Mechanický pomeranč (Anthony Burgess)

4

DRUHEJ den ráno sem vstával pinkulich v osm nula nula, bratři moji, a poněvadž sem se pořád ještě cítil vyplivanej, sedřenej, utrá­penej a rozlámanej a oči sem měl fakt chorošně slepený, řekl sem si, že nepůjdu do školy. Myslel sem na to, jak si trochu bitkově v posteli poležím, řekněme tak jednu dvě hodinky, pak se pěkně po­malu oblíknu, možná si dám dokonce v koupelně sprchu, udělám si sám pro sebe topinku a budu hírovat rádio nebo číst pejpry, všechno pěkně odinočko. A potom po obědě bych snad mohl, pokud se mi ještě bude chtít, odguljat do starýho dobrýho školivolu podívat se, co kúkujou v tom sídle silykovýho a úplně zbytečnýho učení, bratři moji. Slyšel sem, jak tat'ulín chrchlá a podupává a pak odguljává do barvíren, kde rabbití, a pak na mě zavolala mamka velice uctivým vojsem, což dělala od tý doby, co sem vyrostl do výšky a do síly. „Už je po osmé, synku. Snad nechceš zase přijít pozdě."

Tak sem zavolal v odpověď: „Bolí mě trošku gulliver. Nech nás a já se pokusím z toho vyspat a jít pak pozdějc jako správnej ulejvák." Híroval sem, jak si jakoby povzdechla, a pak řekla:

„Snídani ti tedy dám do trouby, synku. Já už teď musím jít." Což byla pravda, protože existoval zákon pro všechny kromě dětí a nemocnejch, že museli chodit rabbitit. Moje mamka pracovala v jednom z těch státních obchoďáků, jak se tomu říkalo, kde dávala do regálů polívky v konzervách, fazole a samej takovej físíz. Tak sem híroval, jak cinknul talíř, kterej dávala do plynový trouby, pak si nazula boty, zpoza dveří si vzala kabát a zase s povzdechem řekla: „Odcházím, synku." Já se ale ponořil zpátky do hajan a slušně cho­rošně sem odpadl a měl sem podivnej a jakoby strašně opravdickej drím, zdálo se mi z jakýhosi důvodu o mým frendíkovi Jiříkovi. V tom drímu byl nějak o hodně starší a strašně ostrej a tvrdej a tol­koval o disciplíně a poslušnosti a o tom, jak musej na jeho povel všichni bajati jít tvrdě do toho a salutovat jako v armádě, a já sem v řadě spolu s ostatníma odpovídal anopane a nepane, a pak sem jasně zlukoval, že Jiřík má na plečech takový hvězdičky jako gene­rál. A pak pokynul, aby vešel starej dobrej Tupoun s bičem a Tupoun byl taky daleko ouldanější a šedivej a chybělo mu pár cárů, což bylo vidět, když se zaláfal, jak mě zlukoval, a můj frendík Jiňk pak ukázal tak jakoby na mě a řekl: „Tamten člověk má dresy celý zasviněný a zafísízovaný," a to byla pravda. A já vyskrímnul: „Nemlaťte mě, bratři, prosím vás," a začal sem utíkat. A běhal sem jakoby pořád dokola a Tupoun šel po mně, mohl si gulliver uláfat, švihal tím sta­rým dobrým bičem a pokaždý, když sem tím bičem dostal chorošnej tolčok, bylo to, jako by se hrozně nahlas rozezněl nějakej elektrickej zvonek, a ten zvonek jako by tu bolest znásoboval.

Pak sem kvikle procitnul, srdce mi buch buch bušilo a samozřejmě taky zvonek dělal crrrr crrrrr a byl to zvonek u našich dveří. Dělal sem, že nikdo není doma, jenže to crrr ne a ne odvolknout, a pak sem uslyšel za dveřna křičet vojs: „No tak, nech toho, já vím, že jsi v posteli." Poznal sem ten vojs okamžitě. Byl to vojs P R. Deltoida (fakt stupído lunko, tenhleten hjumaník), kterýmu se říkalo poradce pro postnápravnej život. Byl to přepracovanej hjumaník, kterej měl doma stovky knížek. Zakřičel sem dobře dobře dobře vojsem jakoby plným bolesti, vstal sem z postele a oděl se, bratři moji, do nádher­nýho, jakoby hedvábnýho županu se vzorem obrysů nejrůznějších velkoměst. Fútky sem si strčil do pohodlnejch vlněnejch tuflí, učesal si bujnou svatozář, a tím sem byl na P. R. Deltoida přichystanej. Když sem otevřel, vešel šouravě dovnitř, vypadal vyplivaně, na gulliveru mu seděla pomačkaná stará šlapa a převlečmk měl ušmudlanej. „Á, náš malej Saška," řekl mi na uvítanou. „Už je to tak, potkal sem tvoji matku. Říkala cosi o jakési bolesti. A že teda žádná škola."

„Bolest hlavy, která se skoro nedá vydržet, bratře pane," řekl sem uctivým vojsem. „Myslím, že by to do odpoledne mohlo zmizet." „No, do večera určitě, to ano," řekl P. R.…