Jméno růže (Umberto Eco)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

Po kompletáři

UBERTIN VYPRAVUJE ADSONOVI PŘÍBĚH FRA DOLCINA, DALŠÍ PŘÍBĚHY SI ADSO PŘIPOMENE A PŘEČTE V KNIHOVNĚ UŽ SÁM A PAK SE SETKÁ S DÍVKOU KRÁSNOU A STRAŠNOU JAK VOJSKO POD PRAPORCI

Ubertina jsem tentokrát opravdu našel, byl u sochy Panny Marie. Tiše jsem se k němu připojil a chvíli jsem (přiznávám) předstíral, že se modlím. Pak jsem si dodal odvahy a promluvil na něho.

"Ctný otče," řekl jsem mu, "mohu vás poprosit o objasnění a o radu?"

Ubertin se na mne podíval, vzal za ruku, vstal a odvedl mě k lavici. Posadili jsme se a objal mě, cítil jsem jeho dech na tváři.

"Milý synu," řekl, "všechno, co nebohý starý hříšník pro spásu tvé duše udělat může. Co tě souží? Úzkosti, viď?" zeptal se sám úzkostně, "úzkosti těla?"

"To ne," odpověděl jsem a zrudl, "spíš mysli, která chce znát příliš mnoho..."

"To je špatné. Jen Bůh je vševědoucí a na nás je, abychom jeho znalosti zbožňovali."

"Ale na nás je také, abychom odlišovali dobré od zlého a chápali lidské vášně. Jsem ještě novic, stanu se však mnichem a knězem a musím vědět, kde je zlo a jak vypadá, abych je jednou sám rozpoznal a jiné naučil, aby je rovněž rozpoznali!"

"To je správné, chlapče. Co tedy chceš vědět?"

"Pravdu o kacířském býlí, otče," řekl jsem naléhavě. A pak jsem ze sebe naráz vysypal: "Slyšel jsem o špatném člověku, který svedl na špatnou cestu ostatní, o fra Dolcinovi."

Ubertin chvíli mlčel. Pak řekl: "To je pravda, slyšels o něm předevčírem, jak jsem mluvil s Vilémem. Je to však ošklivá záležitost a pouhé pomyšlení na ni mi působí bolest, protože nás učí (ano, učí, proto bys ji měl znát a vytěžit z ní užitečné ponaučení), protože nás učí, jak jsem řekl, že z lásky ke kajícnosti a z touhy očistit svět se mohou zrodit činy krvavé a záhuba." Pohodlněji se posadil, uvolnil sevření kolem mých ramen, ale ruku mi ponechal na krku, jako by mi skrze ni sděloval svou moudrost nebo svůj vznět.

"Příběh začíná před fra Dolcinem," začal, "před více než šedesáti lety, to jsem byl ještě dítě. Bylo to v Parmě, začal tam kázat jistý Gerbard nebo po italsku Gherardo Segalelli. Vyzýval ke kajícnému životu, pobíhal po ulicích a volal penitentiagite! Byl to člověk nevzdělaný a chtěl vlastně říci: Penitentiam agite[209], appropinnquabit enim regnum coelorum. Měl své žáky k tomu, aby se vydávali za apoštoly, a vyžadoval, aby jeho sekta byla nazývána Ordo apostolorum a jeho stoupenci aby šli světem a žili pouze z almužen jak chudí žebráci..."

"Jako bratříci," řekl jsem. "Nebyl to snad i příkaz Pána našeho a vašeho Františka?"

"Byl," připustil Ubertin, v jeho hlase bylo znát lehké zaváhání a povzdychl si. "Gherardo ale možná zašel příliš daleko. On sám i jeho stoupenci byli obžalováni, že neuznávají autoritu kněží, mši svatou a zpověď a že vedou toulavý a zahálčivý život."

"Z toho však byli obžalováni i spirituální františkáni. A neříkají dnes minorité, že není třeba uznávat autoritu papežovu?"

"To ano, autoritu kněží však ano. My sami jsme přece kněží. Chlapče, vyznat se v těchto záležitostech je těžké, tenounká čára dělí zlo od dobra... Gherardo se zkrátka mýlil a poskvrnil se kacířstvím... Požádal o přijetí do řádu minoritů, naši spolubratři ho však mezi sebe nevzali. Trávil dny v kostele našich bratří a tam si všiml, že apoštolové na obrazech mají na nohou sandály a pláště kolem ramen a tak si dal narůst dlouhé vlasy a vousy, obul si sandály a opásal se minoritskou šňůrou, protože ten, kdo chce dnes založit novou kongregaci, převezme vždycky něco z řádu svatého Františka."

"Pak byl ale v právu..."

"Byl, v něčem se ale mýlil... Chodil v bílém plášti přes bílou kutnu a s dlouhými vlasy a získal si u prostých lidí pověst světce. Prodal svůj domek a postavil se na kámen, z něhož v dávných dobách řečnili starostové, a měšec s penězi nezahodil, ani jimi nepodaroval chudé, přivolal zlosyny, kteří poblíž hráli v kostky, a hodil jej mezi ně se slovy: Ber, kdo chceš, a zlosynové si vzali peníze a hráli o ně, proklínali Boha živého a Gherardo je slyšel a nezrudnul hanbou."

"I František se zbavil všeho, co měl, a dnes jsem od Viléma slyšel, že šel kázat nejen kavkám a ostřížům, ale i malomocným, to znamená vyvrhelům, které si ti, kteří se považovali za bohabojné, drželi daleko od sebe..."

"To je pravda, Gherardo se však v něčem mýlil. František nikdy nevešel do sporu s církví svatou a evangelium káže sice rozdat, ale chudým, a ne zlosynům. Gherardo dával, aniž se mu za to něčeho dostalo, protože dával sběři, a jak špatně začal, tak špatně pokračoval a také špatně skončil, protože jeho kongregaci odsoudil papež Řehoř X."

"Třeba," řekl jsem, "to nebyl papež tak prozíravý jako ten před ním, který schválil řeholi Františkovu..."

"To je pravda, v něčem se ale Gherardo mýlil, zatímco František dobře věděl, co dělá. A nezapomínej, chlapče, že ti pasáci vepřů a krav, kteří se z ničeho nic stali pseudoapoštoly, si chtěli blaženě a bez potu tváře žít z almužen lidí, které si minorité tak těžce a skrze hrdinský příklad vlastní chudoby vychovali! Spíš jde ale o to," dodal vzápětí, "že Gherardo Segalelli se nechal obřezat, aby se podobal apoštolům, když ještě byli Židy, což odporuje tomu, co řekl Pavel Galatejským - a jak sám víš, mnoho svatých mužů tvrdí, že Antikrist vzejde z národa obřezaných... Gherardo však udělal něco mnohem horšího, svolal prosté lidi a řekl jim: ,Pojďte se mnou na vinice!' a kdož ho neznali, šli s ním na cizí vinici v domnění, že patří jemu, a jedli cizí hrozny..."

"Snad by zrovna minorité nehájili cizí majetek," řekl jsem opovážlivě.

Ubertin se mi přísně zadíval do očí: "Minorité chtějí žít v chudobě, nikdy však chudobu nevyžadovali po jiných. Nemůžeš bezstarostně vztáhnout ruku na majetek dobrých křesťanů, dobří křesťané tě označí za lupiče. Jako se to stalo Gherardovi. Nakonec o něm tvrdili (a věz, že nevím, je-li to pravda, opakuji v dobré víře slova fra Salimbena, který ty lidi znal), že chtěl vyzkoušet sílu své vůle a zdrženlivost, a proto spal s ženami, aniž by se s nimi tělesně spojil: když ho však jeho žáci chtěli následovat, výsledky byly už docela jiné... Takové věci by však chlapec jako ty neměl vědět, žena je nádobou ďáblovou... Gherardo sice dál volal ,penitentiagite!' ale jeho žák Guido Putagio, který chtěl na sebe strhnout vedení celé skupiny, okázale jezdil s mnoha spřeženími a utrácel a hodokvasy pořádal, jak to dělají kardinálové římské církve. Došlo mezi nimi ke sporu o vedení a k událostem velice ničemným. Mnoho osob přesto přicházelo za Gherardem, nejenom z venkova, ale i členové cechů i měst a Gherardo jim přikázal odložit šat, nazí aby následovali nahého Ježíše Krista, a vysílal je do světa, aby tam šířili jeho učení, sám si však nechal ušít bílý šat bez rukávů, z pevné tkaniny, ve kterém vypadal spíš jako šašek než řeholník. Žili pod širým nebem, občas ale vtrhli do kostela, přerušili shromáždění zbožného lidu, vyhnali kazatele a vystoupili na kazatelnu.

Jednou posadili dítě na biskupský trůn v kostele svatého

Ursuse v Ravenně. A prohlašovali se za dědice učení Jáchyma z Fiore..."

"Ale to učinili i františkáni, Gherardo z Borga San Donnino, i vy sám!" zvolal jsem.

"Uklidni se, chlapče! Jáchym z Fiore byl velký prorok, jako první pochopil, že František přinese církvi obrodu. Pseudoapoštolové však použili jeho učení k tomu, aby ospravedlnili své šílenosti. Segalelli si s sebou vodil apoštolku, nějakou Tripii nebo Ripii, a ta se vychloubala, že se jí dostalo daru prorockého. Ženě! Chápeš?"

"Ale otče," pokusil jsem se namítnout, "vy sám jste včera večer říkal, že Klára z Montefalka a Anděla z Foligna byly svaté ženy..."

"Světice to byly! Žily v pokoře, uznávaly moc církve, neosobovaly si právo na dar proroctví! Pseudoapoštolové naproti tomu tvrdili, že i ženy mohou chodit od města k městu a kázat, jako ostatně mnoho dalších kacířů. A nečinili rozdílu mezi svobodnými a ženatými a řeholní slib nepovažovali za trvalý. Zkrátka, abych tě příliš nenudil smutnými záležitostmi, jejichž význam nemůžeš dost dobře pochopit, došlo to tak daleko, že biskup Obizzo z Parmy se rozhodl vsadit Gherarda do okovů. Přihodila se však divná věc a z té poznáš, jak chatrná je přirozenost lidská a jak úkladné je býlí kacířství. Biskup totiž Gherarda pustil na svobodu, pozval ho k svému stolu a držel si ho u sebe jako dvorního šaška."

