Jak se čerti žení
Když se čerti žení, to je cirkus! Ještě před svatbou jde čertí ženich s čertí nevěstou ke kováři, aby jim parádně okoval kopyta. Myslíš, že dá ženich nevěstě přednost? Aby byla okovaná první?
Ani nápad! Naopak: kope ji, aby ho pustila napřed! A ona kope jeho. Aby se choval slušně.
Copak tohle se dělá?
Když kovář kove čertici, fouká čert schválně do výhně. Aby jí lítaly jiskry do chlupů. Aby ji to štípalo.
Když kovář ková čerta, čertice mu podloží pod ohon kovadlinu. Pak do něj uhodí perlíkem. Kovářským kladivem. Vší silou. To čert řve! Jako tisíc ďáblů!
Při svatebním obřadu jim obvykle oddávající čert ukradne prstýnky.
A když se jich zeptá: "Berete si dobrovolně tohoto čerta či tuto čertici?" - co myslíš, že udělají? Neodpovědí "ano". Vypláznou na sebe jazyky! Že jim to není hanba!
Při svatebním přípitku namáčí jeden čert druhému oháňku do skleničky.
A při hostině chodí všichni čerti po stolech. Šlapou kopyty do talířů. Měli by se za to stydět!
Nejhorší je, když jde čertí ženich s čertí nevěstou spát. Nejprve se poperou o pyžama. Pak se seperou o to, kdo bude spát nalevo a kdo napravo. Nakonec přijde ta největší pranice. O peřinu. O tu se tahají tak, že ji prostě přetrhnou. Když se z ní peří vysype, perou se až do rána o každé peříčko. Pak zase vypláznou na sebe jazyky a usnou.
Proto se říká, že se čerti žení. Vždyť chumelenice není nic jiného, než čertí pranice o peříčka.
Ale když skončí, dá se lyžovat.
Že tak dlouho nejdou? Babička už měla starost. Vtom zahučel výtah.
"To jsou oni," oddychla si máma.
"Ten zas bude chrchlat," zlobila se babička předem na dědu. "Chrchlat a hekat. Ten se teď naheká! Ono mu pořád něco je."
Dveře klaply. V předsíni zaharašily hůlky a lyže.
Táta vyskočil z křesla a šel Mince i dědovi naproti. Máma taky. Za nimi se belhala babička.
"Tak co, lyžaři, jak to šlo?" ptal se táta. Pak spatřil Minku a začal se chechtat. Ani nepotřeboval odpověď. Byla oválená sněhem od hlavy až k patě.
"No vymázla jsem se, to je toho!" natřásala se trošku nakvašeně.
"Musela jsi v noci ven a teď to odstůněš!" strašila ji babička. "Dobře ti tak. Ať ti paní doktorka rozpíchá zadek!"
Potom jí padly oči na dědu.
"Pánbu mě netrestej, kde ses tak zřídil?"
Děda byl olepený sněhem jako Minka. Navíc měl kabát od hlíny a zablácená kolena.
"Ona mě povalila," žaloval, ale oči se mu smály.
"Já volala pozor, uskoč! A děda neuskočil," bránila se Minka.
"Vždyť je to nový kabát," hořekovala babička.
"Nový kabát, a koukněte se: jako by ho vytáhl z popelnice!"
"Jak to, nový? Vždyť jsem ho koupil, ještě než byla Minka na světě!"
"Úplně nový není. Ale pěkný je. Copak se musíš v každém pěkném kabátě vyválet? Chtěl jít v takovém ošuntělém zimníku a já povídám: -Vem si pěknější! Ať neděláš ostudu. Vždyť jsou svátky!- Poslechl mě, a teď to vidíte: on v něm upadne."
"Až kabát uschne, vykartáčujeme ho," konejšila babičku máma. "Pojďte ke stromečku. Dáme si čaj a medvědí pracny. A povíte nám o tom vašem lyžaření."
Spát šli až po půlnoci. Děda s babičkou domů. Minka do postýlky. A máma s tátou "do pelíšku." Máma za chvíli zavolala: "pojď k nám do pelíšku!" Na to Minka čekala. Vyštrachala se z peřiny a dup dup dup - žuch! - Udělala šipku a zavrtala se mezi ně do teplíčka.
"Ta mě zase kopla," sykal táta. Pak ale začal povídat. O tom, jaké jsou hory.
"Probudíš se a sype se sníh. Sed- neš si k čaji, a slunce se může přetrhnout. Namažeš lyže, a padne třeba prádelna."
"Jaká prádelna?" ptala se Minka.
"Mlha," vysvětlovala máma. "Mlha, jako když se vyvařuje v kotli. Není vidět vlastní nos. Nikdo nesmí z chaty. My nesměli tři dny. - Jéžíši, lež už klidně a nekopej!"
"A co jste dělali, když jste nesměli z chaty?"
"Vlezli jsme si do pelíšku. Povídali jsme si, co budeme mít, až se vzmůžem."
"A co jste pak měli?"
"Tebe."
"Jo?"
"Jo."
"To je škoda, že s námi letos máma nepojede, viď, tati!"
"Jaká škoda? Pojede s tebou pět báječných strýčků. Na celý týden. Až se vrátíte, budu mít po zkouškách. Pak už…
