5
Ve svém krátkém životě se Alvin ještě nepotkal ani s tisícinou obyvatel Diasparu. Neudivilo ho tedy, že nezná muže před ním stojícího. Zaskočilo ho pouze to, že vůbec někoho potkal v té opuštěné věži, tak blízko hranic s neznámem.
Otočil se zády k zrcadlovému světu a stanul neznámému tváří v tvář. Otevřel ústa, aby se zeptal, ale ten druhý ho předešel:
„Nazýváš se Alvin, jestli se nemýlím? Měl jsem si domyslet, že jsi to ty, když jsem zjistil, že někdo přichází.“ Poznámka zřejmě nebyla myšlena jako otázka, bylo to jednoduché konstatování faktu, a Alvin to také tak bral. Alvina nepřekvapilo, že byl poznán; ať chtěl nebo nechtěl, fakt jeho odlišnosti a charakterové rysy, ještě neodhalené, ho činily osobou všem ve městě známou.
„Jsem Khedron,“ pokračoval neznámý, jako kdyby jeho jméno vysvětlovalo vše. „Nazývají mě Šašek.“
Rezignovaně pokrčil rameny, když viděl Alvinův zaražený výraz.
„Taková sláva! Ale jsi ještě mladý a za tvého života jsem nic neudělal. Tvoje nevědomost je omluvitelná.“
Khedron měl v sobě něco zvláštního. Alvin horečnatě hledal v paměti slovo „šašek“, ale nenalezl ho. V komplikované sociální struktuře města bylo hodně různých titulů a určení. Nestačil by život, aby je všechny poznal.
„Často tu býváš?“ zeptal se Khedrona se stopou závisti v hlase. Došel už k přesvědčení, že věž Loranne je jeho soukromá záležitost a rozčilovalo ho, že její divy jsou známé ještě někomu. Ale hleděl někdy Khedron na poušť anebo pozoroval mizející slunce na západě?
„Ne,“ odpověděl Khedron, jako kdyby uhodl jeho nevyslovenou otázku. „Nikdy předtím jsem zde nebyl. Ale rád slídím po neobvyklých událostech odehrávajících se ve městě a uplynulo už dost času od chvíle, kdy někdo vstoupil do věže Loranne.“
Alvina náhle napadlo, jak se asi Khedron dověděl o jeho dřívějších návštěvách, ale rychle pustil tu myšlenku z hlavy. Diaspar byl plný očí a uší a jiných jemnějších smyslových orgánů, které stále informovaly město o všem, co se v něm dělo. Každý, kdo měl dostatečný zájem, mohl bezpochyby najít způsob, jak se na tyto kanály napojit.
„Když něčí vstup sem je neobvyklou událostí, tak proč tě to zajímá?“ zeptal se Alvin.
„Protože v Diasparu,“ odpověděl Khedron, „jsou neobyčejnosti mým privilegiem. Už dávno jsem se na tebe zaměřil, věděl jsem, že jednoho dne se musíme potkat. Já také, svým způsobem, jsem odlišný. Och, ne tak jako ty, toto není moje první vtělení. Už tisíckrát jsem vyšel ze Sálu tvoření. Ale kdysi tam, na počátku, jsem byl jmenován Šaškem a v Diasparu existuje pouze jeden Šašek navždy. I tak si většina lidí myslí, že jeden je až moc.“
V Khedronových slovech byla stopa ironie. Pokládání osobních otázek nepatřilo k dobrému tónu, přesto si Khedron vybral k rozhovoru právě toto téma.
„Omlouvám se za svoji nevědomost,“ řekl Alvin, „ale co je to Šašek a co dělá?“
„Ptáš se „co“,“ odpověděl Khedron, „tak začnu vysvětlovat „proč“. Je to dlouhá historie, ale myslím, že tě zaujme.“
„Všechno mne zajímá,“ přiznal po pravdě Alvin.
„Těším se. Takže lidé – jestliže to ovšem byli lidé, občas jsem o tom pochyboval – kteří navrhli Diaspar, museli řešit neslýchané komplikovaný problém. Diaspar, jak víš, není pouze stroj – je živým organismem a to nesmrtelným. Jsme tak přizpůsobeni našemu životu, že si neumíme představit, jak divný by se zdál našim prvním předkům. Máme tady malinký, uzavřený svět, který se nikdy nemění – když ovšem nepočítáme nedůležité drobnosti – a který je díky tomu, navzdory proudu věků, ideálně stabilní. Trvá pravděpodobně déle než celá historie člověka – a přece v té historii vznikaly, jak se soudí, nesčetné rozmanité kultury a civilizace, které existovaly krátkou dobu a pak hynuly. Jakým způsobem dosáhlo Diaspar své neobyčejné stability?“
Alvin se divil, že někdo může položit tak základní otázku a začal ztrácet naději, že se dozví cokoli nového.
„Samozřejmě díky Paměťovým bankám,“ odpověděl, „Diaspar je obýván stále těmi samými lidmi, i když v té míře, jak se jedni vracejí do Sálů tvoření a jiní z…
