Po noně
DOJDE K NÁVŠTĚVĚ SKRIPTORIA A SEZNÁMÍME SE S ŘADOU VĚDCŮ, PÍSAŘŮ A MALÍŘŮ INICIÁL A TAKY SE SLEPÝM STARCEM, KTERÝ OČEKÁVÁ ANTIKRISTA
Jak jsme šli nahoru, všiml jsem si, že můj mistr si prohlíží okna, jimiž na schody padalo světlo. Asi jsem se nakazil jeho bystrostí, protože jsem na první pohled zjistil, že jsou velice těžko přístupná. Ostatně ani okna v refektáři (jediná v prvním patře budovy nad srázem) se nezdála být o nic přístupnější a taky pod nimi nestál žádný nábytek.
Vyšli jsme po schodech nahoru a severní věží vešli do skriptoria. Nedokázal jsem zadržet výkřik obdivu. Horní patro nebylo rozdělené na dvě místnosti jako dolejší a otvíralo se tudíž mým očím v celé své nezměrné prostornosti. Kruhovitá a nepříliš vysoká klenba (nižší než v kostele, zato však vyšší než v jakékoliv kapitulní síni, kterou jsem kdy viděl), podpíraná silnými pilíři vymezovala prostor zaplavený nádherným světlem, protože na každé delší straně byla tři obrovská okna, zatímco na každé z pěti vnějších stran každé věže bylo pět oken menších a nakonec sem světlo vnikalo i úzkými a vysokými okny z osmistěnného vnitřního světlíku.
Velké množství oken zaplavovalo sál stálým a rozptýleným světlem, třebaže bylo zimní odpoledne. Skla spojená olovem tu nebyla barevná jako v oknech chrámových, aby dovnitř vcházelo světlo co nejčistší, nepozměněné lidskou dovedností, a sloužilo tak svému účelu, to znamená osvětlovalo stoly pro čtení a pro psaní. Jindy a na jiných místech jsem viděl mnoho skriptorií, v žádném však v proudech světla fyzického, jež je osvětlovalo, tak zářivě nejiskřil samotný spirituální princip, jejž světlo ztělesňuje, ona claritas, zdroj veškeré krásy a vědění, atribut neodlučný od majestátních rozměrů sálu. Tři věci společně totiž vytvářejí krásu: především úplnost či dokonalost, a proto považujeme za ošklivé věci neúplné, pak náležitá proporčnost neboli soulad a nakonec jas a světlo, proto máme za krásné to, co má jasné barvy. A jelikož pohled na krásu obsahuje klid a pro náš pocit je jedno, najdeme-li klid v míru, v dobru či v krásnu, naplnila mě veliká útěcha a říkal jsem si, jak by bylo příjemné zde pracovat.
V oné hodině časného odpoledne mi skriptorium připadalo jako radostná dílna vědění. V Svatém Havlu jsem později viděl skriptorium stejně rozměrné a rovněž oddělené od knihovny (jindy mniši pracovali přímo v místnosti, kde byly knihy uloženy), ale ne tak krásně uspořádané. Restaurátoři, písaři, malíři iniciál a učenci seděli každý u svého stolu a pod každým oknem byl jeden. A jelikož oken tu bylo čtyřicet (číslo vpravdě dokonalé, jež vzniká, znásobíme-li desíti čtyřhran, čili jako by desatero přikázání bylo znásobeno čtyřmi hlavními ctnostmi), mohlo tu pracovat najednou čtyřicet mnichů. Bylo jich tu však právě sotva třicet. Severin nám vysvětlil, že mniši pracující ve skriptoriu jsou zproštěni povinnosti zúčastnit se bohoslužeb při tertii, sextě a noně, aby využili denního světla, a že končí svou práci až po západu slunce a jdou na nešpory.
Místa, kde bylo nejvíc světla, byla vyhrazena restaurátorům, nejzkušenějším iluminátorům, malířům iniciál a kopistům. Každý stůl byl vybaven vším, čeho je k iluminování a kopírování třeba: kalamáři na inkoust, jemnými pery, které tu několik mnichů přiřezávalo tenkými nožíky, pemzou na uhlazování pergamenu, pravítky, podle kterých se dělají linky, na něž se pak klade písmo. Každý písař měl buď vedle sebe, nebo nad šikmou plochou stolu čtecí pultík a na něm rozevřený kodex, který měl právě v práci. Stránku zakrývala pohyblivá maska, takže byl vidět jenom opisovaný řádek. Někteří u sebe měli i zlaté a jiné barevné inkousty. Jiní zase jenom četli a dělali si poznámky do svých pergamenů nebo na tabulky.
Neměl jsem ostatně čas pozorovat je při práci, protože nám vyšel vstříc knihovník, věděl jsem už, že to je Malachiáš z Hildesheimu. Snažil se nasadit výraz vhodný pro uvítání, nedokázal jsem však potlačit zachvění při pohledu na tvář tak ojedinělou. Byl vysoký a ruce a nohy měl vel…
