Pět báječných strýčků (František Nepil)

Jak strýčka Řehoře zachraňoval v Alpách Bernardýn

Když jsi Minko, ještě nebyla na světě, jeli jsme lyžovat do Alp. Se Sport-turistem. Já, tvůj táta, tvoje maminka a ostatní strýčkové. Ubytovali jsme se pod sedlem svatého Bernarda.

V průsmyku postavil mnich Bernard útulek pro pocestné. Před jedním tisícem let! Později ho předělali na klášter. Ale ne na ledajaký. Mniši z něj zřídili stanici horské záchranné služby. První na světě! A rozhodně nejslavnější. Protože k zachraňování vycvičili psy bernardýny.

V průsmyku často přicházejí náhlé vánice. Když sníh v Alpách zasype cesty, je zle. Zabloudí se. Nu a ti mniši tam chodili se psy a zachraňovali zbloudilé.

Později vycvičili své bernardýny ještě líp. Psi chodili průsmykem sami. Slyšeli volání o pomoc a přiběhli k ubožákovi. Nebo neslyšeli nic, ale vyčuchali ho a vyhrabali. Ze sněhu, dokonce i z laviny.

Nejslavnějším bernardýnem byl Barry. Ale nejhůř skončil. Když zachraňoval svého čtyřicátého člověka, přišel o život. Ten člověk ho probodl bajonetem. Byl to voják hloupý jako poleno. Uměl dobře střílet a bodat, ale myslel, že Barry je vlk. Třebaže bernardýn se podobá spíš krávě než vlkovi. Je strakatý přesně jako ona.

V tom průsmyku jsem zabloudil i já. Ve strašlivé vánici. Nebylo vidět ani na krok. A najednou vidím, že padesát kroků přede mnou něco běží. "Co je to?" přemýšlel jsem. Ale nebyl jsem tak hloupý jako ten voják. "Že to není vlk!" říkal jsem si. "Vždyť je to strakaté. "Že je to kráva! - Co ale dělá ve vánici kráva? Ve velehorském průsmyku!"

V tom to udělalo haf haf. "Jak to, že kráva štěká?" vrtalo mi hlavou. "Jak to, že nebučí?"

Pak to přišlo ke mně a olízlo mě to. Jazyk to mělo velký jako utěrku. Byl však teplý a hladký. Tak jsem poznal, že to není kráva. Ta má jazyk drsný jako rašpli. Olízlo mně to ještě jednou a já si všiml, že to má obojek. A na obojku soudeček. A na zádech přivázané přikrývky.

"Že ty jsi pes! Že ty jsi bernardýn! Že ty mě jdeš zachránit!" radoval jsem se. Bernardýni nosili v soudečku horkou limonádu nebo co to bylo.

A na hřbetě deky. Když měl zbloudilec trošku sil, přikryl se. Aby nezmrzl. Pes zatím běžel pro pomoc. Když sílu neměl, zahříval ho bernardýn svým tělem.

Mě přišel bohužel zachránit zkažený bernardýn. Lehl si na mě, aby mě zahřál. Byl však těžký jako cent. Kráva by vážila míň. Hřál mě, ale div mě neudusil.

"Jdi dolů, valachu, udusíš mě," hekal jsem.

Bernardýn nic.

"Dej mi pít!" škemral jsem. A co myslíš že on? - Zavrtěl hlavou! Že ne! Odepjal jsem mu soudeček a odšpuntoval. Bernardýn mě odstrčil a vypil ho sám. Jak říkám, byl to zkažený bernardýn.

Teplo mě postavilo na nohy. Jemu se naopak přitížilo. V klášteře totiž něco popletli. Do soudku se omylem dostal nějaký prací a odmašťovací prostředek. Asi chtěli soudeček nejdříve vymýt, a teprve pak naplnit nápojem na záchranu poutníků.

A mému bernardýnovi začalo být špatně od žaludku. Zřejmě se mu žaludek nadměrně odmastil. Velice mu zeslábly nohy.

Bernardýni znají horské stezky. Zbloudilého člověka po nich vedou bezpečně i ve vysokém sněhu. Aby se nezřítil do propasti. Asi mají výborný čich, sluch, zrak a smysl pro rovnováhu.

Můj bernardýn se však potácel, škobrtal, nepřetržitě škytal a nepřetržitě pěnil. Pěnil z čenichu, tlamy, uší i očí. Nic proto necítil, neslyšel a neviděl.

Když se snažil štěkat o pomoc, nevydal hlásku. Jenom vystřelil do vzduchu mračno překrásných duhových bublin. Stal se z něj živý bublifuk. Smysly mu však nesloužily. Proto se co chvíli řítil do kdejaké propasti. Vždycky jsem ho v poslední chvíli chytil za ocas, srst či slechy. Ale jen taktak! Nikdy jsem ho nemohl v té pěně honem honem nahmatat. A taky mi hrozně klouzal z rukou.

Nakonec jsem si svého zachránce hodil přes rameno a ve dvě hodiny po půlnoci ho donesl ke klášterní bráně. Ani jsme nemuseli zvonit. Škytal a šuměl tak hlasitě, že to mniši slyšeli až do refektáře.

Když nás spatřili, byli bez sebe údivem, radostí i starostí. Už večer poslali výpravu na záchranu tohoto bernardýna. Před půlnocí museli poslat druhou. Na záchranu té záchranné výpravy.

Mého bernardýna příkladně potrestali. Dávno ho podezírali z nepravostí. Už několikrát se vrátil s prázdným soudkem. Ale bez zachráněných obětí. Teď se poznalo proč.

Dostal za to klášterníka. To je jako na vojně dostat kasárníka. Nesměl prostě ven z kláštera. Navíc ho přeřadili do kuchyně olizovat nádobí.

