Celá e-kniha Město a hvězdy ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
12
Vzbudil se uprostřed noci. Cosi ho zneklidnilo, jakýsi šepot, který se vtíral do mozku vedle neustálého hřmotu vodopádu. Usedl, snažil se očima proniknout temnotu, zadržel dech a zaposlouchal se do dunivého ryku vody a do tichých přerušovaných šelestů nočních stvoření.
Napínal zrak, ale nic neviděl. Světlo hvězd bylo příliš slabé, aby osvětlilo krajinu ležící stovky stop níže. Pouze temnější stín prozrazoval přítomnost hor na západním horizontu. Cítil v panujících temnotách, že Hilvar se také probudil a sedá si.
„Co se stalo?“ dolehl k němu šepot přítele.
„Zdálo se mi, že jsem něco slyšel. Nějaký hlas.“
„Jaký hlas?“
„Nevím, možná se mi to jenom zdálo.“
Bylo ticho, během kterého se dva páry očí vpíjely do noci a snažily se proniknout jejím tajemstvím. Najednou Hilvar chytil Alvina na rameno. „Podívej!“ zašeptal.
Daleko na jihu, příliš nízko nad linií horizontu, než aby ho bylo možné považovat za hvězdu, zářil jednotlivý jasný bod. Byl zářivě bílý, přecházel do fialové a rozsvěcel se stále víc, za chvíli už oči nesnesly jeho lesk. Po chvíli explodoval a zdálo se, že do okraje světla uhodil blesk. Hory a krajina, kterou obklopovaly, se na chvíli osvětlily ohněm na pozadí noční temnoty. O hodně později zaznělo echo vzdáleného výbuchu a lesem, který porůstal úbočí pahorku, se přehnal vítr. Rychle utichl a na nebe se začaly jedna po druhé vracet hvězdy.
Podruhé ve svém životě prožil Alvin chvíle hrůzy. Nebyl to strach tak osobní a konkrétní jako v sálu Pohyblivých cest, kde učinil rozhodnutí, které ho přivedlo do Lys. Možná to byl spíše údiv než strach. Stál tváří v tvář neznámému a zdálo se mu jak cítí, že tam, za horami, je něco, s čím se musí setkat.
„Co to bylo?“ zašeptal po chvíli.
Chvíli bylo ticho, tak dlouho, že otázku zopakoval.
„Snažím se to zjistit,“ odpověděl Hilvar a znovu zmlkl. Alvin si domyslel, co dělá a nepřekážel příteli v jeho němém hledání odpovědi. Alvin se podivoval tomu, co Hilvarovi vůbec nepřišlo zvláštní a co nepokládal za důležité. Trochu sarkasticky si pomyslel, že přerušení svého spánku asi velmi dobře zhodnotí. Než mohl cokoliv říci, Hilvar nespokojeně prskal.
„Všichni spí,“ řekl. „Nikdo nic neví. Musíme počkat do rána. Nerad budím přátele, pokud to doopravdy není nutné.“
Po chvíli mlčení se Hilvar ozval znovu.
„Na něco jsem si vzpomněl,“ řekl omluvně. „Už dlouho jsem tady nebyl a nejsem si úplně jistý, ale muselo to být v Shalmirane.“
„Shalmirane? Ono ještě existuje?“
„Ano. Skoro jsem na to zapomněl. Seranis mi kdysi říkala, že pevnost se nachází v této části hor. Samozřejmě je už po staletí v rozvalinách, ale možná ji stále někdo obývá.“
Shalmirane! Byl to magický název pro tyto děti dvou ras tak velmi se od sebe lišících historií i kulturou. V celých dějinách Země nebyla větší událost než obrana Shalmirane před Nájezdníky, kteří si podrobili celý Vesmír. I když skutečná fakta se ztrácela v mlze omotaná silným závojem Času. Legenda přetrvala od věků Úsvitu a potrvá dál, dokud bude existovat Člověk.
V temnotě se znovu rozlehl Hilvarův hlas.
„Víc by nám řekli lidé z jihu. Mám tu několik přátel, promluvím si s nimi ráno.“
Alvin ho sotva slyšel, byl ponořen v myšlenkách. Snažil si vybavit v myšlenkách všechno, co kdy slyšel o Shalmirane. Nebylo toho mnoho. Po tak dlouhém čase nikdo nedokázal odlišit pravdu od legendy. Jisté bylo to, že bitva o Shalmirane znamenala konec výbojů Člověka a začátek jeho pozvolného úpadku.
Uprostřed těch hor, přemýšlel Alvin, může ležet odpověd na všechny problémy, které mě dráždí už léta,
„Kolik času,“ obrátil se na Hilvara, „by nám zabrala cesta k té pevnosti?“
„Nikdy jsem tam nebyl, ale je to mnohem dál, než jsem se hodlal pustit. Pochybuji, že bychom se tam za den dostali.“
„A nemůžeme jet džípem?“
„Ne. Cesta vede horami a tam se nemohou pohybovat žádné dopravní prostředky.“
Alvin se znovu zamyslel. Byl unavený, od nadměrné námahy ho bolela chodidla a svaly na nohou. Může odložit výpravu na později? Ano. Může, ale později už to nemusí…
