AKT
(Rodinné drama se zpěvy a tanci)
Osoby:
ŽÍLA, malíř
ŽÍLOVÁ, jeho žena
LÁĎA PÝCHA, učitel
BEDŘICH SÍRA, neurčitého povolání
JOSEF TURNOVSKÝ, sexuolog
(Skromně zařízený pokoj s bíle prostřeným stolem. V malířském stojanu je upnut obraz zakrytý rouškou. Velice poničené kulisy. Otec Žíla s baretem na hlavě se podívá na kapesní hodinky, potáhne je a pak se zahledí do publika.)
ŽÍLA: Přátelé. Milí přátelé. Vážení přátelé. Vážení a milí přátelé. Nazdar, kluci!
(Zaslechne blížící se rachot sklenic na podnose a odmlčí se. Vejde matka Žílová, zastaví se u Žíly a nepřestává hřmotit.) Mamko, uklidni se. (Hřmot rázem ustane. Žíla vezme z podnosu prášek a zapije ho.) No, pomalu bude sedm. (Sklenice začnou opět rachotit.) Mamko, uklidni se.
ŽÍLOVÁ: Já jsem v životě neměla takový strach.
ŽÍLA: Já taky ne, ale udělat se to musí. Hlavně žádné ukvapenosti. Všechno přesně tak, jak jsme si to nacvičili. Usmívat se. Víc! A zpívat!
ŽÍLOVÁ (zpívá):
Skleničky skleněné
skleničky skleněné
ó, jak je mé srdce
ó, jak je mé srdce
blažené
Ej, vy mé mističky
z umělé hmotičky
padáte mi z ruky
padáte mi z ruky
z ručičky
Co myslíš, taťko, přijdou všichni?
ŽÍLA: To nemůžu vědět. Přemýšlím, jak je oslovit. Pro začátek jim řeknu přátelé a pak se uvidí.
ŽÍLOVÁ: Řekni jim drazí, taťko. Za to nic nedáš.
ŽÍLA: Drazí. To by šlo. – Drazí! Jsem malíř… (Žílová přichází s paličkou na maso. Nese ji tak, že si nejsme jisti, zda Žílu neklepne. Žíla si zkouší projev.) Lépe řečeno, byl jsem malíř. Mé nadání objevil učitel Čeněk Janda ve čtvrté třídě…
ŽÍLOVÁ: Taťko!
ŽÍLA (vezme si paličku): Ukaž. Ať je po ruce.
ŽÍLOVÁ: Taky bysme mohli zhasnout a dělat, že nejsme doma.
ŽÍLA: Nic takového. Je to kruté, ale musí to být. V kolik hodin přijíždí ten vlak?
ŽÍLOVÁ: V sedm.
ŽÍLA: To znamená, že ten, kdo přijel vlakem… (Zazní zvonek u dveří.)
OBA: Už je tady!
ŽÍLA: Mamko! (Žílová nastaví čelo, Žíla ji políbí a jde otevřít. )
LÁĎA (vejde): Dobrý večer. Mé jméno je Ladislav Pýcha.
ŽÍLOVÁ: Láďa!
LÁĎA: Prosím?
ŽÍLA: Já jsem Žíla, to je moje choť. Odložte si, pane Pýcha, posaďte se, pane Pýcha.
LÁĎA: Já jsem dostal tenhle dopis, abych se dostavil, že nebudu litovat.
ŽÍLA: Souhlasí, dostavil jste se na správnou adresu.
LÁĎA: Aha! (vidí sedm pohárů) Zdá se, že nás má přijít víc...
ŽÍLA: Není jisté, kolik se nás sejde, pane Pýcha, ale doufáme, že nebudete sám.
LÁĎA: Co vás vedlo k tomu, že jste napsal právě mně, pane Žílo?
ŽÍLA: Všechno se včas objasní. Jen trpělivost.
LÁĎA: Aha! Tajemství. A víte, že jste kápli na toho pravého?
ŽÍLA: To víme bezpečně.
LÁĎA: Já totiž sám takové věcičky rád organizuji.
ŽÍLA: Jaké věcičky máte na mysli?
LÁĎA: No, výlety s překvapením, bojové hry a tak.
ŽÍLA: Výlet s překvapením… dalo by se to tak nazvat, viď, mamko?
ŽÍLOVÁ: Bože! Bože!
LÁĎA: Loni jsem zorganizoval pochodové cvičení pro celou školu. Samosebou – s národní školou se to dělat nedá. Zahrnul jsem do toho všechny třídy od šestky výš. Každá třída dostala obálku číslo jedna, číslo dvě, číslo tři...
ŽÍLA: Kolik máte hodin?
LÁĎA: Sedm hodin jedenáct minut přesně. V první obálce stojí: Ostrým pochodem na Mšeno. Druhá obálka se smí rozpečetit teprve…
ŽÍLA: V kolik hodin přijíždí ten autobus?
ŽÍLOVÁ: V sedm deset, taťko.
ŽÍLA: To znamená, že ten, kdo přijel autobusem…
(Zvonek u dveří.)
OBA: Už je tady!
LÁĎA: Neměl bych se schovat? Já se schovám, jo?
ŽÍLA: Seď a neblbni! (Jde otevřít.)
BEDŘICH (vejde): To jste mi poslal vy, to psaní?
ŽÍLA: Ano já. To je tuším pan…
BEDŘICH: Síra Bedřich.
ŽÍLOVÁ: Béďa!
BEDŘICH: Já totiž vůbec nevím, kvůli čemu sem jedu, poněvadž já toho prodávám víc. Ale počítám, že máte zájem o tu parcelu?
ŽÍLA: Klidně se posaďte, pane Síra, tohle je pan Pýcha.
LÁĎA: Jsme na tom stejně, pane Síro. Vše je opředeno tajemstvím. To cvičení, jak jsem vám říkal, to se tak povedlo, že jsem byl požádán, abych něco podobného zorganizoval také pro učitelský sbor. Ale to už se tak nepovedlo. Kolega Horák – a je to země…
