Mechanický pomeranč (Anthony Burgess)

ČÁST TŘETÍ

1

„CO teda jako bude, he?"

To sem se, bratři moji, ptal sám sebe příštího rána, když sem stál před tou bílou budovou jakoby připláclou ke starýmu dobrýmu STA­NAZu ve svejch nočních, dva roky starejch dresech, v šedým světle svítání, s bukovou taškou s několika osobníma bučima a trochou katru, kterej mi laskavě poskytly smelovatý Úřady, abych měl jako s čím začít svůj jako novej život.

Zbytek předešlýho dne byl příšerně unavující, samý interview nahrávaný pro televizní zprávy a fotografie blesk blesk blesk a další takový demonstrace toho, jak se rozsypu tváří v tvář supernásilí, a všechen ten ponižující físíz. A pak sem úplně odpadl do postele a pak, aspoň mně se to tak zdálo, mě okamžitě zase vzbudili, aby mi řekli, že mám vypadnout a odvolkovat domů, nechtěli už nikdy lukovat Vašeho Pokornýho Vypravěče, už nikdy, ach, bratři moji. Tak sem tu teda stál, strašně strašně moc brzo ráno, pocinkával si s tou trochou rozkoší, který mi zbyly v karmanu, a přemítal sem: „Co teda jako bude, he?"

Někde na nějakým placu nějakou snídani, pomyslel sem si, pro­tože sem ted ráno vůbec nejedl - všichni hjumaníci se už nemohli dočkat, až mě vytolčokujou na svobodu. Vydrinkal sem jenom kápek tý. Tenhleten STANAZ byl v takový jakoby zasmušilý části města, ale byly tu všude kolem takový bitkový dělnický kafáče, takže sem brzo jeden našel, bratři moji. Bylo to tam velice físízový a smelo­vatý, s jedinou žárovkou u stropu, přičemž její slabej přísvit ještě zatemňovaly mušince, a ranní rabbiťáci tady srkali svý tý a příšerně vyhlížející párky s krajícema bredu, kterej hltali jako o závod, a pak skrímovali o další. Obsluhovala je strašně zafísízovaná čajina, která ale měla hodně bolšácký bresty, a některý z těch jedících hjumaníků se ji pokoušeli za ně chytnout a dělali při tom ha ha ha, zatímco ona se chichotala hi hi hi, a už jenom pohled na ně mě málem donutil ke zvracení, bratři. Požádal sem ale velmi zdvořile a džentlmen­ským vojsem o toast s džemem a tý a posadil se k jídlu a drinkání do tmavýho kouta.

Zatímco sem tam takhle snídal, vguljal dovnitř malej bitkovej trpasličí hjumaník a prodával ranní pejpry. Byl to takovej pokrou­cenej gražnej prestůpnickej týpek se silnejma brejlema v kovovejch obroučkách a na sobě měl dresy v barvě jakoby velice ouldanýho zkaženýho rybízovýho pudinku. Purčejznul sem si ty pejpry s myš­lenkou, že se připravím na veplutí zpátky do normálního lajfu, a abych zlukoval, o co ve světě volkuje. Tyhle pejpry vypadaly jako vládní, protože všechny zprávy na první straně se týkaly potřeby ujistit každýho hjumaníka, aby v příštích parlamentních volbách, který měly být za dva nebo tři týdny, volil tuhle vládu znovu. Byly plný vychloubačnejch verdů o tom, co všechno vláda vykonala, brat­ři, za poslední rok nebo tak nějak, jak se zvedl export a jak si fakt chorošně vede v zahraniční politice a ve zlepšování sociálních slu­žeb a samý takový físíz. Ale úplně nejvíc ze všeho se vláda chlubila, jak zúčtovala se zločinností v ulicích a učinila je za posledního půl roku bezpečnější pro mírumilovný noční píply, což bylo jednak díky vyšším platům v policii, a jednak taky tím, že policie přitvrdila vůči mladistvejm chuligánům, úchylům a zlodějům a další takový físíz. Což Vašeho Pokornýho Vypravěče do jistý míry interesovalo. A na druhý stránce pejprů byla taková rozmazaná fotka někoho, kdo mi připadal silně povědomej, a ukázalo se, že to není nikdo jinej než já já já. Vypadal sem velice zasmušile a jakoby vylekaně, ale ve skutečnosti to způsobovaly jenom blesky bez ustání cvakajících fo­toaparátů. Dole pod obrázkem se pravilo, že jde o prvního absolventa novýho Státního institutu pro regenerační léčbu kriminálních živlů, vyléčenýho ze zločineckejch instinktů během pouhejch čtrnácti dnů, a ze kterýho je ted bohabojnej občan ctící zákony a samý takový físíz. Pak sem zlukoval, že je tam taky strašně vychloubačnej článek o tý Ludovicově technice a jak moudrá je naše vláda a samý takový físíz. Pak tam byl taky obrázek dalšího hjumaníka, kterej mi připadal povědomej, a byl to ten ministr vnitra či nitra. Zdálo se, že se trochu předvádí, říkal, že se těší na krásný věk bez zločinu, ve kterým už se nebude třeba bát zbabělejch útoků mladistvejch chuligánů, úchylů a zlodějů a samý takový físíz. Tak sem zavrčel arrrghhhh a hodil ty pejpry na podlahu, aby zakryly skvrny po rozlitým tý a příšerný chrchly físízovejch zvířat, který běžně tenhle kafáč navštěvovaly. „Co teda jako bude, he?"

