14
Zpáteční cesta do Airlee trvala skoro tři dny – částečné proto, že Alvin z důvodů známých jen jemu nepospíchal s návratem. Prohlížení Lys bylo teď druhořadé, ustupující důležitější a mnohem povzbudivější práci. Alvin pozvolna navazoval kontakt s divnou, šílenou inteligencí, která ho teď následovala.
Měl podezření, že ho robot zkouší využívat ke svým cílům. Jaké byly, to Alvin nevěděl, protože stroj s ním tvrdošíjně odmítal mluvit. Z jistých, jenom jemu známých důvodů – možná, že z obavy, že robot může vyjevit příliš mnoho tajemství – musel Mistr položit velmi účinné blokády na robotovu schopnost mluvit a pokusy o jejich překonání se pokaždé končily neúspěchem. Dokonce neměly žádný účinek ani bezprostředně stavěné příkazy typu: „Když nebudeš nic říkat, budu to brát jako že říkáš ano.“ Robot byl příliš inteligentní, než aby se nechal takto podvést.
Ale jinak byl velmi ochotný spolupracovat. Vykonával rozkazy, které od něj nevyžadovaly mluvení nebo vyjevení informací. Po nějaké době Alvin zjistil, že ho může řídit tak, jako roboty z Diasparu, tedy pouhou myšlenkou. To byl velký krok kupředu a od té chvíle se stvoření – neboť bylo těžké považovat ho za obyčejný stroj – chovalo stále přístupněji a dokonce dovolovalo Alvinovi hledět svýma očima. Vypadalo to, že takovéto pasivní formy komunikace nevzbuzují v robotovi žádný odpor, ale každý pokus navázat s ním bližší kontakt narážel na nepřekonatelnou bariéru.
Hilvara robot ignoroval úplně, neposlouchal žádný jeho rozkaz a mozek měl uzavřený před jakýmkoliv sondováním. Alvinovi to zpočátku dělalo starosti, neboť doufal, že Hilvarovy telepatické schopnosti mu umožní vloupat se do té pokladnice vědění, kterou byly ukryté robotovy vzpomínky. Mrzelo ho to do té chvíle, než si uvědomil, jak je báječné, že vlastní sluhu, který neposlouchá nikoho kromě něho.
Člen expedice, který měl vůči robotovi podstatné námitky, byl Krif. Snad si představoval, že má teď rivala nebo možná ze zásady odsuzoval všechno, co létalo bez křídel. Když se nikdo nedíval, několikrát přímo zaútočil na robota, který ho ještě víc rozzuřil tím, že jeho útokům nevěnoval sebemenší pozornost. Nakonec se ho Hilvarovi podařilo uklidnit a po cestě domů vozem se zdálo, že se smířil se situací. Robot a hmyz doprovázeli vozidlo, které tiše klouzalo lesem i polem – každý se držel u svého příslušného pána a předstíral, že tam jeho sok není.
Když džíp vjel do Airlee, Seranis je už očekávala. Alvin si pomyslel, že zaskočit něčím tyto lidi je zřejmě nemožné. Jejich spojené mysli udržovaly stálý kontakt se vším, co se dělo v jejich kraji. Byl zvědavý, jak zareagovali na jeho příhody v Shalmirane, o kterých určitě už věděl každý v Lys.
Seranis působila dojmem zarmouceným a nejistějším než kdykoli předtím a Alvin si vzpomněl na výběr, který teď musí provést. V horečce posledních několika dní na to úplně zapomněl. Teď nadešel čas rozhodnout se, v kterém z těch dvou světů touží žít.
Hlas Seranis, když začala mluvit, zněl nešťastně a Alvin nabyl dojmu, že se něco změnilo v plánech, které s jeho osobou Lys mělo. Něco se stalo během jeho nepřítomnosti? Dostali se emisarové do Diasparu s cílem vymazat Khedronovu paměť – a nepovedlo se jim to udělat?
„Alvine,“ začala Seranis, „je hodně věcí, o kterých jsem ti dříve neříkala, ale o kterých se teď musíš dozvědět, pokud máš pochopit náš postup.
Znáš jeden důvod separace našich dvou kultur. Strach před Nájezdníky, ten černý stín na dně mysli každého člověka, obrátil tvé lidi zády k našemu světu a způsobil, že se ztratili ve vlastních snech. Tady v Lys nebyl ten strach nikdy tak velký, i když jsme to byli my, kdo jsme nesli břemeno posledního útoku. Máme lepší ospravedlnění našeho postupu a to, co děláme, děláme zcela zodpovědně.
Dávno, Alvine, lidé toužili po nesmrtelnosti a konečně jí dosáhli. Zapomněli jenom, že svět, který se zříká smrti, se rovněž zříká narození. Možnost prodlužování života donekonečna mohla přinést uspokojení jednotlivci, ale způsobila stagnaci rasy. Už p…
