Vesničko má středisková (Zdeněk Svěrák)

K Otíkově chalupě přirazí služební vůz. Pes Tapka se zuřivě rozštěká. Malíř Ryba, který si rozložil svůj stojan u jeho boudy, zvedne oči od plátna. Z auta vystoupí Rumlena s ředitelem Kovodřeva, oba v gremiálních šatech, a řidič.

– Klid, Tapko, to jsou jenom papaláši, – uklidňuje psa malíř.

Rumlena mocnými rozmachy paží ukazuje, co by se s chalupou dalo dělat.

– Novou střechu dají, – překládá to Ryba psovi, – záchod zbourají, udělají si splachovací. Zápraží vybetonujou. Anglickej trávník, bazének možná, na tři tempa. –

Dveře auta mlasknou, řidič přichází s uzávěrem od termosky v ruce:

Šéfe, nebylo by kapku vody? –

U pumpy, – ukáže mu malíř.

Šofér odpumpuje, vypláchne pečlivě pohárek a pak nese vodu řediteli.

Dík, – řekne Rulík, ale ještě než svlaží rty, zeptá se:

Je pitná? –

Je, – odpoví Ryba. A když se ředitel napije, dodá:

Ale teď zrovna tu máme slintavku. –

Rulík, který už polknul, se nevěřícně na Rybu podívá a spatří, jak mu od úst až k paletě kane dlouhá slina.

Je večer. Cvrček v předzahrádce domku paní Sýkorové neúnavně vykřesává do šera svou chudou skladbu a Jarda postává u plotu.

– Není doma, hochu, – ozve se paní Sýkorová, vyložená v okně.

– A nevíte, kde je? –

– To já nevím, hochu! To já nemůžu vědět. Jestli vona nešla do kina. –

– Dneska nehrajou, – oponuje hoch.

– Tak to tedy nevím, hochu. To vopravdu nevím.

– Zlé tušení táhne Jardu k oknu Otíkovy chalupy. Je sice zevnitř zakryto dekou, ale ne dost pečlivě. Je tam škvíra a v nijako v křivolakém rámu obrazu Jarda spatří, co nechtěl.

Dívka sedí nehnuté. Teď vstoupila do obrazu malířova ruka, dotkla se oblé brady a pak medových vlasů, aby model pootočila do příznivějšího světla. Teď se té ruce s odporně chlupatým předloktím zamanulo, že by bylo lépe dát pramen vlasů jinak, ale to jistě proto, aby se mohla dotknout dívčiny šíje. A ona jako by to nevěděla, všechno si nechá líbit. K dovršení všeho – a to už nemá s uměním vůbec nic společného – se malíř zvolna sklání k jejím ústům, tak zvolna, jako by jí chtěl poskytnout čas k obraně, ona je však tím zvířetem natolik omámena, že neučiní ani pokus o nějakou obranu, ba naopak: skoro dychtivě mu jde s pootevřenými rty naproti, rukou si ho ještě pojistí na zátylku, aby ji snad nepřestal líbat, sotva začal.

Nechtějme po Jardovi, aby se díval dál.

Buďme rádi, že kámen, který zvedl ze země, zase upustí, takže okno zůstane ušetřeno, a že svůj velký smutek, který mu ten teplý letní večer naložil na hřbet, jako by nevěděl, že hříbě není kůň, nese se ctí domů.