Ted teda bylo to, bratři moji, že se šlo pěkně domů, udělat pře­kvapeníčko pro tatataťku a mamku, takříkajíc návrat jejich jedinýho syna a dědice do rodinnýho lůna. Pak bych si mohl lehnout ve svým bitkovým pokojíku na záda na postel a pohírovat si nějakou pěknou muziku a zároveň bych si mohl promyslet, co dělat s vlastním laj­fem. Pověřenec pro styk s propuštěnými mi dal den předtím dlouhej seznam volnejch míst, který sem se mohl pokusit získat, a telefono­val kvůli mně různejm hjumaníkům, ale já neměl ani v nejmenším v úmyslu, bratři moji, jít okamžitě rabbitat. Napřed si bitkově od­počinout, ano, a klidně si na posteli popřemýšlet za zvuků nějaký nádherný muziky.

Takže bus do Centra a odtud další bus do Kingsley Avenue, do bytový jednotky Superčinžáku 18 A, nebylo to daleko. Nebudete mi věřit, bratři, ale moje srdce se třepalo klep klep klep jakoby něja­kým vzrušením. Všude bylo velice ticho, bylo časný zimní ráno, a když sem vguljal do vestibulu v paneláku, nebyl tam nikde kolem žádnej hjumaník, jenom ty béroví hjumaníci a číny ze Vznešenosti Práce. Co mě udivilo, bratři, byl fakt, že byli umytý, žádný bubliny s oplzlejma verdama splývajícíma z lipsů Vznešenejch Pracujících, žádný oplzlý tělesný partie přimalovaný k jejich nahejm plotím zka­ženejma dušičkama malujících bajatů. Taky mě udivilo, že funguje výtah. Když sem zmáčknut elektrickou knopku, přihnal si to s vrně­ním dolů, a když sem nastoupil dovnitř, čekalo mě další překvapení: lukoval sem, že v tý kleci je taky všechno dokonale očištěný.

Takže sem vyjel do desátýho patra a uviděl dveře 10-8 tak jako vždycky, hendka se mi třásla, když sem z karmanu vytahoval špérek, strčil ho do zámku a otočil, a pak se dveře otevřely a já vešel dovnitř, a tam sem spatřil tři páry překvapenejch, skoro polekanejch ajek, který na mě hleděly, a byli to téčko s emkem, který právě snídali, ale navíc tam byl taky jakejsi hjumaník, kterýho sem nikdy dřív v celým svým lajfu nelukoval, bolšáckej tlustej hjumaník v košili a prádle, kterej srkal tý s mlíkem a žvykyžvyk si žvýkal jajkovák s toastem. A zrovna tenhle cizej hjumaník promluvil první a povídá:

„Co jsi zač, příteli? Kdes sebral klíč? Ven, než ti jednu vytnu do obličeje. Vypadni a zaklepej. Vysvětli, co chceš. Dělej."

