DRUHÝ DEN
Matutina
PÁR HODIN MYSTICKÉHO ŠTĚSTÍ PŘERUŠÍ KRVAVÁ UDÁLOST
Nenajde se tvor proradnější než kohout; někdy bývá symbolem ďábla, jindy zas Krista Ježíše, jenž vstal z mrtvých. V našem opatství jsme jich pár měli, byli však malátní a při východu slunce nekokrhali. Matutina se ostatně, hlavně v zimě, odbývá brzy, za hluboké noci, a příroda je ponořena do spánku, vždyť mnich má vstávat za tmy a dlouho se za tmy modlit, očekávat příchod dne a rozsvěcovat temnoty plamenem své zbožnosti. Proto byl zaveden moudrý zvyk, že jeden z mnichů nejde spát zároveň s ostatními, ale odříkává rytmicky žalmy, jejichž počet mu odměřuje čas, a jakmile vyprší doba vyhrazená k spánku, dá ostatním znamení, aby se probudili.
Tak nás v noci probudili mniši, kteří procházeli dor-mitářem a příbytkem poutníků a vyzváněli, zatímco další mnich šel od cely k cele, u každé zvolal Benedicamus Domino a každý mnich mu zevnitř odpověděl Deo gratias.
Vilém a já jsme se benediktýnského zvyku přidrželi a během necelé půlhodiny jsme byli připraveni čelit novému dni. Pak jsme odešli do kněžiště, kde mniši tváří k zemi odříkávali prvních patnáct žalmů a čekali, až mistr přivede do chrámu své novice. Každý se pak posadil do své lavice a chór zanotoval Domine labia mea[96] aperies et os meum annuntiabit laudem tuam. Volání stoupalo ke klenbě kostela jako prosba dítěte. Dva mniši vystoupili k pulpitu a zapěli žalm devadesátý čtvrtý Venite exultemus a za ním následovaly další, jak byly předepsány. Naplnil mě vznět obnovené víry.
Mniši seděli v lavicích, šedesát postav v kutnách a kapucích, jeden jak druhý, šedesát stínů spoře osvětlených ohněm na vysoké trojnožce, šedesát hlasů pělo chválu Nejvyššího. Naslouchal jsem tomu dojemnému souzvuku, jenž byl předsíní rajských rozkoší, a v duchu jsem se ptal, je-li opatství vskutku místem skrytých tajemství, tajných pokusů o jejich odhalení a temných pohrůžek. Nyní se mi naopak jevilo jakožto útulek světců, večeřadlo ctností, relikviář vědění, archa opatrnosti, věž moudrosti, ohrada mírnosti, bašta síly a kadidelnice vší svatosti.
Po odzpívání šesti žalmů začalo čtení Písma svatého. Někteří mniši byli tak ospalí, že jim padala hlava, a jeden z těch, co v noci bděli, chodil s lampičkou mezi lavicemi a spáče budil. Kdo byl přistižen v dřímotách, vzal si za trest lampičku a pokračoval v obchůzce. Jakmile bylo odříkáno dalších šest žalmů, udělil opat všem požehnání, předčitatel odříkal modlitbu a všichni společně jsme sklonili hlavy před oltářem ve chvilce vroucného usebrání, jehož něhu nemůže pochopit ten, kdo tyto hodiny mystického vznětu a velikého vnitřního míru neprožil. Pak si mniši znova stáhli kapuce do tváří, posadili se a zapěli slavnostní Te Deum. I já jsem chválil Hospodina za to, že mne zbavil pochyb a osvobodil od nepokoje, do něhož mě uvrhl první den v opatství. Jsme bytosti křehké, řekl jsem si, a zlý duch i mezi těmito učenými a zbožnými mnichy nechává kolovat drobné závisti a sotva postižitelné nevraživosti, ale to je jen dým, jenž zřídne pod náporem mocného vanu víry, jakmile se všichni shromáždí ve jménu Otce a Ježíš Kristus mezi ně sestoupí.
V době mezi matutinou a laudes je sice ještě hluboká noc, ale mniši se do cel nevracejí. Novice si mistr odvede do kapitulního sálu a studují tam žalmy, někteří mniši zůstanou v chrámu a uklízejí tam posvátné náčiní, většinou se však procházejí křížovou chodbou pohrouženi v tichou meditaci, a tak jsme si počínali i Vilém a já. Sluhové ještě spali a nevstávali a obloha byla temná, když jsme se vraceli zpátky do kněžského kůru na laudes.
Znova započal zpěv žalmů, a zvlášť jeden z těch, které jsou předepsány na pondělek, mě uvrhl do mých předchozích obav: "Vina se zmocnila bezbožného, vnikla do jeho srdce - není bohabojnosti v očích jeho - podvodně si vůči Bohu počíná - a jazyk jeho se stává protivným." Připadalo mi jako zlá předtucha, že řehole svatého Benedikta předepsala zrovna na ten den tak hroznou pohrůžku. Srdce se mi samým neklidem rozbušilo, neu…
