5
NEPŘEJU si popisovat, bratři, jaký další příšerný buči mě přinutili to odpoledne zlukovat. Ty duše tohodle dr. Brodskyho a dr. Branoma a všech dalších v bílejch pláštích (a vzpomeňte si na tu čajinu, která kroutila knoflíkama a sledovala měřicí přístroje) musely být daleko víc zafísízovaný a hnusný, než duše kterýhokoli prestůpnika v celým STANAZu. Protože to sem si nikdy nemyslel, že je možný, aby nějakýho hjumaníka vůbec napadlo udělat filmy o tom, co sem byl přinucenej pevně přivázanej ke křeslu a s doširoka násilně otevřenejma ajkama lukovat. Jediný, co sem mohl dělat, bylo gromkově na ně skrímat, aby to vypnuli, vypnuli, a pak se ještě jakoby částečně topit v hluku šlágování a blbání a taky v hudbě, která to vždycky doprovázela. Umíte si představit, jakej to byl pocit úlevy, když sem zlukoval poslední film a tenhle dr. Brodsky řekl rozzívaným a znuděným vojsem: „Myslím, že pro Den Jedna by to mohlo stačit, že ano, Branome?" A tak sem tam byl pod rozsvícenejma světlama, gulliver se mi chvěl jako nějakej bolšáckej obrovskej motor na výrobu bolesti, a lipsy sem měl celý suchý a uvnitř jako bych měl nějakej físíz, a taky sem měl pocit, že vyzvracím každičkej kousíček pišči, kterej sem kdy snědl, ach, bratři moji, ode dne, kdy sem přestal bejt kojenej. „Dobře," řekl tenhle dr. Brodsky, „toho můžete odnést zpátky do postele." Pak mě tak trochu poplácal po pleču a řekl: „Prima prima. Velice slibný začátek," a šklebil se od íru k íru, a pak se tak jakoby odkolíbal a dr. Branom za ním, ale dr. Branom mi věnoval velice frendíkovskej a účastnej úsměv, jako by s celou tou bučí neměl vůbec nic společnýho, ale byl k ní přinucenej podobně jako já.
Nicméně vysvobodili mou ploť z křesla a spustili kůži nad mýma ajkama, takže sem je zase mohl libovolně zavírat a otvírat, a já je hned zavřel, ach, bratři moji, s bolestí a třasem v gulliveru, a pak mě přenesli do toho starýho dobrýho kolečkovýho křesla a zavezli zpátky do mýho bitkovýho pokojíku, podhjumaník, kterej mě vezl, si zpíval jakejsi nadrženej popsong, takže sem po něm vyštěknul: „Zavři hubu, nech toho," ale on se jenom zaláfal a řekl: „To nevadí, příteli," a začal zpívat hlasitěji. Tak mě položil do postele a já se cítil balnoj a nemohl sem usnout, ale brzo sem se začal cítit trochu bitkově líp, a pak mi přinesli nádherně horký tý se spoustou mlíka a šugru, a když sem ho začal drinkat, věděl sem, že ta příšerná noční můra už patří minulosti a že je to už pryč. A pak vešel dr. Branom, samá ochota a samej úsměv, a povídá:
„No, podle mých výpočtů byste se měl už pomalu cítit zase v pořádku. Ano?"
„Pane," řekl sem trochu ostražitě. Moc sem ty jeho kecy o výpočtech nedygoval, protože mi bylo jasný, že to, že se cítím líp a už ne tak balnoj, je moje vlastní věc a nemá to co dělat s nějakejma výpočtama. Posadil se, pořád strašně laskavej a frendíkovskej, na pelest postele a řekl:
„Dr. Brodsky je s vámi spokojen. Máte velice pozitivní odezvu. Zítra budou samozřejmě ta sezení dvě, ráno a odpoledne, a umím si představit, že se na konci dne budete cítit poněkud ochable. Musíme být ale na vás tvrdí, musíte se vyléčit." Odpověděl sem:
„Chcete říct, že budu muset zase sedět...? Chcete říct, že se zase budu muset dívat na...? To ne, ne. Bylo to příšerný." „Samozřejmě, že to bylo příšerné," usmál se dr. Branom. „Násilí je příšerná věc. Právě se to začínáte učit chápat. Vaše tělo se to učí." „Ale," řekl sem, „já tomu nerozumím. Nerozumím tomu, že je mi tak zle. Nikdy dřív mi na zvracení nebylo. Cítil sem se při tom vždycky přesně opačně. Chci říct, že když sem to dělal nebo se na to díval, cítil sem se vždycky chorošně. Já prostě nerozumím proč, jak, co..."
„Život je nádherná věc," řekl dr. Branom takovým velice svatým vojsem. „Životní pochody, stvoření lidského organismu, kdo těmhle zázrakům může plně porozumět? Dr. Brodsky je samozřejmě znamenitý muž. To, co se právě děje vám, by se mělo dít v každém zdravém lidském organismu, který přemítá nad konáním zla, nad destrukcí.…