Jméno růže (Umberto Eco)

PROLOG

Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh. To bylo na počátku u Boha a poslušný mnich by měl za úkol každý den v pokoře opakovat tento nezměnitelný fakt, jediný, jehož pravda je nevývratná. Jenže, videmus nunc^[10] per speculum el in aenigmate a pravda se nám předvádí napřed v úlomcích (běda, jak málo čitelných!) omylného světa a my musíme sčítávat její věrné znaky i tehdy, zdají-li se nám temné a snad i protkané vůlí zcela upřenou k zlu.

Na konci mého hříšného života, jak tu co kmet šedivý jako sám svět čekám, až mě pohltí bezedná propast tichého a pustého božství, už nyní účasten na nezvratném jasu myslí nebeských a pouze svým těžkým a nemocným tělem poután k této cele milovaného kláštera v Melku, chystám se na tomto pergamenu zanechat svědectví o podivuhodných a strašlivých událostech, jimž mi v mládí bylo dáno přihlížet. Chci zde verbatim zopakovat, co jsem viděl a slyšel, aniž bych se v tom pokoušel hledat nějaký vyšší úradek, spíš abych těm, kdož přijdou po nás (pokud je Antikrist nepředejde), zanechal znaky znaků, aby je zbožně luštili.

Pán Bůh ať mi v milosti své dovolí poskytnout jasné svědectví o událostech, k nimž došlo v opatství (jehož místo, ba dokonce i jméno mě nutí zamlčet má zbožnost) na konci roku Páně 1327, kdy císař Ludvík Bavor vtrhl do Itálie, aby zde znovu nastolil důstojenství Svaté říše římské podle záměrů Pána našeho a pro zkázu neblaze proslulého uchvatitele, svatokupce a arcikacíře, který v Avignonu zhanobil svaté jméno apoštolské stolice (mám na mysli hříšnou duši Jakuba z Cahorsu, kterého bezbožní ctili jako papeže Jana XXII.).

Aby bylo možno lépe pochopit události, do nichž jsem byl zapleten, bude dobře připomenout, co se událo v tomto úseku století, jak jsem to tehdy chápal a žil a jak si na to nyní, obohacen vyprávěním, jež jsem vyslechl později, vzpomínám - pokud má paměť bude s to znovu svázat uzly tolika a tak zmatených událostí.

Už na počátku tohoto století papež Kliment V. přemístil sídlo apoštolské stolice do Avignonu a ponechal Řím napospas ctižádostivými místním pánům. Postupně se Přesvaté město křesťanství přeměnilo v cirkus či lupanar rozeštváno půtkami mezi nejvyššími pány; prohlašovalo se za republiku, kterou nebylo, táhly jím ozbrojené bandy, docházelo tu k násilnostem a k drancování, muži církve se vymkli světské soudní pravomoci a veleli houfům ničemů a loupili s mečem v ruce, zneužívali ve svůj prospěch nekalých obchodů a sami k nim ponoukali. Jak zabránit, aby se Caput Mundi znovu právem nestalo cílem každého, kdo touží nasadit si na hlavu korunu Svaté říše římské, a nastolit úctu k světské moci, ustavené již od dob císařů římských?

Tak se stalo, že v roce 1314 pět německých kurfiřtů zvolilo ve Frankfurtu nad Mohanem Ludvíka Bavora za nejvyššího říšského správce. Téhož dne však na protilehlém břehu Mohanu rýnský falckrabí a kolínský biskup zvolili do téhož úřadu Bedřicha Rakouského. Dva císaři pro jeden trůn a jeden papež pro dva trůny: z toho opravdu nemohlo vzejít nic než velký nepořádek...

