Tertia
DOJDE K HÁDCE MEZI PROSTÝMI OSOBAMI, AYMARDUS Z ALESSANDRIE UČINÍ NĚKOLIK NARÁŽEK A ADSO SI ZAMEDITUJE O SVATOSTI A O VÝKALECH ĎÁBLOVÝCH. PAK SE VILÉM A ADSO VRÁTÍ DO SKRIPTORIA A VILÉM TAM SPATŘÍ NĚCO ZAJÍMAVÉHO, PODSTOUPÍ TŘETÍ ROZHOVOR O TOM, ZDA SMÍCH JE ČI NENÍ POVOLEN, NAKONEC SE ALE NESMÍ PODÍVAT, KAM BY CHTĚL
Chtěli jsme nahoru do skriptoria, předtím jsme ale zaskočili do kuchyně posilnit se, od rána jsme totiž nejedli. Hrnek teplého mléka mi hned zlepšil náladu. Velké ohniště na jižní straně už žhnulo jako kovárna, v peci se pekl chleba pro nastávající den. Dva pacholci tu skládali čtvrtky právě poražené ovce. Mezi kuchaři jsem zahlédl Salvátora, usmál se na mne svou vlčí hubou. Všiml jsem si, že vzal z jednoho stolu zbytky drůbeže od včerejší večeře a potají je dal pacholkům, kteří je se spokojeným úšklebkem ukryli ve svých kožených kazajkách. Vrchní kuchař si toho ale všiml a Salvátora napomenul: "Cellerarie cellerarie," řekl, "ty máš majetek opatství spravovat, ne jím plýtvat!"
"Filii Dei[114] to jsou," řekl Salvátor, "Ježíš řekl, pro mě děláte, co děláte pro tyto pueris!"
"Bratříku podělaný, uprděný minorito!" rozkřikl se na něho vrchní kuchař. "Tady nejsi mezi těmi svými žebravými mnichy! O almužnu pro dítka se postará milosrdenství opatovo!"
Salvátor se zachmuřil a velice rozhněvaně se na něho rozkřikl: "Já nejsem minoritský bratřík! Jsem mnich sancti Benedicti[115]! Merdre a toy, bogomile posraný!"
"Bogomilka je děvka, které po nocích natrháváš prdel svým kacířským údem, prase jedno!" křičel na něho kuchař.
Salvátor honem vyváděl pacholky z kuchyně a jak šel kolem nás, ustaraně se po nás ohlédl: "Bratře," řekl Vilémovi, "braň svůj řád, co není můj, řekni mu, že filios Francisci non hereticos esse!" Pak mi pošeptal do ucha: "Ille menteur, puah," a odplivl si na zem.
Kuchař ho rázně vystrčil z místnosti a zavřel za ním dveře. "Bratře," řekl pak uctivě Vilémovi, "o vašem řádu a přesvatých mužích, kteří v něm jsou, jsem nechtěl říci nic špatného. Měl jsem na mysli toho falešného minoritu a falešného benediktýna, co není ryba ani rak."
"Vím, odkud přišel," řekl Vilém smířlivě. "Teď je ale mnich jako ty a jsi mu povinován bratrským respektem."
"Jenže strká nos, kam nemá, je chráněnec celleraria a sám se už za celleraria považuje. Chová se, jako by mu opatství patřilo ve dne i v noci!"
"Proč i v noci?" zeptal se Vilém. Kuchař mávl rukou, jako že jde o věci tak málo počestné, že to nestojí za řeč. Vilém se ho dál neptal a dopil si své mléko.
Má zvědavost neustále narůstala. Setkání s Ubertinem, domněnky o minulosti Salvátora a celleraria, stále častější narážky na bratříky a kacířské minority, které jsem tu vyslechl, mistrova neochota povědět mi něco o fra Dolcinovi... Řada útržků se začínala skládat v mé mysli v obraz. Tak třeba jsme cestou nejméně dvakrát narazili na procesí flagelantů. Jednou na ně místní lidé pohlíželi jako na světce, podruhé říkali, že jsou to kacíři. A přitom šlo pořád o ty samé osoby. Šli v řadě po dvou ulicemi města, kolem beder hadr a jinak nazí, neboť překonali veškeré pocity studu. V rukou měli kožené důtky a šlehali se po zádech do krve a prolévali hojné slzy, jako by na vlastní oči viděli muka Spasitelova, naříkavým zpěvem prosili Pána Boha o slitování a Matku boží o pomoc. Nejenom ve dne, ale i v noci, se svícemi, v kruté zimě, ve velkém počtu chodili od jednoho chrámu k druhému a před oltářem pokorně padali na tvář. Vedli je kněží se svícemi a s korouhvemi a byli mezi nimi nejenom ženy a muži z lidu, ale i urozené paní i bohatí obchodníci... Byli jsme svědky jejich vroucného pokání, kdo něco ukradl, vracel, čeho neprávem nabyl, jiní se vyznávali ze svých zločinů...
Vilém však na ně pohlížel chladně a řekl mi, že to není to pravé pokání. Už tehdy říkal zhruba totéž, co mi řekl před chvílí: že doba velké očisty skrze pokání je za námi a že to všechno jsou jen různé způsoby, jimiž se odvádí zbožnost lidu jinam, aby nezatoužil po jiném pokání, které je kacířské a …
