Jak strýček Aleš rýžoval zlato
Jistě si umíš představit, milá Minko, co by dělal za mořem například strejda Hanuš. Lezl by pod kapotu každého bouráku. Každému řidiči by chtěl seřizovat předstih. Nebo profouknout trysku u karburátoru. Strejda Arno by se rozjel do filmových ateliérů v Hollywoodu. Vnucoval by se tam za herce. Myslí si, že by každý zůstal paf, až by on vycenil zuby z filmového plátna. Jistě si umíš představit i strejdu Romana. Jak chodí s lékařským kufříkem od Indiána k Indiánovi. Jak je nutí, aby se otužovali a kloktali.
Docela jinak jsem se za mořem choval já. Já se vypravil na Aljašku.
Aljaška je na severu. Je plná sněhu a ledu. A já si potřeboval koupit na Krkonoše pořádné lyže. Kneisslovky.
Pořádné lyže nejsou zadarmo. A na severu bylo před sto lety plno zlata. Tenkrát se tam hrnula celá Amerika. Kdyby se to dověděl strejda Řehoř, hrnul by se tam první. Třeba z Afriky.
Já si říkal: Ať mi nikdo neříká, že tam po stu letech není už nic. Že tenkrát všechno zlato našli. Sníh nesníh, led neled, já tam pojedu. Zlato, co zbylo, napěchuju do tlumoku. Co se mi nevejde do tlumoku, to nacpu do kapes. A doma si za to koupím kneisslovky.
Neumíš si představit cestu na sever. Co ti lidé před sto lety zakusili! Zlostní medvědi na ně útočili z pralesů. Bránili své okrsky. Hladoví vlci kolem nich kroužili v zasněžených stepích. Obrovské hory jim přehradily cestu.
Nemáš ponětí, jak člověka hory zavalené sněhem vysílí. Ti lidé zápolili celou zimu s dálkou, vichřicí a mrazem.
Když se přiblížili k zlatonosným řekám, přišlo jaro. Sníh začal tát. Řítily se na ně laviny. Řítily se na ně rozvodněné toky.
Trvalo dlouhé týdny, než rozmrzla země. Dokud byla zmrzlá na kámen, nedala se kopat. A byla zmrzlá pořádně hluboko.
Zlato se totiž nekope jako uhlí. Kope se hlína, štěrk a písek. A pak se to rýžuje. Pak se to propírá na hustém řešetu. V ledové vodě. Hlína se rozpustí, zůstanou kamínky a písek. A v něm někdy zlaté zrníčko.
Já se přesto na ten sever vypravil. Jenomže v létě. Autobusem.
Hladového vlka jsem neviděl ani jednoho. Zlostných medvědů jsem viděl ještě míň. Jen zasněžené velehory jsem viděl. Z autobusu, kde všechno fungovalo. Hlavně klimatizace je vytápění a chlazení zároveň. Ať jedeš horkem nebo mrazem, uvnitř je pořád %bb stupňů. Nebo tolik, kolik nastavíš.
Do těch zlatokopeckých městeček jezdí turisti. Jako u nás na Karlštejn.
Opuštěné dřevěné boudy tam dosud stojí. Boudy i domy a hospody. Turisté mají oči navrh hlavy.
Projdou si to a cvak, cvak, cvak - nacvakají snímky. Pak si dají biftek a jedou nazpátek.
Nazpátek jel náš autobus beze mne. Já putoval do jiného opuštěného městečka, kam turisté nechodí.
Kde se dá ještě něco narýžovat.
Dorazil jsem tam k večeru. Stálo tam pár haluzen bez oken a dveří. Každá měla nanejvýš tři stěny. Většinou jen dvě. Když zavál vítr, všechno vrzalo, skřípalo a praskalo.
Jedna barabizna byla ještě celá.
Z ní se vyštrachali dva opravdoví zlatokopové. Rýžovali tam už několik let. Sami, samotincí. Rozcuchaní a zasmolení. Břitvu viděli stěží před rokem.
"Vyspi se, když chceš," zavrčel ten vyšší. "Ale rýžování pusť z hlavy. Všechno tady je naše."
"A ráno vypadni," zafuněl ten tlustší. Pak zabouchli dveře.
Na spaní jsem si vybral vedlejší chatrč. Neměla strop. Neměla střechu. Stěny měla jen dvě. A podlahu shnilou. Ale celou. Takže jsem spal na podlaze, i když pod širákem.
Ráno mě roztřásla zima. Mlhy se kutálely po lesích. Ale z nich se dralo slunce.
Vstal jsem a šel se projít k pralesu. Že třeba alespoň uvidím vlka. Nebo medvěda grizzlyho. Nebo rosomáka, po případě samotářského soba karibú.
Nebo aspoň bobra.
A co myslíš, že jsem viděl? Ještě v městečku mi nad hlavou přeletěla kachna. Na kraji pralesa poletoval strnad. A pak jsem zahlédl myš.
Představ si to: jedenáct tisíc kilometrů od vlasti. Na kraji pralesa! A vidíš jen kachnu, strnada a myš!
Pak jsem spatřil něco nevídaného: nádherné křemenáče! Nádherné hřiby a kozáky! Celé záhony hub! Mít tak kosu, sekal bych …
