Schůze funkcionářů družstva trvá déle, než se předpokládalo. Všichni jsou už unaveni.
Já nejsem zootechnik. Já jsem úředník. Já jsem kádrovák pro dobytek. O každým teleti já vedu agendu. Z jaký je rodiny, co otec, jakej to byl bejk, co matka, jaká to byla kráva… –
My jsme si to nevymysleli, Václave, když to chtěj, tak to holt musíš vyplňovat. A teď zprovodíme ze světa ten dopis a jdeme domů, – řekne předseda.
Napiš jim ať si trhnou nohou. Vždyť je to celý nesmysl, – doporučuje Kašpar.
Já navrhuju vyslechnout Rákosníka, – řekne Kunc.
To tady budeme do noci, – varuje Kašpar.
Jano, skoč pro něj, buď tak hodná, – požádá Kalina sekretářku.
Inženýr Kašpar obrátí zoufale oči ke stropu, protože mu dlouhá schůze hatí milostné plány:
Ach jo, než tam dojde, než ho vytáhne z biografu… –
Jak to víte, že je v biografu? – zakdáká z ničeho nic Hrabětová.
Mezi Kašparem a odcházející Turkovou přeskočí pohledy přistižených.
V kině probíhá představení pro děti. Mezi malými diváky ční Otík jako věž. Dějem filmu „Zajíček nezbeda“ je zcela stržen, a když ušák napálí vlka, radostně se plácá do stehen a klátí se dopředu dozadu stejně jako děti vedle něho.
Jana Turková na něj z uličky marně syčí. Musí projít řadou, popadnout ho za loket a násilím ho od plátna odtrhnout.
– Tak ty nám tedy neřekneš, kdo to byl? – ptá se předseda, když je Rákosník předveden.
Otík zavrtí sklopenou hlavou.
Dyk to neví, – řekne Hrabětová. – Byl z Prahy? – Otík přikývne.
A co ti říkal? – převezme výslech rostlinář Kunc.
Abych tam šel. –
Abys šel pracovat do Prahy? – Otík opět přikývne.
A co ti ještě říkal? –
Padesát sedm. –
Co padesát sedm? –
Biografů mají. –
– Poslechni, Otíku, – vmísí se předseda, – a ty bys do té Prahy chtěl? –
Rákosník zaváhá a pak přikývne.
Tobě se nelíbí ta naše vesnice krásná středisková a ta tvoje chaloupka rodná? – klade Kalina rafinovaně přívlastky za substantiva, což jak známo na každého Slovana citově působí. Ale Otík jako by nebyl Slovan. Stojí a mlčí jako dřevo.
Holuby ti tam nikdo nedovolí, poněvadž jim šerou po sochách! – opustí předseda kněžský tón. – To ti nevadí? –
Rákosník zatvrzele civí na své obrovské boty. Na pravé se mu dělá žralok.
– Tak můžeš zase jít, – uzavře to předseda.
Když se za Otíkem zavřou dveře, Kunc si zapálí a vrátí sirku do krabičky.
– Děláš velkou chybu, Jaromíre, to se ti vymstí, – poznamená Kašpar.
Co zas? –
To tvoje vracení sirek do krabičky. –
– Já to vidím jasně, – prohlásí Kunc. – Nějakej Pražák má zájem o Rákosníkovu chalupu. A hned vám taky můžu říct kdo: ten mazal, co se k němu nakvartýroval. –
Tato informace má za následek jednak výměnu smutně udivených pohledů mezi Turkovou a Kašparem a jednak smích drůbežářky Hrabětové:
Kunc, díváte vy se někdy na televizi, když dávaj kriminální případy? Asi ne. Jinač byste nemoh takovou věc říct. Ten malíř akademickej k nám přišel až po tom dopise. A že nocuje u Otíka, to jsem zařídila já, to záleželo čistě na mně. A proč jsem ho tam ubytovala, to už je zase jiná věc. Podle mýho má o tu chalupu zájem někdo jinej, a možná, že tu sedí mezi náma. Každej ať si to přebere. –
Já děkuji naší kriminální ústředně za rozbor, – šlehne inženýr Kašpar okem po Hrabětové, – a navrhuji, aby se Kovodřevu napsalo zhruba tohle: Soudruh Rákosník Oto je magor a musí pracovat pod dozorem zkušeného pracovníka. Psychicky by pobyt ve městě nevydržel. Kromě toho je to chovatel holubů, což by v Praze nemoh. Tečka. –
Nemůžeš napsat magor, – namítne předseda.
Poloviční blázen bych napsal, – radí Kunc.
Momentálně zaostalý, říkal doktor, – vzpomene si Hrabětová.
Mentálně, – opraví ji Kalina. – To by šlo. Jano, napiš to. –
Turková nasouká papír do stroje.
Kalinovi sedí před televizorem, jejich syn Jan poslouchá jen zvuk a lepí ve vedlejším pokoji model křižníku.
Honzo, pojď, už to začne, – upozorňuje matka.
Už nastavovali zrcadlo? – chce vědět Honza.
– Já přijdu, až nastavěj zrcadlo. –
Televizní hlasatelka se usměje na diváky a řekne:
– Americký fil…