Dva roky poté byl v Avignonu zvolen nový papež, Jakub z Cahorsu, dvaasedmdesátiletý stařec, který si, jak jsem se už zmínil, dal jméno Jan XXII. a nedej Bože, aby některý další Pontifex Maximus si toto jméno, lidmi dobré vůle nenáviděné, zvolil znova! Jsa Francouz a francouzskému králi oddaný (obyvatelé té zkažené země vždy sloužili zájmům svých vlastních pánů, neschopni vidět celý svět jako svou duchovní vlast), podporoval Filipa Sličného proti templářským rytířům, které tento král obvinil (myslím, že nespravedlivě) z přehnaných zločinů, aby se zmocnil jejich majetku ruku v ruce se zmíněným zavrženíhodným prelátem. Do věci se zapletl i Robert Neapolský, který ve snaze udržet si kontrolu nad italským poloostrovem přesvědčil papeže, aby neuznal žádného z obou německých císařů, a tak se stal vrchním velitelem církevního státu.

V roce 1322 Ludvík Bavor porazil svého soupeře Bedřicha. Jan, obávaje se jednoho císaře víc než předtím dvou, vítěze exkomunikoval a ten ho na oplátku obvinil z kacířství. Musím se také zmínit o tom, že právě onoho roku se v Perugii odbývala generální kapitula františkánů a jejich generál Michal z Ceseny přijal požadavek "spirituálních bratří" (o nichž budu mít ještě příležitost promluvit) a vyhlásil za článek víry chudobu Ježíše Krista, který pokud vůbec něco spolu se svými apoštoly vlastnil, pak jen jako usus facti^[12]. Důstojné řešení, které mělo zachránit ctnost a čistotu řádu, se ale velice znelíbilo papeži. Tušil v něm možná zásadu, která by mohla ohrozit požadavky jeho samotného, neboť jakožto hlava církve chtěl odejmout císaři právo volit biskupy a pro Svatou stolici naopak získat právo investitury císaře. Ať už ho k tomu měly tyto či jiné důvody, Jan v roce 1323 návrhy františkánů dekretálem Cum inter nonnullos odsoudil.

Domnívám se, že právě tehdy si Ludvík uvědomil, že ve františkánech, kteří se stali papežovými nepřáteli, má mocné spojence. Tím, že hlásali chudobu Ježíše Krista, tak či onak podporovali myšlenky říšských teologů Marsilia z Padovy a Jana z Jandunu. Pár měsíců před událostmi, o nichž vyprávím, Ludvík dosáhl dohody s poraženým Bedřichem a vtrhl do Itálie. Byl korunován v Miláně, dostal se do sporu s Viseontiovci, třebaže ho příznivě přijali, oblehl Pisu. jmenoval svým náměstkem Castruccia, vévodu z Lukky a Pistoje (což byla chyba, nikdy jsem nepoznal muže ukrutnějšího, vyjma snad Ugucciona della Fiaggiola) a chystal se táhnout na Řím, kam ho zval Sciarra Colonna, který byl ve městě první.

Tak to tedy vypadalo, když mě jako novice v benediktýnském kláštere v Melku vyrušil z poklidu rajského dvora můj otec, který bojoval v družině Ludvíkově a nebyl posledním z jeho baronů; uznal za moudré vzít mne s sebou, abych poznal divy Itálie a zhlédl korunovaci císaře v Římě. Vojenské záležitosti při obléhání Pisy ho plně zaměstnaly a já jsem toho využil a potloukal se, trochu z dlouhé chvíle a trochu z touhy něčemu se naučit, po toskánských městech. Rodiče se však domnívali, že život svobodný a bez regule se nehodí pro mladíka předurčeného pro život kontemplativní. A na radu Marsiua, který si mě oblíbil, se rozhodli dát mi za společníka učeného františkána, bratra Viléma z Baskervillu, který se právě vydal za svým posláním, jež ho mělo přivést do slavných toskánských mest a prastarých opatství. Tak jsem se stal jeho písařem a zároveň žákem a nemusil jsem toho litoval, neboť jsem byl svědkem mnoha události hodných toho, aby byly zaznamenány, jak nyní činím, pro paměť těch, kdož přijdou po nás.

