7.
Umělé housenky křižovaly ulice ožívajícího města a odklízely odpadky a trosky. Jejich hlavní dozorce, malý mutant se širokými rameny a mohutnými nadočnicovými oblouky, kontroloval pomalý postup strojů a občas je pobídl zahnutým kontrolním ankusem. Byl slunečný den a ozařoval blyštivé kopule, kolem nichž se hemžili pracující dělníci. Pod rukama dělníků – robotů se začínaly rýsovat první obnovené terasy. Vzduchem se nesl tichý a pravidelný hukot obnovených továren, zatímco se po počítačově řízených montážních pásech sunuly součásti robotů různých typů, létajících strojů i dopravních prostředků. O mnoho níž, v údolí, se sunula řada mutantů, kteří postupně poklekali před památníkem z bílého kamene, vztyčeným nad vchodem do prostor starého vyučovacího počítače. Nařídil ho tam vybudovat jejich vůdce, který jej pak prohlásil za svatostánek. Z plochých střech se vznášely obrovské, ptákům podobné stroje, aby se vystřídaly s těmi, které se tam vracely, v pravidelném plnění rozsáhlé strážní služby. Hlavní dohlížitel hlasitě vykřikl, pokynul svou holí a usmál se. Od chvíle, kdy se objevil Korunovaný sluncem, jenž měl moc nad Starými věcmi, byl život den ode dne lepší. Doufal, že se jejich vůdci daří při práci na úkolu, za nímž se nedávno vydal. Později dohlížitel navštíví svatostánek, aby se za to pomodlil a také za to, aby dokázali rozšířit požehnání vytápěných obydlí a pravidelných jídel po celé zemi. Znovu máchl svou holí a dovolil, aby ho ovládl silný pocit uspokojení a ctnosti.
Michael Chain, s růžovou tváří a pomalu řídnoucími vlasy, seděl naproti Danielovi u stolku v malé tiché restauraci a předstíral, že nestuduje synovy reakce. Dan, který se ve svém nejlepším obleku cítil vrcholně nepohodlně, se nimral v dezertu, srkal kávu a pokoušel se předstírat, že si toho zastřeného pozorování nevšiml. Pocítil, jak mu zaškubalo v zápěstí, a někde za stěnou se rozbil talíř. Kdykoliv se něco takového stalo, rychle nasadil zpětný bioblok – techniku, kterou postupně zvládl a díky níž potlačoval průběh nekontrolovaných událostí kolem své osoby.
„Ta nahrávka se moc nedaří, že?“ nadhodil Michael.
Dan pozvedl oči a zavrtěl hlavou.
„Zdá se, že jsem lepší, když hraju naživo,“ odpověděl. Pak pokrčil rameny. „Jenže ono je těžké odhadnout hned napoprvé, co člověk v takovém případě dělá špatně. Už teď vidím pár věcí, které bych udělal jinak –“
„Bylo to dobré,“ překvapil ho Michael. „Mie se to líbilo.“ Pozvedl ruku dlaní vzhůru a udělal neurčité gesto. „Ale to víš,“ pokračoval. „Malá skupina, žádná reklama… Máš vůbec představu, kolik písní se každý rok nahraje?“
„Bohužel, mám. Je to –“
„… a jistě i při svém uměleckém založení víš aspoň něco o statistice. V podstatě je to sázka do loterie.“
„Je to tvrdé,“ připustil Dan.
Otcova ruka se obrátila a dopadla na stolní desku.
„Je téměř nemožné to dokázat, tak je to!“
Z kuchyně se ozvalo řinčení střepů. Dan si povzdechl. „Asi máš pravdu, ale rozhodl jsem se, že to zatím nevzdám.“
Starší Chain si objednal sklenku pití, aby si ho vychutnal po večeři. Dan odmítl.
„Pořád ještě chodíš s tím Lewisovic děvčetem?“
„Jo.“
„Připadá mi tak trochu laciná.“
„Užili jsme si spolu spoustu legrace.“
Michael pokrčil rameny.
„Je to tvůj život.“
Dan dopil kávu. Když zvedl hlavu, zjistil, že se na něj Michael dívá s úsměvem.
„Je, vážně,“ přikyvoval starší muž. Natáhl se a položil Danovi dlaň na paži. „Jsem rád, že se držíš svých názorů. Vím, že jsem na tebe občas dost tlačil. Ale poslyš. I kdybys neskončil s titulem, místo ve firmě vždycky bude. Kdybys někdy změnil názor, mohl by ses naučit všemu, co bys potřeboval, při práci – zapsal by ses do nějakých večerních kurzů… Žádné ty podomní bláboly… Jen ti to říkám. To místo tam budeš pořád mít.“
„Díky, tati.“
Michael dopil sklenku a rozhlédl se.
„Číšníku!“ zvolal. „Platím!“
Svícen na stěně se začal naklánět, ale Dan včas rozpoznal příznaky a narovnal ho.
Mor stál a opíral se o sloupek postele. Klouby rukou si soustředěně protíral oči. Zdálo se, ž…