"A proč to?"

"To nevím, spíš se to vědět bojím. Biskup byl osoba urozená a kupce a městské řemeslníky neměl v oblibě. Naopak se mu asi zamlouvalo, že Gherardo se svým hlásáním chudoby obrací proti nim a že od žádostí o almužnu přešel k loupení. Jenže zasáhl papež, přikázal biskupovi náležitou přísnost a Gherardo skončil jako zatvrzelý kacíř na hranici. To se odehrálo na počátku tohoto století."

"A co s tím má společného fra Dolcino?"

"Hodně. Aspoň vidíš, jak kacířství přežívá kacíře i jejich hanbu. Dolcino byl parchant zplozený knězem v novarské diecézi, pár dní cesty odtud na sever. Říkalo se také, že se narodil ve Val ď Ossola nebo v Romagnanu, ale na tom ostatně nezáleží. Byl to prostý mladík a dostálo se mu vzdělání, kněze, který se mu věnoval, však nakonec okradl a uprchl na východ, do Tridentu. Tam šířil učení Gherardovo, byl však ještě kacířštější. Prohlašoval se za jediného pravého apoštola božího a tvrdil, že se lidé musí o všechno dělit ve společné lásce a že je dovoleno spát se všemi ženami bez rozdílu, nikdo že nemůže být nařčen z konkubinátu, ani když spí jak s manželkou, tak s vlastní dcerou..."

"Opravdu to kázal nebo z toho byl jen nařčen? Slyšel jsem totiž, že i spirituální bratři, jako třeba řeholníci z Montefalka, byli nařčeni z podobných zločinů..."

"De hoc satis![213]" vpadl mi prudce do řeči Ubertin. "To nebyli řeholníci, ale kacíři! A právě Dolcinem nasáklí! Ostatně, poslouchej dobře, k tomu, aby Dolcino mohl být označen za zlosyna, stačí vědět, co Dolcino provedl potom. Ani nevím, jak se seznámil s učením pseudoapoštolů, zamlada se možná dostal do Parmy a vyslechl tam Gherarda. Ví se jenom, že po smrti Segalelliho udržoval v kraji boloňském s těmi kacíři styky. Určitě však začal kázat v Tridentu. Svedl tam krásnou Markétu, děvče z urozené rodiny, nebo ona svedla jeho, jako Heloisa Abélarda. Pamatuj si, že skrze ženu ďábel vniká do srdce mužova! Biskup tridentský ho vyhnal ze své diecéze, ale to už měl Dolcino přes tisíc následovníků a vyrazil na dlouhý pochod, který ho nakonec přivedl zpátky do rodného kraje. Cestou se k němu přidávali další snílkové, svedeni jeho kázáním, a možná i hodně valdenských, kteří žili v horách, jimiž táhl, nebo spíš se on sám chtěl k valdenským na severu připojit. V novarském kraji našel příznivé prostředí pro svou vzpouru, protože obyvatelstvo právě vyhnalo vazaly, kteří vládli na panství gattinarském v zastoupení vercellských biskupů, a Dolcinovy bandity přijalo jako vítané spojence."

"Čeho se biskupovi vazalové dopustili?"

"To nevím a není na mně, abych soudil. Sám však vidíš, že kacířství se často snoubí se vzpourou proti pánům a kacíř že napřed káže svatou chudobu a pak podlehne pokušení moci, války a násilí. Tak třeba ve městě Vercelli mezi sebou bojovaly významné rodiny a pseudoapoštolové toho využili a dotyčné rodiny pak zas využily nepořádků, které tam vnesli pseudoapoštolové. Feudální pánové verbovali dobrodruhy k olupování měšťanů a měšťané žádali o ochranu novarského biskupa."

"To je ale složitý příběh! S kým byl Dolcino?"

"To nevím, nejspíš sám pro sebe, míchal se do všech pří, byla to pro něho příležitost kázat boj proti cizímu vlastnictví ve jménu chudoby. Se svými stoupenci, bylo jich už tři tisíce, se usadil na vysoké hoře zvané Holá stěna nedaleko Novary, vystavěli si tam příbytky a Dolcino vládl celému tomu houfu mužů a žen, kteří žili v nejhanebnějším smilstvu. Odtamtud rozesílal svým věrným dopisy, ve kterých vykládal svou kacířskou nauku. Jejich ideálem je prý chudoba, nejsou vázáni žádným vnějším poutem poslušnosti a on sám byl vyslán Bohem, aby pronesl proroctví a vyložil Starý i Nový zákon. Světské kleriky, kazatele a také minority nazýval sluhy ďáblovými a všechny zbavil povinnosti poslouchat je. Rozlišoval v životě lidu božího čtyři údobí, první bylo Starý zákon, doba patriarchů a proroků před příchodem Ježíše Krista, kdy manželství bylo dobré, protože lidé se musili množit; druhé údobí, to byl Kristus a apoštolově, doba svatosti a cudnosti. Pak nastal věk třetí, kdy papeži musili zpočátku přijmout pozemské statky, aby mohli vládnout lidu, když se pak lidé začali vzdalovat lásce k Bohu, přišel Benedikt a ten kázal proti veškerému světskému majetku. A když i Benediktovi řeholníci začali hromadit bohatství, přišli bratři svatého Františka a svatého Dominika, a ti ještě přísněji kázali proti pozemské vládě a bohatství. A dnes, kdy se řada prelátů svým způsobem života znova protiví oněm dobrým přikázáním, jsme se ocitli na konci třetího věku a je třeba vrátit se k učení apoštolů."

"Pak ale Dolcino nekázal nic jiného než to, co kázali i františkáni a mezi nimi právě spirituální bratři, ba i vy sám, otče!"

"Ach, to je pravda, jenže Dolcino z toho vytěžil věrolomný závěr! Tvrdil, že má-li být ukončen třetí věk zhouby, pak je třeba, aby všichni klerikové, mniši a řeholníci zemřeli tou nejkrutější smrtí, všichni církevní preláti, klerikové, jeptišky, bratří i sestry řádu kazatelů, minorité, poustevníci, ba i sám papež Bonifác že musí být vyhubeni, a to císařem, kterého on sám vybere, a měl to být Fridrich Sicilský."

"Nebyl to však právě Fridrich, kdo na Sicílii laskavě přijal spirituální bratry vyhnané z Umbrie, a nežádají právě minorité, aby císař, i když je to nyní Ludvík Bavor, odstranil světskou moc papeže a kardinálů?"

"Na kacířství je nejhorší, že stejně jako šílenství mění ty nejpoctivější myšlenky a přivádí je k následkům, které jsou protivné zákonům božím i lidským. Minorité nikdy po císaři nechtěli, aby zabíjel jiné kněze."

Dnes už vím, že se mýlil. Když několik měsíců poté Ludvík Bavor nastolil svůj pořádek v Římě, Marsilius a ostatní minoritě provedli duchovním, kteří zůstali věrní papeži, právě to, co jim chtěl provést Dolcino. Nechci tím tvrdit, že Dolcino byl v právu, spíš se mýlil i Marsilius. Začínal jsem se ale v duchu ptát, zvláště po odpoledním rozhovoru s Vilémem, jak prostí lidé, kteří následovali Dolcina, měli rozlišovat sliby spirituálních bratří od toho, jak je uskutečňoval Dolcino. Neprovinil se snad jen tím, že prakticky prováděl to, co muži považovaní za počestné a pravověrné kázali jako ryzí mystiku? Netkvěl snad právě v tom rozdíl, nezáleží snad pravá svatost v tom, že čekáme, až Bůh sám nám nadělí, co jeho světci přislíbili, aniž bychom se o to přičiňovali prostředky pozemskými? Teď už vím, že tomu tak je, a vím taky, v čem se Dolcino mýlil: řád věcí se nesmí měnit, i když se musí v jeho změnu vroucně doufat. Toho večera mnou opravdu zmítaly rozporuplné myšlenky.

"Nakonec," říkal mi Ubertin, "znak kacířství poznáš vždycky v jeho pýše. V roce 1303 ve svém druhém dopise se Dolcino sám prohlásil za nejvyššího vůdce apoštolské kongregace a svými místodržiteli jmenoval proradnou Markétu (ženu!) a Longina z Bergama, Federika z Novary, Alberta Carentina a Valderika z Brescie. A začal třeštit o tom, jak budou za sebou následovat papežové, dva dobří, to jest první a poslední, dva špatní, to jest druhý a třetí. První je Celestin, druhý Bonifác VIII., o němž proroci řekli: ,Pýcha srdce tvého tě zhanobila, ó ty, jenž přebýváš v štěrbinách skal.' Třetí papež nebyl označen jménem, měl by však o něm platit výrok Jeremiášův: ,Ejhle, lev!' A Dolcino hanebně viděl lva ve Fridrichovi Sicilském. Čtvrtého papeže Dolcino zatím neznal a měl to být papež svatý, papá angelicus, o němž mluvil i opat Jáchym. Měl být povýšen na Boha a Dolcinovi a všem jeho stoupencům (byly jich už čtyři tisíce) se mělo dostat rázem milosti Ducha svatého a církev měla být obrozena až do skonání světa. Během tří let, před příchodem čtvrtého papeže, mělo však být dokonáno veškeré zlo. O to se právě Dolcino snažil a zanášel válku, kam se dalo. A čtvrtý papež byl zrovna Kliment V., který vyhlásil proti Dolcinovi křižácké tažení, z čehož vidíš, jak si démon zahrává se svými sukuby. A právem, protože ve svých dopisech Dolcino hlásal teorie s pravověrností neslučitelné. Tvrdil, že církev římská je nevěstka, že není třeba poslouchat kněze, že veškerá duchovní moc už přešla na sektu apoštolů, že apoštolově sami založí církev novou a že mohou zrušit sňatek a že se nezachrání před zatracením ten, kdo nebude do této sekty patřit, že žádný papež nemůže udělit rozhřešení od hříchu, že se nemají platit desátky, že dokonalejší je život bez slibu řeholního než s ním, že vysvěcený kostel pro modlitbu neznamená víc než stáj a že je možno modlit se k Bohu v lesích jako v kostele."