Tatka s mamkou seděli jako zkoprnělí a lukoval sem, že dosud nečetli pejpry, a pak sem si vzpomněl, že pejpry nikdy nechodily dřív, než tatat'ulda odkráčel do práce. Ale mamka řekla: „Ach, tys utekl. Ty seš venku. Co budeme dělat? Každou chvilku tu určitě bude policie, och ach ach. Ty zlej a ošklivej chlapče, takhle nás všechny uvést do hanby." A, věřte tomu nebo mi polibte šáry, začala natahovat búúú úúúú. Pokusil sem se teda začít vysvětlovat, že klidně můžou zavolat do STANAZu, jestli chtějí, a celou tu dobu tam ten cizej hjumaník jenom zamračeně seděl a díval se, jako by mě chtěl svou chlupatou svalnatou prackou praštit do fejsu. Rekl sem tedy rychle:

„Co kdybys napřed něco odpověděl ty mně, bratře? Co tady děláš a jak si tady dlouho? Tón tvý řeči se mi moc nezamlouvá. Dávej si bacha. No tak, honem, už ať je to venku." Byl to typickej hjumaník dělňas, strašně ošklivej, měl tak asi třicet nebo čtyřicet a s lipsama dokořán ted' na mě jenom čuměl a neprotolknul jedinej verd. Pak můj táta řekl:

„Je to celý trošku zmatený, synku. Měl jsi nám dát vědět, že při­jdeš. Mysleli jsme, že to bude trvat přinejmenším ještě takových pět šest let, než tě propustí. Ne, že by nás to netěšilo," řekl, ale řekl to jakoby velice zasmušile, „vidět tě zase jako svobodného člověka."

„Kdo je to?" zeptal sem se. „Proč neumí mluvit? Co se to tady děje?"

„To je Joe," řekla moje mamka. „On ted' tady bydlí. Podnájemník. Bože bože bože," vzdychala.

„Hele, ty," řekl tenhlecten Joe. „O tobě jsem už všechno slyšel, chlapče. Vím, cos udělal a jak jsi svejm ubohejm zarmoucenejm rodičům zlomil srdce. Takže ty jsi zpátky, he? Abys jim zase udě­lal ze života peklo, co? Jenom přes mou mrtvolu, protože já jsem se stal víc jejich synem než podnájemníkem." Málem sem se tomu nahlas zaláfal, kdyby se ale ve mně nezačal zvedat ten starej apset, ze kterýho se mi začalo chtít zvracet, protože jinak tenhle hjumaník vypadal stejně starej jako moje téčko s emkem, a přitom se snažil po­ložit mý brečící mamce kolem plečů ochrannou synovskou hendku, ach, bratři moji.

„Tak," řekl sem a skoro sem měl pocit, že sám propuknu v slzy, „tak to je teda. Dobře, dávám ti celejch pět minut, aby sis vyklidil svý físízový buči z mýho pokoje." A zamířil sem do toho pokoje a ten hjumaník byl bitkově příliš pomalej, než aby mě stačil zadr­žet. Když sem otevřel dveře, srdce mi spadlo až na koberec, protože sem lukoval, že už to vůbec nevypadá jako můj pokoj, bratři mo­ji. Ze zdí zmizely všechny moje vlaječky a ten hjumaník si tam navěšel obrázky boxerů, taky celej tým arogantně sedící se založe­nejma hendkama a s takovým jakýmsi stříbřitým štítem před sebou. A taky sem lukoval, co dál tam chybí. Nebylo tam ani moje stereo, ani skříňka s diskama, ani moje zamčená pokladnička, ve který sem měl lahvičky s drogama a dvě zářivě vyleštěný injekční stříkačky. „Tady se pěkně hnusně físízově pracovalo," vyskrímnul sem. „Cos udělal s mýma osobníma bučima, ty mizernej hajzle?" Říkal sem to tomu Joeovi, ale odpověděl mi můj táta:

„Všechno to, synku, zabavila policie. Víš, podle té nové vyhlášky o kompenzaci pro oběti."

Měl sem pocit, že se mi nepodaří zadržet zvracení, gulliver se mi celej z toho šoku rozbolel a lipsy sem měl tak suchý, že sem si kvikle pořádně přihnul z láhve mlíka na stole, a ten Joe povídá: „Hnusný prasácký zvyky." Odpověděl sem:

„Jenže ona umřela. Umřela přece."

