Dr. Penc:
Vidíte, přátelé, že některé postavy Cimrmanovy hry dostávají pevné obrysy.
Jen tak na okraj – snad vás bude zajímat, jak si s těmito scénami poradil profesor Fiedler. Nebudeme je ani předvádět. Stačí, když si řekneme, že větu „Mikovec vrací se z pole“ nepochopil rakouský restaurátor jako návrat z války, ale přivádí na scénu hajného zmoženého polní prací, a předmět, který má Mikovec podle dochovaného textu „s mohutným žuchnutím“ svalit na lavici, je v jeho verzi bič. Mikovec, jenž byl podle profesora Fiedlera zorat pole u lesa, a nemohl být tedy mimo domov déle než několik hodin, se přesto po návratu podivuje, že mu za tu dobu žena ztloustla, a zakáže jí chodit na maliny.
Zdálo by se, že do takové frašky nelze dosti dobře vmontovat dochovaná slova „základ státu“. Profesor Fiedler to však vyřešil jednoduše. Hajný prostě vezme bič, počne honit ženu kolem stolu a vykřikuje: „Rozvedu se, rozvedu se!“, zatímco ona mu odpovídá: „Nerozvedeš, nerozvedeš, rodina je základ státu!“
Ale vy jste jistě zvědavi především na to, jak jsme v rekonstrukci děje postupovali my. Předám proto slovo doktoru Svěrákovi.
Dr. Zdeněk Svěrák:
Nebylo lehké zjistit, kterým směrem asi Cimrman děj své hry rozvíjel. Stáli jsme například před otázkou, jak hajný nevěrnou ženu potrestal. Naše názory se podle osobních zkušeností různily. Jedni – jako třeba prof. Smoljak – ji chtěli zabít. Doktor Penc soudil, že zabít je málo. Jiným – například mně nebo doc.
Weiglovi – by bylo stačilo nevěrnou ženu vyhnat. A kolega Brukner jí chtěl dokonce odpustit, což už je úplně zcestné. Nu, názory mohou být různé, ale vědecký pracovník se musí držet faktů. A protože jsme se již mnohokrát přesvědčili, že do své tvorby promítal Cimrman převážně vlastní zážitky, obrátili jsme se i tentokrát k jeho bohatému životopisu. Podívejte se se mnou do r.1908.
K 60. výročí vlády Františka Josefa I. připravovala rakouská diplomacie v tichosti jubilantovi milý dárek: anexi Bosny a Hercegoviny. Aby byl dárek pro panovníka opravdu překvapením, odbývaly se všechny přípravy mimo Vídeň, a to na českém zámku Konopiště. Protože i stěny mají uši, navrhl arcivévoda Ferdinand d’Este, aby se nejdůležitější jednání odbývala v lese při lovu. Přes tato opatření byl o celé akci okamžitě informován anglický král Eduard VII. V rakouských diplomatických kruzích nastal poplach. Hrozilo totiž nebezpečí, že Eduard VII. – známý pletichář mezinárodní politiky – jubilantovi anexi prozradí, aby mu zkazil radost.
Rakouská protišpionážní služba dlouho hledala kanál, kterým proudí informace z Konopiště do Buckinghamského paláce. Kdo mohl naslouchat tajným poradám nejvyšších diplomatů v mlází konopišťské obory? Sledování lesních dělníků a hajných nevedlo k cíli. A tak nakonec padlo podezření na osoby, od nichž by se špionážní činnost očekávala nejméně – na babky kořenářky. Tři sta myslivců provedlo zátah lesa. V jejich síti uvízlo dvanáct vyplašených stařenek s uzlíčky léčivých bylin. Která z nich je trhala s úmyslem uzdravit nemocné a která z nich s úmyslem poškodit monarchii? To byla otázka, před kterou stála rakouská protišpionážní služba.
A tu se dostává do této velké mezinárodní aféry náš Jára Cimrman, který působil tehdy v Benešově jako přírodní lékař. O této jeho činnosti se dosud málo vědělo. My sami jsme byli překvapeni, jakých úspěchů na tomto poli dosáhl.
Objevil například řadu originálních receptur, kterými zjednodušil bylinné léčení.
Jen tak namátkou: zácpa se tehdy léčila směsí řepíku, pampelišky, zeměžluče a hořce. Cimrmanovi stačil na zácpu rozrazil. Na manželské problémy ordinoval s úspěchem potměchuť a vstavač polní. Není tedy divu, že to byl právě on, koho rakouská kontrarozvědka požádala o odbornou expertizu. Cimrman se podíval každé stařence do ranečku. Ve všech nalezl běžné léčivé byliny. Z jednoho se však vysypaly pouze lopuchové listy hustě popsané neviditelným písmem. Cimrman, kterého lopucha zajímala jen z lékařského hlediska, se ženy zeptal: „To je proti uhrům?“ a …