"Řekl to opravdu?"

"Určitě to napsal, o tom není pochyb. Bohužel se dopustil ještě něčeho horšího. Jakmile se usadil na Holé stěně, začal drancovat vesnice v údolí a konal nájezdy, aby si opatřil potraviny, vedl zkrátka opravdu a doslova válku proti okolním osadám."

"A byli všichni proti němu?"

"To se neví. Spíš se mu od některých dostalo podpory, už jsem řekl, že uměl velice dovedně využít místních nešvarů. Pak ale přišla zima roku 1305, nejhorší za několik posledních desetiletí, a všude kolem vládl hlad. Dolcino rozeslal třetí dopis svým stoupencům a znova jich za ním hodně přišlo, tam na té hoře už to ale nebylo k životu, vládl tam takový hlad, že jedli koně i jiná zvířata a vařené seno. A hodně jich na to umřelo." "Ale proti komu pak bojovali?"

"Vercellský biskup se obrátil na papeže Klimenta V. a bylo vyhlášeno křižácké tažení proti kacířům. Každému, kdo se tažení zúčastnil, se dostalo plných odpustků, byl pozván Ludvík Savojský, lombardští inkvizitoři i milánský arcibiskup. Mnozí se oděli křížem a šli na pomoc Vercellským a Novarským, dokonce i ze Savojska, z Provence, z Francie, a vercellský biskup měl vrchní velení. Docházelo k neustálým potyčkám mezi předními oddíly obou armád, Dolcinovo opevnění však bylo nedobytné a bezbožníkům se pořád ještě dostávalo pomoci."

"Od koho?"

"Od jiných bezbožníků, kteří v tomto zdroji nepořádků nacházeli uspokojení. Na konci roku 1305 byl však arcikacíř přinucen opustit Holou stěnu. Na místě zanechal raněné a nemocné a odtáhl na území triverské a tam se opevnil na hoře, jíž se pak dostalo názvu Rubello neboli Rebello, neboť byla tvrzí rebelů proti církvi. Zkrátka, nemohu ti vyprávět všechno, co se stalo, došlo k strašlivé řeži a rebelové byli přinuceni vzdát se. Dolcino a jeho lidé byli zajati a po právu skončili na hranici."

"I krásná Markéta?"

Ubertin se na mě zadíval. "Pamatuješ si, že byla krásná, viď? Prý byla opravdu překrásná a mnoho místních pánů se snažilo dostat ji za nevěstu, aby ji zachránili před hranicí. Markéta však nesvolila a zemřela jako zatvrzelá kacířka i se svým zatvrzelým kacířským milencem. Ať je ti to ponaučením, střež se nevěstky babylónské, i když na sebe vezme podobu bytosti nejkrásnější."

"Teď mi ale, otče, povězte něco jiného. Dozvěděl jsem se, že cellerarius kláštera a možná i Salvátor se s Dolcinem setkali a na nějaký způsob s ním pobývali..."

"Mlč a nepronášej unáhlené úsudky! Celleraria jsem poznal v minoritském klášteře. Pravda, až po tom všem, co jsem ti tu vyprávěl. V těch letech, než jsme se rozhodli najít si útulek v řádu svatého Benedikta, mnozí spirituální bratři vedli neklidný život a musili opustit své kláštery. Kde byl Remigius, než jsem se s ním setkal, to nevím. Vím ale, že byl vždy dobrý řeholník, aspoň co se pravověrnosti týče. Jinak, běda, tělo bývá slabé..."

"Co tím chcete říci?"

"Nic, co bys měl vědět. Ale když už o tom mluvíme a abys uměl rozpoznat dobré od špatného..." tu znova zaváhal, "povím ti, co se po opatství šušká. Zkrátka, sám jsem slyšel, že cellerarius neumí odolat pokušení... Ale to jsou jen řeči. Musíš se naučit na něco takového vůbec nemyslit." Přitáhl si mě znova k sobě, pevně objal a ukázal na sochu Marie Panny: "Musíš se sám zasvětit do lásky neposkvrněné. Pohleď na tu, v níž se ženskost vysoko povznesla, a proto o ní můžeš říci, že je krásná, jako milenka z Písně písní. V ní dokonce," řekl a ve tváři se mu zračila vnitřní radost stejně jako předchozího dne v tváři opatové, když mluvil o svých drahokamech a zlatém náčiní, "v ní dokonce i tělesný půvab se stává znakem krásy nebeské, a proto ji sochař zobrazil se všemi půvaby, jež zdobí ženu." A ukázal mi její štíhlou a vznosnou hruď, již svíral a zvedal uprostřed zašněnovaný korzet, s jehož šňůrkami si hrály drobné ruce Ježíškovy. "Vidíš? Pulchra enim sunt[218] ubera quae paululum supereminent et tument modice, nec fluitantia licenter, sed leniter restricta, repressa sed non depressa... Co zakoušíš při tomto přesladkém vidění?"

Prudce jsem zčervenal a cítil jsem, jak se mě zmocňuje vnitřní žár. Ubertin si toho musil všimnout, nebo snad jen zahlédl, jak mi žhnou tváře, protože vzápětí dodal: "Musíš se však naučit odlišovat žár lásky nadpřirozené od třeštění smyslů. Je to těžké i pro světce."

"Jak ale mám poznat zbožnou lásku?" zeptal jsem se a celý jsem se chvěl.

"Co je láska? Nic na světě, člověk ani dábel a cokoliv jiného není tak podezřelé jako láska, neboť víc než co jiného opanuje duši. Nic tak jako láska neujařmí a nenaplní srdce. Nemá-li duše zbraně, jimiž by ji potlačila, upadne kvůli ní do velké záhuby. Ani Dolcino by bez Markétiných svodů nedošel zatracení, nevedl by zpupný a neřestný život na Holé stěně a tolik lidí by nepodlehlo kouzlu jeho vzpoury. A pamatuj si, že to, co ti říkám, se netýká jenom lásky bezbožné, té se pochopitelně musejí všichni vystříhat jakožto nástrahy ďábelské, ale s velkými obavami to tvrdím i o lásce zbožné, o lásce člověka k Bohu a ke svým bližním. Někdy se stane, že dva nebo tři muži či ženy se ze srdce milují, chovají vůči sobě výjimečný cit a chtějí být neustále pohromadě, a je to napůl touha a napůl chtění. Přiznám se ti, ze takový cit jsem zakusil právě vůči ženám ctnostným, jako byly Anděla nebo Klára, a je to rovněž zavrženíhodné, i když se to děje v oblasti duchovní a v lásce k Bohu... Neboť není-li láska, kterou chováme v duši, ostražitá, ale vášnivá, vede nakonec k pádu nebo vyvolá zmatek. Ach, ano, láska má různé podoby, duše se napřed naplní něhou a pak ochoří... A teprve pak pocítí pravou něhu lásky boží a volá a naříká, je jako kámen vložený do ohniště, aby se tam rozpadl a zvápenatěl, a praská v plamenech..."

"A to je láska zbožná?"

Ubertin mě pohladil po hlavě, a jak jsem se na něho podíval, viděl jsem, že se mu oči zalily něžnými slzami: "Ano, to je koneckonců láska zbožná." Sňal ruku z mých ramen: "Jak těžké," dodal, "jak velice těžké je však odlišit ji od té druhé! A někdy, je-li tvá duše pokoušena démony, cítíš se jako viselec, který s rukama za zády svázanýma a s očima zavázanýma visí na šibenici a žije dál bez pomoci, bez podpory, bez naděje v nápravu se otáčí v prázdnu..."

Po obličeji mu už nestékaly jen slzy, ale i kapky potu.

"Jdi pryč," řekl mi prudce, "řekl jsem ti všechno, cos chtěl vědět. Jdi, a budiž jméno boží pochváleno." Znova padl na tvář před Pannou Marií a slyšel jsem, jak tiše vzlyká. Modlil se.

 

Z chrámu jsem ale neodešel. Rozhovor s Ubertinem mi vehnal do duše i do útrob podivný žár a nevýslovný neklid. Proto asi jsem se odhodlal k neposlušnosti a rozhodl se, že se podívám do knihovny sám. Ani jsem nevěděl, co bych tam měl hledat. Chtěl jsem na vlastní pěst prozkoumat neznámé místo, okouzlovalo mě pomyšlení, že bych se tam mohl orientovat bez pomoci svého mistra. Vyšel jsem nahoru jako Dolcino na horu Rebello.

Měl jsem s sebou lampu (proč jsem si ji bral? že bych v sobě choval už předtím tajný záměr?) a do kostnice jsem vešel málem se zavřenýma očima. Zakrátko jsem byl ve skriptoriu.

Byl to určitě osudový večer, protože jak jsem se zvědavě rozhlížel, zahlédl jsem na jednom stole otevřený rukopis, který nějaký mnich zrovna opisoval. Už jen název vzbudil můj zájem: Historici fratris[220] Dulcini Heresiarche. Myslím, že to byl stůl Petra ze Sant Albana, o němž jsem se doslechl, že píše monumentální dějiny kacířství (po tom všem, k čemu v opatství došlo, je pochopitelně nedokončil - nepředbíhejme však událostem). Nebylo tedy nic divného, že tu kniha ležela, byly tu i další o patarinech a flagelantech. Pochopil jsem to však jako nadpřirozené znamení, ani dnes nevím, zda od Boha či od ďábla, a dychtivě jsem se pustil do čtení. Text nebyl nijak dlouhý a v první části bylo s mnoha podrobnostmi, které jsem už zapomněl, vylíčeno zhruba to, co mi pověděl Ubertin. Psalo se tu i o mnoha zločinech, jichž se stoupenci Dolcina dopustili za války a při obléhání. A také o poslední bitvě, která musila být velice krutá. Našel jsem tam však i něco, co mi Ubertin neřekl, a napsal to někdo, kdo zřejmě sám všechno zažil a měl ještě v dobré paměti.

