Co zažil strýček Arno při lyžování
Na lyžích, jak asi, Minko, tušíš, nemám sobě rovného. Žádná stráň mi není dost prudká. Žádný sešup mi neroztřese kolena. Představ si tedy tu radost, když jsem objevil skokanský můstek. Samá vlajka, samá sláva. Konaly se tu závody v letech na lyžích. Hned jsem se přihlásil taky.
Přede mnou skákaly samé lyžařské hvězdy. Reprezentanti z Finska, Norska, Švédska, Úpice, Rakouska, Nové Paky, Německé demokratické republiky, Itálie, České Skalice i odjinud.
Skákal jsem na obyčejných lyžích pro sjezd. Skočky jsem neměl.
Vyjel jsem na věž a vstoupil do startovního okna. Dole se to černalo lidmi.
"Hodně se odraž!" mával na mě strýček Roman svým doktorským kufříkem. Jeden Fin totiž skočil už sto šedesát pět metrů. Jeden Nor ještě o metr víc. A druhý Nor o metr míň. Byly to strašné dálky.
Odpíchl jsem se a řítil se jako blesk po nájezdu k odrazovému stolu. Do odrazu jsem dal všechno. Vznesl jsem se jako orel. Pode mnou se mihla na doskočišti modrá čára. Potom zelená čára. To už se zdvihl potlesk. Pak jsem přeletěl červenou čáru kritického bodu. Potlesk se změnil v užaslý hukot.
Přeletěl jsem kritický bod můstku a stále jsem nepřistával. Naopak, stoupal! Větrovka se nadmula a já se změnil v živé Rogallovo křídlo. Zaslechl jsem ještě strýčka Romana s doktorským kufříkem nad hlavou:
"Neboj se! Neboj se! Ošetřím tě hned, jak spadneš!"
Jenomže upadl a museli ho ošetřovat.
To už vidím Hromovku a Labskou přehradu. Řítím se však dál. Kam? Není tohle Vrchlabí?
Ovšemže je! U jednoho z oken sedí paní Kubátová. Rovná si na stole dva štůsky papírů. Do levého kapitoly nové knížky, do pravého recepty. Paní Kubátová je totiž spisovatelkou. Je i paní magistrou. Proletěl jsem jí před okny a šuc! - rozfoukalo to obě hromádky. Polovinu ke stropu, polovinu nad střechu.
"Taťko, hůl!" slyším za sebou. "Honem hůl, taťko! Tobě taky všechno tak trvá!"
Letím honem a vida! U jiného okna píše jiná paní spisovatelka. Ludmila Pelcová. Šuc! - a má taky prázdný stůl!
"Copa to?" lekla se paní Pelcová. "Depa mám práci? Japa to, že mám pokoj plný receptů?"
Jenže já už svištěl za Prosečné k Hostinnému.
A ještě dál.
Dívám se dolů - co to? Pode mnou pádí splašené zebry, žirafy a gazely! A za nimi nosorožci, kozorožci, přímorožci, jednorožci a zoborožci! A nakonec hlavonožci, ploutvonožci a čtvernožci! Snad už nejsem nad Afrikou?
Nejsem. Vznáším se nad safari ve Dvoře Králové.
"Podej mi kulovnici, je ve skříni!" křičí pan Vágner. Neměl rád, když někdo plašil zvířata.
"Ve skříni není," volá paní Vagnerová.
"tak se podívej za necky!" volá pan Vágner.
Ale to už jsem byl nad Velichovkami.
"Přeletím Hradec Králové," říkal jsem si. "Třeba uvidím, co kreslí pan Renčín. Kreslívá báječné legrace."
Vladimír Renčín však nekreslil nic. Šel z antikvariátu. S náručí starých knih. Nesl jich tolik, že za ně zůstal dlužný.
"Počkám jen do pátku!" volal za ním knihkupec.
Já zatím minul Českou Skalici a slyším zpěv z Náchoda. Pěvecký sbor Hron měl zkoušku na svůj koncert. Pan sbormistr se však zlobil. Sbor mě totiž spatřil, právě když zpíval "Náchodský zámeček z vršku kulatýho". Místo aby udělal pomlku za slovem "kulatýho", zíral na mě s otevřenými ústy. Zíral a zpíval dlouhaté "-hóóóóó". Jako chorál. Sbormistra z toho mohla ranit mrtvice.
