CIMRMANŮV VZTAH KE ZVÍŘATŮM
Dr. Zdeněk Svěrák:
Co říci o vztahu Járy Cimrmana ke zvířatům? Byl to vztah vřelý. Cimrman miloval všechna zvířata bez rozdílu srsti či opeření – s výjimkou potkanů.
Potkany, dalo by se říci, až skoro neměl rád. A ptáme-li se, které zvíře zahrnoval největší přízní, dostaneme překvapující odpověď:slepici. Jára Cimrman měl veliký životní cíl. Chtěl vědeckému světu dokázat, že slepice není zdaleka tak neinteligentní, jak se o ní všeobecně soudí. Jako důkaz měla posloužit jeho ochočená slepice Zora. Byla to obyčejná hřadová vlaška a žila s ním pod jednou střechou jako jeho družka. Měla se stát pomocníkem člověka podobně jako pes.
Jak Cimrman postupoval:
Ke tkanicím svých bot přišil jemnými stehy zrnka pšenice. Cílem bylo přimět slepici Zoru, aby se pokusila zrna sezobnout, a tím svému pánu rozvázat tkanice, aniž by se musel shýbat. Nápad jistě dobrý. Výsledky nebyly dobré. Po dvouletém vytrvalém výcviku Cimrman poznává, že slepice nejeví o tkanice zájem. Cimrman si neuměl tento neúspěch vysvětlit. My dnes – na současném stupni poznání – už vysvětlení známe: Cimrman byl velký myslitel, technik a umělec, ale pramalý drezér. Nedokázal svou družku potrápit hlady, a není tedy divu, že se syté Zoře do pranic tkanic… pardon… do tkanic pranic nechtělo.
Jednoho dne se však Cimrmanova láska ke slepici nečekaně střetla s jeho nenávistí k potkanům. Vejdete-li dnes do jeho liptákovské komůrky, najdete tam v levém dolním rohu nedaleko kamen zbytky po potkaní noře. Když Cimrman zjistil, že se mu do příbytku prohlodali potkani, okamžitě instaloval v pravém horním rohu důmyslné protiopatření. Jednalo se o složitý samostříl… inženýr Hraběta ho nazývá…
Hraběta: … čakovickým prakem.
Svěrák: Ano. A já na tomto místě hned uvedu na pravou míru jeden hrubý omyl, který se traduje v odborné literatuře. Mnozí badatelé se nám totiž domnívají, že Cimrman nazval svůj prak čakovickým proto, že ho vynalezl v Čakovicích. To je ovšem omyl. Bylo to…
Hraběta: … v Kralupech nad Vltavou.
Svěrák (sjede ho pohledem): Ano. V Brandýse nad Labem. Ale první zkušební střela vypálená z Brandýsa dopadla…
Hraběta: …v Čakovicích.
Svěrák (přísně se na inženýra podívá): Dopadla v Čakovicích. A proto čakovický prak. Tento prak byl spojen s ústím potkaní nory dlouhou houslovou strunou…
Hraběta: … á!
Svěrák (už je kolegovým přerušováním vyveden z míry): Prosím???
Hraběta: Strunou á.
Svěrák: Ano. Strunou á. A byl nabit šrouby „podkováky“, které si Cimrman opatřoval u místního kováře Pazdery. Stačilo nepatrně o strunu zavadit, smrtící mechanismus byl uveden v činnost a šroub byl obrovskou silou vymrštěn k cíli. A to se právě stalo slepici Zoře. Klovla do struny a byla šroubem zasažena přímo do obličeje. Cimrmanova posluhovačka, paní Hanžlová, vzpomíná na tuto událost v jednom ze svých dojemných dopisů synovi na vojnu do Hradce Králové. Píše: „Když Cimrman viděl slepici nohama, Václave, vzhůru, div se nám nerozplakal. Poručil mi: Hanžlová, oškubat, uvařit a pochovat!“
Takový to byl člověk.
Čepelka: Děkuji doktoru Svěrákovi a k řečnickému pultu nyní prosím inženýra Hrabětu.