Tak jsem se dozvěděl, že v březnu roku 1307 na Bílou sobotu byli Dolcino, Markéta a Longino zajati a odvedeni do města Biella a tam předáni biskupovi, který čekal, jak rozhodne papež. Jakmile papež zprávu dostal, předal ji francouzskému králi Filipovi se slovy: "Přišly nám velice vítané zprávy, které nás mají k radosti a plesání, že zkázonosný ďábel, syn Beliálův a odporný arcikacíř Dolcino po dlouhém nebezpečenství, strastech, krveprolitích a četných pokusech se konečně i se svými stoupenci nalézá v našem vězení, zásluhou našeho ctihodného bratra Raniera, biskupa ve Vercelli, byv zajat v den poslední večeře Páně, a velký počet lidí, kteří byli s ním, nákazou postižených, bylo téhož dne pobito." Papež byl nelítostný a přikázal biskupovi, aby vězně vydal na smrt. V červenci téhož roku, prvního dne toho měsíce, byli kacíři předáni světské spravedlnosti. Zvony ve městě bily na poplach a kacíři byli vsazeni na káru, obklopeni katy, za nimi jelo vojsko, projížděli ulicemi města a na každém rohu z těl provinilců rozžhavenými kleštěmi vytrhávali kusy masa. Markéta byla upálena první, před zraky Dolcina, který nehnul svalem ve tváři, stejně jako nezanaříkal, když mu kleště štípaly tělo. Vůz pak pokračoval v cestě a kati nastrkali své nástroje do nádob plných žhavého uhlí. Dolcino podstoupil další mučení a zůstal pořád němý, jen když mu uřízli nos, pokrčil maličko rameny, a když mu utrhli přirození, vydal ze sebe předlouhý naříkavý vzdech. Poslední slova, jež pronesl, vyzývala k zatvrzelosti, a také upozornil, že třetího dne vstane z mrtvých. Pak byl upálen a popel rozhozen po větru.

Zavřel jsem knihu, ruce se mi třásly. Dolcino se dopustil mnoha zločinů, jeho smrt však byla hrozná. A na hranici se choval... jak? Odhodlaně jako mučedník, nebo drze jako zatvrzelý hříšník? Jak jsem vrávoral nahoru po schodech do knihovny, naráz jsem pochopil, proč jsem tak zmatený. Zničehonic jsem měl znova před očima výjev, kterému jsem přihlížel před několika měsíci, nedlouho po svém příjezdu do Toskány. Dokonce jsem se v duchu ptal, jak jsem na něj vůbec mohl zapomenout, jako by má ochořelá duše chtěla zahladit vzpomínku, která na ní spočívala těžce jako zlý sen. Ve skutečnosti jsem na něj nezapomněl, protože sotva jsem slyšel povídat o bratřících, vyvstal mi vždy před očima, pokaždé jsem jej však zahnal zpátky do temných zákoutí své duše, jako by už jen být svědkem té hrůzy byl hřích.

Poprvé jsem o bratřících slyšel, když jsem ve Florencii viděl jednoho z nich hořet na hranici. Bylo to nedlouho před mým setkáním s Vilémem. Jeho příjezd do Pisy se opozdil a otec mi dal svolení k návštěvě Florencie, o jejíchž nádherných chrámech jsme vyslechli tolik chvály. Jezdil jsem napřed sem a tam po Toskáně, abych se líp naučil italštině, a nakonec jsem strávil týden ve Florencii, protože jsem o tom městě mnoho slyšel a přál si je poznat.

Sotva jsem tam dorazil, doslechl jsem se o velkém případu, který vzrušoval celé město. Jeden kacířský bratřík byl obžalován ze zločinů proti víře, přiveden před biskupa a jiné kněze a právě v těch dnech podroben přísné inkvizici. Společně s těmi, kdož mi o něm pověděli, jsem odešel na místo, kde se všechno odbývalo, a tam jsem slyšel říkat, že dotyčný bratřík, Michal jménem, je ve skutečnosti muž velice zbožný, že kázal kajícnost a chudobu slovy svatého Františka a že byl před soudce odvlečen z vůle nějakých žen, které se u něho vyzpovídaly a pak ho nařkly z kacířství, a že biskupovi muži ho jali právě v domě těch žen, čemuž jsem se divil, protože muž církve by neměl podávat svátosti v místech nevhodných. Taková však asi byla vůbec slabost bratříků, že brali na lehkou váhu, co se sluší a co se nesluší, a snad byl kus pravdy v hlase lidu, který je měl nejen za kacíře, ale i za lidi pochybných mravů (jako se o katarech vždycky říkalo, že jsou Bulhaři a sodomité).

Došel jsem až ke kostelu svatého Salvátora, kde se proces konal, ale stálo před ním tolik lidí, že jsem se nedostal dovnitř. Někteří se nechali vysadit k oknům a drželi se mříží, takže viděli a slyšeli, co se uvnitř děje, a sdělovali to ostatním. Četli zrovna výpověď, kterou Michal učinil předchozího dne a ve které tvrdil, že Ježíš Kristus a jeho apoštolově ,neměli žádného majetku, jako jednotlivci ani společně'. Michal protestoval, že notář přidal řadu ,falešných konsekvencí', a volal (což jsem slyšel i venku): "Z toho se budete zodpovídat v den posledního soudu." Inkvizitoři všali ponechali výpověď tak, jak ji předtím zapsali, a pak se ho zeptali, chce-li se v pokoře přidržet názorů církve a veškerého lidu města. A slyšel jsem Michala, jak nahlas volá, že se chce přidržet toho, čemu věří, a že "Ježíš Kristus je ukřižovaný chudák a Jan XXII. kacíř, protože tvrdí opak". Vzešla z toho veliká diskuse a inkvizitoři, mezi nimiž bylo hodně františkánů, mu chtěli dokázat, že Písmo svaté tvrdí něco jiného, a on je zas nařknul, že popírají samotnou zásadu řádu, a oni na něho dál útočili a ptali se, zdali si myslí, že se v Písmu vyzná líp než oni, kteří jsou mistři. A řeholník Michal jim dál tvrdošíjně odporoval, takže ho provokovali schválnostmi jako: "Teď po tobě chceme, abys Ježíše Krista prohlásil za majetníka a papeže Jana za katolíka a světce." Michal se však nedal: "Ne, je kacíř." Nato mu řekli, že někoho ve své ničemnosti tak zatvrzelého ještě neviděli. Venku však mnozí říkali, že Michal je jako Kristus mezi farizeji, a uvědomil jsem si, že mezi lidem mnozí věří v jeho svatost.

Posléze ho biskupovi muži odvedli v okovech zpátky do vězení. A večer jsem se dozvěděl, že hodně řeholníků, kteří stáli při biskupovi, tam šlo a uráželi ho a chtěli po něm, aby odvolal, on jim však odpovídal jako ten, kdo si je jist svou pravdou. A každému opakoval, že Ježíš Kristus byl chudý a že to říkali i svatý František a svatý Dominik a že tím líp, bude-li pro hlásání správného názoru odsouzen k smrti, neboť zanedlouho na vlastní oči spatří to, co tvrdí Písmo, a čtyřiadvacet starců Apokalypsy a Ježíše Krista a svatého Františka i všechny přesvaté mučedníky. A řekl prý: "Čteme-li vroucně učení některých svatých opatů, tím vroucněji bychom si měli přát, abychom už byli mezi nimi." Inkvizitoři vyslechli tato jeho slova a vycházeli z vězení zachmuřeni a opovržlivě volali (sám jsem je slyšel): "Má ďábla v těle!" Následujícího dne jsme se dozvěděli, že rozsudek byl vynesen, a když jsem zašel na biskupství, viděl jsem tam pergamen a část textu jsem si opsal na tabulku.

Začínal slovy "In nomine Domini[223] amen. Hec est quedam condemnatio corporalis et sententia condemnationis corporalis lata, data et in hiis scriptis sententialiter pronumptiata et promulgata..." a pokračoval strohým výčtem hříchů a vin řečeného Michala. Zčásti jej zde uvádím, ať čtenář sám s veškerou obezřetností posoudí:

 

Johannem vocatum fratrem Micchaelem Iacobi, de comitatu Sancti Frediani, hominem male condictionis, et pessime conversationis, vite et fame, hereticum et heretica labe pollutum et contra fidem cactolicam credenem et affirmantem... Deum pre oculis non habendo sed potius humani generis inimicum, scienter, studiose, appensate, nequiter et animo et intentione exercendi hereticam pravitatem stetit et conversatus fuit cum Fraticellis, vocatis Fraticellis della povera vita hereticis et scismaticis et corum pravam sectam et heresim secutus fuit et sequitur contra fidem cactolicam... et accessit ad dictam civitatem Florentie et in locis publicis dicte civitatis in dicta inquisitione contentis, credidit, tenuit et pertinaciter affirmavit ore et corde... quod Christus redentor noster non habuit rem aliquam in proprio vel comuni sed habuit a quibuscumque rebus quas sacra seriptura eum habuisse testatur, tantum simplicem facti usum.

 

Nebyl však obžalován jen z těchto zločinů, byly tu uvedeny další a jeden z nich mi připadal zvlášť hanebný, i když nevím (z toho, jak celý proces proběhl), zdali něco takového tvrdil opravdu, ale zkrátka zmíněný minorita prý řekl o svatém Tomáši Akvinském, že nebyl světec a že nebyl ani spasen, ale naopak proklet a zatracen. A protože obžalovaný nechtěl odvolat, rozsudek končil trestem:

 

Costat nobis[224] etiam ex predictis et ex dicta sententia lata per dictum dominum episcopum florentinum, dictum Johannem fore hereticum, nolle se tantis herroribus et heresi corrigere et emendare, et se ad rectam viam fidei dirigere, habentes dictum Johannem pro irreducibili, pertinace et hostinato in dictis suis perversis herroribus, ne ipse Johannes de dictis suis sceleribus et herroribus perversis valeat gloriari, et ut eius pěna aliis transeat in exemplum; idcirco, dictum Johannem vacatum fratrem Micchaelem hereticum et scismaticum quod ducatur ad locum iustitie consuetum, et ibidem igne et flammis igneis accensis concremetur et comburatur, ita quod penitus moriatur et anima a corpore separetur.

