Vesničko má středisková (Zdeněk Svěrák)

Otík sedí v motorestu nad tlačenkou a s otevřenými ústy naslouchá hovoru od vedlejšího stolu.

– Nečum tam, – strčí do něj Pávek. – A zavři pusu. Máš nos, tak dejchej nosem, ne? –

Pak pozoruje svého závozníka, jak mu odstávající uši při kousání jezdí nahoru a dolů.

– No vidíš, jak ti to jde příborem. Ty klapky na uši nosíš? –

Otík s plnou pusou přikývne.

– To je vidět. Už si lehly, – lže Pávek. – Poslechni, co je na tom pravdy, prej si mám hledat novýho závozníka, ty prej máš místo v Praze. –

Rákosník přestane kousat a dívá se na špinavý ubrus.

– To je škoda, – pokračuje Pávek. – Zrovna dneska jsem si říkal, jak jsi se zlepšil. To víš, těžko si budu na jinýho zvykat. Jseš zapracovanej… –

Pávkovi nejdou ty věty příliš hladce, ale dostal je ze sebe.

Otík se svýma polodětskýma očima dívá zakouřenou záclonou hostince ven. Pak zamrká a zahučí:

– Nepudu… –

Co říkáš? –

Dyž mě chcete, tak nepudu. –

Potom jedou domů. Ještě než dorazí do Postranic, potkají akademického malíře Rybu, který si to se svými zavazadly šlape po krajnici.

– Hele, malíř se stěhuje, – překřikne Pávek motor, – to musím říct našemu Jardovi. –

Těsně před vsí proti nim vyrazí žlutá škodovka. Řidič se náklaďáku lekne a skončí ve škarpě. Pávek zastaví a vystoupí z vozu.

Kráčí k havarovanému vozidlu a vrtí hlavou nad řidičovou neschopností.

– Dali mi nový auto, tak to jedu vyzkoušet, – vylézá ze žlutého vozu doktor Skružný.

Otík už nese lano.

Konec