16
Nebyly žádné formality. Předseda ohlásil otevření zasedání a otočil se k Alvinovi.
„Alvine,“ řekl laskavě, „chtěli bychom slyšet, co se stalo od okamžiku tvého zmizení před deseti dny.“
To, že předseda použil slovo „zmizení“, znamenalo velmi mnoho. Dokonce ani teď Rada nebrala na vědomí, že se Alvin sám doopravdy dostal za hradby Diasparu. Alvin byl zvědavý, zda vědí, že ve městě jsou cizinci, ale spíš o tom pochyboval. Byli by více znepokojeni.
Podrobně a bez dramatizování vykládal svoji historii, i tak byla natolik divná a nevěrohodná pro jejich uši, že nepotřebovala vylepšování. Mlčením přešel pouze jednu epizodu, nevysvětlil způsob, jakým utekl z Lys. Bylo více než pravděpodobné, že bude muset znovu použít tutéž metodu.
Bylo fascinující sledovat změnu, která během jeho vyprávění nastávala v postoji Rady. Zpočátku byli skeptičtí, ochotni odmítnout vše, co odporuje tomu, v co dosud věřili. Když Alvin mluvil o své vášni poznat svět ležící vně města i o své iracionální jistotě, že takový svět existuje, hleděli na něho jako na nějakou cizí a nepochopitelnou bytost. Ostatně podle jejich soudu jí byl. Ale nakonec byli nuceni přiznat mu pravdu a uznat svůj omyl. Tak jak Alvin pokračoval ve svém příběhu, všechny pochybnosti, které dosud měli, pomalu mizely. To, co říkal, se jim nemuselo líbit, ale nemohli popřít očividnou pravdu. Kdyby k tomu měli sklony, stačilo se podívat na mlčícího Alvinova druha.
Pouze jeden aspekt jeho vyprávění vyvolal mezi nimi rozhořčení – ale nebylo namířené proti němu. Kruh nespokojenosti se rozšířil po sálu, když se Alvin zmínil o nechuti Lys navazovat kontakt s Diasparem a o krocích, které podnikla Seranis, aby zabránila katastrofě. Město bylo hrdé na svoji kulturu a na zdravý rozum. To, že si někdo dovolil považovat je za něco horšího, vybočovalo z hranic tolerance Rady.
Alvin si dával velký pozor, aby v tom, co říkal, nebyla žádná urážka. Chtěl, pokud to bude možné, získat Radu na svou stranu. Po celou dobu se snažil působit dojmem, že neviděl nic špatného v tom, co udělal a že čeká spíš chválu než pokárání za své objevy. Byla to nejlepší taktika, jakou mohl zvolit, protože předem odzbrojila většinu kritiků. Také měla ten účinek – ačkoli to neměl v úmyslu – že veškerou vinu přenesla na zmizelého Khedrona. Alvin sám, jak bylo jasné jeho posluchačům, byl příliš mladý, aby v tom, co dělá, viděl nějaké nebezpečí. Ale Blázen to určitě měl vědět líp a jednal naprosto neodpovědně. Nevěděli dosud, jak Khedron sám s nimi plně souhlasil.
Jeserac, Alvinův učitel, také zasloužil výtku a někteří radní na něj občas zamyšleně pohlédli. Zdálo se, že mu to nevadí, ačkoli si byl naprosto vědom, o čem přemýšlejí. Byla jistá čest v tom, že vyučoval nejoriginálnějšího člověka, který přišel do Diasparu od dob Úsvitu a tohle nemohl Jeseracovi nikdo vzít.
K promluvě přistoupil Alvin teprve tehdy, když skončil vyprávění své příhody. Musel nějak přesvědčit tyto lidi o pravdách, které poznal v Lys, ale jak jim mohl tlumočit něco, co nikdy neviděli a ani si nedokázali představit?
„Asi je to velká tragédie,“ řekl, „že dvě zachráněné odnože lidské rasy zůstávaly separované takovou dlouhou dobu. Možná se jednoho dne dovíme, jak k tomu došlo, ale teď je nejdůležitější napravit chybu a nedopustit, aby k ní došlo znovu. Když jsem se dostal do Lys, protestoval jsem proti jejich názorům. Chovají se, jako by byli lepší než my; mohou nás hodně naučit, ale my je také můžeme hodně naučit. Jestliže budeme žít ve vzájemném přesvědčení, že z takového kontaktu nic nebudeme mít, tak cožpak není samozřejmé, že se mýlíme?“
Hleděl vyčkávavě na tváře členů Rady a soustředění, které se na nich odráželo, ho podnítilo k pokračování.
„Naši předkové,“ pokračoval, „vytvořili impérium, které dosahovalo hvězd. Lidé cestovali mezi všemi těmi světy bez ohraničení, ale teď se jejich potomci bojí vystrčit nos za bránu svého města. Mám vám říci proč?“ přerušil svou řeč, ve velkém sále se nikdo ani nehnul.
„Protože se bojíme – bojíme se č…
