3
JEŠTĚ ten samej večer mě krásně jemně brutálníma tolčokama gardů odvlekli luknout se na Guvernéra v jeho nejsvatější ze všech svatejch kanceláří. Guvernér vypadal strašně unaveně a pravil: „Předpokládám, že nevíš, kdo to dnes ráno byl, že ne, 6655321?" Nečekal ani, až řeknu „ne", a pokračoval: „Nebyl to nikdo menší než ministr vnitra, nový ministr vnitra, a jak se říká, nové koště. Takže nakonec došlo na tyhle směšný ideje a rozkaz je rozkaz, třebaže tobě můžu soukromě přiznat, že já s tím nesouhlasím. Já říkám oko za oko. Když ti dá někdo ránu, tak mu ji vratíš, ne? Proč by pak neměl Stát, vámi brutálními chuligány tak bitý, bít na oplátku taky vás? Jenže podle nového učení říkají, že ne. Podle nového učení budeme přetvářet špatnost v dobro. Což mi připadá hrubě nespravedlivé. Hm?" Tak sem odpověděl ve snaze být uctívej a přizpůsobivej:
„Pane." A statnej náčelník gardů, kterej stál celej rudej vedle Guvernérova křesla, vyskrímnul:
„Zavři tu svou hnusnou díru, ty svině."
„Dobře, dobře," řekl jakoby unaveně a vyčerpaně Guvernér. „Ty, 6655321, máš být reformován. Zítra jdeš k tomu člověku jménem Brodsky. Má se za to, že budeš moci opustit výkon vazby do čtrnácti dnů. Něco přes čtrnáct dnů, a budeš zase zpátky ve velkém svobodném světě, už žádné číslo. Předpokládám," a trochu si jakoby odfrknul, „že tě takový vyhlídky těší, ne?" Nic sem na to neřekl, takže náčelník gardů vyskrímnul:
„Odpověz, ty zasraná mladá svině, když se tě pan Guvernér na něco ptá." Řekl sem tedy:
„Ach ano, pane. Moc vám děkuju, pane. Dělám tady všechno, jak nejlíp umím, opravdu. Všem, kteří mě vybrali, sem nesmírně vděčnej."
„To nebuď," jako by si povzdechl Guvernér. „Tohle není žádná odměna. Tohle má k odměně hodně daleko. Ted' tedy podepiš tady tenhle formulář. Říká se tam, že dobrovolně podstupuješ přeměnu zbytku svého trestu na, takový směšný výraz je zde, regenerační léčbu. Podepíšeš to?"
„Zcela určitě podepíšu, pane," řekl sem. „A mockrát díky." Tak mně dali inkoustový pero a já se nádhernou vlnovkou podepsal. Guvernér řekl:
„Dobře. Myslím, že je to osud." Náčelník gardů pravil:
„Rád by si s ním ještě promluvil vězeňský kaplan, pane." Tak mě odeskortovali dolů chodbou směrem k postranní kapli, přičemž mě celou cestu jeden gard tolčokoval do zad a do gulliveru, ale jakoby znuděně, jen aby se neřeklo. Provedli mě kaplí do malé kantory čárlího a vstrčili mě dovnitř. Čárlí seděl u psacího stolu, voněl úplně zřetelně smelem drahejch rakovek a skotské. Řekl:
„Aha, náš malej 6655321, sedni si." A ke gardům: „Počkejte venku, he?" Gardi zmizeli. Potom ke mně promluvil jakoby strašně vážně: „Chci, abys věděl jednu věc, chlapče: že to nemá se mnou nic společnýho. Kdyby po mně žádali doporučení, protestoval bych proti tomu, ale oni po mně nic nechtěli. Hraje v tom roli otázka mé vlastní kariéry, slabost mýho ojedinělýho hlasu proti pokřiku jistých mocnějších politických elementů. Říkám to dost jasně?" Neříkal, bratři moji, ale já kývnul, jako že ano. „Týká se to velice těžkých etických otázek," pokračoval. „Udělají z tebe dobrýho hocha, 6655321. Už nikdy nebudeš mít chuť spáchat jakýkoli násilí nebo jakýmkoli způsobem se provinit proti Státnímu míru. Doufám, žes to celé vzal v úvahu. Doufám, že je ti to uvnitř naprosto jasný." Odpověděl sem:
„To bude přece pěkný, bejt dobrej, pane." Ale ve skutečnosti sem se tomu uvnitř chorošně zaláfal, bratři. On řekl:
„Být dobrý nemusí být pěkné, můj malej 6655321. Být dobrý může být strašné. A když ti tohle říkám, uvědomuju si, jak rozporuplně to zní. Vím, že z toho budu mít spoustu bezesných nocí. Co chce vlastně Bůh? Chce Bůh snad dobrotu nebo volbu dobra? Je snad člověk, který si vybírá zlo, jistým způsobem lepší než člověk, jemuž je dobro uloženo jako trest? Jsou to hluboký a těžký otázky, můj malej 6655321. Ale tobě led' chci říct jen jedno: jestli se kdykoli v budoucnu ohlédneš zpět do téhle doby a vzpomeneš si na mě, nejnižšího a nejpokornějšího ze všech Božích služebníků, modlím se, abys na…