Mnicha, který zapříčinil záměnu tekutin v soudku, ovšem potrestali taky. Přeřadili ho z kuchyně k bernardýnům. Musel chodit celou zimu průsmykem se soudkem na krku.

Po mně však pojmenovali první nové bernardýňátko. Z vděčnosti. Dostalo jméno Řehoř. Ale protože v Alpách ne- dovede nikdo vyslovit "Ř", volají na něj Fifi. Ostudu mi nedělá. Fifi zachránil už sedm lidí. A taky se naučil "Ř". Neštěká haf haf, ale řaf řaf.

Strýček Řehoř pohlédl, co Minka na to. Smíchy se nepřetrhla. Jen snaživě vycenila zoubky.

"Aspoň to!" řekl si.

Potom zívla a za chvíli zaklapla oči. A v té chvíli se ozvalo zase vrčení. Už ji však nevylekalo. Jenom si přetáhla přes hlavu peřinu. Ale i tou pronikalo neodbytné vrrr, vrrr.

"Tohle není horská bouda, to je spíš psí!" přemýšlela rozmrzele. Třetí den byl v čudu a zbývaly jen čtyři.

"Kdyby tu tak byla máma!" pomyslela si Minka, sotva ráno otevřela oči. Táta se holil. Vedle postele stála její snídaně.

"Kdo mě dneska, tati, hlídá?" zeptala se místo pozdravu.

"Strýček Arno!"

Strýček Arno ... Jestlipak taky hned usne? Strejda Řehoř usnul, než se rozkoukala. Teď věděla, co měla udělat. Měla se tichounce obléct a utéct na autobus. Měla odjet za mámou! Než by se probudil, fičeli by si to po boleslavské dálnici. Než by se vrátil táta, byla by u mámy. Nebylo by to lepší? Co tady? Vidět, jak se strejdové nutí do zábavy? Jak si kvůli ní pořádně nezalyžují? Jestli strejda Arno taky usne, půjde Minka na autobus! Pojede za mámou!

"Ahoj!" vstoupili do pokoje dva strejdové. Arno a Roman. Strýček Roman vyndal z kufříku dřevěnou špachtli a řekl Mince:

"Baroneso, otevři tu svou míchačku!" Načež Minka otevřela ústa.

Strýček jí pootočil hlavu pod lampu a pak jí poručil:

"Vyplázni tu překližku!"

Minka vyplázla jazyk.

"Holka, ty snad budeš už do konce srpna zdravá!"

Dělal si legraci. Vždyť byl teprve leden.

"Já bych chtěla lyžovat už dnes. Nic mě nebolí. A horečku nemám."

"Máš ještě knedlík v krku a už s tebou šijí všichni čerti," řekl strýček Roman.

Rázem si vzpomněla na dědečka. Taky jí kdysi řekl, že s ní šijí všichni čerti.

"Copak čerti šijí?" ptala se ho.

"Čerti? V jednom kuse," vyprávěl jí děda. "Kdyby bylo po jejich, udělali by z pekla krejčovskou dílnu. Jenže by na to museli mít lidi. Nikdy nechtějí šít sami. Vždycky s někým."

"A co šijí?" ptala se dědečka.

"Nejraději tedy kožichy!" odpověděl. "Halenku, sukně nebo šaty ne. Ty vždycky ušmudlají. A hlavně je zatrhnou svými nestříhanými drápy. Pro kožešinu však mají cit. Asi proto, že každý čert je taky chlupatý až hanba. Jenže jak říkám: sami si k šicímu stroji nikdy nesednou."

"A jak tedy šijí?" ptala se Minka.

"Vezmou jen kožešinu a začnou si ji prohlížet. Jestli v ní není bleška. Anebo veška."

"A je tam?"

"Pokaždé ji najdou. Ne, že by v kožešině žila. Ona do kožichu vždycky skočí z některého z nich. Protože se nemyjí. Protože jsou to špindírové. -Nač se máme mýt?vymlouvají se. -Když nás něco kouše, podrbeme se, a je to! Jakmile však vidí někoho sedět u stroje, hned se k němu seběhnou. Všichni. -Budeme šít s tebou.slibují."

"A šijí?" smála se Minka.

"Zlaté oči, které by od nich viděly za nehet práce!" vysvětloval jí vážně děda. "Čerti se jen podrbávají. Pak začnou drbat toho u stroje. Aby ho to prý nekousalo. A potom začnou drbat kůži, ze které se má šít kožich. Že prý je samá breberka.

-Ta je moje,- křičí jeden, -tu si zadrbnu sám! -Jo, tvoje: moje je! Já si ji zadrbnu!- hádá se druhý a třetí.

A nakonec se spolu poperou a hned je po šití."

"Tak ahoj," podal Mince ruku táta i strýček Roman. "Na tebe se Minka nějak usmívá," řekli Arnovi.

Neusmívala se na Arna. Usmívala se na dědečka. Copak asi dělá?

"Jestlipak si táta s Romanem nezapomněli vzít plátěný pytlík?" řekl strejda Arno.

"Na co?" podivila se Minka.

"Na zuby. Jestli se dnes někdo nevymlátí, ať visím."

"A proč by se vymlátil?"

"Protože je tam leďák. Na tom se to nedá ubrzdit."

"A včera nebyl?"

"Byl."

"A ty ses nevymlátil?"

"Já - No dovol, Minko, víš, jaký já jsem lyžař? Copak ti to táta nevyprávěl?"

"Ne. - Co mi měl vyprávět?"

"Co jsem včera zažil při lyžování?"

"Nevyprávěl."

"Tak ti to povím sám."