Kapitola 7
Určitě existuje nějaká nemoc, která nutí lidi v letadle plácat nesmysly, a její název je nepochybně něco jako „letecký slovní stresový syndrom”. Je to nemoc, která, jak se zdá, propuká ve výšce kolem tří kilometrů a je stále vyslovenější-pokud lze tenhle výraz použít v daném kontextu – s výškou, dokud se neustálí na rovině totálních blábolu, a to zhruba ve výšce kolem deseti a půl kilometru. Tato nemoc nutí jinak rozumné lidi říkat věci typu: „Kapitán už vypnul nápis, že se máme připoutat,” jako by se někdo motal kolem pilotní kabiny a snažil se popřít, že kapitán opravdu něco takového udělal, že je to skutečně kapitán a ne nějaký podvodník a že tam nemá celou hromadu chybných a nekvalitních nápisů o bezpečnostních pásech, se kterými si dělá z pasažérů pro svoje vlastní tajné pobavení legraci.
Další věcí, o které Dirk přemítal, když se uvelebil do svého sedadla, byla skutečnost, že nejenže letadlo vypadá zvenku úplně stejně jako vysavač zvenku, ale taky že vnitřek letadla je cítit stejně jako vnitřek vysavače.
Přijal od stevarda sklenici šampaňského. Předpokládal, že většina slov, která používá personál na leteckých linkách, či spíš většina z vět, do kterých jsou slova obvykle řazena, byla zpracovávána tak tvrdě, až z toho vypustila duši. Podivné přízvuky, kterými je letušky a stevardi ustavičně bombardovali, byly jako elektrošoky aplikované na oběti srdečního infarktu v marném pokusu oživit je.
Nu což.
Jaká podivná a matoucí hodina a půl to byla! Dirk si stále nebyl ani v nejmenším jistý, zda se někde náhodou něco příšerně nepokazilo, a byl v pokušení- teď, když kapitán konečně vypnul nápis, že se mají cestující připoutat - vstát a vydat se na nenucenou procházku po letadle, aby se porozhlédl po sledovaném subjektu. Zatím ale nikdo nevstával a nechodil, a tak, aby nebudil pozornost, zřejmě bude moudřejší držet se ještě tak hodinku zpátky. Nebo dokonce i déle. Do Chicaga je to koneckonců dlouhý let.
Nepředpokládal, že dnes poletí do Chicaga, a tak mu při pohledu na herce stojícího ve frontě u přepážky na let ve 13.30 do Chicaga mírně poklesl žaludek. Odhodlání však bylo odhodlání, a tak Dirk po krátké pauze, aby se ujistil, zda se sledovaný subjekt nezařadil do fronty jen proto, aby se zeptal, kde se nachází obchod s kravatami, zamířil s lehkou hlavou k přepážce prodeje letenek a plácl na ni svou plastikovou kartou.
Přemožen nenadálým jasem solventnosti si dokonce pro sebe zakoupil obchodní třídu. Jeho anonymní zaměstnavatel byl očividně někdo velice zámožný, a tak se určitě nebude handrkovat o pár drobných. Co když sledovaný subjekt cestuje první třídou? Dirk by si o něm určitě nedokázal udržet přehled ze sedadla zastrčeného někde vzadu v turistické třídě. Byl by si obhájil i důvod pro cestování první třídou, ale to by nebylo, jak sám sobě neochotně připustil, právě rozumné.
Avšak hodinu a půl poté, co se letadlo vzneslo do vzduchu, začal v Dirkovi hlodat červík pochybností. Jako cestujícímu obchodní třídy mu byl odepřen přístup do první třídy v přední části letadla, ale jinak si mohl svobodně chodit, kam se mu zachtělo. Už třikrát nenuceně prošel dozadu a dopředu každou uličkou, pokradmu si počíhal u dveří všech toalet, ale svého muže nikde neviděl. Vrátil se ke svému sedadlu a zvažoval situaci. Buď byl sledovaný subjekt v první třídě, nebo vůbec nebyl v letadle.
První třída? Na to ale nevypadal. Letenka by stála jako několik měsíčních nájmů za jeho byt. Jenže kdo ví? Možná upoutal pozornost nějakého režiséra z Hollywoodu, který si ho pozval na kamerové zkoušky. Nebylo by zas tak obtížné nenápadně vklouznout do první třídy a rychle se tam porozhlédnout, ale bylo by to obtížné, aniž by na sebe přitáhl pozornost.
Že by vůbec nebyl v letadle? Dirk jej viděl pospíchat k přepážce pasové kontroly, jenže v jistém okamžiku se sledovaný subjekt náhle otočil a Dirk rychle zacouval do obchodu s knihami.
Když o pár vteřin později vyhlédl, byl subjekt pryč - za přepážkou pasové kontroly, jak Dirk předpokláda…
