SEDMÝ DEN
Noc
ABY BYLO MOŽNO SHRNOUT ZÁZRAČNÉ OBJEVY, O NICHŽ SE TU MLUVÍ, MUSIL BY TENTO MEZITITULEK BÝT DLOUHÝ JAKO SAMA KAPITOLA, COŽ ODPORUJE ZVYKLOSTEM
Stáli jsme na prahu místnosti. Tvarem se podobala ostatním třem uvnitř každé věže, byl tu však zatuchlý vzduch a pach tlejících knih. Lampa, kterou jsem držel nad hlavou, vrhla světlo napřed na klenbu, a jak jsem ji pak spouštěl dolů a přitom s ní opatrně mával nalevo i napravo, zahlédli jsme v plápolavém světle i vzdálenější police kolem stěn, a nakonec stůl uprostřed místnosti. Byl plný pergamenů a někdo za ním seděl, jako by tu na nás nehybně, pokud byl ještě naživu, potmě čekal. Ještě než mu světlo padlo na tvář, Vilém k němu promluvil.
"Dobrý večer, ctihodný Jorge," řekl. "Čekáš na nás?"
Popošli jsme k němu o pár kroků a lampa ozářila tvář starce, který se na nás díval, jako by nás viděl.
"Jsi to ty, Viléme z Baskervillu?" zeptal se. "Čekám tu na tebe od odpoledne, zavřel jsem se tu ještě před nešporami. Věděl jsem, že přijdeš."
"A opat?" zeptal se Vilém. "To on pobíhá nahoru a dolů po tajném schodišti?" Jorge na okamžik zaváhal. "Ještě je naživu?" zeptal se. "Myslil jsem si, že se už udusil."
"Ještě než se dáme do řeči," řekl Vilém, "chtěl bych ho zachránit. Odtud mu můžeš otevřít."
"Nemohu," řekl Jorge unaveně. "Už to nejde. Mechanismus se ovládá zespoda, zatlačí se na náhrobní kámen ve zdi, čímž se tady nahoře uvede do chodu páka, a ta otevře dveře za skříní," řekl a ukázal někam za sebe. "Vedle skříně je kolo se dvěma vyrovnávacími závažími, které ovládá dolejší mechanismus. Když jsem slyšel, že se kolo otáčí, což znamenalo, že Abbo vešel dole do chodby, škubl jsem provazem, na němž závaží visí, a provaz se přetrhl. Průchod je z obou stran uzavřen a provaz už nejde svázat. Opat je mrtvý člověk."
"Proč jsi ho zabil?"
"Dnes odpoledne si mě dal zavolat a řekl mi, že díky tobě na všechno přišel. Nevěděl ještě, co jsem se snažil přede všemi utajit, nikdy úplně nepochopil, jaké poklady knihovna obsahuje a jakým cílům slouží. Požádal mě, abych mu sdělil, co neví. Chtěl, aby finis Africae bylo otevřeno. Skupina Italů ho požádala, aby učinil konec tomu, čemu říkají tajnůstkářství udržované mnou a mými předchůdci. Žízní po novinkách..."
"A tys mu slíbil, že sem přijdeš a ukončíš svůj život, jako jsi ukončil životy ostatních, aby pověst opatství byla zachráněna a nikdo se nic nedozvěděl. Pak jsi mu řekl, jak se sem nahoru dostane, aby si to později ověřil. Ale místo abys ukončil svůj život, počkal sis na něho a ukončil život jeho. Nenapadlo tě, že by sem mohl vejít zrcadlem?"
"Nemohl. Abbo je velice malé postavy, sám, bez cizí pomoci by na nápis nedosáhl. Pověděl jsem mu o tajném vchodu, který tu znám už jenom já. Používal jsem ho spoustu let, potmě a poslepu je to nejjednodušší. Stačí dojít do kaple a pak podle kostí mrtvých jít až na konec chodby."
"Takže jsi ho sem zavolal, abys ho zabil..."
"Už jsem se na něho nemohl spolehnout. Byl vyděšený. Stal se slavným, protože ve Fossanově dokázal dostat cizí tělo ze schodů dolů. Teď zemřel, protože nedokázal dostat nahoru své vlastní."
"Využíval jsi ho celých čtyřicet let. Když sis uvědomil, že ztrácíš zrak a že už nebudeš moci dohlížet na knihovnu, pustil ses do práce. Dal jsi zvolit opatem člověka, na kterého ses mohl spolehnout, a nechal jsi jmenovat knihovníkem napřed Roberta z Bobbia, kterého jsi mohl podle své vůle zaučit, a pak Malaohiáše, který se neobešel bez tvé pomoci a neudělal krok, aniž se s tebou neporadil. Čtyřicet let jsi byl pánem tohoto opatství. A právě to pochopila skupina Italů, právě to Alinardus neustále opakoval, nikdo mu ale nepopřál sluchu, všichni ho považovali za slabomyslného, viď? Jenže tys čekal ještě na mne a mechanismus zrcadla bys zablokovat nemohl, protože je zazděný ve zdi. Proč jsi mě čekal, jak sis mohl být tak jist, že přijdu?" Vilém se sice ptal, ale z tónu jeho hlasu bylo jasné, že už předem ví, jaké odpovědi se mu dostane, a že ji očekává jako odměnu za svou doved…
