5
PAK se ale stalo, že sem se vzbudil pozdě (podle mejch hodinek bylo skoro sedm třicet), a to, jak se ukázalo, nebylo zrovna moc chytrý. Lukujete, že v tomhle ohavným světě se všechno počítá? Ponímáte, že jedna věc vždycky navazuje na druhou? Tak tak tak. Na mým stereu už dávno nebyla žádná Radost ani Miliony, v náruč jednu, takže je musel nějakej hjumaník sundat, a to muselo bejt téčko nebo emko, protože sem oba docela zřetelně híroval z obýváku, jak tam klinkají talíře a jak usrkávaj při drinkání ze šálků čaje při svým unaveným jídle po celodenním rabbitání, jeden v továrně a druhej v obchodě. Starý ubožáci. Politováníhodný ouldaný. Hodil sem na sebe župan a vykouknul v přestrojení za milujícího syna a pravil sem:
„Ahoj ahoj ahoj, vy tam. Po celodenním odpočinku je mi mnohem líp. Už sem přichystanej k večerní práci, abych si něco přivydělal." Protože tomuhle podle svejch vlastních slov věřili. „Mňam mňam, mam. Je z toho něco pro mě?" Vypadalo to jako nějakej zmrazenej koláč, kterej pro mě rozmrazila, ohřála, a už to pak nevypadalo tak moc chutně, ale musel sem říct to, co sem řekl. Taťka se na mě podíval podezřívavě a s nepříliš velkým potěšením, nic ale neřekl, protože věděl, že si to moc dobře nemůže dovolit, a mamka se tak trochu unaveně smajla, něco ve smyslu, jako že sem přece jen plod jejího klína a jedinej její syn. Odtančil sem do koupelny a narychlo se ovošnul, protože sem měl pocit mazlavý nečistoty, a pak sem se vrátil do svýho pokojíku pro večerní dresy. Potom sem si vypulírovanej, učesanej, vykartáčovanej a prostě senzační sednut ke svýmu lomtyku koláče. Taťulda pravil:
„Ne, že bych chtěl do všeho šťourat, synku, ale kam to vlastně chodíš po večerech pracovat?"
„Ále," žvýkal sem, „většinou jenom takový drobnosti, jenom tak pomáhat. Jak kde, podle toho, co se najde." Zpříma sem se mu podíval do ajek pohledem, kterým sem mu říka1, aby si hleděl svýho a já že si budu hledět zase mýho. „Nechci po vás nikdy žádný peníze, že ne? Žádný peníze na oblečení ani na zábavu. Tak fajn teda, nač se potom ptáš?"
Můj taťka cosi pokorně nesrozumitelně zadrmolil. „Promiň, synku," řekl pak. „Ale občas mi to dělá starosti. Mívám občas takový sny. Můžeš se tomu smát, jestli chceš, ale ve snech je hodně pravdy. Minulou noc se mi zdálo o tobě a to, co jsem v tom snu viděl, se mi ani trochu nelíbilo."
„Ale?" Začalo mě teď to jeho snění interestovat. Měl sem takovej pocit, že se mi taky cosi zdálo, ale nemohl sem si vzpomenout, co přesně to bylo. „Ano?" řekl sem a přestal žvýkat svůj rozvařenej koláč.
„Bylo to úplně živý," pokračoval můj taťka. „Viděl jsem tě ležet na ulici a jiní kluci tě mlátili. Vypadali jako ti, se kterýma jsi kamarádil, než tě poslali do poslední Nápravné školy."
„Fakt?" Tomu sem se musel uvnitř usmát, taťulda snad věřil, že sem se fakt napravil, nebo aspoň věřil, že tomu věří. A pak sem si najednou vzpomněl na svůj vlastní sen z dnešního rána o Jiříkovi, kterej dával generálský rozkazy, a Tupounovi láfajícímu se bezzubou hubou nad tím, jak ovládá bič. Ale kdosi mi kdysi říkal, že sny se vyplňují naruby. „Nikdy se neboj o svýho jedinýho synka a dědice, otče můj," řekl sem. „Neměj strach. On se o sebe umí postarati velice dobře odinočky."
„A tys byl jakoby úplně bezmocný," pokračoval můj tatka, „a nemohl ses bránit." To bylo fakt přesně naruby, takže sem se tomu zase tak vnitřně ušklíbnul a pak sem vytáhnul z karmanů všechny many, vysmolil je na ucintanej ubrus a řekl:
„Tu máš, tati, není toho moc. Tohle sem vydělal včera v noci. Ale snad by to mohlo stačit, abyste si mohli někde s mamkou podrinkat trochu skotsmena."
„Díky, synku," řekl. „Ale my teď moc ven nechodíme. Bojíme se chodit víc ven, když to teď na ulicích takhle vypadá. Mladiství chuligáni a tak dál. Ale přesto díky. Přinesu jí zítra nějakou láhev sem domů." A ztopil ty nelegálně získaný rozkoše do svejch kalhotovejch karmanů, dokud mamka vošovala v kuchyni nádobí. A já odešel a rozloučil se s nima milujícíma úsměvama.
Když sem sešel…