„Ale šlo o kočky, synku," řekl můj táta jakoby plnej lítosti, „zů­staly tam a dokud se nezjistila závěť, neměl se o ně kdo starat, takže museli na jejich krmení někoho najmout. Policie tedy prodala tvoje věci, oblečení a všechno ostatní, aby pomohla s jejich opatrováním. Takový je zákon, synku. Tys ale nikdy nepatřil k těm, kteří by se zákonem zrovna moc řídili."

Musel sem se na to posadit a tenhlecten Joe řekl: „Požádej o do­volení, než si sedneš, ty nevychovaná mladá svině," a tak sem kvikle vyštěknut v odpovědi „Ty drž tu svou velkou tlustou hubu," a bylo mi na blití. Pak sem se pokusil být rozumnej a pro záchranu svýho zdraví sem se usmál a řekl: „Dobrá, tohle je můj pokoj, to se nedá popřít. Taky je tu můj domov. Jaký máte, mý předrahý téčko s em­kem, návrhy?" Oni ale vypadali jenom velice zachmuřeně, mamka se trochu třásla, fejs měla samou vrásku a mokrej jakoby od slz, a můj táta pak řekl:

„Musí se to všechno promyslet, synku. Dost dobře nemůžeme Joea prostě vykopnout, že ne? Chci říct, Joe má tady práci na smlouvu, na dva roky, a máme mezi sebou takovou dohodu, že ano, Joe? Chci říct, synku, mysleli jsme, že zůstaneš ve vězení dlouho a že ten pokoj bude prázdnej." Trošku se styděl, dalo se to na jeho fejsu lukovat. Tak sem se teda jen usmál a jakoby přikývnut a pravil sem:

„Lukuju to pěkně. Zvykli ste si na trochu klidu a zvykli ste si taky na trochu rozkoší navíc. Tak to chodí: A váš syn by vám byl jen pěkně na obtíž." A potom, bratři moji, věřte mi to nebo mi polibte šáry, sem začal jakoby plakat a cítil sem sám nad sebou velikou lítost. Můj táta na to řekl:

„Víš, synku, Joe už taky zaplatil nájem na příští měsíc. Chci říct, že ať už uděláme do budoucna cokoliv, nemůžeme Joeovi říct, aby vypadl, že ne, Joe?" A tenhle Joe povídá:

„O vás dvou jsem už začal přemýšlet jako o svém otci a matce. Bylo by snad správný a čestný odejít a nechat vás napospas něž­nostem tohodle mladýho monstra, kterej jako by vůbec nebyl vaším opravdovým synem? Teď brečí, ale to je jenom jeho dovedný před­stírání. Nechte ho odejít, ať si někde najde pokoj. Nechte ho, ať se poučí ze svejch chyb. Takovej zlej kluk jako on si nezaslouží tak hodnou mámu a tátu, jaký měl."

„Dobře," řekl sem a vstal, pořád jakoby celej v slzách. „Ted'vím, na čem sem. Nikdo mě nechce, nikdo mě nemiluje. Trpěl sem, trpěl a trpěl, a všichni chtějí, abych trpěl dál, já vím."

„Tys způsoboval utrpením jinejm," řekl ten Joe. „Je jen správný, abys taky pořádně trpěl. Slyšel jsem všechno, cos provedl, seděl jsem tady večer u rodinnýho stolu a poslouchat to byly pěkný šoky. Ze spousty věcí mi bylo úplně na zvracení."

„Přál bych si," odpověděl sem, „bejt zpátky ve vězení. Ve starým dobrým STANAZu, kde sem žil. Ted' odguljám pryč," řekl sem. „Už mě nikdy nezlukujete. Půjdu si po svejch, mockrát vám děkuju. Doufám, že vás to bude pořádně žrát ve svědomí." Můj otec řekl:

„Neber si to tak, synku," a moje mamka pořád jen pokračovala bůůůůúúúú úúú úúúú, fejs měla celej ošklivě ztrhanej, a ten Joe jí dal zas hendku kolem ramen, poplácal ji a chlácholil ji pššt pšt pšt jak lunatickej. A tak sem tak jakoby doklopýtal ke dveřím a vyšel ven a nechal je napospas jejich strašlivý vině, ach, bratři moji.