 

A po zveřejnění rozsudku šli církevní činitelé znovu do vězení a upozornili Michala, co ho čeká, a slyšel jsem je, jak říkají: "Bratře Michale, už jsou přichystány můitry a pláštíky a na nich vymalováni bratříci v doprovodu ďáblů," aby ho vystrašili a přinutili odvolat. Michal však poklekl a řekl: "Myslím, že u hranice se setkám s naším otcem Františkem a že tam bude i Ježíš Kristus a apoštolové a také přesvatí mučedníci Bartoloměj a Antonín." Tím naposledy odvrhl nabídky inkvizitorů.

Na druhý den ráno jsem byl na mostě zvaném most Biskupský, shromáždili se tam inkvizitoři a před ně byl, stále ještě v okovech, předveden Michal. Jeden z věřících před ním poklekl, aby se mu od něho dostalo požehnání, ozbrojenci ho však jali a odvedli do vězení. Inkvizitoři znova přečetli odsouzenci ortel a zeptali se ho, chce-li odvolat. Tvrdilo-li se v rozsudku, že je kacíř, Michal pokaždé odpovídal: "Nejsem kacíř. Hříšník jsem, ale dobrý katolík," a když byl jmenován "ctihodný a přesvatý papež Jan XXII.", Michal řekl: "To ne, je to kacíř." A když mu biskup přikázal, aby šel blíž a poklekl před ním, Michal řekl, že před kacířem klekat nebude. A když ho k tomu přinutili, zamumlal: "Bůh mi odpustí." Michal byl předveden i se svými kněžskými paramenty a začala ceremonie, při které mu byly kus po kuse odnímány, až zůstal v košili, které ve Florencii říkají cioppa. A jak je zvykem, je-li kněz zbavován posvěcení, ostrým nožem mu odřízli polštářky prstů a oholili hlavu. Pak byl předán kapitánovi a jeho mužům, kteří mu bezohledně nasadili okovy a odvedli zpátky do vězení, zatímco říkal shromážděným lidem: "Per Dominem moriemur[225]." Měl být upálen, jak jsem se dozvěděl, jenže až na druhý den. A ještě týž den šli za ním a ptali se ho, chce-li se vyzpovídat a jít k svatému přijímání. Odmítl, neboť kdyby přijal svátosti od někoho, kdo žije v hříchu, sám by se hříchu dopustil. V tomto směru si, myslím, nepočínal dobře a jenom dokázal, že nasákl kacířstvím patarínským.

Konečně nadešel den popravy a přišel si pro něho gonfaloniere, korouhevník, který má ve Florencii na starosti výkon práva. Zdálo se mi, že mu je nakloněn, protože se ho zeptal, co je za člověka, že trvá na svém, když by stačilo tvrdit, co tvrdí všechen lid, a přijmout názor svaté matky církve. Michal však odsekl: "Já věřím v Ježíše Krista chudého a ukřižovaného." A gonfaloniere jen rozpřáhl ruce a odešel. Pak přišel kapitán se svými muži a odvedli Michala na dvůr, tam mu biskupův vikář znova přečetl jeho výpověď i rozsudek. Tu se Michal ozval proti názorům, které mu byly neprávem přiřčeny: a byly to věci tak subtilní, že teď si na ně už nevzpomínám, a tehdy jsem je ani nechápal, i když nepochybně rozhodovaly o smrti Michalově a pronásledování bratříků. Právě tak jsem nechápal, proč muži církve i světské spravedlnosti vedou lítý boj proti osobám, které chtějí žít v chudobě a domnívají se, že Kristus neměl žádný pozemský majetek. Spíš by se měli, říkal jsem si, obávat těch, kdož chtějí žít v bohatství, brát peníze jiným, uvádět církev do hříchu a zavádět svatokupectví. Nedokázal jsem už mlčet a promluvil jsem o tom s mužem, který stál poblíž. Výsměšně se zasmál a odpověděl mi, že v chudobě žijící mnich je špatným příkladem pro lid, který se pak nedrží těch, kdož v chudobě nežijí. A dodal ještě, že kázat chudobu znamená kazit lid, který by pak svou chudobu mohl mít za důvod k pýše a pýcha že může vést k mnoha pyšným činům. A ostatně bych měl prý vědět, i když ani jemu není jasné proč, že kdo káže mnichům chudobu, stojí při císaři, a to že se nelíbí papeži. Zdálo se mi, že jsou to dobré důvody, i když mi je sdělil muž nepříliš vzdělaný. Jenže pak jsem už vůbec nechápal, proč Michal chce zemřít hroznou smrtí jen proto, aby se zavděčil císaři, nebo aby odstranil spory mezi mnišskými řády. Jeden z přítomných řekl: "To není žádný světec, Ludvík Bavor ho vyslal, aby zasel neshody mezi měšťany, a bratříci jsou sice Toskánci, ale za nimi stojí poslové říše." A další říkali: "Je to jen blázen, ďáblem posedlý a pýchou nadmutý, prokletá pýcha ho má k tomu, že si bere rozkoš i z mučení, mniši čtou příliš životy světců, radši by se měli oženit!" A další tvrdili: "To ne, potřebovali bychom víc takových křesťanů, kteří by byli ochotni dosvědčit svou víru jako v dobách pohanských." A jak jsem jim naslouchal a nevěděl už, kde mi hlava stojí, pohlédl jsem poprvé do tváře odsouzenci, kterého dav předtím ukrýval mým zrakům. Byla to tvář člověka, který vidí něco, co není z tohoto světa, jako je tomu u soch světců ztrhaných nějakou vizí. A pochopil jsem, že tento člověk, ať blázen či věštec, se rozhodl zemřít, protože se domnívá, že svou smrtí porazí svého nepřítele, ať je to kdokoliv. A pochopil jsem, že příklad jeho smrti bude následovat řada dalších. Žasl jsem jenom nad tím, jak je pevný, i když ani dnes ještě nevím, zdali u takových lidí nepřevažuje pyšná láska k jejich vlastní pravdě, pro kterou jsou ochotni podstoupit smrt, nebo pyšná touha po smrti, která je má k tomu, aby dosvědčili svou pravdu, ať je jakákoliv, a váhám mezi obdivem a obavami.

Vraťme se však k Michalovi. Všichni se už ubírali k místu, kde měl být usmrcen.

Kapitán a jeho lidé ho vlekli ulicemi až za městskou bránu, měl na sobě jen tu svou košili a některé knoflíky byly rozepjaté, kráčel zeširoka a se sklopenou hlavou a odříkával modlitby, vypadal jako mučedník. Byl tam takový sběh lidí, že by tomu člověk nevěřil, a mnozí volali: "Neumírej!" a on odpovídal: "Chci zemřít pro Krista Ježíše!" "Nezemřeš pro Krista Ježíše!" říkali mu a on jim odpovídal: "Pak zemřu pro pravdu!" Když průvod dorazil k místu zvanému Roh prokonzulů, někdo na něho zavolal, aby se pomodlil k Bohu za všechny, a on požehnal lidu. A u Fundamentů svaté Liperaty mu někdo řekl: "Pošetilče, věř papežovi!" a on odpověděl: "Udělali jste si z něho pánaboha" a dodal: "Zřídili vás ti vaši paperi" (což byla, jak mi pak vysvětlili, slovní hříčka nebo šprým v toskánském dialektu, který dělal z papežů kachňata) a všichni žasli, že jde na smrt a ještě žertuje.

U Svatého Jana na něho lidé volali: "Uchraň si život!" a on jim odpověděl: "Uchraňte se před hříchy!" a u Starého trhu na něho volali: "Uchraň se, uchraň se!" a on jim odpověděl: "Uchraňte se vy před peklem!" a u Nového trhu na něho křičeli: "Kaj se, kaj se!" a on jim odpověděl: "Kajte se vy za svou lichvu." A když dorazil ke Svatému kříži, spatřil na schodišti mnichy svého řádu a vyčetl jim, že nesledují řeholi svatého Františka. Někteří z nich krčili rameny, jiní si hanbou stahovali kapuce a ukrývali tvář.

A jak šel průvod k Bráně spravedlnosti, mnozí mu říkali: "Odvolej, odvolej, nezemřeš!" a on jim odpovídal: "Ježíš Kristus za nás umřel." A oni nato: "Ty ale nejsi Ježíš Kristus, nemusíš za nás umírat!" a on jim odpovídal: "Já chci umřít pro něho." Na Louce spravedlnosti mu někdo řekl, proč neudělá, co udělal nějaký jiný výše postavený mnich jeho řádu, který odvolal, a Michal odpověděl, že neodvolá, a viděl jsem, že hodně lidí souhlasí a vybízí Michala, aby byl silný: já i mnozí jiní jsme pochopili, že jsou to jeho lidé, a odtáhli jsme se od nich.

Konečně jsme byli za branou a před námi se objevila hranice neboli "chaloupka", jak říkají ve Florencii, protože polena jsou složena do podoby chýše. Ozbrojenci vytvořili kolem hranice kruh, aby se lidé nepřibližovali. Michala přivázali ke kůlu. Ještě jsem slyšel, jaik na něho někdo volá: "Proč chceš vlastně zemřít?" A on odpověděl: "Pro pravdu, jež ve mně bytuje, kterou nemohu ztvrdit jinak než smrtí." Pak zapálili hranici. A řeholník Michal, který už předtím odzpíval Credo, zanotoval Te Deum. Odzpíval možná osm veršů, pak se předklonil, jako by chtěl kýchnout, a zhroutil se na zem, neboť se přepálila pouta. To byl už ale mrtvý, protože ještě než tělo shoří, zemře člověk na velký žár, ze kterého pukne srdce, a na kouř, který naplní hruď.

Pak chýše hořela jako pochodeň a šla z ní veliká záře, a kdyby nebylo vidět mezi žhavými poleny nebohé zuhelnatělé tělo, mohl bych si myslit, že stojím před hořícím dubem. A byl jsem tak blízek vidění (vzpomněl jsem si na to, když jsem šel po schodech do knihovny, že sama od sebe mi ze rtů unikla slova o extatickém vytržení, která jsem četl v knize svaté Hildegardy: "Plamen trvá ve skvělém jasu, vnitřní síle a palčivém žáru, skvělým jasem však svítí a palčivým žárem spaluje."