Tehdy jsem vůbec nevěděl, co bratr Vilém hledá, po pravdě řečeno nevím to ani dnes a řekl bych, že to nevěděl ani on sám. Vedla ho výlučně touha po pravdě a tušení - které v sobě, jak jsem to na vlastní oči viděl, vždy choval -, že pravda není to, co nám vyjevuje přítomný okamžik. Právě v těch letech byl asi pohrůžkami doby odveden od svých milovaných studií. O poslání, jímž byl pověřen, se mnou nemluvil a zůstalo mi skryto po celou naši cestu. Jakousi představu o povaze jeho úkolu jsem si učinil z útržků rozhovorů, které vedl s opaty klášterů, v nichž jsme se postupně zastavovali, a plně jsem jej pochopil, až jsme dorazili k cíli, jak sdělím později. Mířili jsme sice na sever, neputovali jsme však přímočaře a zastavovali se v různých opatstvích. Tak jsme třeba vyrazili k západu, i když náš cíl se nacházel na východě, jako bychom sledovali čáru pohoří, jež od Pisy vede stezkami svatojakubských poutníků, krajem, který mě strašlivé události, k nimž tu posléze došlo, nutí neurčit přesněji, i když mohu říci, že zdejší pánové byli věrni říši a opati našeho řádu se vesměs protivili kacířské-mu a zkaženému papeži. Cesta trvala tři týdny, při nichž došlo k mnoha událostem a při kterých jsem lépe (i když ne dostatečně) poznal svého mistra.

Na následujících stránkách se nehodlám zdržovat popisem osob - pokud se výraz tváře či pohyb ruky nestane znakem řeči sice neslyšné, stejnou měrou však výmluvné - neboť, jak říká Boethius, nic není prchavějšího nad vnější podobu, jež vadne a mění se jako polní květy při příchodu podzimu, a jaký by dnes mělo smysl říkat, že opat Abbo byl přísného vzezření a že měl bledá líce, když on sám i ti, kdo ho obklopovali, se už obrátili v prach a z prachu si jejich tělo vzalo smrtonosnou šeď (a pouze jejich duše, dejž tomu Bože, se skví jasem, který nikdy nevyhasne)? Viléma bych však popsat chtěl, a to jednou provždy, neboť mě na něm zaujalo i jeho neobvyklé vzezřeni. Je totiž vlastní jinochům, že se upnou k muži staršímu a moudřejšímu nejenom pro kouzlo jeho slova a bystrou mysl, ale i pro vnější podobu, jež se jim pak stane drahou, jako syn vnímá gesta otcova a sleduje, zda se mračí či usmívá, aniž by na tento (snad jediný naprosto čistý) způsob tělesné lásky vrhla svůj stín chlípnost.

Muži bývali kdysi krásní a velicí (dnes jsou to děti a trpaslíci), což je jen jedna z mnoha skutečností, jež svědčí o neblahém osudu stárnoucího světa. Mládež se nechce ničemu učit, věda je v úpadku, celý svět vzhůru nohama, slepci vedou jiné slepce a shazují je do propastí, ptáci padají k zemi, ještě než vzlétnou, osel brnká na lyru, voli tančí, Marie už nemiluje život rozjímavý a Marta už nemiluje život činorodý. Lea je neplodná. Ráchel chlípně pokukuje, Gato dochází do lupanarů, Lucretius se proměnil v ženu. Všechno je svedeno na nepravé cesty. Budiž vzdán dík Bohu, že já jsem v oněch dávných dobách od svého mistra získal chuť učit se a jít rovně a přímo i tehdy, je-li cesta křivolaká.

Vzezření bratra Viléma by přivábilo zrak i toho nejroztržitějšího pozorovatele. Výškou přesahoval středně urostlého muže a byl tak hubený, že se zdál ještě vyšší. Oči měl bystré a pronikavé: ostrý a maličko orlí nos dodával jeho tváři výraz člověka, který je neustále ve střehu, až na chvíle netečnosti, o nichž se ještě zmíním. Brada vyznačovala pevnou vůli, ale obličej, podlouhlý a samá piha, jaký jsem často vídal u těch, kdož se narodili v krajích mezi Hibernií a Northumbrií, občas dával najevo i nejistotu a rozpaky. Časem jsem si uvědomil, že to, co jsem považoval za nejistotu, byla pouze zvědavost, zpočátku jsem však o této lidské vlastnosti věděl jen málo a v domnění, že racionální duch se zvědavostí sytit nesmí a že naopak jeho stravou je pravda, která (jak jsem si myslil) je nám známa už od počátku, jsem ji považoval spíše za vášeň chlípné duše.

