Co zažil strýček Arno při lyžování
Na lyžích, jak asi, Minko, tušíš, nemám sobě rovného. Žádná stráň mi není dost prudká. Žádný sešup mi neroztřese kolena. Představ si tedy tu radost, když jsem objevil skokanský můstek. Samá vlajka, samá sláva. Konaly se tu závody v letech na lyžích. Hned jsem se přihlásil taky.
Přede mnou skákaly samé lyžařské hvězdy. Reprezentanti z Finska, Norska, Švédska, Úpice, Rakouska, Nové Paky, Německé demokratické republiky, Itálie, České Skalice i odjinud.
Skákal jsem na obyčejných lyžích pro sjezd. Skočky jsem neměl.
Vyjel jsem na věž a vstoupil do startovního okna. Dole se to černalo lidmi.
"Hodně se odraž!" mával na mě strýček Roman svým doktorským kufříkem. Jeden Fin totiž skočil už sto šedesát pět metrů. Jeden Nor ještě o metr víc. A druhý Nor o metr míň. Byly to strašné dálky.
Odpíchl jsem se a řítil se jako blesk po nájezdu k odrazovému stolu. Do odrazu jsem dal všechno. Vznesl jsem se jako orel. Pode mnou se mihla na doskočišti modrá čára. Potom zelená čára. To už se zdvihl potlesk. Pak jsem přeletěl červenou čáru kritického bodu. Potlesk se změnil v užaslý hukot.
Přeletěl jsem kritický bod můstku a stále jsem nepřistával. Naopak, stoupal! Větrovka se nadmula a já se změnil v živé Rogallovo křídlo. Zaslechl jsem ještě strýčka Romana s doktorským kufříkem nad hlavou:
"Neboj se! Neboj se! Ošetřím tě hned, jak spadneš!"
Jenomže upadl a museli ho ošetřovat.
To už vidím Hromovku a Labskou přehradu. Řítím se však dál. Kam? Není tohle Vrchlabí?
Ovšemže je! U jednoho z oken sedí paní Kubátová. Rovná si na stole dva štůsky papírů. Do levého kapitoly nové knížky, do pravého recepty. Paní Kubátová je totiž spisovatelkou. Je i paní magistrou. Proletěl jsem jí před okny a šuc! - rozfoukalo to obě hromádky. Polovinu ke stropu, polovinu nad střechu.
"Taťko, hůl!" slyším za sebou. "Honem hůl, taťko! Tobě taky všechno tak trvá!"
Letím honem a vida! U jiného okna píše jiná paní spisovatelka. Ludmila Pelcová. Šuc! - a má taky prázdný stůl!
"Copa to?" lekla se paní Pelcová. "Depa mám práci? Japa to, že mám pokoj plný receptů?"
Jenže já už svištěl za Prosečné k Hostinnému.
A ještě dál.
Dívám se dolů - co to? Pode mnou pádí splašené zebry, žirafy a gazely! A za nimi nosorožci, kozorožci, přímorožci, jednorožci a zoborožci! A nakonec hlavonožci, ploutvonožci a čtvernožci! Snad už nejsem nad Afrikou?
Nejsem. Vznáším se nad safari ve Dvoře Králové.
"Podej mi kulovnici, je ve skříni!" křičí pan Vágner. Neměl rád, když někdo plašil zvířata.
"Ve skříni není," volá paní Vagnerová.
"tak se podívej za necky!" volá pan Vágner.
Ale to už jsem byl nad Velichovkami.
"Přeletím Hradec Králové," říkal jsem si. "Třeba uvidím, co kreslí pan Renčín. Kreslívá báječné legrace."
Vladimír Renčín však nekreslil nic. Šel z antikvariátu. S náručí starých knih. Nesl jich tolik, že za ně zůstal dlužný.
"Počkám jen do pátku!" volal za ním knihkupec.
Já zatím minul Českou Skalici a slyším zpěv z Náchoda. Pěvecký sbor Hron měl zkoušku na svůj koncert. Pan sbormistr se však zlobil. Sbor mě totiž spatřil, právě když zpíval "Náchodský zámeček z vršku kulatýho". Místo aby udělal pomlku za slovem "kulatýho", zíral na mě s otevřenými ústy. Zíral a zpíval dlouhaté "-hóóóóó". Jako chorál. Sbormistra z toho mohla ranit mrtvice.
"Pane Fetters, pane Fetters!" volal rozčileně. "Zapište to do kroniky!" Pan Fetters vedl kroniku tohoto pěveckého sboru. Sbormistra však nevnímal. Taky na mě zíral a taky zpíval dlouhaté "-hóóóóó".
Udělal jsem velký oblouk. Za pár minut jsem byl nad Kohoutovem.
V Kohoutově má chalupu Jiří Kalousek. Taky malíř. Taky však nemaloval. Stál na dvorku v červených trenýrkách a hrál na housle. Hrál písničku "Vesničko má pod Šumavou".
Připravoval totiž výstavu svých obrazů. Na svých výstavách vždycky hrával na housle "Vesničko má pod Šumavou".
Vracel jsem se k Vrchlabí. Nad Kocléřovem se do mě opřel vítr. Fíííí - a byl jsem až nad Semily.
Právě tam stavěli pomník Miloslavu Jágrovi. Za to, že se v S…