Vzpomněl jsem si na to, co Ubertin říkal o lásce. Představa Michala na hranici se mi spojila s představou Dolcina a představa Dolcina zase s představou krásné Markéty. A znova se mě zmocnil neklid, který jsem zakusil předtím v kostele.

Snažil jsem se na to nemyslet a vyrazil jsem odhodlaně k labyrintu.

Poprvé jsem tam vcházel sám, dlouhatánské stíny, které má lampa vrhala na podlahu, mě děsily stejně jako vidění předešlé noci. Při každém kroku jsem se obával, že narazím na nějaké zrcadlo, neboť taková je magie zrcadel, že tě nepřestávají děsit, i když o nich víš.

Nesnažil jsem se ostatně nějak se zorientovat, ani vyhnout se místnosti s pachem vyvolávajícím vidění. Šel jsem jako ve snách, aniž bych věděl, kam se vlastně chci dostat. Však jsem se také od výchozího místa daleko nedostal, brzy jsem se ocitl znova v sedmistěnné místnosti, do které vedly schody. Leželo tu na stole několik knih, které tam předchozího večera asi nebyly. Došlo mi, že jsou to díla, která Malachiáš odnesl ze skriptoria a zatím ještě nezařadil, kam patří. V duchu jsem se ptal, jak jsem asi daleko od místnosti s těžkou vůní, protože jsem si připadal omámený, buď nějaký závan pronikl až sem, nebo to způsobily fantazie, kterých jsem měl plnou hlavu. Otevřel jsem bohatě iluminovaný foliant, který podle stylu pocházel nejspíš z klášterů v Ultima Thule.

Na stránce, kde začínalo evangelium apoštola Marka, mě zaujalo vyobrazení lva. Byl to určitě lev, i když jsem žádného z masa a kostí nikdy neviděl, a iluminátor věrně zopakoval jeho podobu, třeba se inspiroval lvy v Hibernii, zemi nestvůr. Tak jsem se na vlastní oči přesvědčil, že toto zvíře, jak nás tomu učí Physiologus, v sobě spojuje všechno, co je na světě nejhroznější a nejmajestátnější. Vyobrazení mi připomínalo jak obraz našeho nepřítele ďábla, tak obraz našeho Pána Ježíše Krista. Nevěděl jsem, jaký symbolický klíč použít k jeho čtení, a chvěl jsem se obavami i studeným průvanem, který táhl škvírami ve zdi.

Lev, kterého jsem viděl, měl tlamu plnou špičatých zubů a hlavu šupinatou jako hadi, jeho mocné tělo stálo na čtyřech prackách s ostrými a krutými drápy a svým rounem se podobalo kobercům, které se později dovážely z Východu, pod jeho nazelenalými a rudými šupinami se rýsovala strašlivá, mocná kostra, žlutá jako mor. Žlutý byl i ocas, přes hřbet se kroutil až k hlavě a koncil černými a bílými chumáči.

Lev mě dost vyděsil (několikrát jsem se otočil, jako bych čekal, že podobné zvíře stojí za mnou), a když jsem se konečně odvážil pohlédnout na další stránky, byl to začátek evangelia svatého Matouše, padl mi zrak na zpodobení muže. Nevím proč, ale vyděsil mě víc než předtím lev: obličej sice patřil člověku, ten člověk však byl opancířován jakýmsi tuhým mešním rouchem, které mu padalo až k nohám a bylo posázeno rudými a žlutými drahokamy. Záhadná hlava, jak čněla z podstavce, který byl samý rubín a topas, mi připomněla (to děs mě činil rouhavým!) tajemného vraha, jehož neznatelné stopy jsme tu právě sledovali. Později jsem pochopil, proč jsem si tak úzce spojil šelmu a pancíř s labyrintem: jako ostatně všechna vyobrazení v této knize nořil se ze spleti vzájemně propletených labyrintů, jejich onyxové a smaragdové čáry, chyzoprasové nitě a akvamarínové stuhy mi připadaly jako narážka na klubko místností a chodeb, v nichž jsem se právě nacházel. Mé oko bloudilo po nádherných stezkách stránek, jako mé nohy bloudily znepokojivou řadou místností v knihovně, a skutečnost, že na pergamenech vidím zobrazeno své bloudění, mě znova naplnila neklidem a zároveň přesvědčila, že tato kniha mi s tajemným výsměchem vypravuje můj vlastní současný příběh. "De te fabula[229] narratur," řekl jsem si a v duchu se ptal, zda neobsahuje i můj příběh budoucí, ten, který mě teprve čeká.

Otevřel jsem další knihu a ta mi připadala ze školy hispánské. Barvy byly ostré, červeň připomínala krev či oheň. Bylo to Zjevení apoštola Jana a stejně jako předchozího večera, i dnes padl můj pohled na stránku s mulier amicta sole. Nebyla to však táž kniha, iluminace byla jiná, umělec tentokrát věnoval mnohem větší péči tváři a tělu ženy. Srovnal jsem si její tvář, ňadra i pružné boky se sochou Panny Marie, kterou mi ukázal Ubertin. Styl byl jiný, i tato mulier mi však připadala překrásná. Řekl jsem si, že bych měl od sebe tyto myšlenky odehnat, a obrátil jsem několik stránek. Spatřil jsem znova, ženu, tentokrát to však byla nevěstka babylónská. Dojem na mne neudělalo ani tak její tělo jako pomyšlení, že to je žena stejně jako ta druhá a přitom jedna že je nádoba veškerých neřestí a druhá schránkou veškerých ctností. Tvář i tělo byly v obou případech ženské a najednou jsem nebyl s to pochopit, v čem spočívá rozdíl. Znova se mě zmocnil vnitřní nepokoj, obraz Panny Marie z kostela se položil přes obraz krásné Markéty a řekl jsem si: "Jsem zatracen!" nebo: "Jsem šílenec." Uvědomil jsem si, že v knihovně dál zůstat nemohu.

Schodiště bylo naštěstí nedaleko. Seběhl jsem rychle dolů a nedbal, že bych mohl klopýtnout a přijít o světlo. Ani pod rozlehlou klenbou skriptoria jsem se nezdržel a běžel jsem po schodech dolů do refektáře.

Tam jsem se celý udýchaný zastavil. Okny pronikalo světlo měsíce, venku byla jasná noc, takže jsem už ani nepotřeboval lampu, bez které jsem se neobešel v celách a štolách knihovny. Stejně jsem ale plamen nezhasil, jako bych v něm hledal posilu. Srdce mi pořád ještě bušilo, a tak jsem si řekl, že bych se měl napít vody, abych se uklidnil. Kuchyně byla hned vedle, prošel jsem refektářem a pomalu otevřel jedny z dveří, které vedly do druhé poloviny přízemí.

Jenže můj děs se neumenšil, naopak ještě vzrostl. Hned jsem si totiž uvědomil, že v kuchyni, u pece na chleba, někdo je, blikalo tam světélko a ze strachu jsem tedy honem sfoukl svou lampu. Byl jsem sice vystrašený, ale stejně jsem nahnal strach tomu druhému (nebo těm druhým, protože světlo v koutě hned zhaslo. Noc však byla natolik jasná a v kuchyni tolik světa, abych zahlédl na podlaze jeden nebo snad několik zmatených stínů.

Jak jsem byl strachem ochromený, nemohl jsem dopředu ani zpátky. Dolehl ke mně šepot a zdálo se mi, že jsem zaslechl ženský hlas. Pak se z beztvaré skupiny, která se nejasně rýsovala u pece, oddělil temný a zavalitý stín a prchal ke dveřím do dvora, které zůstaly pootevřené, prošel jimi a zavřel je za sebou.

Stál jsem na prahu mezi refektářem a kuchyní a u pece bylo něco, co jsem nedokázal rozpoznat. A to něco, jak bych to řekl, bylo živé a kňučelo. V pravidelných přestávkách se ozývaly steny, potlačovaný pláč a ustrašený vzlykot.

Bázlivému dodá nejspíš odvahu cizí strach, nebyla to však odvaha, co mě mělo k tomu, abych se ke stínu přiblížil. Řekl bych, že jsem byl puzen opojením, které se podobalo tomu, jež se mě zmocnilo při nedávném vidění. V kuchyni ležela těžká vůně, podobná té, která mě předchozího dne zaskočila v knihovně, šlo třeba o jinou substanci, její účinek na mé rozjitřené smysly byl však stejný. Cítil jsem tragant, kamenec a vinný kámen, jimiž kuchaři aromatizují víno. Později jsem se dozvěděl, že zrovna v těch dnech tu připravovali k vaření pivo (v severních končinách italského poloostrova se těší dobré pověsti), a sice podobně jako v mé vlasti s vřesem, bahenní myrtou a divokým rozmarýnem. Ty vůně nevnikly jen do mého chřípí, ale i do mého mozku.

A zatímco můj instinctus rationalis mi radil, abych zvolal vade retro! a vzdálil se od bytosti, která tam naříkala, určitě to byl sukubus, kterého mi nastražil zlý duch, něco jiného v mé vis appetitiva[231] mě hnalo vpřed, jako bych se měl zúčastnit zázraku. Do té míry jsem se ke stínu přiblížil, že jsem v něm v měsíčním světle, které sem padalo z velkých oken, poznal ženu. Třásla se, jednou rukou si tiskla k hrudi nějaký uzel a v pláči se přede mnou plazila po zemi k peci.

Bůh, svatá Panna a všichni svatí z ráje ať při mně Stojí, neboť nyní musím vylíčit, co se mi stalo. Stud a důstojenství mého stavu (dnes jsem stařičký mnich krásného kláštera v Melku, místa poklidu a klidných meditací) by mě měly mít k nejzbožnější zdrženlivosti. Měl bych povědět jen to, že došlo k něčemu špatnému, a víc se o tom nešířit a neznepokojovat sebe ani čtenáře.

