Jak strýčka Řehoře zachraňoval v Alpách Bernardýn
Když jsi Minko, ještě nebyla na světě, jeli jsme lyžovat do Alp. Se Sport-turistem. Já, tvůj táta, tvoje maminka a ostatní strýčkové. Ubytovali jsme se pod sedlem svatého Bernarda.
V průsmyku postavil mnich Bernard útulek pro pocestné. Před jedním tisícem let! Později ho předělali na klášter. Ale ne na ledajaký. Mniši z něj zřídili stanici horské záchranné služby. První na světě! A rozhodně nejslavnější. Protože k zachraňování vycvičili psy bernardýny.
V průsmyku často přicházejí náhlé vánice. Když sníh v Alpách zasype cesty, je zle. Zabloudí se. Nu a ti mniši tam chodili se psy a zachraňovali zbloudilé.
Později vycvičili své bernardýny ještě líp. Psi chodili průsmykem sami. Slyšeli volání o pomoc a přiběhli k ubožákovi. Nebo neslyšeli nic, ale vyčuchali ho a vyhrabali. Ze sněhu, dokonce i z laviny.
Nejslavnějším bernardýnem byl Barry. Ale nejhůř skončil. Když zachraňoval svého čtyřicátého člověka, přišel o život. Ten člověk ho probodl bajonetem. Byl to voják hloupý jako poleno. Uměl dobře střílet a bodat, ale myslel, že Barry je vlk. Třebaže bernardýn se podobá spíš krávě než vlkovi. Je strakatý přesně jako ona.
V tom průsmyku jsem zabloudil i já. Ve strašlivé vánici. Nebylo vidět ani na krok. A najednou vidím, že padesát kroků přede mnou něco běží. "Co je to?" přemýšlel jsem. Ale nebyl jsem tak hloupý jako ten voják. "Že to není vlk!" říkal jsem si. "Vždyť je to strakaté. "Že je to kráva! - Co ale dělá ve vánici kráva? Ve velehorském průsmyku!"
V tom to udělalo haf haf. "Jak to, že kráva štěká?" vrtalo mi hlavou. "Jak to, že nebučí?"
Pak to přišlo ke mně a olízlo mě to. Jazyk to mělo velký jako utěrku. Byl však teplý a hladký. Tak jsem poznal, že to není kráva. Ta má jazyk drsný jako rašpli. Olízlo mně to ještě jednou a já si všiml, že to má obojek. A na obojku soudeček. A na zádech přivázané přikrývky.
"Že ty jsi pes! Že ty jsi bernardýn! Že ty mě jdeš zachránit!" radoval jsem se. Bernardýni nosili v soudečku horkou limonádu nebo co to bylo.
A na hřbetě deky. Když měl zbloudilec trošku sil, přikryl se. Aby nezmrzl. Pes zatím běžel pro pomoc. Když sílu neměl, zahříval ho bernardýn svým tělem.
Mě přišel bohužel zachránit zkažený bernardýn. Lehl si na mě, aby mě zahřál. Byl však těžký jako cent. Kráva by vážila míň. Hřál mě, ale div mě neudusil.
"Jdi dolů, valachu, udusíš mě," hekal jsem.
Bernardýn nic.
"Dej mi pít!" škemral jsem. A co myslíš že on? - Zavrtěl hlavou! Že ne! Odepjal jsem mu soudeček a odšpuntoval. Bernardýn mě odstrčil a vypil ho sám. Jak říkám, byl to zkažený bernardýn.
Teplo mě postavilo na nohy. Jemu se naopak přitížilo. V klášteře totiž něco popletli. Do soudku se omylem dostal nějaký prací a odmašťovací prostředek. Asi chtěli soudeček nejdříve vymýt, a teprve pak naplnit nápojem na záchranu poutníků.
A mému bernardýnovi začalo být špatně od žaludku. Zřejmě se mu žaludek nadměrně odmastil. Velice mu zeslábly nohy.
Bernardýni znají horské stezky. Zbloudilého člověka po nich vedou bezpečně i ve vysokém sněhu. Aby se nezřítil do propasti. Asi mají výborný čich, sluch, zrak a smysl pro rovnováhu.
Můj bernardýn se však potácel, škobrtal, nepřetržitě škytal a nepřetržitě pěnil. Pěnil z čenichu, tlamy, uší i očí. Nic proto necítil, neslyšel a neviděl.
Když se snažil štěkat o pomoc, nevydal hlásku. Jenom vystřelil do vzduchu mračno překrásných duhových bublin. Stal se z něj živý bublifuk. Smysly mu však nesloužily. Proto se co chvíli řítil do kdejaké propasti. Vždycky jsem ho v poslední chvíli chytil za ocas, srst či slechy. Ale jen taktak! Nikdy jsem ho nemohl v té pěně honem honem nahmatat. A taky mi hrozně klouzal z rukou.
Nakonec jsem si svého zachránce hodil přes rameno a ve dvě hodiny po půlnoci ho donesl ke klášterní bráně. Ani jsme nemuseli zvonit. Škytal a šuměl tak hlasitě, že to mniši slyšeli až do refektáře.
Když nás spatřili, byli bez sebe údivem, radostí i starostí. Už večer poslali výpravu na záchranu tohoto bernardýna. Př…
