Otík je sirotek. Rodiče mu po sobě zanechali starou, ale pěknou chalupu. Když se odpoledne vrátí z práce, raduje se z toho nejprve podvratný pes Tapka. Jeho uvítací štěkot způsobí, že se dvůr změní ve velkou voliéru. Vzduch se rozčeří pleskotem křídel a desítky holubů nejrůznějších plemen se snášejí k pánovi.
Pán otevře chlívek a popaměti sáhne dovnitř. Vytáhne odtud matně zelenou pikslu na popruhu, v níž my starší poznáme pouzdro na plynovou masku. Když si Otík přehodí popruh přes hlavu, vykročí do středu dvora, který je také středem všeho čekání, dychtivého vrkání, strkání a svistu opozdilých křídel. Tam teprve otevře víko tubusu a rozhazuje směs pšenice a kukuřice ptákům na záda. S dětským úsměvem pozoruje shora holubí poklonkování a nechá si sezobávat i zrna uvízlá mezi šněrovadly bot.
Světnici má Rákosník docela útulnou. Jen postel zůstala tak, jak z ní ráno vylezl, a na stole neumyté nádobí. Nejdřív ze všeho si Otík nasadí bílé chrániče sluchu a prohlíží se ve slepnoucím zrcadle.
Cizí ruka, kterou ucítí na rameni, ho trochu poleká, ale je to jen sousedka Hrabětová, která přejala od slepic hlas i pohyby.
Kdes to vzal? – kvokne, snímajíc Otíkovi sluchátka.
Pan Pávek, – řekne Rákosník pyšně a ukryje si dar pod polštář.
– Ten prej dneska řádil, – pokyvuje hlavičkou Hrabětová a napouští z karmy teplou vodu na nádobí.
– Už tě nechce, říkal předsedovi. Daj tě k někomu jinýmu asi. Naštvanej byl. Hrozně. –
Hrabětová nad nádobím nevidí, že za jejími zády Otík zdrceně dosedl na rozesílanou postel.
– Budeš jezdit s Turkem, počítám. To si užiješ.
– Otíkovi se vykutálejí z očí slzy jako hrachy.
– Tady máš čistý košile a taky ponožky, beztak už nemáš v čem chodit, – otevírá si žena loktem dveře do vedlejšího parádního pokoje a slepičími krůčky nese vyprané věci do prádelníku.
Jak zavírá zásuvku, spatří na podlaze předmět, který ji zaujme. Je to dámská sponka do vlasů s pomněnkovou ozdobou. Hrabětová ji hbitě rukou sezobne a po způsobu svých nosnic nad ní párkrát trhne hlavičkou, aby si ji prohlédla levým i pravým okem.
– Otíku, pojď sem! Co to je? Kde se to tu vzalo? – Rákosník krčí rameny. Chce vzít sponku do ruky, ale Hrabětová ji schová za záda. Tu si všimne jeho mokré tváře, a neuvěřitelné podezření je tím ještě důvodnější:
– Otíku, snad jsi tu neměl ženskou? –
Otík rozhodně zavrtí hlavou. Nepřipadá to v úvahu. Hrabětová chce mít jistotu.
Pojď sem, – řekne a přiměje Otíka, aby si stoupl ke stěně, na níž visí svatební dvojportrét.
A teď mi řekni tady pod obrázkem svejch ubohejch rodičů zemřelejch, jestlis tu nějakou měl. –
– Ne, – zavrtí Otík hlavou ještě přesvědčivěji. Hrabětová tedy zastrčí sponku do zástěry.
Vrkání, dříve tak nedočkavé, zní teď poplašeně a úzkostně. Otíkova ruka šátrá v útrobách holubníku pod kšiltem střechy. Když nahmatá a sevře holoubě, podá ho dolů k patě žebříku Hrabětové.
– Mužskej, a nedovede zakroutit holouběti krk, – kvoká si pro sebe žena. – To jsi holubář? –
Když sebou ptáček v jejích prstech přestane škubat, položí ho na kamenné zábradlí k ostatním. Otík sleze a věnuje mrtvolkám pohled na rozloučenou.
Sotva Hrabětová s holoubaty v tašce odejde, dostane Otík další návštěvu. Je to zootechnik Kašpar, čilý třicetiletý inženýrek. S košíkem hub v ruce prohlásí: – Senzační rumunskej film hrajou. Máš doufám lístek? –
Rákosník vrtí hlavou, že nemá.
– To jsem si moh myslet. Ještě že jsem ti ho koupil. Koukej se strojit. –
Otík ožije, neboť biograf je jeho vášeň. Zatímco si bere čistou košili a vyčesává si z vlasů písek, inženýr se uvelebí před jeho televizorem.
– Je to trochu cestopisný a trochu erotický. Šel bych na to klidně ještě jednou, ale nemůžu. Musím se dívat na besedu o hovězím dobytku. Mně ten můj křáp zase neukazuje. Asi lampa, člověče. –
Když už je vyfešákovaný Rákosník na odchodu, ještě mu připomene:
– Oťas, v žádným případě neodcházej před koncem, poněvadž konec je úplně nejlepší. –
Oťas horlivě přikývne a vyrazí.