Sám sobě jsem však slíbil, že o těch dávných událostech povím veškerou pravdu, a pravda je nedělitelná, skví se svým vlastním jasem a nesmíme ji zastírat našimi zájmy a naším studem. Můj problém je v tom, nevylíčit celou věc tak, jak ji vidím a chovám v paměti dnes (i když vzpomínka je dodnes nelítostně živá, a přitom ani nevím, zda mi ty děje a myšlenky do ní tak pevně vložilo pozdější pokání nebo jeho nedostatečnost, která mě ještě dnes souží a oživuje v mé bolestiplné duši i ty nejmenší odstíny studu), ale jak jsem to viděl a prožíval tehdy. Což mohu učinit s věrohodností kronikáře, neboť stačí zavřít oči a vidím, co jsem tehdy dělal, a vím, co jsem si myslil, jako bych měl před očima pergamen, který jsem tehdy napsal. Stačí jej tedy opsat a svatý archanděl Michal ať při mě stojí, neboť pro ponaučení budoucích čtenářů a jako trest za vlastní vinu chci vyprávět, jak může mladík upadnout do nástrah ďábla, aby tyto nástrahy byly všem známé a zřejmé a ten, kdo do nich znovu upadne, mohl z nich také vyváznout.

Byla to tedy žena. Co říkám, děvče. Jelikož jsem do té doby (a díky Bohu až do dneška) neměl moc příležitostí jednat s osobami onoho pohlaví, nemohu teď povědět, kolik mohla mít let. Vím jen, že byla mladá, skoro ještě dítě, mohla mít šestnáct či osmnáct jar, možná i dvacet, a zapůsobila na mne přirozenou lidskostí, která z ní vyzařovala. Ne, nebylo to zjevení a připadala mi valde bona[232]. Asi protože se chvěla jako ptáče v zimě a plakala a bála se mě.

Maje na paměti, že povinností dobrého křesťana je pomoci bližnímu svému, přistoupil jsem k ní velice opatrně a dobrou latinou jsem jí řekl, že se nemusí ničeho obávat, protože jsem jí přátelsky nakloněn, žádný nepřítel a určitě ne takový, jakého asi čekala.

Můj pohled byl mírný, a proto se asi ta nebohá bytost uklidnila a přišla blíž ke mně. Uvědomil jsem si, že mé latině nerozumí, a instinktivně jsem na ni promluvil v mé mateřštině, což ji velice vyděsilo. Tvrdá němčina je nezvyklá pro lidi z těchto končin, možná jí také připomněla nějakou ošklivou událost, třeba s vojáky z mé vlasti. Proto jsem se na ani usmál u vědomí, že jazyk rukou a pohledů je všeobecněji srozumitelnější než jazyk slov, a znova se uklidnila. Také se na mě usmála a něco mi řekla.

Její nářečí jsem znal jen málo a v každém případě se lišilo od toho, kterému jsem se částečně naučil v Pise, z tónu jsem však vycítil, že pronáší slova milá, a zdálo se mi, že říká něco jako: "Jsi mladý, jsi hezký..." Zřídkakdy se stane novicovi, který strávil celé své dětství v klášteře, aby mu někdo povídal o jeho půvabu, a bylo nám dokonce často připomínáno, že krása mládí je prchavá a že si jí nemáme vážit. Zlý duch však zná bezpočet léček a přiznávám, že zmínka o mé sličnosti, jakkoli nepravdivá, sladce mi zazněla v uších a zmocnila se mě radost, kterou jsem nedokázal potlačit. Tím spíš, že dívka při těchto slovech natáhla ruku a prsty se dotkla mé líce, tehdy ještě bezvousé. Zdálo se mi, že upadám, do mrákot, na srdci jsem však necítil ani stín hříchu. To všechno dokáže ďábel, chce-li nás podrobit zkoušce a vyhladit z naší duše stopy boží milosti.

Co jsem zakoušel? Co jsem vnímal? Vím jen to, že v prvním okamžiku mé pocity nenacházely žádný výraz, protože můj jazyk a mysl nebyly vychovány k tomu, aby je mohly pojmenovat. Přispěchala mi však na pomoc slova jiná, z mého nitra, slova, která jsem pronesl jindy a jinde a určitě pro jiný účel, zdálo se mi však, že jako zázrakem souznějí s mou radostí, jako by byla konsubstančně vytvořena proto, aby ji vyjádřila. Slova uložená v jeskyních mé paměti vystoupila na mé (němé) rty a já jsem zapomněl, že v Písmu či v knihách světců sloužila k vyjádření skutečností mnohem zářnějších. Byl však opravdu rozdíl mezi slastmi, o nichž psali světci, a radostí, jakou v tom okamžiku zakoušela má vzrušená duše? Dnes už vím, že ten okamžik ve mně zrušil ostražitý smysl pro rozdíly. Což je právě, zdá se mi, znamení, že se člověk řítí do propastí své identity.

Najednou mi děvče připadalo jako černá, leč půvabná panna, o níž mluví Píseň písní. Měla na sobě ošuntělý oděv z hrubé látky, který se nestoudně otvíral právě na hrudi, a na krku náhrdelník z barevných a určitě prachobyčejných kamínků. Hlava se však pyšně tyčila na krku bělostném jako věž ze slonoviny a oči měla jasné jako rybníky v Chešbómu, její nos byl jako věž libanonská a její vrkoče jako purpur. Ano, její vlas mi připadal jako stádo koz, její zuby jako stádo ovcí, jež z brodiště vystupují a žádná nepředbíhá druhou. "Jak jsi krásná, přítelkyně moje, jak jsi krásná," napadlo mě zašeptat, "vlasy tvé jsou jako stáda koz, které se hrnou z hory Gileádu, jako karmínová šňůrka jsou tvé rty, jak rozpuklé granátové jablko jsou tvé skráně, tvé hrdlo je jako věž Davidova, na níž je zavěšeno tisíc štítů." A vyděšen a u vytržení jsem se v duchu ptal, jak může přede mnou vycházet jak jitřenka, krásná jak luna, třpytná jak slunce, terribilis ut castrorum[234] acies ordinata.

Pak přišla ještě blíž ke mně, kamsi do kouta odhodila uzlíček, který si tiskla k hrudi, znova natáhla ruku a pohladila mě po tváři a znova opakovala slova, která jsem už od ní slyšel. A zatímco jsem ještě nevěděl, zda před ní mám uprchnout, nebo se k ní ještě víc přiblížit, zatímco mi ve spáncích bušilo, jako by polnice Jošuovy bořily hradby Jericha, a zatímco jsem dychtil a současně se obával dotknout se jí, radostně se usmála, zasténala jako roztoužená koza, rozvázala tkanice na hrudi a stáhla si šat přes hlavu z těla a stála přede mnou jako Eva před Adamem v zahradě rajské. "Pulchra sunt ubera quae paululum supereminent et tument modice," šeptal jsem větu, kterou jsem slyšel od Ubertina, neboť její prsy mi připadaly jako dva koloušci, dvojčátka gazelí, která se v liliích pasou, a její pupek byl jako pěkně kroužená mísa, v níž nikdy nechybí vonné víno a její břicho bylo jako stoh pšeničný obrostlý liliemi.

"O sidus clarum puellarum," zvolal jsem na ni, "porta clausa, fons hortorum, cella custos unguentorum, cella pigmentaria!" a aniž bych chtěl, ocitl jsem se tak blízko u ní, že jsem ucítil její hořké tělo a ostrou vůni neznámé masti. Vzpomněl jsem si na slova: "Děti, přijde-li na vás lásky žár, nic nezmůžete!" a pochopil jsem, že nic nezmohu proti popudu, který mě zmáhá, ať už to, co zakouším, je léčka ďáblova či dar nebeský. "O langueo," zvolal jsem, a "Causam languoris video nec caveo!" taky protože vůně růží se jí řinula ze rtů a krásné byly její nožky v opánkách a stehna její byla jako sloupy a křivky jejích boků byly jako náhrdelníky, dílo umělcových rukou. Ach, lásko, dcero rozkoše, král je spoután tvými kadeřemi, šeptal jsem si pro sebe, a ocitl jsem se v její náruči a oba jsme klesli na holou podlahu v kuchyni a nevím už zda mým přičiněním či její obratností jsem už na sobě neměl kutnu a nestyděli jsme se za svá těla et cuncta erant bona.

A ona mě líbala polibky svých úst a její laskání bylo lepší než víno a příjemně voněly její oleje a krásné bylo její hrdlo ovinuté šňůrou perel a její tváře přívěsky ozdobené, jak jsi krásná, přítelkyně moje, jak jsi krásná, tvé oči jsou jako holubice (říkal jsem), ukaž mi svou tvář a promluv, ať slyším tvůj hlas, neboť tvůj hlas je soulad sám a tvář tvá okouzlující, učarovala jsi mi, sestro moje, učarovala jsi mi jediným pohledem svých očí, jediným článkem svého náhrdelníku, ze rtů ti kane strdí, pod tvým jazykem je med a mléko, dech tvého chřípí voní jablky, tvé prsy jsou hrozny pevnými, tvé prsy jsou hrozny datlí, patro tvých úst je jako nejlepší víno, jež pro mne stéká z tvých rtů... Jsi pramen zahradní, narda a šafrán, puškvorec a skořice, myrha a aloe, z plástve jsem jedl svůj med, pil víno své a mléko, kdo je ta, jež vzchází jak jitřenka, krásná jak luna, třpytná jak slunce, strašná jak vojsko pod praporci?