Byl jsem ještě jinoch, a tak první, čeho jsem si všiml, byly chomáče nažloutlých chlupů, které mu trčely z uší, a husté světlé obočí. Mohl mít padesát jar a byl tedy už hodně starý, jeho nezdolné tělo však bylo obdařeno hbitostí, jíž se mně samotnému často nedostávalo. Zmocnila-li se ho nadměrná činorodost, pak se jeho energie zdála nevyčerpatelná, občas ale jeho životní duch podoben raku zacouval do netečnosti a vídal jsem ho celé hodiny ležet na nuzném loži v cele a pronést, aniž přitom hnul v obličeji svalem, sotva pár slabik. To se mu v očích objevil výraz prázdnoty a nepřítomnosti ducha a málem bych ho podezříval, že je pod vlivem nějaké vegetální substance, jež přináší různá vidění, kdyby zcela zjevná střídmost, jež ovládala jeho život, mě neměla k tomu, abych tuto myšlenku zamítl. Netajím se však s tím, že během naší cesty se občas zastavil na pokraji louky, u lesa, a utrhl nějakou bylinku (pokaždé asi stejnou) a jal se ji žvýkat a tvářil se nepřítomně. Část si ponechal a žvýkal ji ve chvílích největšího napětí (a těch bylo v opatství hodně!). Jednou jsem se ho zeptal, co to je za bylinu, odpověděl mi s úsměvem, že dobrý křesťan se někdy může něčemu naučit i od nevěřících: a když jsem ho požádal, zda bych ji mohl okusit, odpověděl mi, že jako se s dítětem mluví jinak než s dospělým, tak i byliny se dělí na paidikoi a efebikoi a gynaiklioi, takže ty, které jsou vhodné pro starého františkána, nejsou, vhodné pro mladého benediktýna.

Během týdnů strávených pohromadě jsme nemohli vést řádný život a v opatství jsme často v noci bděli a ve dne padali únavou, dokonce jsme se ani pravidelně neúčastnili služeb božích. Na cestě však jen zřídkakdy zůstal vzhůru po kompletáři a jeho zvyky byly velice střídmé. Někdy, hlavně za pobytu v opatství, prochodil celý den po zahradě a prohlížel si byliny, jako by to byly chryzoprasy nebo smaragdy, a jindy jsem ho viděl, jak přechází po kryptě, kde byl uložen poklad, a dívá se na skříňku posázenou smaragdy a chryzoprasy, jako by to byl keřík durmanu. Jindy zas setrval celý den ve velké místnosti knihovny a listoval si v rukopisech, jako by v nich nehledal nic než své vlastní potěšení (zatímco kolem se hromadily mrtvoly hrůzně zabitých mnichů). Jednou jsem ho přistihl, jak se zdánlivě bezcílně prochází po zahradě, jako by nemusil Bohu skládat úcty ze svých činů. V klášteře mě učili využívat dne zcela jinak a pověděl jsem mu to. Odpověděl mi, že krása všehomíra se zakládá nejen na jednotě v různosti, ale i na různosti v jednotě. Připadalo mi to jako odpověď diktovaná neskolenou empirií, později jsem se však dozvěděl, že Vilémovi krajané často definují věci způsobem, na němž světlo rozumu má podle všeho jen pramalou účast. Po celou dobu, kterou jsme strávili v opatství, měl ruce od prachu z knih a od zlata z čerstvých iluminací a taky zažloutlé od substancí, jichž se dotýkal v Severinově špitálu. Jako by nemohl přemýšlet jinak než rukama, což mi tehdy připadalo vhodnější pro nějakého mechanika (učili mě, že mechanicus je moechus^[16] a dopouští se zrady na tom, čemu se říká vita intellectualis, místo aby s ní byl spojen v přecudném sňatku). Ale i když se dotýkal věcí velice křehkých, třeba kodexů s čerstvými iluminacemi, nebo stránek rozežraných časem a drolivých jako nekvašený chléb, zdálo se mi, že si počíná neobyčejně ohleduplně. Stejně tak se dotýkal svých strojů. Tento podivný muž totiž s sebou v cestovním vaku nosil nástroje, jaké jsem nikdy předtím neviděl, a nazýval je zázračnými stroji. Říkal, že stroje jsou výsledek dovednosti, jež napodobuje přírodu, tyto stroje však že nenapodobují jen její tvary, ale samotnou činnost. Vysvětlil mi časem zázrak hodin, astrolábu a magnetu. Zpočátku jsem se obával, že to je čarodějnictví, a když za jasných nocí pozoroval (s podivným trojúhelníkem v ruce) hvězdy, předstíral jsem spánek. Františkáni, které jsem poznal v Itálii i v mé vlasti, byli lidé prostí, často negramotní, žasl jsem tudíž nad jeho znalostmi a pověděl jsem mu to. S úsměvem mi odpověděl, že františkáni na jeho rodných ostrovech jsou jiného ražení: "Roger Bacon, jehož ctím co svého mistra, nás učil, že boží úradek se jednou uskuteční skrze vědu o strojích, jež je magií přirozenou a posvátnou. A samotná síla přírody povede k tomu, že se budou vyrábět navigační přístroje, s jejichž pomocí budou lodi plout s unico homine regente^[17] a budou daleko rychlejší než lodě popoháněné plachtou či vesly. A objeví se vozy ut sine animale moveantur cum impetu inaestimabili, et instrumenta volandi et homo sedens in medio instrumentis revolvets aliquod ingenium per quod alae artificialiter composita aerem verberent, ad modum avis volantis. Drobné nástroje budou zvedat obrovské zátěže, objeví se stroje, které lidem umožní putovat po dně mořském."