"Pane Fetters, pane Fetters!" volal rozčileně. "Zapište to do kroniky!" Pan Fetters vedl kroniku tohoto pěveckého sboru. Sbormistra však nevnímal. Taky na mě zíral a taky zpíval dlouhaté "-hóóóóó".
Udělal jsem velký oblouk. Za pár minut jsem byl nad Kohoutovem.
V Kohoutově má chalupu Jiří Kalousek. Taky malíř. Taky však nemaloval. Stál na dvorku v červených trenýrkách a hrál na housle. Hrál písničku "Vesničko má pod Šumavou".
Připravoval totiž výstavu svých obrazů. Na svých výstavách vždycky hrával na housle "Vesničko má pod Šumavou".
Vracel jsem se k Vrchlabí. Nad Kocléřovem se do mě opřel vítr. Fíííí - a byl jsem až nad Semily.
Právě tam stavěli pomník Miloslavu Jágrovi. Za to, že se v Semilech narodil. A za to, že maluje dětem knížky. Pan Jágr sám seděl pomníkářům modelem.
"Pospěšte si, nastydnu," volal, "zebe mě odspoda!"
Já to konečně vytočil a vracel jsem se k Vrchlabí. Paní Kubátová už měla na stole srovnané dva štůsky. Hromádku receptů však měla o hodně tenčí. Paní Pelcová jí je nevrátila. Na všechny si vybrala léky. Všechny spolykala, aby byla hodně zdravá. Teď ležela a bolel ji žaludek.
Proletěl jsem paní Kubátové před okny a šuc! - zase měla po hromádkách! "Nepřejte si mě!" volala.
"Taťko, kde jsi s tou holí? Tobě všechno tak trvá!"
Ale já už se vracel ke skokanskému můstku. Dopadl jsem na značku sedmdesáti metrů. Lidé na mě už zapomněli. Mysleli, že jsem skočil málo a vypískali mě.
"Vždyť já skočil dobrých dvě stě kilometrů," bránil jsem se. Ale marně. Medaile dostali dva Norové a jeden Fin. Já musel za trest a nekázeň sbírat až do půlnoci po návštěvnících papírky. Strýček Roman mi dezin- finkoval ruce až do rána.
"Kolik takových povídaček budu ještě poslouchat?" myslela si Minka. Docela však zapomněla na zhnisané mandle. I na to, že chtěla jít na autobus. Ale čtvrtý den byl v čudu. Už zbývaly jen tři.
"Kdopak mě bude mít na krku dneska?" pomyslela si ráno. Byl to - strýček Roman. Když se probudila, táta svištěl už někde na sjezdovce.
Strejda Roman se přehraboval ve svém doktorském kufříku. Měla ho dost, sotva otevřela oči. Řekl jí totiž:
"Koukej kloktat šalvěj, baroneso. A koukej se pěkně učesat. Na žádnou čarodějnici se dívat nebudu."
Když si vykloktala a když se učesala, přistrčil před ni snídani. Moc tepla nepobrala. Minka si přitáhla hrnek a napila se.
"Srkáš jako starostovic koza, baroneso," podotkl strýček Roman. "A tváříš se kysele. Hezky se na mě usmívej. Na žádnou kyselou ochechuli se dívat nebudu."
Minka po něm nevraživě sekla očima.
"No vidíš, jak to jde, když chceš!" rozzářil se strýček Roman. "Takhle se mi líbíš! Takováhle milá, příjemná a usměvavá! Prve jsi na mě zahlížela, jako bych ti tu angínu naočkoval. Vždyť já ti ji léčím! S nasazením vlastního zdraví! Co kdybych ji koupil od tebe? Angína je nakažlivá!"
"Já nemyslím, že bys mně ji naočkoval," dala se do vysvětlování Minka. "Jsem jen otrávená, že nemůžu lyžovat. Já se tak těšila! Tu angínu mi byl čert dlužen!"
V tom by s ní dědeček souhlasil. Nejspíš by řekl, že když čert něco dluží, není o co stát. Že to nechce vracet. A nejenom to: jeden den mu něco půjčíte a druhý den to chce nazpátek! Že prý to půjčil on vám!
"Jéje, ona se těšila," navázal na její povzdech strýček Roman. "Těšila se na Krkonoše, které má dvě hodiny autobusem! - Víš jak daleko je Grónsko? Víš, jak jsem se tam já těšil? A víš, jak jsem tam dopad?"
"Nevím," odložila Minka dopitý hrnek.
"Tak zatáhni ty svoje fajfky pod peřinu a poslouchej!"