Ach, Pane, je-li duše uchvácena, zbývá nám co jediná ctnost milovat to, co zříme (není tomu tak?) a za nejvyšší štěstí mít to, co máme, životní blaho pijeme přímo z jeho pramene (nebylo to snad tak řečeno?) a vychutnáváme život pravý, který po životě smrtelném budeme žít na věčnosti po boku andělů... To jsem si v duchu říkal a zdálo se mi, že proroctví se naplňují, zatímco děvče mě zahrnovalo nepopsatelnými něžnostmi, a bylo to se mnou tak, že celé tělo se stalo okem, vpředu i vzadu, a viděl jsem všechno kolem sebe naráz a najednou. A chápal jsem, že z toho pohledu, který je láska, vznikají zároveň jednota i mírnost a dobro i polibek a objetí, jak jsem to už kdysi slyšel a domníval se, že je řeč o něčem docela jiném. A pouze na okamžik, zatímco má slast vrcholila, mě napadlo, že možná právě nyní, i když je noc, mě posedl polední ďábel, který je, jak známo, nakonec nucen projevit svou ďábelskou přirozenost, když se duše v extázi zeptá: "Kdo jsi?", toho, kdo umí uchvátit duši a ošálit tělo. Vzápětí jsem se však přesvědčil, že ďábelské bylo pouze mé váhání, neboť nic není správnější, lepší a svatější než to, co právě zakouším a co každým okamžikem ještě víc sládne. Jako se kapka vody rozplyne ve džbánu s vínem, aby nabrala jeho chuť a barvu, jako se rozpálené železo mění v sám oheň a ztrácí svůj předchozí tvar, jako se vzduch zaplavený slunečními paprsky mění v nejvyšší zář a nejvyšší jas, takže už se nezdá, že by byl osvětlen, ale že sám vydává světlo, i já jsem cítil, že zmírám rozplývaje se v něze a že mám dost sil už jen na to, abych zašeptal slova žalmu: "Hle, má hruď je jako nové víno, jež trhá nové měchy," zahlédl jsem jiskřivé světlo a v tom světle safírový tvar, který vzplanul příjemným narudlým plamenem, a jiskřivé světlo se rozlilo po narudlém plameni a narudlý plamen se rozlil po safírovém tvaru, a jiskřivé světlo a narudlý plamen společně pronikly safírový tvar skrz naskrz.

Málem v mdlobách jsem klesl na tělo, s nímž jsem se spojil, a v posledním záchvěvu životní síly jsem pochopil, že plamen trvá ve skvělém jasu, vnitřní síle a palčivém žáru; skvělým jasem že však svítí a palčivým žárem spaluje. A pak jsem pohlédl do propasti a do propastí dalších, které se pod ní rozvíraly.

Když nyní rukou třaslavou (a nevím, zda v hrůze nad hříchem, o němž tu vyprávím, nebo v hříšné touze po tom, nač tu vzpomínám) píši tyto řádky, uvědomuji si, že jsem svou ničemnou extázi vylíčil stejnými slovy, jakými jsem pár stránek předtím popsal oheň, který spálil mučednické tělo bratříka Michala. Je to snad náhoda, že z mé ruky, ochotné vykonavatelky příkazů duše, vyšly stejné výrazy pro zkušenosti tak odlišné? Určitě ne, neboť jsem je stejným způsobem prožíval tehdy i před chvílí, kdy jsem se je snažil vylíčit, aby znovu ožily na pergamenu.

Existuje tajemná moudrost, díky níž jevy vzájemně zcela odlišné mohou být pojmenovány týmiž slovy a díky téže moudrosti věci božské mohou být pojmenovány jmény pozemskými a s pomocí mnohoznačných symbolů může být Bůh nazván lvem nebo leopardem a smrt zraněním, radost plamenem a plamen smrtí a smrt propastí a propast zatracením a zatracení rozkoší a rozkoš vášní.

Proč já, nezkušený jinoch, jsem extázi smrti, jež na mě tak zapůsobila u mučedníka Michala, pojmenoval slovy, jimiž světice Hildegarda označila extázi života (božského), a jak to, že jsem týchž slov použil i pro extázi (hříšnou a prchavou) slasti pozemské, která mi sama ihned poté připadala jako dotyk smrti a zhouby? Nyní se tu snažím objasnit jak způsob, jímž jsem v časovém odstupu několika měsíců v sobě prožil dvě zkušenosti zcela odlišné a přitom stejnou měrou povznášející a strašlivé, tak i způsob, jímž jsem si tehdy v opatství vzpomněl na událost prvou několik málo hodin předem, než jsem tak živě prožil druhou, a konečně i způsob, jímž jsem je obě prožil dnes, kdy píši tyto řádky, a jak to, že jsem ve všech třech případech sám sobě tyto navzájem zcela odlišné zkušenosti sdělil slovy, která vzešla ze zkušenosti svaté duše, jež zřením Boha sebe samu odstranila. Rouhal jsem se snad? (Tehdy? Nyní?) Co je společného v Michalově touze po smrti, v mém vytržení při pohledu na plameny, které ho stravovaly, v mé touze po tělesném spojení s děvčetem a v mystickém studu, s jehož pomocí jsem je alegoricky popsal, a konečně v samotné radostné touze po sebezničení, která měla světici k tomu, aby zemřela na vlastní lásku jen proto, aby dál žila na věčnosti? Je vůbec možné, aby tolik mnohoznačných věcí bylo vysloveno způsobem tak jednoznačným? A přitom mám dojem, že právě to je učení, které nám zanechali naši největší doktoři: Omnis ergo figura[237] tanto evidentius veritatem demonstrat quanto apertius per dissimilem similitudinem figuram se esse et non veritatem probat. Je-li však láska k plameni a k propasti jen symbolem lásky k Bohu, může pak být i symbolem lásky k smrti a lásky ke hříchu? Ano, může, jako lev a had jsou zároveň symbolem Ježíše Krista i ďábla. Věc je v tom, že správný výklad může stanovit pouze autorita církevních otců, jenže pro případ, jímž se tu soužím, nemám žádnou auctoritas, k níž by se má poslušná mysl mohla obrátit, a tak se dál spaluji pochybnostmi (a zas už symbol ohně vymezuje prázdno pravdy a plnost omylu, které mě co bytost odvádějí do nebytí). Co se děje, ó Pane, v mé duši nyní, kdy se nechávám strhnout vírem vzpomínek a kdy v sobě nechávám žít různé doby, jako bych chtěl zpřevracet řád nebeských těles a následnost jejich kosmických drah? Určitě překračuji meze svého hříšného a chorého rozumu. Vraťme se tudíž k úkolu, který jsem si v pokoře předsevzal. Vyprávěl jsem o naprostém zmatení smyslů, do něhož jsem se tenkrát propadl. Pověděl jsem, nač jsem si pamatoval, a při tom ať i nadále setrvá mé slabé pero věrného a pravdomluvného kronikáře.

Nevím, jak dlouho jsem ležel na podlaze, a dívka vedle mne. Jednou rukou se stále dotýkala mého potem zmáčeného těla. Zmocnila se mě vnitřní radost, která nepřinášela klid, spíš to byl poslední přidušený žár ohně, jaký trvá v polenu, i když kmen už zhynul. Neváhal bych nazvat blaženým každého, komu bylo umožněno zakusit něco podobného (mumlal jsem jako ve snu), i kdyby to bylo jen jednou v životě (což je můj případ) a velice krátce, v rozměru pouhého okamžiku. Člověk jako by už nebyl, jako by necítil své tělo, jako by byl umenšen do nebytí, a kdyby nějaký smrtelník (říkal jsem si) mohl na pouhý okamžik a kratičce vychutnat, co jsem vychutnal já, zlým okem by pak pohlížel na tento zvrácený svět a každodenní život by byl pro něho nesnesitelný, neboť by cítil břemeno svého smrtelného těla... Nebylo to snad to, čemu mě vždycky učili? Bylo, a tato výzva k mému duchu, aby na sebe v blaženosti zcela a naprosto zapomněl, byla jistě (teď jsem to chápal) září věčného slunce, a radost, již přináší, rozevře člověka dokořán a učiní ho větším, vyhloubí v jeho nitru propast, která se už jen tak nezavře, neboť je to rána způsobená mečem lásky a není nic, co by bylo nad ni sladčí a strašlivější. Jenže takové je právo slunce, které raněného bodá svými paprsky, až se všechny záhyby roztáhnou, člověk vyjde ze sebe, i jeho žíly se otevřou a svaly už nejsou s to vykonávat příkazy, jichž se jim dostává, a jsou ovládány výlučně touhou, a duch se spaluje v propasti toho, čeho se právě dotýká, a vidí, jak jeho vlastní touha a jeho vlastní pravda jsou překonány touto novou, prožitou skutečností. A užasle přihlížíme vlastním mrákotám.

Usnul jsem, pohroužen do nepopsatelné vnitřní radosti.

 

Když jsem po dlouhé době otevřel oči, noční přísvit byl mnohem slabší, asi protože nějaký mrak zastřel měsíc. Natáhl jsem ruku a vedle mne nikdo nebyl. Otočil jsem hlavu: dívka byla pryč.

Nepřítomnost těla, které vznítilo mou touhou a uhasilo mou žízeň, mi rázem dala pocítit veškerou marnost této touhy a zvrácenost této žízně. Omne animal[238] triste post coitum. Uvědomil jsem si, že jsem zhřešil. Ani po tolika letech, třebaže nepřestávám svůj poklesek hořce oplakávat, nemohu zapomenout, že jsem tenkrát v noci zakusil velké štěstí, a křivdil bych Hospodinu, který všechny věci stvořil, aby byly krásné a dobré, kdybych nepřiznal, že i mezi dvěma hřešícími osobami nedochází k ničemu, co by samo o sobě, naturaliter, nebylo dobré a krásné. Ale třeba i má nynější staroba mě má k tomu, abych nesprávně měl za krásné a dobré všechno, co patří k mému mládí, zatímco bych měl obrátit myšlenky k smrti, která se blíží. Tehdy jsem byl mlád a nemyslil jsem na smrt, nýbrž živě a upřímně oplakával svůj hřích.

Vstal jsem a chvěl se, také protože jsem dlouho ležel na kamenné podlaze v kuchyni a tělo mi ztuhlo. Oblékl jsem se jako ve snách. V koutě jsem zahlédl uzlíček, který tu děvče na útěku zanechalo. Sklonil jsem se, abych si jej prohlédl. V ubrousku, který asi pocházel z kuchyně, bylo něco zabaleno. Rozbalil jsem jej a hned mi nedošlo, co v něm je, jednak tu bylo málo světla, jednak byl jeho obsah beztvarý. Pak mi to ale došlo: v chuchvalcích krve a cárech měkčího, bělavého masa tu leželo mrtvé, avšak rosolovitým životem mrtvých útrob ještě se chvějící velikánské srdce, protkané sinalými šlachami.

Temný závoj se mi snesl na oči, trpká slina mi vběhla do úst. Vykřikl jsem a bezvládně klesl na podlahu.

Informace

Bibliografické údaje

  • 13. 5. 2023