(Opona se otevře.)
FARÁŘ: … A tvou ženu od prusko-rakouské vojny nikdo neviděl. Přiznej se, Mikovče, že tys ji zabil?
HAJNÝ: Je na malinách.
VESNIČAN PAPOUŠEK (pod dekou): Cos to udělal, Pepíku?
FARÁŘ: Mikovče, řekni pravdu. Nám můžeš zalhat, ale Jemu… (ukáže prstem vzhůru) … Jemu lhát nesmíš.
HAJNÝ: Jak to víte, že je na půdě?
FARÁŘ: Ten je přece všude, Mikovče.
HAJNÝ: Tak už o něm víte… Pouštěl jsem ho jen na noc, aby se napásl, ale je to divoká krev.
VESNIČAN PAPOUŠEK: Cos to udělal, Pepíku?
LÉKAŘ: Poslyš, hajnej, řekni nám všecko. Uvidíš, jak ti odlehne.
VESNIČAN PAPOUŠEK: Cos to udělal, Pepíku?
HAJNÝ: Dobrá tedy. Již to v sobě nebudu dusit. Víte, to bylo tak…
(Opona se zavře a hned zase otevře. Na scéně je hajného žena Marta. Mikovec vrací se z pole a svalí s mocným žuchnutím na stůl svůj batoh.)
HAJNÝ: Tak mě tady zase máš, Marto.
MARTA: Proboha, můj muž!
HAJNÝ: Ano, jsem to já, Marto. Bitvu u Hradce Králové jsme prohráli. Pruská armáda byla jednak lépe vyzbrojena, jednak si zajistila podporu Itálie. Nu což? Ani mě neobejmeš?
MARTA: Vítej, Josefe. (Obejme ho.)
HAJNÝ: Strachoval jsem se, nejsi-li tu o hladu, a teď vidím, že jsi dokonce ztloustla.
MARTA: To se ti zdá, Josefe. Byl jsi celý rok pryč a za tu dobu jsi zapomněl, jak vypadám.
HAJNÝ: Ba, ba. Baba. Byla to dlouhá a těžká doba. Kdybych ti měl vyprávět.
MARTA: Vypravuj, Josefe.
HAJNÝ: Zrovna teď jsem vyprovodil kus cesty kamaráda. Kule mu chudákovi utrhla nohy. A představ si, dobelhal se domů, myslel, že ho žena bude čekat, nechal ji tam samojedinou, a našel ji samodruhou. Spustila se, poběhlice, s rytmistrem od pruské pěchoty.
MARTA: To je hrozné.
HAJNÝ: Viď? S nepřítelem. Řeknu ti, kdyby se mně něco takového mělo stát, tak bych si asi něco udělal. Udělal bych si ze dřeva kyj a zabil bych tě.
MARTA: Josefe, odpusť mi to! (Vrhá se mu s pláčem k nohám.)
HAJNÝ: Bože! Cože? Snad nechceš říci…?!
MARTA: Ano, Josefe!
HAJNÝ: Mluv. Co se stalo?
MARTA: Víš, to bylo tak…
(Opona se zavře a hned zase otevře. Na scéně Marta a pruský důstojník Walter, který si během řeči skládá svršky do tornistry.)
WALTER: Škoda, že válka již skončila. Ale rakouská armáda měla zastaralé zbraně a my jsme si zajistili podporu Itálie. Nevíš, kde mám ponožky? Aha, tady jsou. Budeme se muset rozloučit. Ne, nehořekuj, Marto. Nic mě tak nedojímá jako ženský pláč.
(Marta vyjeveně kouká, o jakém pláči je řeč.)
WALTER: Pomoz mi utáhnout ten řemínek. Víš, mnoho jsem o naší lásce přemýšlel.
(Marta si klekne, aby mu zapnula pod zády řemínek.)
WALTER: Vstaň, Marto, nepros, tím, že mi klečíš u nohou, mi loučení jen ztížíš. Často jsem si tam v bitevní vřavě říkal: Co když ty kulky, které mi sviští nad hlavou, co když jsou právě z pušky Martina muže?
MARTA: To nebyly kulky mého muže.
WALTER: To přece nemůžeš vědět.
MARTA: Josef je nejlepší střelec v polesí. Jeho střely nikdy neminou cíl.
WALTER: Vidíš, tím spíše se musíme rozloučit!
MARTA: Waltře, nech mi tu na památku nějakou svou daguerrotypii.
WALTER: K čemu by ti byla?
MARTA: Chci vědět, jestli ti bude podobné.
WALTER: Kdo?
MARTA: Tvé dítě.
WALTER: Dítě! To je krása! Bezděky mě napadají verše našeho básníka Schillera v překladu vašeho básníka Vrchlického:
Když tvůj milý opustí tě,
neplač, máš tu po něm dítě.
Nevadí, že nemá tátu,
je to pořád základ státu.
MARTA: Ach, Waltře, vzpomínáš na naše první setkání? Nikdy mi nevymizí z paměti. Víš, to bylo tak…
(Opona se zavře a hned zase otevře. Vejde Walter a rozhlíží se po prázdné světnici.)
WALTER: Hej hola, kde jste kdo? Je tu vůbec někdo? Jsem pruský intendanční důstojník baron Walter von Grünbach. Haló, nebojte se! Jsem intendant. To není voják – to je vedoucí výstrojního skladu. Nu, sednu si a počkám.
(Opona se zavře a hned zase otevře. Na scéně opět Marta s Waltrem.)
MARTA: Byla jsem tenkrát na malinách.
WALTER: Nu, hezky jsme si zavzpomínali, Marto, ale moje marškumpačka už je na pochodu. Tož sbohem, holka!
MARTA: Sbohem, Waltře.
(Opona se z…