Na mou otázku, kde tyto stroje jsou, odpověděl, že některé byly vyrobeny už ve starověku a jiné dokonce v naší době, "vyjma nástroj k létání, který jsem sám neviděl, ale znám vědce, který ho vymyslel. A budou se stavět mosty, jež překročí řeku bez sloupů či jiných podpěr a další neslýchané stroje. Nedělej si starosti, že tu ještě nejsou, neznamená to, že jednou nebudou. A řeknu-li, že Bůh sám chce, aby byly, a určitě jsou už pojaty v jeho úradku, i když můj přítel Vilém z Ockhamu popírá, že by ideje existovaly předem, a to ne proto, že můžeme určit, jaká je přirozenost boží, ale protože jí nemůžeme klást žádné meze." Nebyl to jediný rozporný výrok který jsem ho slyšel pronést: ale ani teď, kdy jsem starý a moudřejší, než jsem byl tehdy, jsem s konečnou platností nepochopit, jak mohl mít lakovou důvěru ve svého přítele Viléma z Ockhamu a současně přísahat na to, co říká Bacon, jak to často dělával. Ale je také pravda, že to byly doby temné a moudrý člověk že mu-sil při přemýšlení brát v úvahu vzájemné rozpory mezi věcmi.

O bratru Vilémovi jsem možná nyní řekl něco, co nedává smysl, chtěl jsem ale hned na začátku uvést navzájem si odporující dojmy, jimiž na mne tehdy působil. Kdo byl a co dělal, budeš moci, milý čtenáři, sám lépe vyvodit z činů, jež vykonal v době, kterou jsme strávili v opatství. Neslíbil jsem ti, však obraz završený, jen seznam událostí pamětihodných a strašlivých a ten opravdu najdeš.

Zatímco jsem den po dni poznával svého mistra a trávil s ním dlouhé hodiny putování v dlouhých rozhovorech, o nichž se, bude-li to třeba, postupně zmíním, dorazili jsme k úpatí hory, na níž se tyčilo opatství. A nastal čas, aby si k němu pospíšilo i mé vyprávění, jak jsme to tehdy učinili my, a kéž se má ruka nechvěje, až budu psát, co se tam stalo.