psi vrčeli a štěkali a zalézali do boud. Jen děti se neustále držely podivného vehiklu.
Když dojel do středu náměstíčka, zastavil a rozhlédl se kolem.
„Můžeme se na tom svézt?“ křičely děti.
„Snad později,“ odpověděl a obrátil se, aby si ověřil, že je na stroji stále ještě všechno v pořádku.
Dveře se začaly otevírat. Z domů, stájí a stodol vycházeli lidé a mlčky na něj zírali. Ale jejich výrazy vůbec nebyly takové, jak si představoval. Některé byly prázdné, mnoho jich bylo vystrašených a několik vzteklých.
„Co to má být?“ zvolal jakýsi muž na opačném konci náměstí.
„To je vůz na páru,“ zakřičel na něj odpověď. „Ten vůz –“
„Okamžitě to odsud odvez!“ vykřikl jiný muž. „Nebo nás všechny stihne kletba!“
„Ale to nejsou žádná zlá kouzla –“ začal.
„Okamžitě si to odvez!“
„Pryč s tím!“
„A on si s tou zatracenou mašinou přijede rovnou do města…“
Do parního kotle narazila hrouda hlíny.
„Ale vy to nechápete!“
„Pryč! Pryč! Pryč!“
Vzduchem začaly létat kameny. Několik mužů vykročilo směrem ke stroji a jeho majiteli. Vybral si toho, kterého znal nejlépe.
„Jede!“ zvolal. „To není černá magie! Je to jen stejná vroucí voda, jako když si vaříš čaj!“
Jed neodpověděl, ale přidal se k ostatním, kteří se chopili drnčícího boku stroje.
„Teď uvaříme tebe, ty lumpe!“ vykřikl jeden z nich a začali kývat vozem.
„Přestaňte! Přestaňte!“ křičel Mark. „Vždyť to rozbijete!“
Stroj měl bohužel těžiště dost vysoko a tak netrvalo dlouho a začal se pod náporem mužů kývat. Když si kovář uvědomil, že se vůz začíná převracet, bylo už příliš pozdě na to seskočit.
„K čertu s vámi!“ vykřikl a vyletěl ze sedadla.
Dopadl těžce na zem, udeřil se do hlavy, ale neomdlel. Omámeně pozoroval, jak kotel pukl a roztrhlo se ohniště, z nějž se do všech stran rozletělo žhavé uhlí. Dopadlo na něj několik kapek…
