Nedokončená záležitost století
Už zbývá jen několik málo dní. Myslím si, že je důležité nenechat skončit století, natožpak tisíciletí, aniž bychom si po sobě udělali pořádek, a určitě existuje nějaká nedokončená záležitost, kterou bychom měli ještě honem rychle vyřídit. Navrhuji, abychom se pokusili vyjmenovat veškeré nedokončené záležitosti na internetu, a uvidíme, zda - čistě mezi námi - se nám je náhodou nepodaří společnými silami vyřešit a následně si pak užívat novoroční oslavy s pocitem dobře odvedeného století.
Ale nejdříve mi dovolte slůvko k pedantům mezi námi.
Jistě, vy víte, že nové tisíciletí nastává až za rok a popravdě řečeno, už jste s tím svým upozorňováním nudní. Ve skutečnosti jste tak posedlí tím, abyste měli něco, kvůli čemu můžete hrozit prstem na zbytek světa, že vám absolutně nedochází, oč vlastně jde. VŽDYŤ TO VŮBEC NEMÁ SMYSL! Je to jen výmluva k tomu, abyste ve chvíli, kdy bude ručička přeskakovat na dvanáctou, mohli říkat: „Ha! Jen se na ně podívejte! To jsou ale blbci!”
Jaký jiný smysl by to mohlo mít? Desítka (společně s jejími násobky) je libovolné číslo, l. leden je libovolné číslo. A pokud si náhodou myslíte, že tím význačným okamžikem je narození Ježíše Krista, pak jediné, co lze říct s jakoukoli jistotou, je to, že k němu nedošlo v roce jedna našeho letopočtu. Ani v roce nula našeho letopočtu, pokud se tak říkalo předcházejícímu roku (což, jak všichni víme, poněvadž pedanti o tom pořád melou, není pravda).
Krom toho, jak nám tvrdí historikové (rozhodně mnohem zajímavější skupina lidiček než pedanti), s kalendářem už svět dělal v přestupných letech v průběhu dějin takové psí kusy, že celá věc dvojnásob pozbývá významu.
Zamyslete se nad tímhle: teprve nedávno se nám podařilo přesně definovat a standardizovat naše zaznamenávání času a dat, a sice s pomocí atomových hodin a podobných věciček. A l. ledna roku 2000 (pokud se dá věřit malířům čertů na zeď) všechny naše počítačové systémy selžou a uvrhnou nás zpátky do věku kamenné sekery (anebo taky ne). A tak se mi zdá, že půlnoc z 31. prosince na l. ledna je jediným pevným a spolehlivým záchytným bodem, který v celé této politováníhodné změti máme, a tak bychom to možná měli alespoň trochu oslavit. Místo abychom říkali, že jsme si pomýlili konec tisíciletí (nebo dvoutisíciletí), měli bychom říkat, že naši předkové popletli jeho začátek, a my jsme jen dali jejich nepořádek do pořádku, načež jsme k tomu přidali svůj. A co na tom k čertu vůbec záleží? Vždyť je to jen záminka k oslavě.
Ale zpátky k naší nedokončené záležitosti.
Jedním z nejtitěrnějších příkladů „nedokončené záležitosti”, jak mě napadlo onehdy uprostřed pěvecké hodinky s mojí pětiletou dcerkou, jsou slova k „Do-re-mi” z muzikálu Sound of Music. Samozřejmě to nepovažuju za žádnou globální krizi, nicméně mě to trochu vyvede z míry pokaždé, když to slyším, a nemělo by byt tak obtížné dát to do pořádku.
Jenže je.
Jen považte.
V každé řádce textu je název noty z hudební stupnice, které je přidělen nějaký význam: „Do (doe), zvěř, paní od srnce; re (ray), paprsek zlatého slunce,” atd. Až dosud je všechno v pořádku. „Mi (me), já, zájmeno, jímž označuju sebe; fa (far), daleko, vede dlouhá cesta do nebe.” V pořádku. Neříkám, že to zní, jako by to napsal sám Keats, ale je to docela dobrá myšlenka s logickým základem. Jenže ouha, dál přicházíme do úzkých. „So (sew), šít, jehla protahuje nit.” Jo, tohle by bylo v pořádku. „La, nota, která následuje po so...” Cože? Slyšel jsem dobře? „La, nota, která následuje po so...” Co je to za pitomost?
Já vám povím, co je to za verš. Zcela jasně jde o druh verše zvaný „držitel prostoru”. Držitel prostoru je pomůcka, kterou spisovatel vkládá do textu, když nemůže v daném okamžiku přijít na správný verš či myšlenku, ale ví, že bude lepší, když tam prostě něco dá a později se k tomu vrátí a dopíše tam něco jiného. A tak si představte, že Oscar Hammerstein prostě napsal do textu „nota, která následuje po so” a řekl si, že se na to ráno ještě pod…
